Nedávno jsem začal popisovat svoje toulky po pražských Holešovicích za pomoci publikace Jana Jungmanna Holešovice - Bubny v objetí Vltavy, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2014. Zde je adresa vyprávění.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2018/01/prazske-holesovice-u-vltavy.html
Zmínil jsem se i o osudu sochy velkého Stalina, který se hodlal spokojeně díval přes řeku na město Libušino navěky.
Je na čase, abych se vydal vzhůru, protože Holešovice zdaleka nejsou jen vltavská navigace. K několika historickým fotkám z oné publikace jsem pořídil dnešní stav, vznikly koláže, které zde předkládám a doplňuji komentářem, který je můj, tedy nic skvostného případného zvědavce nečeká. Kdo chce, písmenek se nemusí všímat.
Stojím na nábřeží kapitána Jaroše, v místě, kterému dominuje budova Dělnické úrazové pojišťovny, dnes slouží jinak jako finanční úřady, úřad práce. Touto stavbou začalo odcházet do minulosti Bubenské nábřeží s pivovarem a další zástavbou, nad kterou dnes pláčeme, ale tak to v lidských dějinách chodí, staré je nuceno ustupovat novému, i my lidé to tak činíme. Nám nezbývá než nostalgicky vzpomínat, sem tam utrousit nějakou slzičku. Bývala zde i křižovatka tramvajového provozu, zůstal jenom směr vlevo od pojišťovny třídou Bělského, dnes Dukelských hrdinů.
Detailně na tomtéž místě tramvajové stanice se soupravou, kterou dnes uvidíte leda v muzeu, nad ní vyčuhují věže kostela svatého Antonína Paduánského. Na předchozím snímku jezdí tramvaj ještě vlevo, tady poté, co nás hitlerovské Německo vzalo pod ochranu, už vpravo. Němci považovali Prahu za svoje území, chovali se s německou důsledností. Vím od rodičů, že naši radní několik let předtím jednali a jednali a jednali o tom, abychom změnili dopravu podle evropských zvyklostí, nemohli se dohodnout. Přišli nacisti a změnili. Probůh, nechci, aby to vyznělo, že tehdejším německým způsobům fandím, ale trošku důslednosti by nám slušelo. Ale to bychom nebyli Češi a my jsme Čechy rádi.
Už jsem na třídě Dukelských hrdinů. Zde bývaly Lidové lázně, už se zde nekoupeme. Fotil jsem po sluníčku, leč vpravo od budovy byl odraz slunečního svitu v oknem tak silný, že vznikl jakýsi flek.
Vlevo nahoře je vidět věž kostelíku svatého Klimenta.
A kostelík vidíme z upraveného parčíku. Sem chodí mimo jiné pokuřovat mládež, ještě se pamatuju, jak jsme chodili kouřit na podobně odlehlá místa, kde nás neotravovali přechytralí dospělí.
Ještě jednou Lidové lázně, skromně vykukující kostelík, vzhůru Kostelní ulicí jdeme na Letnou kolem školy.
Já jdu po tramvajových kolejích na křižovatku třídy Dukelských hrdinů a třídy Milady Horákové, místo, které považují někteří lidé, třeba já, za jakési centrum moderních Holešovic.
Táž křižovatka v pohledu od západu, před námi se rozprostírá Strossmayerovo náměstí s chrámem svatého Antonína Paduánského. Jo, za první republiky bylo dobře, to se ještě na rušné křižovatce dalo pobíhat policajt nepolicajt.
V roce 1961 zemřel komunistický politik Václav Kopecký, jedna z nejošklivějších postav KSČ, na kterého historie trochu nezaslouženě zapomíná. Strosmajerák dostal jméno náměstí Václava Kopeckého, které se mezi lidem nepoužívalo. V roce 1968 Václav Kopecký z názvu zmizel, ani následná normalizace se k němu nevrátila, komunisti sami o to moc nestáli.
Roh Strossmayerova náměstí a Janovského ulice..
Opět roh Janovského ulice, ovšem naproti přes náměstí, kde stojí základní škola.
Jižní fronta Strossmayerova náměstí. Za druhé světové války začal být nedostatek benzinu, objevily se v ulicích fiakry.
Severní fronta Strossmayerova náměstí v pohledu od kostela. V pravém dolním rohu je restaurace, kterou se budu zabývat hned následně.
To je on. Burešův plzeňský restaurant.
Po severní straně Štrosmajeráku je kousek od předešlé restaurace Domažlická jizba. Sice už dnes nenabízí Ein Topf, ale jméno podnik nezměnil, pokud mě paměť nešálí, byla zde i vinárna, myslím, že jsem se v ní jednou opil.
Ještě, že je tramvajové čekárna průhledná, jinak bych neviděl nic. Ta paní vpravo koukala, jak se motám, kulhajíc, v kolejích, když viděla foťák, raději odvrátila pohled.
Ze Strossmayerova náměstí vede vzhůru kdysi Belcrediho třída, pak se z ní stala třída Obránců míru, dnes Milady Horákové. Jiné názvy by třeba někdo našel.
(23.2.2018 doplnil dole v komentáři pan Charles Wiener - třída Krále Jiřího VI. po 2.světové válce)
Na křižovatce s ulicí Františka Křížka (kdysi Vinařská) stojí zbrusu nově postavený dům. Dole sídlila Pragobanka, vpravo za budovou je kino nebo spíš Bio Oko, kde si přijdou na své pamětníci, protože biografy starého ražení téměř zmizely. Ovšem mezi diváky má mládež převahu. Promítají zde skutečné filmy nebo aspoň takové, které se líbí mně.
Pro labužníky, vyznávající plzeňský Prazdroj je pohled na tuto srovnávačku odporný. Doba je jiná, Plzeň vám natočí všude, za komunistů bylo v Praze jen pár vyhlášených plzeňských hospod. Pamětníci okamžitě začnou křičet, že jsem na něco zapomněl, že kecám. U Sojků byla vyhlášená plzeňská pivnice, kdybych namátkově chtěl jmenovat, tak U Pinkasů, U Jelínků, U Dvou koček, U Tygra a dalších několik. Tam člověk dostal skutečnou Plzeň. Tenkrát plzeňský pivovar zakazoval točit v restauracích, kam své pivo dovážel, vedle svého Prazdroje jakékoli jiné pivo, host měl jistotu, že do půllitru Plzně žádný patlal nepřičvachtal jiné pivo, což dnes...
Koukám, že jsem pochválil dobu, kdy jsme nemuseli vybírat ve volbách koho budeme volit, to za nás vybrali chytřejší.
Místo pivnice U Sojků banka. Zlý sen.
Na křižovatce třídy Milady Horákové a ulice Kamenické jsem se zastavuji hlavně proto, že jsem našel více historických fotografií. Ještě jednou vzpomínka na Sojkovy. Dole v mlhách je vidět kostel svatého Antonína.
Od Sojků nahoru vypadala třída Milady Horákové takto.
Stále stejná křižovatka, dívám se dolů ke Štrosmajeráku. Tady v těchto místech se stala v roce 1973 hromadná vražda, kdy Olga Hepnarová úmyslně vjela nákladním autem do lidé, čekajících na tramvaj. Stala se poslední popravenou ženou v naší republice. Doufám, že poslední.
Poslední pohled směrem nahoru.
Pokud putuju třídou Milady Horákové vzhůru, vlevo narazím v čp.37 na restauraci. Změna je život.
O kus dál, v čp.57 je podnik, který sice jméno Merkur nezměnil, společnost je určitě jiná.
Přesouvám se ve směru putování na pravou stranu, kde právě dovezli poctivé pivo, ačkoliv nebylo tankové, ale určitě skvěle vyčistilo ústní dutinu, možná líp než pasta na zuby, kterou lze v budově koupit dnes. V současnosti lze vidět spíš dvě drogerie vedle sebe než hospody.
Tady už Procházkovi svou restauraci zmodernizovali.
Brouk a Babka byla firma, o které vyprávěli mí rodičové. Do jejich obchodních domů musel čas od času zajít každý, co něco potřeboval. Oproti Bílé labuti, kde také sídlili, je obchoďák na Letné menší, útulnější, jeho velikost je ve srovnání s dnešními obchodními centry srandovní. No, smějte se! Já osobně to tu pamatuju jako socialistický obchodní dům Letná.
Jsem nahoře, stojím už na Letenském náměstí. Nezbývá mi, než procházku přerušit. Mám hotové další srovnávačky, ale vznikl by článek tak dlouhý, že by se případný čtenář mohl unavit a usnout.
Tak tedy zatím se loučím, snad Pán Bůh dopustí, abych v toulání pokračoval. Jak bude další článek hotový, dám sem odkaz.
Už je tady odkaz:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2018/02/z-letne-zase-dolu-k-vltave.html
Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit je ZDE.
Zmínil jsem se i o osudu sochy velkého Stalina, který se hodlal spokojeně díval přes řeku na město Libušino navěky.
Je na čase, abych se vydal vzhůru, protože Holešovice zdaleka nejsou jen vltavská navigace. K několika historickým fotkám z oné publikace jsem pořídil dnešní stav, vznikly koláže, které zde předkládám a doplňuji komentářem, který je můj, tedy nic skvostného případného zvědavce nečeká. Kdo chce, písmenek se nemusí všímat.
Stojím na nábřeží kapitána Jaroše, v místě, kterému dominuje budova Dělnické úrazové pojišťovny, dnes slouží jinak jako finanční úřady, úřad práce. Touto stavbou začalo odcházet do minulosti Bubenské nábřeží s pivovarem a další zástavbou, nad kterou dnes pláčeme, ale tak to v lidských dějinách chodí, staré je nuceno ustupovat novému, i my lidé to tak činíme. Nám nezbývá než nostalgicky vzpomínat, sem tam utrousit nějakou slzičku. Bývala zde i křižovatka tramvajového provozu, zůstal jenom směr vlevo od pojišťovny třídou Bělského, dnes Dukelských hrdinů.
Detailně na tomtéž místě tramvajové stanice se soupravou, kterou dnes uvidíte leda v muzeu, nad ní vyčuhují věže kostela svatého Antonína Paduánského. Na předchozím snímku jezdí tramvaj ještě vlevo, tady poté, co nás hitlerovské Německo vzalo pod ochranu, už vpravo. Němci považovali Prahu za svoje území, chovali se s německou důsledností. Vím od rodičů, že naši radní několik let předtím jednali a jednali a jednali o tom, abychom změnili dopravu podle evropských zvyklostí, nemohli se dohodnout. Přišli nacisti a změnili. Probůh, nechci, aby to vyznělo, že tehdejším německým způsobům fandím, ale trošku důslednosti by nám slušelo. Ale to bychom nebyli Češi a my jsme Čechy rádi.
Už jsem na třídě Dukelských hrdinů. Zde bývaly Lidové lázně, už se zde nekoupeme. Fotil jsem po sluníčku, leč vpravo od budovy byl odraz slunečního svitu v oknem tak silný, že vznikl jakýsi flek.
Vlevo nahoře je vidět věž kostelíku svatého Klimenta.
A kostelík vidíme z upraveného parčíku. Sem chodí mimo jiné pokuřovat mládež, ještě se pamatuju, jak jsme chodili kouřit na podobně odlehlá místa, kde nás neotravovali přechytralí dospělí.
Ještě jednou Lidové lázně, skromně vykukující kostelík, vzhůru Kostelní ulicí jdeme na Letnou kolem školy.
Já jdu po tramvajových kolejích na křižovatku třídy Dukelských hrdinů a třídy Milady Horákové, místo, které považují někteří lidé, třeba já, za jakési centrum moderních Holešovic.
Táž křižovatka v pohledu od západu, před námi se rozprostírá Strossmayerovo náměstí s chrámem svatého Antonína Paduánského. Jo, za první republiky bylo dobře, to se ještě na rušné křižovatce dalo pobíhat policajt nepolicajt.
V roce 1961 zemřel komunistický politik Václav Kopecký, jedna z nejošklivějších postav KSČ, na kterého historie trochu nezaslouženě zapomíná. Strosmajerák dostal jméno náměstí Václava Kopeckého, které se mezi lidem nepoužívalo. V roce 1968 Václav Kopecký z názvu zmizel, ani následná normalizace se k němu nevrátila, komunisti sami o to moc nestáli.
Roh Strossmayerova náměstí a Janovského ulice..
Opět roh Janovského ulice, ovšem naproti přes náměstí, kde stojí základní škola.
Jižní fronta Strossmayerova náměstí. Za druhé světové války začal být nedostatek benzinu, objevily se v ulicích fiakry.
Severní fronta Strossmayerova náměstí v pohledu od kostela. V pravém dolním rohu je restaurace, kterou se budu zabývat hned následně.
To je on. Burešův plzeňský restaurant.
Po severní straně Štrosmajeráku je kousek od předešlé restaurace Domažlická jizba. Sice už dnes nenabízí Ein Topf, ale jméno podnik nezměnil, pokud mě paměť nešálí, byla zde i vinárna, myslím, že jsem se v ní jednou opil.
Ještě, že je tramvajové čekárna průhledná, jinak bych neviděl nic. Ta paní vpravo koukala, jak se motám, kulhajíc, v kolejích, když viděla foťák, raději odvrátila pohled.
Ze Strossmayerova náměstí vede vzhůru kdysi Belcrediho třída, pak se z ní stala třída Obránců míru, dnes Milady Horákové. Jiné názvy by třeba někdo našel.
(23.2.2018 doplnil dole v komentáři pan Charles Wiener - třída Krále Jiřího VI. po 2.světové válce)
Na křižovatce s ulicí Františka Křížka (kdysi Vinařská) stojí zbrusu nově postavený dům. Dole sídlila Pragobanka, vpravo za budovou je kino nebo spíš Bio Oko, kde si přijdou na své pamětníci, protože biografy starého ražení téměř zmizely. Ovšem mezi diváky má mládež převahu. Promítají zde skutečné filmy nebo aspoň takové, které se líbí mně.
Pro labužníky, vyznávající plzeňský Prazdroj je pohled na tuto srovnávačku odporný. Doba je jiná, Plzeň vám natočí všude, za komunistů bylo v Praze jen pár vyhlášených plzeňských hospod. Pamětníci okamžitě začnou křičet, že jsem na něco zapomněl, že kecám. U Sojků byla vyhlášená plzeňská pivnice, kdybych namátkově chtěl jmenovat, tak U Pinkasů, U Jelínků, U Dvou koček, U Tygra a dalších několik. Tam člověk dostal skutečnou Plzeň. Tenkrát plzeňský pivovar zakazoval točit v restauracích, kam své pivo dovážel, vedle svého Prazdroje jakékoli jiné pivo, host měl jistotu, že do půllitru Plzně žádný patlal nepřičvachtal jiné pivo, což dnes...
Koukám, že jsem pochválil dobu, kdy jsme nemuseli vybírat ve volbách koho budeme volit, to za nás vybrali chytřejší.
Místo pivnice U Sojků banka. Zlý sen.
Na křižovatce třídy Milady Horákové a ulice Kamenické jsem se zastavuji hlavně proto, že jsem našel více historických fotografií. Ještě jednou vzpomínka na Sojkovy. Dole v mlhách je vidět kostel svatého Antonína.
Od Sojků nahoru vypadala třída Milady Horákové takto.
Stále stejná křižovatka, dívám se dolů ke Štrosmajeráku. Tady v těchto místech se stala v roce 1973 hromadná vražda, kdy Olga Hepnarová úmyslně vjela nákladním autem do lidé, čekajících na tramvaj. Stala se poslední popravenou ženou v naší republice. Doufám, že poslední.
Poslední pohled směrem nahoru.
Pokud putuju třídou Milady Horákové vzhůru, vlevo narazím v čp.37 na restauraci. Změna je život.
O kus dál, v čp.57 je podnik, který sice jméno Merkur nezměnil, společnost je určitě jiná.
Přesouvám se ve směru putování na pravou stranu, kde právě dovezli poctivé pivo, ačkoliv nebylo tankové, ale určitě skvěle vyčistilo ústní dutinu, možná líp než pasta na zuby, kterou lze v budově koupit dnes. V současnosti lze vidět spíš dvě drogerie vedle sebe než hospody.
Tady už Procházkovi svou restauraci zmodernizovali.
Brouk a Babka byla firma, o které vyprávěli mí rodičové. Do jejich obchodních domů musel čas od času zajít každý, co něco potřeboval. Oproti Bílé labuti, kde také sídlili, je obchoďák na Letné menší, útulnější, jeho velikost je ve srovnání s dnešními obchodními centry srandovní. No, smějte se! Já osobně to tu pamatuju jako socialistický obchodní dům Letná.
Jsem nahoře, stojím už na Letenském náměstí. Nezbývá mi, než procházku přerušit. Mám hotové další srovnávačky, ale vznikl by článek tak dlouhý, že by se případný čtenář mohl unavit a usnout.
Tak tedy zatím se loučím, snad Pán Bůh dopustí, abych v toulání pokračoval. Jak bude další článek hotový, dám sem odkaz.
Už je tady odkaz:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2018/02/z-letne-zase-dolu-k-vltave.html
Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit je ZDE.
7 komentářů:
Jen k tomu pravostrannému provozu: Příběh, že Češi se tak dlouho dohadovali o změně až přišli Němci a zavedli ho je sice častý, ale ne úplně pravdivý. Pointa je v tom, že v březnu 1939 se Československo už na pravostranný provoz intenzivně připravovalo a zaveden měl být od 1. května 1939. Němci to pouze o několik týdnů urychlili. Bez předchozích příprav by ho rozhodně tak rychle zavést nezvládli; i tak byl třeba v Praze zaveden o deset dní později, než jinde. Více třeba viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zaveden%C3%AD_pravostrann%C3%A9ho_provozu_v_%C4%8Ceskoslovensku
Děkuji za doplnění. V.V.
Olga H. vraždila jinde, než píšete. Bylo to níž po Milady Horákové, těsně nad křížením s ul. Veverkovou. V čísle 9 bývala mlékárna (teď tam prodávají telefony - ale dřevěné rámy kolem výkladů mají pořád modré, snad i stejný odstín...) a před ní bývala ona osudná zastávka tramvaje. Teprve později ji přesunuli o blok blíž ke Strossmayeráku.
Děkuju za opravu. Ve svém textu to nechám s chybou, Váš opravný komentář taky. V.V.
Než se to jmenovalo Obránců míru a dnes Milady Horákové, se ta ulice jmenovala třída Krále Jiřího VI podle britského krále, který vládnul během 2.světové války, otec dnešní Královny Alžběty (Elisabeth II). Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Milady_Hor%C3%A1kov%C3%A9_(Praha)
Děkuji.
Dobrý den, moc děkuji za zajímavý, a také vtipný, článek - na Letné žiji teprve přes dva roky, ale zamiloval jsem si to tu okamžitě a velice často během procházek přemýšlímnad historií zdejších ulic a domů a také podniků, říkám si, jak to tu asi vypadalo dříve...a Vy jste mi to krásně přiblížil! Mějte se krásně R.U.
Okomentovat