Březen, za kamna vlezem, tvrdí známé pořekadlo, letos je zřejmá snaha potvrdit jeho správnost. My, co se těšíme na jaro, se jen tak nedáme. Stejně vyhrajeme.
Jarní výlet do Mníšku. Ještě před třemi lety jsem projíždku absolvoval s prstem v nose, jen tak před obědem. Ukázalo se, že nic není na furt. Krásné sobotní ráno, mráz jako kráva, jak k tomu to užitečné zvíře přijde? Jeho jménem si lidé, kteří často zdaleka nejsou tak užiteční, nadávají. Když řeknu o poslankyni, že je kráva, může mě žalovat, já se budu omlouvat, možná i klopit prachy. A my si potichu špitáme, kdo je vlastně užitečnější. Neměl bych se spíš omluvit dobytčeti?
Sedám na kolo obalený vším možným, v Braníku na nádraží sice hospoda funguje, ale malinko zatuchlý výčep u Pepína nám hygienici zavřeli. Čekat na vlak, a usrkávat groček, slyším-li vlak, hodit do sebe zbytek, taky poezie. Ti, co zkulturňují prostředí všude možně, tak, abychom vypadali jako lidé jedenadvacátého století, vůbec netuší, jak ničí něco, co už se nikdy nevrátí.
Pět minut zpoždění. Znám lidi, které taková věc vytočí do nepříčetnosti. Pět minut! Pamatuju jiné doby, pitomých pět minut.
S kolem lezu do vlaku, do oddílu, kde je místo, třebaže je mi jasné, že to je místo pro soukromí průvodčího, místo na kola je určitě jinde, v nejhorším mi průvodčí vynadá, nasadím ksicht nechápavého senila. Mladík, kontrolující jízdenky, vybírající poplatky za převoz kola, je příjemný, s tím se určitě nepohádám.
V Mníšku je už tepleji, pomalu se odstrojuju, systém cibule. Je nádherně, krásný výhled do krajiny. Takové počasí mi připomíná jednu oslavu MDŽ v dávných dobách. Osobně jsem tenhle svátek nesnášel, ale dalo se opít v pracovní době beze strachu, byla to oslava našich žen. Jako nejmladšího mě poslali pro chlast. Přesně takhle krásně bylo. Krásně jsme se tenkrát vožrali.
Hospoda u nádraží, pamatuju název Na Marjánce, třeba se pletu, teď vidím penzión Na Marjáně, ale otvírají až za chvíli, přece nepolezu do putyky hned na nádraží. V kapse historické fotky. Pohled na Mníšek. Před sto lety. Cestu na Malou svatou horu nahradila rychlostní komunikace pro lidi, kteří jezdí sem a tam, protože mají auta. Na vršku sídliště. Tady jsou staré fotky jenom proto, abychom viděli, že bylo jinak.
Fotím na náměstí a vydávám se k zámku. Podívat na něj přes Zámecký rybník se mi podařilo dnes poprvé. Krásné, klidné místo, místo vody ještě led. Kdyby někdo na mě dal, jel by se sem projet. Mimochodem, hezoučká cesta končí u restaurace U Káji Maříka. Ano, Mníšek je prý ten slavný Lážov, který vstoupil do literatury v knihách o Kájovi Maříkovi. Podle kritiků prý srágora, věřme kritikům!? Nemůžu soudit, Kája Mařík mě minul. Četl jsem v dětství jiné srágory, které nabízely místo náboženství jinou ideologii.
Na Skalku vede cyklostezka. Věk, kdy bych ji celou vyšlápl, někam zmizel. Vedu bicykl, předchází mě pár, pán, na kterém je vidět, že rád dělá dojem na svou, o pár let mladší partnerku:
"Proč se tomu říká horské kolo, když kopec nevyjede?"
"Vyjelo by, jen nohy mi stávkujou..."
Je sobota, pivo v občerstvení čepují. Miluji místo, kde stojí kostelík Svaté Máří Magdalény. Hrůza, kdy jsem tipoval, jestli ruina už spadla, je pryč. Loni jsem tady dokonce zahlédl svatbu. Nevěsta se nechala fotit na dřevěné lávce, která zde je jen pro ozdobu. Na fotce je skromně ukrytá, téměř celá, za stromem. Ovšem v malém rybníčku by se dala nevěsta (ženich) snadno utopit. Když už je ruka v rukávě.
Jarní výlet do Mníšku. Ještě před třemi lety jsem projíždku absolvoval s prstem v nose, jen tak před obědem. Ukázalo se, že nic není na furt. Krásné sobotní ráno, mráz jako kráva, jak k tomu to užitečné zvíře přijde? Jeho jménem si lidé, kteří často zdaleka nejsou tak užiteční, nadávají. Když řeknu o poslankyni, že je kráva, může mě žalovat, já se budu omlouvat, možná i klopit prachy. A my si potichu špitáme, kdo je vlastně užitečnější. Neměl bych se spíš omluvit dobytčeti?
Sedám na kolo obalený vším možným, v Braníku na nádraží sice hospoda funguje, ale malinko zatuchlý výčep u Pepína nám hygienici zavřeli. Čekat na vlak, a usrkávat groček, slyším-li vlak, hodit do sebe zbytek, taky poezie. Ti, co zkulturňují prostředí všude možně, tak, abychom vypadali jako lidé jedenadvacátého století, vůbec netuší, jak ničí něco, co už se nikdy nevrátí.
Pět minut zpoždění. Znám lidi, které taková věc vytočí do nepříčetnosti. Pět minut! Pamatuju jiné doby, pitomých pět minut.
S kolem lezu do vlaku, do oddílu, kde je místo, třebaže je mi jasné, že to je místo pro soukromí průvodčího, místo na kola je určitě jinde, v nejhorším mi průvodčí vynadá, nasadím ksicht nechápavého senila. Mladík, kontrolující jízdenky, vybírající poplatky za převoz kola, je příjemný, s tím se určitě nepohádám.
V Mníšku je už tepleji, pomalu se odstrojuju, systém cibule. Je nádherně, krásný výhled do krajiny. Takové počasí mi připomíná jednu oslavu MDŽ v dávných dobách. Osobně jsem tenhle svátek nesnášel, ale dalo se opít v pracovní době beze strachu, byla to oslava našich žen. Jako nejmladšího mě poslali pro chlast. Přesně takhle krásně bylo. Krásně jsme se tenkrát vožrali.
Hospoda u nádraží, pamatuju název Na Marjánce, třeba se pletu, teď vidím penzión Na Marjáně, ale otvírají až za chvíli, přece nepolezu do putyky hned na nádraží. V kapse historické fotky. Pohled na Mníšek. Před sto lety. Cestu na Malou svatou horu nahradila rychlostní komunikace pro lidi, kteří jezdí sem a tam, protože mají auta. Na vršku sídliště. Tady jsou staré fotky jenom proto, abychom viděli, že bylo jinak.
Fotím na náměstí a vydávám se k zámku. Podívat na něj přes Zámecký rybník se mi podařilo dnes poprvé. Krásné, klidné místo, místo vody ještě led. Kdyby někdo na mě dal, jel by se sem projet. Mimochodem, hezoučká cesta končí u restaurace U Káji Maříka. Ano, Mníšek je prý ten slavný Lážov, který vstoupil do literatury v knihách o Kájovi Maříkovi. Podle kritiků prý srágora, věřme kritikům!? Nemůžu soudit, Kája Mařík mě minul. Četl jsem v dětství jiné srágory, které nabízely místo náboženství jinou ideologii.
Na Skalku vede cyklostezka. Věk, kdy bych ji celou vyšlápl, někam zmizel. Vedu bicykl, předchází mě pár, pán, na kterém je vidět, že rád dělá dojem na svou, o pár let mladší partnerku:
"Proč se tomu říká horské kolo, když kopec nevyjede?"
"Vyjelo by, jen nohy mi stávkujou..."
Je sobota, pivo v občerstvení čepují. Miluji místo, kde stojí kostelík Svaté Máří Magdalény. Hrůza, kdy jsem tipoval, jestli ruina už spadla, je pryč. Loni jsem tady dokonce zahlédl svatbu. Nevěsta se nechala fotit na dřevěné lávce, která zde je jen pro ozdobu. Na fotce je skromně ukrytá, téměř celá, za stromem. Ovšem v malém rybníčku by se dala nevěsta (ženich) snadno utopit. Když už je ruka v rukávě.
Před Radotínem je, díky nedávné velké vodě, stezka vymletá. Samej šutr. Proč jsem nadával na asfalt?
Domů jsem se doplahočil. Výsledkem je osoba polámaná, která je s bídou schopná svoje pocity popsat. Ještě, že máme internet.
Na svém výletě jsem pořídil srovnání fotek starých a dnešního stavu.
Stránkk, kde jsou sousředěny všechny srovnávací fotky jsou zde
Další fotky z výletu:
Jak snadno člověk podlehne dojmu, že je ještě frajer. Chtěl jsem sjet do Řevnic na vlak. Přece těch pár kiláků (27) nepojedu vlakem. Ušetřil jsem asi 40 korun, viděl jsem kousek nově zbudované asfaltové cyklostezky z Černošic podél Berounky. Po asfaltu se jezdí pohodlněji, bez něho zase nepřekážejí bruslaři... Co je lepší?
Žádné komentáře:
Okomentovat