Mladkov

Dálkový pochod, který zprvu upoutal na tehdejší dobu vysokým startovným. 25 Kčs bylo třeba poslat předem s přihláškou. Co za to? Počet kontrol na trase jsem nepočítal, ale bylo jich hodně. S občerstvením. Na každé kontrole něco jiného, často připravené přímo místními občany. Tedy dobré. V televizi ještě nekdákal kdejaký vševěd, po jakém jídle budeme nemocní.

Po příjezdu a prezentaci jsme se svými spacáky čekali. Čas od času přišla teta, která zvolala:

"Beru štyry."

Čtyři vandráci se zvedli a odešli s venkovskou ženou. V jejím domku bylo připravené místo na podlaze. Tam se spalo. Obyvatelé Mladkova byli hrdí na skutečnost, že u nich je dobré pobejt. Dnes se tohle zdá neskutečné, kdybych to na vlastní kůži neprožil, řekl bych si:

"Kecá, je to vůl."

Sobotní dopoledne se vyvalili turisté, dálkoplazi, atleti, rádoby atleti, ven, na náves. Tam se kecalo, odpočívalo, žádný spěch nikoho nepoháněl. Start byl společný. Myslím, že v 11 dopoledne.

Československá státní hymna, výstřel ze startovní pistole. Stupně vítězů, snad i nějaké ceny, určitě ne automobil, spíš nějaká zbytná blbůstka. Limit 24 hodin, na všechny účastníky se v cíli čekalo.

Čas byl na diplomu, přestože začátkem sedmdesátých let probíhala téměř válka. Tradici chránící turisté se bránili zuby nehty závodění. Mladkov byla akce, jakou jsem nikde ve svém pochodnickém životě nezažil, později něco podobného v Belvés ve Francii. Určitě se navzájem neinspirovali, protože zkušenosti se přes dráty blbě předávaly.

Mám ve vzpomínkách mnoho krásných akcí, těžkých, v nádherné přírodě, Mladkov byl jen jeden. Termín, na začátku prázdnin, výhodný, v celé republice se nic jiného nekonalo, místo je v podstatě na hranici mezi Čechami a Moravou. Přijeli ostravští chrti, zrovna jako čundráci ze západních Čech, i Slováci.

Něco takového se dá pořádat jedině v místě, kde se najde člověk, který zblázní všechno obyvatelstvo. Pořádají se posvícení, poutě, tady uspořádali dálkový pochod. Člověk, který pochod založil se jmenoval Jaroslav Bican, neznal jsem ho, časem se přestěhoval na Moravu, do Velkého Újezda, hned byl další pochod na světě. Začali v roce 1965, kdy panovala všeobecně trochu uvolněnější nálada, snad lidé čuchali v povětří něco jarního, aby jim pár let poté zacpal nos velký bratr.

Vedení pochodu převzal Dobroslav Mareček. Jaký měl podíl na tom, proč stovka Orlické kilometry, z kalendáře zmizela, nevím. Pochod existoval dál v kratších trasách, my stovkaři jsme byli malinko opaření. Zmizela nejlepší stovka!

Jenom vsuvka. Četl jsem knihu Ludvíka Vaculíka Cesta na Praděd. Putování, které popisuje, vedlo přes Mladkov. V prvním vydání na straně 249 se píše mimo jiné:

"...Promítání si vzal na starost soudruh Mareček, promítač v místním kině."

To nepíšu proto, abych zdůraznil slovo "soudruh". Jen cituji. Tenkrát jsme byli soudruzi všichni, dokonce i autor knihy. Leckde nás tak titulovali, ať jsme chtěli nebo ne. Možná jde o přízeň, prostě existují lidé, kteří se v malém místě starají o kulturu nebo i o turistiku, mají v sobě pocit, že musí být veřejně činní.

Stihl jsem jen dva poslední ročníky. Třetí můj pochod, fakt jsem neznal možnosti, co se týče ubytování, jel jsem z Prahy rychlíkem, který nabral sekeru, v Ústí nad Orlicí přípoj ujel. V Mladkově jsme vystoupili skoro hodinu po startu. Mladá dvojice z Pardubic, která sebou měla několik dětí, Pepík Danda z Prahy a já.

Pepík byl ročník 1911, optimistický kukuč, říkal, jestli nás už nevezmou, tak že se půjde projít, Orlické podhůří je krásné, prostě se stalo. Dnes to považuju za rozumný názor, ale já si chtěl znovu dokázat, že jsem frajer, ani jsem netušil, kolikrát v životě ještě. Stejně tak kluk z Pardubic, těšil se, jak si zazávodí, jeho děvče šlo s dětmi pětadvacítku. Na většině dálkových pochodů tehdy platilo, že trasa 25 je dětská a dospělé bez dětí často na takovou procházku ani nebrali. Poslední trasa, uznávaná jako dálkový pochod byla padesátka, no byli jsme krapet cáklí.

Vzali nás na milost. S hodinovým zpožděním jsme vyrazili, závodník zmizel v dáli, šel jsem kus s Pepíkem, veselý patron, vždycky úsměv. Slyšel jsem později, že "kde je Pepík Danda, tam je velká sranda..." Nepospíchal, šel jenom padesátku. Nakecal mi toho hodně, najednou povídá:

"Běž, se mnou se nemůžeš zdržovat, já ti nestačím."

Byl jsem začátečník a nevěděl jsem, jak ho opustit. Pookřál jsem a vyrazil do kopců, přece jenom on byl o víc jak 30 let starší.

Vedro k padnutí, na sobě tesilky, jiné vhodné kalhoty mi v šatníku chyběly. Vlastně poprvé v životě jsem lezl do opravdových hor. Sice Orlické kilometry, ale cesta mířila na Kralický Sněžník. Myslím, že tenhle pochod mě definitivně dostal. První opravdová hora, na kterou jsem se vyškrábal bez lanovky a podobných vynálezů. Na vrcholu ještě stála rozhledna, už nepřístupná, čekala na moment, kdy bude za dva roky odstřelená.

První moje hora, předloni jsem se kdesi kasal, že na něj ještě jednou musím vylézt. Poslední hora? Loni jsem to zkoušel, ale bydlel jsem v Jeseníku, vlakem do Starého města, časově jsem to nezvládl. Na Návrší jsem si dal pivo a zpřádal dál plány. Mám vyhlídnutý penzion ve Stříbrnicích, pokud nebudu tísněn odjezdy vlaku, určitě se to povede.

Napil jsem se z pramene Moravy. Vody. Díky hodinovému zpoždění na startu se blížil soumrak. Stovka nepříliš těžká, sice výstup přes 1400 metrů, ale pak už jiné význačné stoupání nebylo. Ještě kontrolou v Kladském sedle jsem procházel poslední. Občerstvení vydatné, dostával jsem ještě sebou na cestu, zbývalo, už nebylo pro koho šetřit. Celou cestu jsem žvejkal sušený švestky, zřejmě připravené přímo pro akci.

Pak už se šlo po silnici, potmě, někde u Starého Města pod Sněžníkem jsem začal dohánět pomalejší přede mnou. Hezká letní noc, příjemná atmosféra. Už jsem trochu věděl, co dlouhá trasa chce, dokonce mě jakýsi kluk obdivoval, jak jdu lehce. A já byl nafoukaný, jak jinak. Těch 17 a půl hodiny nebyl špatný čas, hodinu mi samozřejmě neodečetli, můj problém, myslím, že to bylo o něco kratší.

V roce 1972 jsem teprve naplno užil, to, o čem jsem psal na počátku. Už jsem měl mnoho známých, i má nastávající mezi nimi byla, neoficiální setkání všech dálkoplazů z celé republiky. Však i Ivo Domanský si sem přišel pobesedovat a předvést svoje umění, jak jsem nedávno zveřejnil fotku Harém Iva Domanského. Další ještě přiložím, už bez Iva. Myslím, že je na nich vidět ona pěkná atmosféra.

Trasa vedla na jiný kopec, Velkou Deštnou, skutečně do Orlických hor. Nepamatuju se moc na samotný průběh pochodu, už mi to splývá. Došli jsme ráno, pak se položili do trávy. Hodně vzpomínám na krásné chvíle po pochodech, kdy jsme nedělní čas věnovali odpočinku v přírodě, případně v hospodě.

Skutečně je škoda Orlických kilometrů v Mladkově, ale opravdu bych takhle vzpomínal, kdyby akce trvala celá desetiletí? Někdy se taková akce zmechanizuje, chce to stále přidávat něco nového.

Když jsme si v roce 1972 dávali "za rok ahoj!", netušili jsme, že na stovce už ne.

Ivo s houfem obdivovatelek.

Ivova partnerka Saša se nedá. Tohle je Holanďan, myslím, že Tony se jmenoval.

Fotografie na objednávku. Saša Šolcová mě chytla a odvedla mě na tohle místo, s Tonym se posadila. Poté mi řekla:
"Fotečku, prosím."
Po 39 letech je fotečka na světě. Nevím, jak bych fotku Saše doručil, ona se moc nepovedla (fotka), já jsem byl spíš břídil než fotograf. Zajímalo by mě, jestli si Saša na Holanďana pamatuje.

Koukám, že se Saša ráda fotila. Hlavně s chlapama. Ten s čepicí je Aleš Fořt, ten s kloboukem jeho kamarád, jméno už neznám.

Detail Aleše Fořta. Bydlel, stejně jako já, v pražském Podolí. Byl to příležitostný opilec, srandista, který pochodníky fotil, pak doplnil fotku svým komentářem, přilepil známku a odeslal, tu do zaměstnání, tu do bydliště, aby i manželka či manžel si užili.
Rozvedený, vypadalo to, že navždy. Člověk míní..., oženil se znovu, zplodil dva syny, kteří byli mladší než moje děti. Je zhruba stejně starý jako já, tedy byl už dost starý fotr.
Ač měl nějakou školu, aby mohl rodinu živit, začal jezdit jako řidič tramvaje. Strašně ztloustl, víc než já. Mluvil jsem s ním v Nuslích, kde čekal na tramvaj, aby střídal kolegu. Lákal jsem ho na jedno, nedal se. Asi by o práci přišel.
V Braníku jsem jednou letěl přes frekventovanou ulici na přijíždějící tramvaj, musel jsem přelézt dvoje zábradlí, vlezl do dveří u řidiče.
"Víšku! Udělal jsi asi 3 přestupky, mám chuť tě vystrčit ven výhybkovou tyčí. Takový lidi dělaj bordel, kdo v tomhle má odpovědně pracovat? My abysme se z nich zbláznili."
Naposledy jsem ho zahlédl na Smíchově, řídil odjezdy autobusů na nějakou akci. Už zřejmě z něj byl dispečer. Nebo se nevešel do kabinky pro řidiče.

Velká postava raných dálkových pochodů. Tonda Musil alias Pošťák. Z České Třebové, pak z Ústí nad Orlicí, nakonec skončil v Dolních Libchavách. Ten zasluhuje zvláštní kapitolu.

Tady je Pošťák s Vlastou, mou budoucí manželkou. Situaci ve dveřích komentuje Jindra Štrunc z Plzně. Možná říká, abych si dal bacha.

Opět Pošťák s Vlastou

A zase. A jim to spolu sluší. Divím se, že nakonec skončila se mnou.

Vlasta možná přemýšlí, jestli by Pošťák nebyl vhodnější. Nebo duševní příprava na závod?

Jindra Štrunc začal s kelímkem (co v něm asi bylo?), studovat seriózně trasu. Vystudoval kdysi na inženýra, nastoupil do zaměstnání a zaměstnavatele až do důchodu nikdy nezměnil. Moc sympatická firma: Plzeňský Prazdroj.



Procházíme kolem bunkru z třicátých let. Úplně vlevo je Petr Kiprov. Ze Staré Role. Nebo z Nové Role? Prostě z Karlovarska. S tím byla sranda, ale jenom se na pochodech mihl, jednu sezónu a dost. Úplně vpravo já, už mám i krátký kalhoty. Uprostřed Vlasta Shánělová, za ní člověk, u kterého si nejsem příliš jistý, kdo to je. Mám důvodné podezření, ale všechno si fakt pamatovat nemůžu.


Ještě k Mladkovu. Byla to jakási výspa německého živlu. Okolní obce spíše české. Wichtsadtl ho Němci nazývali. Četl jsem knihu Gudrun Pausewangové Vzpomínám na Rozinkovou louku. Její otec byl aktivní nacista, dobrovolně šel bojovat proti Sovětskému Svazu, padl tam.

Autorka, jeho nejstarší dcera byla obdivovatelkou Adolfa Hitlera, její mamince se nacistiké vládnutí moc nelíbilo, ovšem matka šesti dětí, které manžel zemřel za velkoněmeckou říši, měla jiné starosti. Blížila se Rudá armáda, ona se bála o své děti. Věděla, že si vítězná armáda nebude brát servítky, Němci válku rozpoutali a prohráli. Nečekala na odsun, celou velkou rodinu se úspěšně pokusila dostat na území, které připadlo západním mocnostem. Tolik se bála Rusů.

Tak mě napadlo, že tohle putování, ne pro radost, ale pro zachování existence, je hodně poučné. Autorka dávno pochopila zrůdnost nacistické ideologie, dokonce se po letech spřátelila s lidmi, kterým připadl jejich bývalý dům.

Vracela se na Rozinkovou louku ne proto, aby dům získala zpátky. Hodně zajímavé čtení, hlavně končí smířením rodiny německé a rodiny české. Bez oficialit, bez nabubřelých projevů.

Smutné povídání o lidech, kteří naletěli obludné nacistické ideologii. Kolik lidí u nás naletělo komunistům? Tihle spasitelé lidstva jsou nebezpeční stále. Stačí jen, aby nějaký gauner dostal příležitost. Vůbec nevadí, jaká hesla budou mít na praporu.

Loni jsem byl v Orlických horách na kole, zajel jsem i do Mladkova. Za skoro 40 let prožila obec povodeň, náměstí je ještě bezútěšnější než tenkrát. V hospodě jsem si dal dobrý oběd, moc jsem si nepamatoval místa, na kterých jsme se tehdy povalovali a fotili. Tolik já a Mladkov.