Návod na život! Těch chytrejch, co vědí, že ho znají. Vědí, vědí, jejich věc. Horší, objeví-li, že vědí ze všech nejvíc. To bývá k nevydržení. Jsem dostatečně starej, vím, že návod k životu neexistuje. Většinou máme jasno, co máme dělat, hlavně přesně víme, co by měli dělat druzí. Potvora život si jede po svém, z povzdálí nás pozoruje, ušklíbá se: "Ukaž se, chytráku!"
Ve snu na mě ječí paňmáma z jiné planety:
"Všechna ta lidská pakáž je stejná."
Lidské bytosti počítáme na miliardy. Kvůli přehlednosti si je roztřídíme do škatulek. Ženský jsou všechny stejný, chlapi jsou všichni stejní, mládež, penzisti, Vietnamci, Židi, Cikáni, Sparťani, úředníci, policajti. Tak dost.
Nechci bejt v jedný škatulce s tím blbem odnaproti. Oba mluvíme česky.
Nejsme stejní a přesto musíme vedle sebe žít.
Jediný správný názor do mě hustili ve škole, pořád jsem slyšel jediné správné názory. Komunistická výchova mě naučila být na pozoru před lidmi, kteří všechno vědí nejlíp. Z brouků Pytlíků, cítících se býti Leonardem, jde ouzkost.
Rodiče mě učili, že nemám bejt sprostej. Všechno se nemůže povést..., ale mezi sprostá slova řadili slovo dluh. Na všechno, co si chtěli pořídit, museli mít peníze. A ještě šetřili na zadní kolečka. Dnes zadní kolečka dodá ve stáří stát, před volbami to aspoň tvrdí téměř každý, kdo touží být státem, což není špatné živobytí.
Táta s nostalgií vzpomínal na první republiku, vzápětí mluvil o tom, co stál nájem, co tohle a co zas tohle, ale byl mladej.
Úspory znehodnotila německá okupace, zbyla čísla. Nová republika, již hodně socialistická, neměla z čeho vyplácet. Vznikly takzvané vázané vklady. Peníze někde napsané a možná v budoucnosti i skutečné, až se republika vzmůže.
Republika se pod vedením KSČ vzmohla a v třiapadesátém vázané vklady zrušila. Čísla se vygumovala, bylo po ptákách. Taky tohle byla měnová reforma. Po bohatších vrstvách, které byly okradeny už dříve, přišel na řadu i prostý lid, jemuž do té doby komunistický režim zas tolik nevadil.
Pokud má paměť sahá, dál se kupovalo jen za hotové. V takové rodině jsem vyrostl.
Vrána k vráně sedá. Před svatbou nám kamarádka radila, abychom si dali na svatební oznámení motto:
"Chudý s chudou do prdele pudou."
Raději jsme nezkoušeli, co snesou příbuzní.
Nestěžuju si, fakt ne. Poté, co jsme přivedli na svět tři potomky, zmizel strach ze zlodějů. Vykrást by nás mohl jedině uprchlík z Bohnic.
Šlupky z brambor jsme k nedělnímu obědu nejedli, ale děti pochopily, že když na něco není, tak to nemůžou mít. Ježí se mi chlupy na celém těle, slyším-li, že tohle a tohle děti dnes mít MUSÍ.
Děti nejsou pitomé, pokud nám takové připadají, náš obrázek. Vysvětlit, že dlaň chlupatá nebývá, není tak složité. Jen si všechno příliš zjednodušujeme. Touhou mnohých bývá pracovat, dostat zaplaceno, koupit dítěti žádané a mít klid. No, dobře, třeba mi pomohl systém, který jsem naprosto upřímně nenáviděl. Bez rudé knížky jsem nebyl schopný vydělávat příliš, děti nemívaly co druhé. Zbyl mi pro ně čas, hodnota, kterou uznávám stále víc.
Rok 1989 jsem přivítal s jásotem, ale i se strachem. Jinou práci než zeměměřičinu jsem neuměl. Bylo nás v oddělení asi třicet a dělali jsme prd. Nikdo nás přece nebude dál živit, mám-li brát vážně slova o tržní ekonomice.
Už jsem si sháněl práci na dráze u posunu. Možná by mě to i bavilo, ale bylo mi málem padesát. Stát se na stará kolena posunovačem? Ti bejvaj šikovní...
Podle předpokladů naše pracoviště zrušili, pár kolegů mě přesvědčilo, založili jsme firmu.
Banka by nám v té době, možná, půjčila, ale báli jsme se dluhů, každý doma rodinu, přístroje jsme si pronajali, po stavbách jezdili žigulíkem z bazaru za 18 tisíc. Šel jsem do toho s jistotou, že za čas řeknu:
"Ahoj, volové, mějte se, du se živit jinak."
Všechno dopadlo líp. Uživil jsem tři dospívající děti, v peněžence nebylo úplně pusto. Boháčem jsem se nestal, asi bych v té fazóně nevypadal moc věrohodně. Něco jsem propil, aby mě někdo snad nezačal lepit na nástěnku co by vzorňáka, stačil jsem si ušetřit. Žádná velká suma, při které se rozklepou kolena, ale příjemná na přilepšení k důchodu, který mám po více než 40 letech placení pojistného, průměrný.
Peníze rovnají se nezávislost. Nepotřebuju milióny, nevěděl bych si s nimi rady, míval jsem častěji kulový.
Dvacet let se mi snaží reklama lejt do hlavy, že důležité je peníze si užít dřív než je vydělám, celý svět žije na dluh. Banky se předhánějí nejvýhodnějšími nabídkami, jak nás dostat mezi dlužníky. Otravují kreditními kartami všemožných barev, telefonují, píšou, jakej jsem dobrej klient. Jednou jsem reagoval sprostě a od té doby je chvíli pokoj. Asi mám u svého jména černej puntík. Nebo poznámku "Nedráždit!"
Rád si koupím novou věc, ale mám vyhazovat staré, fungující? Nemám-li na nové, mám si vypůjčit? To staré vyhodit, nové splácet. Moje myšlení se začíná bouřit.
Vypukla krize předluženého světa a někdo se mě snaží přesvědčit, že cesta z krize není šetření, nýbrž rozhazování, nakupování věcí, které nepotřebuju? Jestli někomu připadám nemoderní, potěšilo mě.
Nemám nic proti těm, kteří na tuhle hru přistupují. Opakuju, každý jsme jiný. Litovat však ty, kteří neodhadnou svoje možnosti, riskují, půjčují si na nesmysly a pak brečí a čekají pomoc? Ne, to nebudu.
Nikdy jsem nevlastnil automobil. Ne ze zásady. Chyběly peníze, později nebylo koho vozit.
"Pořiď si auto do penze, pro pohodlí!"
Dobrá rada.
"Prachy, co utratím za auto, neprojezdím do smrti veřejnou dopravou."
Mnohokrát mi bylo vysvětlováno, že takový život je k ničemu, držet se při zdi, nic si nedopřát?
Neškudlím, nesleduju slevové letáky hypermarketů, do těch nechodím, jen nechci zapomenout kupecké počty. Vědět, že na tohle a na támhleto už nikdy mít nebudu.
Stárnu, spotřebuju pořád míň, pokud se mi poláme pračka nebo jiná hračka, nekoná se tragédie. Mám na novou. Tragédií by bylo, polámalo-li by se něco ve mně. Zdraví, hlavně zdraví, přávala nám tetička, když odcházela z návštěvy.
"Zase babské kecy o zdraví, dobře, že přinesla tu svou výtečnou bábovku!"
Mám svoje sny, ale tolik praštěnej nejsem, abych neviděl, že mi léta neubývají a že mnoho svých snů si splním už jenom jako. U flašky dobrého vína, na talíři prorostlé uzené (zkouším provokovat). Sny se můžou splnit některému z mých potomků. V nich je život věčný? Doufám.
Nevoní mi světová hymna hymen:
"Teď chci všechno mít, včera bylo pozdě. Fofrem, honem, rychle, po mně potopa."
Není mi jasné, proč lidi vlastně přivádějí na svět děti, když chtějí všechno spotřebovat sami a hned.
Je hezká myšlenka, že by se po mém neodvratném konci už nic podstatného nepřihodilo? Zeptejme se svých dětí, co odpoví. Mladí dokážou být krutě spravedliví. Nebo nespravedliví?
Text byů zveřejněný 27.2.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 934 čtenářů, z nichž 63 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 31.10.2010.
BLOG TÝDEN
Ve snu na mě ječí paňmáma z jiné planety:
"Všechna ta lidská pakáž je stejná."
Lidské bytosti počítáme na miliardy. Kvůli přehlednosti si je roztřídíme do škatulek. Ženský jsou všechny stejný, chlapi jsou všichni stejní, mládež, penzisti, Vietnamci, Židi, Cikáni, Sparťani, úředníci, policajti. Tak dost.
Nechci bejt v jedný škatulce s tím blbem odnaproti. Oba mluvíme česky.
Nejsme stejní a přesto musíme vedle sebe žít.
Jediný správný názor do mě hustili ve škole, pořád jsem slyšel jediné správné názory. Komunistická výchova mě naučila být na pozoru před lidmi, kteří všechno vědí nejlíp. Z brouků Pytlíků, cítících se býti Leonardem, jde ouzkost.
Rodiče mě učili, že nemám bejt sprostej. Všechno se nemůže povést..., ale mezi sprostá slova řadili slovo dluh. Na všechno, co si chtěli pořídit, museli mít peníze. A ještě šetřili na zadní kolečka. Dnes zadní kolečka dodá ve stáří stát, před volbami to aspoň tvrdí téměř každý, kdo touží být státem, což není špatné živobytí.
Táta s nostalgií vzpomínal na první republiku, vzápětí mluvil o tom, co stál nájem, co tohle a co zas tohle, ale byl mladej.
Úspory znehodnotila německá okupace, zbyla čísla. Nová republika, již hodně socialistická, neměla z čeho vyplácet. Vznikly takzvané vázané vklady. Peníze někde napsané a možná v budoucnosti i skutečné, až se republika vzmůže.
Republika se pod vedením KSČ vzmohla a v třiapadesátém vázané vklady zrušila. Čísla se vygumovala, bylo po ptákách. Taky tohle byla měnová reforma. Po bohatších vrstvách, které byly okradeny už dříve, přišel na řadu i prostý lid, jemuž do té doby komunistický režim zas tolik nevadil.
Pokud má paměť sahá, dál se kupovalo jen za hotové. V takové rodině jsem vyrostl.
Vrána k vráně sedá. Před svatbou nám kamarádka radila, abychom si dali na svatební oznámení motto:
"Chudý s chudou do prdele pudou."
Raději jsme nezkoušeli, co snesou příbuzní.
Nestěžuju si, fakt ne. Poté, co jsme přivedli na svět tři potomky, zmizel strach ze zlodějů. Vykrást by nás mohl jedině uprchlík z Bohnic.
Šlupky z brambor jsme k nedělnímu obědu nejedli, ale děti pochopily, že když na něco není, tak to nemůžou mít. Ježí se mi chlupy na celém těle, slyším-li, že tohle a tohle děti dnes mít MUSÍ.
Děti nejsou pitomé, pokud nám takové připadají, náš obrázek. Vysvětlit, že dlaň chlupatá nebývá, není tak složité. Jen si všechno příliš zjednodušujeme. Touhou mnohých bývá pracovat, dostat zaplaceno, koupit dítěti žádané a mít klid. No, dobře, třeba mi pomohl systém, který jsem naprosto upřímně nenáviděl. Bez rudé knížky jsem nebyl schopný vydělávat příliš, děti nemívaly co druhé. Zbyl mi pro ně čas, hodnota, kterou uznávám stále víc.
Rok 1989 jsem přivítal s jásotem, ale i se strachem. Jinou práci než zeměměřičinu jsem neuměl. Bylo nás v oddělení asi třicet a dělali jsme prd. Nikdo nás přece nebude dál živit, mám-li brát vážně slova o tržní ekonomice.
Už jsem si sháněl práci na dráze u posunu. Možná by mě to i bavilo, ale bylo mi málem padesát. Stát se na stará kolena posunovačem? Ti bejvaj šikovní...
Podle předpokladů naše pracoviště zrušili, pár kolegů mě přesvědčilo, založili jsme firmu.
Banka by nám v té době, možná, půjčila, ale báli jsme se dluhů, každý doma rodinu, přístroje jsme si pronajali, po stavbách jezdili žigulíkem z bazaru za 18 tisíc. Šel jsem do toho s jistotou, že za čas řeknu:
"Ahoj, volové, mějte se, du se živit jinak."
Všechno dopadlo líp. Uživil jsem tři dospívající děti, v peněžence nebylo úplně pusto. Boháčem jsem se nestal, asi bych v té fazóně nevypadal moc věrohodně. Něco jsem propil, aby mě někdo snad nezačal lepit na nástěnku co by vzorňáka, stačil jsem si ušetřit. Žádná velká suma, při které se rozklepou kolena, ale příjemná na přilepšení k důchodu, který mám po více než 40 letech placení pojistného, průměrný.
Peníze rovnají se nezávislost. Nepotřebuju milióny, nevěděl bych si s nimi rady, míval jsem častěji kulový.
Dvacet let se mi snaží reklama lejt do hlavy, že důležité je peníze si užít dřív než je vydělám, celý svět žije na dluh. Banky se předhánějí nejvýhodnějšími nabídkami, jak nás dostat mezi dlužníky. Otravují kreditními kartami všemožných barev, telefonují, píšou, jakej jsem dobrej klient. Jednou jsem reagoval sprostě a od té doby je chvíli pokoj. Asi mám u svého jména černej puntík. Nebo poznámku "Nedráždit!"
Rád si koupím novou věc, ale mám vyhazovat staré, fungující? Nemám-li na nové, mám si vypůjčit? To staré vyhodit, nové splácet. Moje myšlení se začíná bouřit.
Vypukla krize předluženého světa a někdo se mě snaží přesvědčit, že cesta z krize není šetření, nýbrž rozhazování, nakupování věcí, které nepotřebuju? Jestli někomu připadám nemoderní, potěšilo mě.
Nemám nic proti těm, kteří na tuhle hru přistupují. Opakuju, každý jsme jiný. Litovat však ty, kteří neodhadnou svoje možnosti, riskují, půjčují si na nesmysly a pak brečí a čekají pomoc? Ne, to nebudu.
Nikdy jsem nevlastnil automobil. Ne ze zásady. Chyběly peníze, později nebylo koho vozit.
"Pořiď si auto do penze, pro pohodlí!"
Dobrá rada.
"Prachy, co utratím za auto, neprojezdím do smrti veřejnou dopravou."
Mnohokrát mi bylo vysvětlováno, že takový život je k ničemu, držet se při zdi, nic si nedopřát?
Neškudlím, nesleduju slevové letáky hypermarketů, do těch nechodím, jen nechci zapomenout kupecké počty. Vědět, že na tohle a na támhleto už nikdy mít nebudu.
Stárnu, spotřebuju pořád míň, pokud se mi poláme pračka nebo jiná hračka, nekoná se tragédie. Mám na novou. Tragédií by bylo, polámalo-li by se něco ve mně. Zdraví, hlavně zdraví, přávala nám tetička, když odcházela z návštěvy.
"Zase babské kecy o zdraví, dobře, že přinesla tu svou výtečnou bábovku!"
Mám svoje sny, ale tolik praštěnej nejsem, abych neviděl, že mi léta neubývají a že mnoho svých snů si splním už jenom jako. U flašky dobrého vína, na talíři prorostlé uzené (zkouším provokovat). Sny se můžou splnit některému z mých potomků. V nich je život věčný? Doufám.
Nevoní mi světová hymna hymen:
"Teď chci všechno mít, včera bylo pozdě. Fofrem, honem, rychle, po mně potopa."
Není mi jasné, proč lidi vlastně přivádějí na svět děti, když chtějí všechno spotřebovat sami a hned.
Je hezká myšlenka, že by se po mém neodvratném konci už nic podstatného nepřihodilo? Zeptejme se svých dětí, co odpoví. Mladí dokážou být krutě spravedliví. Nebo nespravedliví?
Text byů zveřejněný 27.2.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 934 čtenářů, z nichž 63 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 31.10.2010.
BLOG TÝDEN
2 komentáře:
Je fakt, že lidi by si neměli půjčovat jen tak na blbosti. Ale občas můžou dojít do situace, kdy jim půjčka vytrhne trn z paty. V takový případě doporučuju hlavně použít nějaký srovnávač půjček online a vybrat tu nejlepší nabídku.
Je fakt, že lidi by si neměli půjčovat jen tak na blbosti. Ale občas můžou dojít do situace, kdy jim půjčka vytrhne trn z paty. V takový případě doporučuju hlavně použít nějaký srovnávač půjček online a vybrat tu nejlepší nabídku.
Okomentovat