Za Frantou Málkem vzhůru na rozhledny

Před pár lety kamarádi z dálkových pochodů objevili, že jsem schopný napsat pár řádek textu, dokonce se stane, že napsané větičky někdy dávají jakýsi smysl.

Prý, abych sesmolil rozloučení s některým kamarádem, když už patříme do lesa, ve kterém se fest kácí. Nemyslím si, že by zemřelí kamarádi byli šťastní z pouhého výčtu, ze statistik. Raději vzpomínám s úsměvem, protože s odcházejícími jsem prožil spoustu historek, ještě víc jich zapomněl a popletl.

Dálkové pochody jsou samy o sobě nesmysl, tedy pokud se zamyslíme, ale proč hned přemýšlet, že? Začal jsem dostávat úkoly, ten a ten umřel, vole, napiš něco dojemnýho, hlavně chytrýho... Já?...
Tak jsem něco vypotil, zvolna jsem se málem stal pohřebním řečníkem.

Odchází kamarád, mně je smutno a mám vymyslet vhodný canc, začal jsem se věci vyhýbat.

Franta Málek mě s oblibou úkoloval, hlavně proto, že internet  nebyl jeho koníčkem, jinak rád psal.

Před rokem? Nebo tak nějak mi jeden večer zavolal, že umřela Maruška, jeho manželka. Snad jsem tehdy našel pár slov na útěchu, přestože, kdo tenhle manželský pár trochu znal, utěšit Frantu těžko mohl. Dal jsem jenom oznámení na Facebook.

Zpráva o Frantově konci je rána. Odešel člověk, který začínal v době mých začátků. Měli jsme se snad i trochu rádi, někdy se dokázali pohádat až urážet. Bude tady chybět.

Při svých nepravidelných pindech o dálkových pochodech se personě jménem Málek nedalo vyhnout. Napsal jsem několik věcí, jeho se dotýkajících, někdo mu to dal přečíst, On mi pak vynadal, že žvaním, což nemusí být daleko od pravdy.

Pro mě byl největším zážitkem jeho Šotek, stovka, jaká tu do té doby nebyla.

Protože 1.ročník se konal v roce 1974, už nás úspěšných pokořitelů Frantových výmyslů tolik po horách nechodí.

Odznak Šotka, v červené barvě pro úspěšné stovkaře. 

Franta odznaky nechal vyrobit, nosil je při sobě, měl jsem pocit, že je má číslovaný, byl zaťatý, ani kamarád neměl nárok včetně pořadatelů, kteří se z pochopitelných důvodů vlastního pochodu nemohli zúčastnit.
Ti z pořadatelů, kteří červeného Šotka chtěli, shromáždili se týden předem před akcí, trasu společně prošli za 24 hodin, udělali poslední revizi hospod a obchodů a dostali odznak. Franta sám ho hrdě nosil na svetru či bundě, možná, že si někdo vzpomene.
V Ústí žil známý turista a dálkoplaz Standa Cach, kterému to nějak nevyšlo a k odznaku se nedostal, přestože po něm toužil a byl mezi těmi, kteří odevzdali dost práce při pořadatelství, snad ho Franta takhle mučil.
Mám tři červené, Frantovi jsem vykládal, že pro mě je maličkost Šotka ujít, takové lázeňské procházky chodím v sandálech s prstem v nose, potom s odznaky kšeftuju. Říkal, že jsem blbec, ale trochu nejistý byl. Příbuzenský vztah s Járou Cimrmanem...?
Měl smysl pro nesmysl, případné kecy si i zapisoval, vím, že existuje zápis, kdy chválím krásnou Šumavu na hoře zvané Lovoš. kdyby to nezapsal, zapomnělo by se a... v kterých Krkonoších je vlastně Lovoš?
Tradičním se pochod Šotek nestal, konalo se jen 5 ročníků, osobně jsem měl jiné starosti, v té době přicházely na svět naše děti. Frantovi se chvíli říkalo Šotek, což léty zaniklo.

Po letech, kdy se konaly další a další ústecké akce, Franta slevil a v 90.letech rozdával červené šotky za výkony, které on považoval za vynikající, asi ho přestalo bavit odznaky hlídat.

Kdyby se našel sběratel, který by o odznak měl zájem, ode mě ho nedostane, protože jsem lakomej. Teď, když Franta není, bál bych se, že mě bude chodit strašit.

S Frantou se rozloučila jeho rodina, podle fotek zasedali v hospodě ústečtí turisti. Asi je dost lidí, kteří by se sešli a na Frantovu počest se opili.

Moje pití se v poslední době vyvinulo v činnost, o které hlavně vyprávím, stejně jako o ušlapaných kilometrech. Když mě někdo fyzicky vidí, stejně neuvěří.

V uplynulém čtvrtstoletí se začaly po české krajině množit rozhledny, Franta se v tomto směru hodně angažoval. Svým slušným nenápadným přidrzlým chováním dokázal leccos zařídit. Když ho odněkud vyhodili, už lezl zpátky oknem. Pojišťováci takoví bývají. On byl ale grafik. A otec rodiny.
Rozhodl jsem se, na Frantu vzpomenu na rozhledně. Našel jsem si Cerhovice, které leží ještě na Berounsku, za mezí se hlásí Rokycansko, méně známá krajina, jaké mám rád.

Cerhovice leží na cestě z Prahy do Plzně, dokud neexistovala dálnice na západ, v obci, stejně jako v blízkém Žebráku se nedala přejít ulice, fungovalo zde mnoho hostinců včetně erotických provozoven.

Dálnice je v provozu, i železnice doznala změny, rychlejší vlaky potřebovaly rovnější koleje.

Vystupuju z vlaku do Plzně, usměju se nad budovou, která bývala nádražím.

Hospod zůstalo v Cerhovicích malinko. Kde tady může být rozhledna? Skoro rovina...

Kdo má lepší brýle než já, uprostřed záběru je rozhledna vidět, kdo nevidí, musí mi věřit.

Tak úplná rovina vypadá jinak, ale o velehory nejde.

Třenická hora.

Společnost Vodafone, reklamu jim dělám zadarmo a rád, postavila věž pro svoje účely a jakýsi chytrý Málek s nimi dohodl, že součástí věže bude i schodiště a vyhlídková plošina.

Mám závratě. V 18 letech jsem byl s krásnou dívkou v Praze na Petřínské rozhledně, dodnes si pamatuju strach při sestupu dolů po schodech. Bál jsem se strašně, ale přece to nepřiznám ve společnosti toho krásného stvoření. Přežil jsem.

Plošina na této konstrukci je 20 metrů vysoko, 108 schodů, počítal jsem je, pak zkontroloval na stránce rozhleden. Nepříjemný pocit jsem neztratil, ale nahoru musím, Franta by se mi smál. Ke všemu tam zrovna rychlým krokem lezla skupina děvčat. Jak narazím na rozhlednu, vyskytují se hned dívky, možná aby si ze mě tropily šprťouchlata.

Nevím, jestli zrovna tady Franta byl, Ústečák, měl to z ruky, připadlo mi vhodné si vzpomenout.
O netradiční ústeckou turistiku měl Franta neobyčejnou zásluhu, zapsáno, vzpomenuto, lidé odcházejí, zapomínají, rozhledny zůstávají v krajině po lidech, kterým nic neříká vila s bazénem. Pomníky upozorňující, že existují i ti, kterým nestačí, co se zrovna mele v televizi.
V duchu děkuju lidem jako byl Franta Málek. Tak až vás chytne amok a polezete na věž, kde nic neprodávají, vzpomeňte na Frantu a jeho Marušku, která s ním mnoho rozhleden objížděla.

Vedro, dole v hospodě jsem vypil dvě piva, připil Frantovi. On nebyl ten, který by pivo považoval za nápoj zdraví škodlivý.

Ještě něco.

Před nedávnem dostal prezidentskou milost Jiří Kajínek. Zmínil se i tom, že mu do vězení razítka na dopisy vyráběl a posílal grafik z Ústí nad Labem. Onen grafik byl Franta, který se angažoval v akcích za Kajínkovo propuštění. Dával mi petici k podpisu, ani se nezlobil, že jsem odmítl, neměl jsem a nemám názor jednoznačný.

Tak ahoj, Franto, drž mi tam někde flek.

Nakonec adresy dvou článků, které jsem před 5 lety o Frantovi napsal, pokud se opakuju... to my staří děláváme...
http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/03/franta-malek-pritel-dalek.html

http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/05/franta-malek-pritel-vysek.html