Hotel Klimeš

Na první pohled vypadá objekt, že už dlouho stát nebude. Asi kdosi učinil památeční fotku. Hotel, restaurace s velkým sálem, cukrárna, biograf Oddech. Jméno kina jakoby vystihovalo ono místo v Praze - Krči. Vedla sem z Ryšánky strmá ulice, vydlážěna kočičími hlavami. Ulička je tu stále, domy mají modernější kabáty, dlažbu nahradil asfalt, třebaže tam kostky jsou na ukázku vidět. Míval jsem radost, když se mi podařilo krpál vyjet na starém favoritu.
Všude kolem se budovala sídliště, hlavní důvod likvidace oddechového koutu jsou auta. Jižní spojka, vedoucí z Barrandovského mostu.

Chtěl bych tady věnovat malou vzpomínku na své rodiče. Oni strašně rádi tancovali, bohužel měli málo času i peněz. Jít tančit pro ně byl svátek. Hlavní den byl Silvestr.
Když můj starší bratr povyrostl tak, že nás rodiče mohli nechat samotné doma, vyráželi. Bydleli jsme v Podolí, ve Dvorcích, dnes v tom samém bytě bydlím znovu. Táta měl spolužáka z venkovské školy na Benešovsku, který bydlel na branickém nádraží. S těmi chodívali.
V roce 1953 mi bylo deset, rodiče vzali mýho bráchu sebou. Trochu divné, že mě nechali doma samotného? Jak já se těšil, něco dobrot jsem měl, podle toho, co se tehdy sehnalo. Televize nebyla, byl jsem velkým posluchačem rozhlasu. V té divné době nebylo v rádiu mnoho veselí. Pokud nepočítám pravidelné nedělní promluvy Zdeňka Nejedlého, který svoje plky ovšem nepovažoval za legraci. Nikdo mi do poslechu rádia nepovídal...
Jestli rodiče chodili do Krče přes Braník, nebo šli přes Ryšánku, nevím. V každém případě chodili do hotelu Klimeš pěšky. Byli lidé z vesnice, na zábavy do vedlejší vesnice se chodívalo pěšky. Tam si užili podle svých představ.
Ranní novoroční cesta domů bývala asi hodně veselá, však měli pak dobrou náladu po celý sváteční den.
Na přelomu 70. a 80.let se začalo bourat. Zbyla kaplička, která budí dojem, že ji tu někdo jen tak upustil. Nedávno jsem u ní byl, je slyšet dunění aut, rámus, pochybuju, že by někoho napadlo si sem jít odpočinout. Ani zmrzlinu nelze dětem slíbit.

Kaplička dnes

Sem se chodívalo do cukrárny, do kina, do hospody...

Před deset lety mě lékařka přemluvila, abychom maminku odvezli do LDN. Dlouho jsem se bránil, bylo mi rozumně vysvětleno, že máma potřebuje péči, kterou já ji nemůžu poskytnout. Bylo jí 88, téměř nikoho nepoznávala, pletla si lidi. Veselý to nebylo.
Jeli jsme sanitkou, tušil jsem, že to je její poslední cesta v životě. Poměrně rychle jsme projížděli v blízkosti kapličky. Ta se na chvíli mihla, moment to byl. Maminka se dívala z okna:
"Ti Haškovi to taky vzali zkrátka."
Padlo jméno známých, se kterými před lety flámovali.
Na zádech jsem ucítil mrazení...

Letecké snímky. Malý modrý čtvereček je kaplička, větší obdélník místo, o kterém píšu.