Zapomenutými kouty Vysočiny

Tuhle fotku mi poslali. Ten plešatej, čtvrtej zprava v třetí řadě je Franta Dvořák, vedle něj vykukuje hořejšek z blondýny Věry Vodičkový z Jičína, v poslední řadě zprava a pod ním je Lachtan, ten není v žádné řadě, což bylo pro něj typické, asi pátá zprava, ksichtem otočená, prsa vystrkující je Saša Šolcová, uprostřed první řady v bílém Franta Papež, sebe jsem nenašel, asi jsem dopíjel pivo, což je pro mě typické.

Vyklantice jsou vesnice na Pelhřimovsku, o které jsem poprvé v životě slyšel, když jsem v červnu 1971 přemýšlel, jak je to možné, že existují lidi, kteří ujdou 100 km a nestanou se vzápětí invalidy.

Tolik akcí jsem absolvoval, mnohé mi vypadly z hlavy, a pochody z roku, ve kterém jsem se stával dálkoplazem, se mi vybavují.

Vlakové koleje do Vyklantic nevedou. Později mi bylo vysvětleno, že do Pacova vlak jede, odtud v sobotu v poledne autobus, který staví i ve Vyklanticích.

Jel jsem autobusem z Prahy přes Vlašim, vystoupil v Košeticích, odtud po vedlejší silnici je to pěšky 6 kiláků, co je to proti stovce. Přede mnou šel starej strejc, asi nějaký místní, domníval jsem se. On se párkrát otočil, pak na mě počkal.

"Ty jdeš na stovku?"

"Jo."

"Tak to půjdem spolu. Já jsem Franta Dvořák."

Ročník 1906, o rok starší než můj táta. Celý život byl úředníkem, podle jeho movitosti spíš úředníčkem. Sprosté slovo z něj nevypadlo, ani když byl nasranej. Jel na pochod z Prahy stejným způsobem jako já. Poslední kilometr nás svezli autem pořadatelé, protože Franta byl ve Vyklanticích legendární postava. Později mi došlo, že nejen tam.

Na hlavě jen zbytek vlasů, oblečený spíš občansky než sportovně, na nohou měl polobotky, prý je má dobře rozchozené. Časem jsme se hodně zkamarádili, rád si povídal. V 60 šel do důchodu a v 61 svou první stovku. Prý celý život chodil, po Praze z práce, do práce, bylo mu líto platit za tramvaj.

Oblíbená figura, která se nikdy nesnažila stát se vandrákem, což se stalo léty třeba mně. Byl neuvěřitelně skromný a šetrný, kdosi ho pomlouval, že i lakomý, ale on by se spíš rozdal, kdyby měl co.

Byl ze skutečně proletářské rodiny, absolvoval za první republiky nějakou dvouletou obchodní školu, nebo kurz pro účetní, pracovitý, téměř žádné nároky.

Po válce a po roce 1948, přestože s manželkou věkem už nepatřili do svazácké generace, začal budovat novou republiku. Tohle jsou vzpomínky turistické, nechci psát o tom, jak budování dopadlo.

Dostali krásný byt na Žižkově, blízko Flory. Mezi soudruhy budovateli měli hodně kamarádů, jeden velice blízký, se kterým by se Franta rozdělil o cokoliv, to vzal doslova a začal se s Frantou dělit i o jeho manželku. Té se připadaly kvality kamaráda lepší a od Franty odešla. Synové zůstali s tátou. To tenkrát nebývalo běžné a není ani dnes.

Generace mých rodičů žila v systému, ve kterém chlapi nebyli vůbec připraveni na situaci, kdy by měli kromě vydělávání, dělat v domácnosti ještě něco jiného. Frantovi v nastalé situaci pomohla tchýně. Teď už bývalá manželka se stala poměrně vlivnou funkcionářkou v komunální politice se slušným příjmem, ze kterého zřejmě přispívala na své syny.

Synové dospěli, oženili se, odstěhovali se. Tchýně zestárla a stalo se jí něco, co nepřeju nikomu a bojím se osobně takové situace. Ztratila schopnost chodit. Její dcera usoudila, že by měla jít do nějakého zařízení, protože, kdo s ní může být pořád doma. Franta řekl, že tohle nepřipustí, a protože odcházel do penze, staral se o svou tchýni on.

Mluvil o ní jako o bábrlince, nakupoval, vařil jí, myl jí, převlíkal, pral. Když začal s pochody, musel se často doprošovat své bývalé, že potřebuje jeden dva dny volna. Volno dostal opentlené.

"Já to říkala, že by měla jít ležet někam do ústavu, tam by se o ní kvalitně postarali, já bych to zařídila."

Franta si nestěžoval, ale občas z něj něco vypadlo. Strašně se smál, když mi říkal, že četl v jakémsi časopise rozhovor se soudružkou bejvalkou, důležitou pracovnicí obvodního národního výboru, která při své důležité práci ještě vychovala tři syny. Franta jenom poznamenal, že jeho bývalý kamarád je stejný trouba jako byl on, a ona že mu stejně zanáší.

Nejzdil za pochody daleko, protože neměl čas. Hlavně blízko Prahy, Vyklantice snad byly jedinou výjimkou. Byl neuvěřitelně hubený. Když si sundal košili, vtipkoval o tom, že vypadá jako Gándhí, žebra mu vylézala. Měl tehdy důchod asi jedenáct stovek, dokázal z toho ještě ušetřit. Těžko porovnávat s dnešní dobou. Nájemné bylo téměř zanedbatelné, hlavně u státních bytů, velká část příjmů se projedla. Franta nejed. Na stovku si přivezl celou vánočku. Stála tehdy 4 koruny, byl v ní asi gram tuku. Nehodila se ani na krmení racků u Vltavy.

Do cíle chodíval poslední, snažil se vřadit mezi mladé, ale já jsem měl ze začátku problémy mu tykat. Byla ve mně jakási úcta k šedinám, vlastně kecám, byl plešatej. Byl hlavně chodec, těžký terén nebyl jeho zálibou.

Bývalo běžné, že stovky měly společný start, on si časem začal s pořadateli vyjednávat, aby ho pustili dřív, že je mu smutno, když jde sám, takhle ho lidi cestou budou dohánět, popovídá si. Postupná starty se pomalu vžily. Mně osobně se po společném startu stýskalo, a byl jsem rád, když někde existoval. Pěkná atmosféra před startem, nejen odprezentovat a mizet. Stalo se mi časem, že jsem přijel na start později a s mnohými jsem se vůbec neviděl.

Franta byl účetní, tudíž svědomitý, měl přesnou evidenci o svých pochodech. Určitě by si nikdy nezapočítal pochod, z kterého ušel kousek. Zřejmě, kdyby ho v noci vzbudili, okamžitě by řekl, kolik stovek má nachozeno. Myslím, že i on byl na počátku sledování stovkařů. Byl druhý v pořadí, který sto stovek ušel, když jsem po letech viděl typy, které si klidně nechali orazítkovat cokoliv, ať šli nebo nešli, byl jsem z toho smutný. Upřímě řečeno, moje osobní hodně vysoké umístění ve sledování nepovažuju za nějaký svůj životní úspěch. Jenom shoda okolností. Život nejsou jen dálkové pochody.

Po smrti bábrlinky začal jezdit i dál, nepamatuju se ale, jestli někde spal. Etapáky nechodil, zajímaly ho jen stovky, kratší trasy jen blízko bydliště.

Měl v sobě neustálou ochotu někomu pomoci, jakýsi postarší skaut. Když jsme zařizovali byt na sídlišti, nabídl se, že nám počká na řemeslníky, my v bytě neměli ani židli, vytvořil si sedačku z ničeho, přinesl si svačinu, a měl radost, že je užitečný. V době, kdy banány byly vzácností, neměli jsme chuť ani čas stát fronty, on chodil každý den po Praze sem a tam a vždycky nám pro děti nějaké sehnal. Přišel celý šťastný, víc než my.

Chodil stovky i po sedmdesátce, což jsem už tenkrát obdivoval, dneska ještě víc, protože mi ještě tolik není, stovka je pro mě něco, co bejvávalo... Začaly mu docházet síly, odmítal na pochody chodit, styděl se, že neujde stovku.

"Franto, přijď na něco kratšího, všichni jsou na tebe zvědaví, přijď."

"Kdo by byl zvědavej na starýho dědka, kterej nic neujde."

Začal být mrzutý. Potkal jsem ho jednou na Vinohradech, měl radost, jakoby to už byl jiný člověk, ale vypadal v pořádku, dlouho mi potřásal rukou. Za měsíc jsme se dozvěděli, že umřel. Bylo mu 79.



Tohle mě, myslím zase Lachtan, vyfotil několik let později. Myslím, že to bylo ve Vlašimi, tedy v listopadu. Franta už ne v polobotkách a já jsem dokonce zhubnul.

Začal jsem psát o Vyklanticích, ale Franta do té vzpomínky patří, spojuji si ho s tímhle místem, třebaže dávno ve Vyklanicích nic nepořádají.

Ve vesnici existovala šlechtitelská stanice, která zde měla závodní klub v jedné budově s hospodou. Tam se dalo převléci, umýt. V roce 1967 pochod založil místní obyvatel Franta Papež. Přestože se odstěhoval později do Pacova, na svoje dítko se nevykašlal. Celá vesnice byla auf. Myslím, že nevybírali žádné startovné, dostali jsme popis trasy. V okolí nebylo mnoho značených turistických cest, takže se šlo většinou po neznačených cestách, silnic nebylo příliš. Bloudilo se? Jo, dost.

Vesnice akcí žila, start byl netradičně v sobotu po obědě. Limit 24 hodin, ale pořadatelé počítali s tím, v neděli dojdou všichni tak, aby si mohli v klidu vychutnat nedělní oběd. Obyvatelé Vyklantic byli pyšní, pokud někdo z nich celou stovku ušel. Když to ušel ten starej dědek z Prahy.

Trasa byla pro všechny jednotná, každý mohl dojít, kam chtěl. Výhodou byla hospoda na startu, po pivu následovalo společné fotografování a startovní výstřel, bouchnutí papírového pytlíku, který každý pochodník vyfasoval. Tentokrát jsem se vybavil baterkou. Plochá baterka, ještě ji mám, přestože svítí jenom, když chce, je mi ji líto vyhodit, leží v šuplíku, čeká, jestli mě přežije. Taky jsem si pořídil chlebník. Nakonec přikládám fotku, aby bylo vidět, jak vypadal v roce 1971 stovkař. Pro zasmání. V chlebníku jsem měl vejce na tvrdo, čokoládu, rum ne.

Ten tlustej jsem já. Jdu se Zdeňkem Kopelentem, horolezcem z Plzně. Mluvil strašně rychle, za chvíli z něj bolela makovice, měl nádherný plzeňský dialekt. Ušel pár pochodů spíš pro zajímavost, zmizel hodně rychle. Ještě jednou jsem ho potkal mezi Srbskem a Berounem, tam měl sebou lano, chystal se pokořit skálu.

Fotil Jarda Kopec, tehdy ještě student, později známá figurka zvaná Lachtan. Toho jsem měl rád, bohužel nedožil se ani čtyřicítky, ale zaslouží delší vzpomínku, určitě na něj někdy nezapomenu.

V Obratani jsme všichni tři došli do hospody, dávali si u výčepu pivo, místní štamgasti si nás prohlíželi jako pitomce. Jeden pak prohlásil o mně "Tenhle moc daleko nedojde". To mě naštvalo, protože potom už jsem pochod zabalit nemohl. V duchu uražený.

V noci jsem šel sám, ráno trochu zapršelo, došel jsem relativně v pořádku. Moje druhá stovka, stav poté byl lepší než ponejprv. Franta Dvořák vyjednal odvoz do Košetic, a spolu s Lachtanem jsme nastoupili do autobusu směr Praha. Některé prkotiny se jaksi vybavují samy. Lachtan si koupil lístek jenom do Vlašimi, kde nevystoupil a jel až do Prahy. Myslím, že se na mě nebude zlobit, že jsem ho prásknul.

První do cíle tu došly ženy, tedy holky, další roky i dobré kamarádky. Saša Šolcová a Věra Vodičková. Braly pochod hodně sportovně, s těmi jsem později dost prožil, taky o nich napíšu jindy a víc. Koukám na výsledky, došlo nás tehdy celý okruh 11.

Po roce jsem sem vrátil, to už se mnou byla velká láska, která se za mě dokonce časem provdala. S námi šla Jitka Havlová z Turnova, vítězka prvního ročníku populární lyžařské Jizerské padesátky v ženské kategorii. Horolezkyně, které se někdo blízký na skále zabil, a Jitka od té doby zůstávala raději na zemi. Čišela z ní radost ze života, měla ráda srandu a pivo. Pokud se rozhodla závodit, neměla v mezi ženami konkurenci. Nebyla příliš ambiciózní, raději se s námi potulovala od hospody k hospodě.

Nemám mnoho fotek z pochodů, ale tady se zrovna trochu sešly. Tak si můžu připomenout, že na konci pelotonu jsme došli silná skupina. S Frantou Dvořákem, který byl rád, že poprvé nepřichází poslední sám. Na fotce je i Franta Dušek, dodnes se snad objevuje na krátkých pochodech. Viděl jsem ho naposledy, když jsem se byl podívat na Brdské stezce na kole, a ve Voznici jsme si spolu dali pivo. Říkal jsem mu, že vypadá pořád stejně s holou makovicí. Nevěděl, jestli je to pochvala nebo urážka. Kromě mé maličkosti představuju i 4 dámy.

Vyklantice 1972 po pochodu, zleva Franta Dušek, Vlasta Shánělová (později Víšková), Věra Vodičková, Kousek vykukuje Majka Musilová, pak obličej, který odněkud znám, ale paměť více neříká, Franta Dvořák, Jitka Havlová, napravo jedinej, kterej se nesměje, je Václav Víšek, tedy já. To dítě zřejmě k předávání kytky donutili.

 další fotka ukazuje všechny dámy

 

Vyklantice 1972. Věra, Vlasta, Jitka, Majka. Franta jako správnej gentleman věnoval květinu dámám, ale ty byly čtyři...

Zajel jsem do Vyklantic ještě jednou, v roce 1982. To už pochod sestával z dvou padesátek, jakoby se za deset let vytratila atmosféra, snad to už nepořádal Franta Papež, jelo se jakousi setrvačností. Třeba už na mě padla nostalgie. Ale to mi bylo 39, cítil jsem se na vrcholu a v duchu jsem si myslel, že už jinak nebude. Cha, cha.

V roce 1996, v době, kdy jsem se odsunul z dálkových pochodů, protože mě přestala bavit jejich atmosféra, jsem přes Vyklantice soukromě prošel. Hospoda vypadala zavřená, ta budova vypadala vůbec nějak neudržovaná. Zbyly jen vzpomínky.

A pár zbytečných drobností. Opravdu zbytečných? Inu, kdo se chce, může se zasmát.

z roku 1972:

Prohlížím výsledky a vzpomněl jsem si. Věru Vodičkovou zde pokřtili na Vopičkovou, myslím, že na přihlášce hlásku "d" napsala nedbale. Byly pak pokusy překřtít ji mezi pochodníky na Vopičkovou, ale nějak se to neujalo, přestože ji by to ani neurazilo. měla ráda srandu.

Ještě zbyla jedna fotka z roku 1972, mizerná, ale je na ní vidět plešatý, slušně oblečený Franta Dvořák. Druhý plešatý Franta (Dušek) snad ještě studuje popis trasy. Stejně zabloudí.

z roku 1982:

a nakonec:

A ještě kudy jsme chodili:

26.-27.6.1971

DP ZAPOMENUTÝMI KOUTY VYSOČINY                             Vyklantice - Babice - Lesná - Přáslavice - Zahrádka u Pošné - Pošná - Proseč -Nízká Lhota - Kámen - Obrataň - U sloupu - Lejčkov - Oblajovice - Hartvíkov - Domamyšl - Horní Světlá - Bradáčov - Radostovice - Smilovy Hory - Stojslavice - Řísnice - Sla­větín - Načeradec - Louňovice pod Blaníkem - Kondrac - Vracovice - Malovidy -Mi­řetice - Kuňovice - Čechtice - Chýstovice - Košetice - Buřenice - Vyklantice  100 km 

24.-25.6.1972 DP  ZAPOMENUTÝMI KOUTY VYSOČINY

Vyklantice - Starý Smrdov - Skočidolovice - Štěchovice - Čáslavsko - Jelenov -Ne­kvasovice - Chmelná - Miřetice - Zdislavice - Chlum - Trhový Štěpánov - Javorník - Keblov - Strojetice - Chrástovice -Čechtice - Malá Paseka - Křešín - Blažňov -Kramo­lín - Sv.Anna - Vyklantice - Buřenice - Košetice - Onšov - Nový Dvůr - Šumplice - Hořice - Vojslavice - Koberovice - Lhotice - Vitice -Želiv - Červená Řečice - Raná - Hořepník - Horní Dvůr - Lesná - Babice - Vyklantice   100 km                                        31.7-1.8.1982 DP  ZAPOMENUTÝMI KOUTY VYSOČINY

Vyklantice - Starý Smrdov - Skočidolovice - Šavrdův mlýn - Štědrovice - Práchňany - Sudislavice - Malá Paseka - Růžkovy Lhotice - Krčmy - Chyšná - Červův mlýn - Kra­molín - Petrovsko - Svatá Anna - Vyklantice - Spálený vrch - Strážiště - Hřeben - Ze­lená Ves - Mezilesí - Velká Černá - Hladov - Jakalův mlýn - Hutě - Útěchovice pod Strážištěm - Vyklantice - Babice - Hořepník - Bořetice - Útěchovičky - Čížkov - Nová Cerekev - Moraveč - Žlíbek - Dobrá Voda u Pacova - Kámen - Pacov - Hrádek - Velká Chyška - Útěchovice pod Strážištěm - Vyklantice    100 km  

A Šmitec!


Facebook - Víškovy střípky z DP