"Běž k Paterovi a přines kilo hladký mouky!" "Hm." "Hladký, rozumíš, ne abys přines jinou."
"Dobrý den, pane Patera, prosím kilo mouky."
"Jakou chceš?"
"???"
"Jakou mouku chtěla maminka?"
"Hladkou, hladkou."
Pan Patera odvážil pečlivě mouku kovovou lopatkou, vzal peníze, poděkoval, pozdravoval rodiče.
Před vedlejším krámem stála paní Jizbová. Řeznictví.
"Tak koukám, Vašku, že mamince pomáháš. To seš hodnej. Pozdravuj ji. Ne, aby tě napadlo jít do hospody."
Smála se. Třetí provozovnou v bloku byla totiž restaurace U Horkých. Pajzl, říkal táta, ale pivo skvělý. V neděli jsem chodil se džbánem.
"Neupíjej!"
"Nebudu."
Upíjel jsem, protože všichni kluci upíjeli a říkali, že je to dobrý. Vadila mi pěna, lezla do nosu. Snažil jsem se úsilovně. Pivo mi začalo chutnat časem moc, což se tátovi nelíbilo. V tý době mě ale už nepřepral.
Už slyším čtenáře, který se ptá:
"Kolik mu asi bylo, když už ho pustili samotného na nákupy? Určitě sedmnáct!"
Hloupá otázka, při tehdejším provozu v naší Dvorecké ulici, chodili nakoupit i děti předškolní. Mohl mě nejvýš přejet pošťácký vůz, rozvážel balíky, modrý byl, tažený párem koní. Na kozlíku seděl chlápek s bičem, kterým práskal dozadu, protože věděl, že na stupátku vzadu sedí uličníci. Dva se tam vešli, někdo místo urval, ostatní řvali:
"Za vozem, za vozem."
Po další zastávce se situace opakovala.
Vypadá to, že jsem se shlédl v Ignátu Herrmannovi, či dokonce Janu Nerudovi. Ano, líbí se mi vzpomínky na dobu, kdy v prodejnách vládl člověk, který se nenazýval manažerem, ale byl jenom panem Paterou, nemluvil velkohubě o zisku, o rejži, chtěl se uživit.
Moje dětství se konalo v padesátých letech dvacátého století. Co tu tedy píšu za krávoviny? V těch letech se přece zavíralo, popravovalo, tehdy vítězný proletariát, jak si říkali noví vládci, kteří toho v životě moc nenapracovali, si přisvojoval majetek bohatších. Stačilo ukázat prstem, vystěhovat, přestěhovat, vymyslet obvinění, vystavit ve výlohách zboží, které takový obchodník běžně míval, z pana toho a toho se stal nepřítel pracujících, keťas, když měl štěstí, ani ho nezavřeli, jen okradli.
Živnostníci, o kterých jsem začal, obchodníčci v okrajové pražské čtvrti, byli stejně chudí jako jejich zákazníci. Ti lidé žili z ruky do huby.
"Na drobné živnostníky nesáhneme,"
sliboval stále více opilý Kléma, později prezident. První dělnický.
"Kdo nepracuje, ať nejí," také tvrdil. Musel hodně dřít, protože časem byl tlustý, jakoby se připravoval na zabijačku, na místě prasete, tedy. Maminka to říkala.
Na svoje sliby pozapomněl, a tak pan Patera prodával najednou ve svém krámku pod firmou Bratrství, či Pramen?
Paní Jizbová, jejíž dcera se provdala za vynikajícího matematika, který, jak se tenkrát stávalo, nepřednášel na vysoké škole, ale učil na zeměměřické průmyslovce a zařídil, že můj brácha se dostal aspoň tam, když už bylo skoro jisté, že syn reakcionáře na žádnou školu nepůjde. Paní Jizbová se stala vedoucí v prodejně Masna. Vedoucí, vedla sama sebe, ve svém, jenom tržbu odevzdávala a dostávala mzdu. Spravedlivou? No, přece by ji proletariát neokradl. Možná bylo pro ní i dobře, přicházel čas, kdy řezníci neměli co prodávat, a to ne proto, že by vegetariáni ovládli svět.
Byl jsem malý a nepamatuju si moment, kdy obchůdky dostaly nové vývěsní štíty. Plete se mi to v hlavě, stejně jsem chodíval pro nalévané mléko, jméno paní z mlékárny mi už vypadlo, za to jsem si vzpomněl, že zatočilo-li se bandaskou stylem ruské kolo, ani kapka nevytekla na zem. Odstředivá síla. Nutně se muselo stát, že jsem přišel domů s prázdnou a politej mlékem. Kdyby se nehoda nestala, asi bych už zapomněl.
Se stejnou bandaskou jsem chodíval v neděli po obědě k Lainům pro zmrzlinu, vedle mlékárny. Vanilková nebo malinová za sedmdesát halířů, ta byla vodová, jak říkala máma, za korunu byla smetanová, no smetanová, bylo v ní víc mlíka. Mně chutnala víc vodová.
Stalo se, že jsem našel tehdejší dvacku. Žloutkový věneček stál pět korun, byli jsme čtyři kluci u věci, akorát to vyšlo. Musím se pochlubit, jak jsem nebyl lakomej. V pionýru jsem ještě nebyl, pionýři byli čestní a ti by dvacku nepromlsali, ti by ji odevzdali. Třeba na děti v Koreji.
Mezi krámky byla ještě hospůdka U Melichů. Později agitační středisko.
Za rohem na konci Dvorecké byl další řezník. Adámek. O kus dál, směrem do Podolí hospoda U Svobodů. V neděli dopoledne tu hrál mariáš táta. Říkal, že by překážel u přípravy oběda. Někteří tatínkové nechodili na mariáš a chodili s klukama na procházku nebo do kostela.
V pozdějších letech chodil v neděli dopoledne táta na fotbal nahoru na kopec. Teprve, když se vedle hřiště objevila budova televize, dozvěděli jsme se, že to jsou Kavčí hory. Všichni, co bydleli v Dvorecké ulici, vrtěli hlavou, neznali dříve onen název. Táta měl v sobě něco, co mu velelo, že musí být veřejně činný. KSČ si představovala práci odboráře jinak než on, usoudila, že mezi ně nepatří, tak skončil aspoň jako děvče pro všechno podolského fotbalu.
Naproti přes ulici bylo zahradnictví Šimečkových. Tam mě maminka posílala pro čerstvý salát. Prý mispetní. Když jsem to slovo řekl paní Šimečkové, divně se na mě podívala. Ani Google si se slovem neví rady. Možná jsme byli na celém světě jediná rodina, která jedla mispetní salát.
K Šimečkům se muselo přes potok, chodilo se po prknu, ale já skákal, když se nikdo nedíval, cítil jsem sportovcem, přeskočil jsem! Dnes bydlím v tomtéž bytě, potok je dávno někde v rourách, přijde-li průtrž, roury nestačí a voda teče přesně tudy, kde jsem skákal. Příroda je nepoučitelná.
Je to všechno mlhavé, ale marně vzpomínám na beznaděj. Generace mých rodičů prožila 6 let protektorátu, kdy šlo o držku, proti nacistům bojovala aktivně jen hrstička. Musím se smát kavárenským či hospodským revolucionářům, že bojovat se musí. To se to blábolí bez prožitých zkušeností, s mobilem u ucha se naříká, že je krize, že nezbývá ani na vstupné do fitka, a vona mě podvedla s tim blbcem, a do nekonečna plkat na internetu.
To se to nadává dědečkům a prababičkám, kteří i v blbých dobách se nebáli přivést na svět děti, ve kterých viděli pokračování svého života. Věděli, že žít se musí a není třeba hledat výmluvy, proč nežít.
Dočkali se konce války, těšili se na svobodu, Evropa byla vyžraná, rozbitá, nepleťme si pojmy. Slovo chudý znamenalo úplně něco jiného než dnes. Ale bylo líp než za Němců. A naděje, ta snad neumře. O nějaké fronty na banány jako o dvacet let později vůbec nešlo. My jsme tohle ovoce neznali a pokud si na něj vzpomněli rodiče, tak jsme si mysleli, že kecaj. Rodiče přece vždycky kecaj. A zadek jsme si utírali novinovým papírem. Nepotištěným, protože táta pracoval v tiskárně. Jak to dělali jinde?
Komunisti slibovali. Nevzpomínám si v našem příbuzenstvu a vůbec mezi známými na nikoho, kdo by jim fandil. Byli to obyčejní lidé, kteří se domnívali, že tenhle zvrhlej režim nemůže vydržet ani šest let jako ten nacistický. Není přece válka.
Až to praskne, až to rupne, to byla hesla dne. Jeden příbuzný, když se opil, hulákal, že všechny komunisty podřeže, že má nabroušený nůž. To byla jediná revoluce v naší rodině.
Lidem se režim nelíbil, ale nepamatuju se na tupou beznaděj, která zavládla po roce 1968, kdy najednou většina národa s hrůzou objevila, že velmoc na východě bere heslo "Na věčné časy" vážně.
Takové pindy, že lid věřil KSČ a Sovětskému svazu? Myslím, že velká část obyčejných lidí, nemyslím rádoby filosofy, kteří všechno zevšeobecňují a všude hledají historické souvislosti, prohlédla po svinské "měnové reformě". Byly okradeny i nejnižší vrstvy. Moje babička, stará venkovská ženská, která měla pod slamníkem uškudlených dvacet tisíc, což byly zhruba asi čtyři měsíční platy, aby bylo na pohřeb, abyste mě nemuseli hodit do díry jen tak, najednou dostala čtyři stovky a asi do smrti podezřívala svou dceru, že ji okradla.
Šimečkům nechali jejich zelinářství, stejně jako mnoha jiným zelinářům v okolí. Zřejmě se počítalo se zástavbou. A tak jediným živnostníkem, který se udržel, byl pan Hradištský, holič na Kublově, v blízkosti dnešního plaveckého stadiónu. Stříhal za 2,50 (tedy již po roce 1953), zatímco v "komunále", jak se říkalo holičství u nás, ve Dvorcích, stálo ostříhání 2 koruny. Byla vidět zaťatost lidí, podporovat posledního Mohykána.
U Hradištskýho se čekalo běžně hodinu, i víc, nemohl nikoho zaměstnat, vykořisťování člověka člověkem jsme vymýtili. Rodiče usoudili, že je třeba mou kebuli ostříhat, dali mi tři koruny, padesátník na tuzéra, že on mě ostříhá kvalitně.
Podvodníka ve mně napadlo... inu přišel den, zašel jsem do komunálu, kde mě vzali holky bez čekání, tuzéra jsem jim nedal, zbyla mi koruna a za to byla dvě eskyma. Rodiče si pochvalovali, že mám hlavičku jak kuličku.
Pan Hradištský to zabalil, spíš musel zabalit, prý šel do fabriky, stala se z něj dělnická třída a já měl po eskymu.
Nezapomenu na rok 1956. Táta sledoval zprávy o maďarských událostech, poslouchal, pokud neslyšel jen rušičky, zahraniční rozhlas. Ve 13 letech jsem málo věcem rozuměl.
"Tak, voni Rusáci, tankama..."
"Tati, ale voni bráněj poctivý komunisty, protože je kontrarevolucionáři věšej na lucerny. V rádiu to řikali."
Táta se na mě jen smutně podíval, dal mi ruku na rameno a neříkal nic. Měl divný pohled. Pochopil jsem až 12 let později.
Text byl zveřejněný 23.7.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 728 čtenářů, z nichž 50 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 2.11.2010.
BLOG TÝDEN
"Jakou chceš?"
"???"
"Jakou mouku chtěla maminka?"
"Hladkou, hladkou."
Pan Patera odvážil pečlivě mouku kovovou lopatkou, vzal peníze, poděkoval, pozdravoval rodiče.
Před vedlejším krámem stála paní Jizbová. Řeznictví.
"Tak koukám, Vašku, že mamince pomáháš. To seš hodnej. Pozdravuj ji. Ne, aby tě napadlo jít do hospody."
Smála se. Třetí provozovnou v bloku byla totiž restaurace U Horkých. Pajzl, říkal táta, ale pivo skvělý. V neděli jsem chodil se džbánem.
"Neupíjej!"
"Nebudu."
Upíjel jsem, protože všichni kluci upíjeli a říkali, že je to dobrý. Vadila mi pěna, lezla do nosu. Snažil jsem se úsilovně. Pivo mi začalo chutnat časem moc, což se tátovi nelíbilo. V tý době mě ale už nepřepral.
Už slyším čtenáře, který se ptá:
"Kolik mu asi bylo, když už ho pustili samotného na nákupy? Určitě sedmnáct!"
Hloupá otázka, při tehdejším provozu v naší Dvorecké ulici, chodili nakoupit i děti předškolní. Mohl mě nejvýš přejet pošťácký vůz, rozvážel balíky, modrý byl, tažený párem koní. Na kozlíku seděl chlápek s bičem, kterým práskal dozadu, protože věděl, že na stupátku vzadu sedí uličníci. Dva se tam vešli, někdo místo urval, ostatní řvali:
"Za vozem, za vozem."
Po další zastávce se situace opakovala.
Vypadá to, že jsem se shlédl v Ignátu Herrmannovi, či dokonce Janu Nerudovi. Ano, líbí se mi vzpomínky na dobu, kdy v prodejnách vládl člověk, který se nenazýval manažerem, ale byl jenom panem Paterou, nemluvil velkohubě o zisku, o rejži, chtěl se uživit.
Moje dětství se konalo v padesátých letech dvacátého století. Co tu tedy píšu za krávoviny? V těch letech se přece zavíralo, popravovalo, tehdy vítězný proletariát, jak si říkali noví vládci, kteří toho v životě moc nenapracovali, si přisvojoval majetek bohatších. Stačilo ukázat prstem, vystěhovat, přestěhovat, vymyslet obvinění, vystavit ve výlohách zboží, které takový obchodník běžně míval, z pana toho a toho se stal nepřítel pracujících, keťas, když měl štěstí, ani ho nezavřeli, jen okradli.
Živnostníci, o kterých jsem začal, obchodníčci v okrajové pražské čtvrti, byli stejně chudí jako jejich zákazníci. Ti lidé žili z ruky do huby.
"Na drobné živnostníky nesáhneme,"
sliboval stále více opilý Kléma, později prezident. První dělnický.
"Kdo nepracuje, ať nejí," také tvrdil. Musel hodně dřít, protože časem byl tlustý, jakoby se připravoval na zabijačku, na místě prasete, tedy. Maminka to říkala.
Na svoje sliby pozapomněl, a tak pan Patera prodával najednou ve svém krámku pod firmou Bratrství, či Pramen?
Paní Jizbová, jejíž dcera se provdala za vynikajícího matematika, který, jak se tenkrát stávalo, nepřednášel na vysoké škole, ale učil na zeměměřické průmyslovce a zařídil, že můj brácha se dostal aspoň tam, když už bylo skoro jisté, že syn reakcionáře na žádnou školu nepůjde. Paní Jizbová se stala vedoucí v prodejně Masna. Vedoucí, vedla sama sebe, ve svém, jenom tržbu odevzdávala a dostávala mzdu. Spravedlivou? No, přece by ji proletariát neokradl. Možná bylo pro ní i dobře, přicházel čas, kdy řezníci neměli co prodávat, a to ne proto, že by vegetariáni ovládli svět.
Byl jsem malý a nepamatuju si moment, kdy obchůdky dostaly nové vývěsní štíty. Plete se mi to v hlavě, stejně jsem chodíval pro nalévané mléko, jméno paní z mlékárny mi už vypadlo, za to jsem si vzpomněl, že zatočilo-li se bandaskou stylem ruské kolo, ani kapka nevytekla na zem. Odstředivá síla. Nutně se muselo stát, že jsem přišel domů s prázdnou a politej mlékem. Kdyby se nehoda nestala, asi bych už zapomněl.
Se stejnou bandaskou jsem chodíval v neděli po obědě k Lainům pro zmrzlinu, vedle mlékárny. Vanilková nebo malinová za sedmdesát halířů, ta byla vodová, jak říkala máma, za korunu byla smetanová, no smetanová, bylo v ní víc mlíka. Mně chutnala víc vodová.
Stalo se, že jsem našel tehdejší dvacku. Žloutkový věneček stál pět korun, byli jsme čtyři kluci u věci, akorát to vyšlo. Musím se pochlubit, jak jsem nebyl lakomej. V pionýru jsem ještě nebyl, pionýři byli čestní a ti by dvacku nepromlsali, ti by ji odevzdali. Třeba na děti v Koreji.
Mezi krámky byla ještě hospůdka U Melichů. Později agitační středisko.
Za rohem na konci Dvorecké byl další řezník. Adámek. O kus dál, směrem do Podolí hospoda U Svobodů. V neděli dopoledne tu hrál mariáš táta. Říkal, že by překážel u přípravy oběda. Někteří tatínkové nechodili na mariáš a chodili s klukama na procházku nebo do kostela.
V pozdějších letech chodil v neděli dopoledne táta na fotbal nahoru na kopec. Teprve, když se vedle hřiště objevila budova televize, dozvěděli jsme se, že to jsou Kavčí hory. Všichni, co bydleli v Dvorecké ulici, vrtěli hlavou, neznali dříve onen název. Táta měl v sobě něco, co mu velelo, že musí být veřejně činný. KSČ si představovala práci odboráře jinak než on, usoudila, že mezi ně nepatří, tak skončil aspoň jako děvče pro všechno podolského fotbalu.
Naproti přes ulici bylo zahradnictví Šimečkových. Tam mě maminka posílala pro čerstvý salát. Prý mispetní. Když jsem to slovo řekl paní Šimečkové, divně se na mě podívala. Ani Google si se slovem neví rady. Možná jsme byli na celém světě jediná rodina, která jedla mispetní salát.
K Šimečkům se muselo přes potok, chodilo se po prknu, ale já skákal, když se nikdo nedíval, cítil jsem sportovcem, přeskočil jsem! Dnes bydlím v tomtéž bytě, potok je dávno někde v rourách, přijde-li průtrž, roury nestačí a voda teče přesně tudy, kde jsem skákal. Příroda je nepoučitelná.
Je to všechno mlhavé, ale marně vzpomínám na beznaděj. Generace mých rodičů prožila 6 let protektorátu, kdy šlo o držku, proti nacistům bojovala aktivně jen hrstička. Musím se smát kavárenským či hospodským revolucionářům, že bojovat se musí. To se to blábolí bez prožitých zkušeností, s mobilem u ucha se naříká, že je krize, že nezbývá ani na vstupné do fitka, a vona mě podvedla s tim blbcem, a do nekonečna plkat na internetu.
To se to nadává dědečkům a prababičkám, kteří i v blbých dobách se nebáli přivést na svět děti, ve kterých viděli pokračování svého života. Věděli, že žít se musí a není třeba hledat výmluvy, proč nežít.
Dočkali se konce války, těšili se na svobodu, Evropa byla vyžraná, rozbitá, nepleťme si pojmy. Slovo chudý znamenalo úplně něco jiného než dnes. Ale bylo líp než za Němců. A naděje, ta snad neumře. O nějaké fronty na banány jako o dvacet let později vůbec nešlo. My jsme tohle ovoce neznali a pokud si na něj vzpomněli rodiče, tak jsme si mysleli, že kecaj. Rodiče přece vždycky kecaj. A zadek jsme si utírali novinovým papírem. Nepotištěným, protože táta pracoval v tiskárně. Jak to dělali jinde?
Komunisti slibovali. Nevzpomínám si v našem příbuzenstvu a vůbec mezi známými na nikoho, kdo by jim fandil. Byli to obyčejní lidé, kteří se domnívali, že tenhle zvrhlej režim nemůže vydržet ani šest let jako ten nacistický. Není přece válka.
Až to praskne, až to rupne, to byla hesla dne. Jeden příbuzný, když se opil, hulákal, že všechny komunisty podřeže, že má nabroušený nůž. To byla jediná revoluce v naší rodině.
Lidem se režim nelíbil, ale nepamatuju se na tupou beznaděj, která zavládla po roce 1968, kdy najednou většina národa s hrůzou objevila, že velmoc na východě bere heslo "Na věčné časy" vážně.
Takové pindy, že lid věřil KSČ a Sovětskému svazu? Myslím, že velká část obyčejných lidí, nemyslím rádoby filosofy, kteří všechno zevšeobecňují a všude hledají historické souvislosti, prohlédla po svinské "měnové reformě". Byly okradeny i nejnižší vrstvy. Moje babička, stará venkovská ženská, která měla pod slamníkem uškudlených dvacet tisíc, což byly zhruba asi čtyři měsíční platy, aby bylo na pohřeb, abyste mě nemuseli hodit do díry jen tak, najednou dostala čtyři stovky a asi do smrti podezřívala svou dceru, že ji okradla.
Šimečkům nechali jejich zelinářství, stejně jako mnoha jiným zelinářům v okolí. Zřejmě se počítalo se zástavbou. A tak jediným živnostníkem, který se udržel, byl pan Hradištský, holič na Kublově, v blízkosti dnešního plaveckého stadiónu. Stříhal za 2,50 (tedy již po roce 1953), zatímco v "komunále", jak se říkalo holičství u nás, ve Dvorcích, stálo ostříhání 2 koruny. Byla vidět zaťatost lidí, podporovat posledního Mohykána.
U Hradištskýho se čekalo běžně hodinu, i víc, nemohl nikoho zaměstnat, vykořisťování člověka člověkem jsme vymýtili. Rodiče usoudili, že je třeba mou kebuli ostříhat, dali mi tři koruny, padesátník na tuzéra, že on mě ostříhá kvalitně.
Podvodníka ve mně napadlo... inu přišel den, zašel jsem do komunálu, kde mě vzali holky bez čekání, tuzéra jsem jim nedal, zbyla mi koruna a za to byla dvě eskyma. Rodiče si pochvalovali, že mám hlavičku jak kuličku.
Pan Hradištský to zabalil, spíš musel zabalit, prý šel do fabriky, stala se z něj dělnická třída a já měl po eskymu.
Nezapomenu na rok 1956. Táta sledoval zprávy o maďarských událostech, poslouchal, pokud neslyšel jen rušičky, zahraniční rozhlas. Ve 13 letech jsem málo věcem rozuměl.
"Tak, voni Rusáci, tankama..."
"Tati, ale voni bráněj poctivý komunisty, protože je kontrarevolucionáři věšej na lucerny. V rádiu to řikali."
Táta se na mě jen smutně podíval, dal mi ruku na rameno a neříkal nic. Měl divný pohled. Pochopil jsem až 12 let později.
Text byl zveřejněný 23.7.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 728 čtenářů, z nichž 50 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 2.11.2010.
BLOG TÝDEN
2 komentáře:
Mispet pochází z německého "mistbeet" = pařeniště.
Děkuju za vysvětlení.
Okomentovat