Sexuální loudil z Dobříše

Tomáš Čech mě kdysi rozesmál, když tvrdil, že ujde 100 anglických mil a ještě poté večer protančí, v noci pak oblaží svým dalším uměním vybranou krasavici.

Tomáš Čech uměl (snad ještě umí) nádherně žvanit. Na první pohled spíše nevýrazný člověk menší postavy, s vlasy barvy slámy. Viděl jsem jeho proměnu, když se během pár měsíců stal z blonďáka úplně šedivý pán. Nemají to blonďáci jako my, tmavovlasí, kterým svítí na palici každý nový šedivý vlas. Nejsou u nich zřetelné, a najednou mají převahu.

Mezi lidem pochodnickým byl často vysmívaný, ale co naplat, patří mezi velké postavy dálkových pochodů, ať se to komu líbí nebo ne. Nebyl jsem u samého začátku dálkoplazení, on určitě chodíval i superdlouhé trasy, viděl jsem ho začátkem sedmdesátých let, jak došel stovku v Mníšku. Byl na pokraji sil, proto jsem se usmál nad jeho tvrzením, jak bude někdy po pochodu řádit.

Tenhle článek nepíšu proto, abych na Tomáše plival. Byly proti němu výhrady, ale byly něčím víc než jakýmsi tehdejším bulvárem? To, že se směju vlastnosti kohokoliv, neznamená, že ten dotyčný je pitomec. Byl svým způsobem legrační, ale kdo z nás není?

Zdánlivá řevnivost mezi ním a Honzou Zajíčkem byla vymyšlená. Snad proto, že operovali ve stejném regionu. Pokud si dobře pamatuju, oba se zúčastňovali akcí toho druhého. Byli jenom každý jiný.

Tomáš se už v osmdesátých letech soustředil na etapové dálkové pochody, na zájezdy do rumunských nebo bulharských hor, byl hlavně jejich organizátorem.

Měl jsem jednou rozhovor s osobou, probíhal zhruba takhle:

"Tomáš Čech je cvok."

"Proč?"

"Protože je hroznej."

"Proč je hroznej?"

"Máš blbý otázky."

"Co ti udělal?"

"Nic, ale je strašnej."

V dnešní době kupujeme nejvíc tiskoviny typu blesky plesky, zajímá nás, jak kdo chodí oblečenej, co údajně někdo někde prohlásil, vůbec nás nezajímá, co dokázal. Pořád vyhlašujeme jakési žebříčky, abychom v nejbližší době toho, kdo je na vrcholu, shodili dolů a ještě do něj kopli. Pro nic, za nic.

Proto byl Tomáš hroznej, protože byl strašnej. Protože se možná vytahoval. A co když ne?

On a ženské. Tak podrobně jsem ho neznal, skutečně se mu jeden čas říkolo sexuální loudil. Ale... Nepamatuju se, že by neměl kolem sebe ženy o dost mladší. Potkal jsem ho v Provodíně, kde jsem byl s dětmi. Ptaly se mě, co je to za veselého pána. Měl tehdy kolem šedesátky, držel se za ruku s pochodnicí, která měla spíš míň než třicet. Zpívali si na cestu. Prý ta holka byla praštěná, říkali mnozí. Pikantní bylo, když tohle říkali účastníci dálkových pochodů, kteří z velké části úplně normální nebyli. Asi mu bylo dobře ve společnosti mladších žen, co od nich vyloudil, nechci hodnotit, nevím to.

Hrabal jsem se ve výsledkových listinách dobříšských pochodů, jeho turistickou čtyřiadvacetihodinovku sponzoroval i časopis Vlasta. Jak omámil soudružky, které tenkrát byly ve vedení časopisu Svazu žen? Uměl to, dovedu si představit, že je ukecal.

Komunistou nebyl, přesto pod hlavičkou Rukavičkářských závodů uspořádal skvělé akce. V té době ortodoxní turisté se snažili zakazovat jakékoliv závodění, používali k tomu všechny možné prostředky. Tomáš, který byl hlavně turista, uspořádal 3 ročníky pochodu na 100 anglických mil, slovo anglických vždy zdůrazňoval. Fakt je, že jsou míle i jiné. Vyhlašoval pořadí a cyklostylové výsledky rozesílal. Následovaly další ročníky turistické čtyřiadvacetihodinovky. Kdy tohle skončilo, už nevím, 24 hodin jsem u něj šel jen jednou, pak už jsem měl jiné starosti.

Pitomcům na okrese se nelíbilo, že po brdských lesích hledáme brdského ducha Fabiana. V socialismu! Od roku 1973 byl Tomáš donucený změnit název na Putování po Brdech.

V témže roce pomáhal ve štábu etapového pochodu Český kvadrant. Šli jsme tenkrát z Domažlic do Znojma. Jedním z etapových míst byla Nová Bystřice. Docházeli jsme a vítal nás hudbou městský rozhlas. Vždycky někdo ze štábu jel napřed zkontrolovat, je-li všechno připravené. Možná na Národním výboru zbláznil nějakou ženu. Zařídil, že v hospodě pro nás uvařili večeři, pak nás nutil, abychom jim nedali košem.

Dobříšské pochody měly perfektní organizaci. V roce 1973 jsem šel 100 mil, byli jsme ubytováni v internátu, ve dvoulůžkových pokojích. Tam jsme si dali věci už před startem. Protože pochod se konal na 3 okruzích, měli jsme pokoj nepřetržitě k dispozici, tedy se dalo případně i zdřímnout na lůžku. Sdílel jsem místnost s Frantou Dvořákem, který byl velice snášenlivý, moc hezké vzpomínky se mi vybavují.

Samozřejmě, že takové akce neorganizoval sám. Myslím, že byl předseda turistů na Dobříši, zapojil celý oddíl. Byli jsme s manželkou v roce 1976 přihlášení na zájezd do bulharských hor, který Tomáš pořádal. Účastníci si mohli objednat předem krosnu, které byly nedostatkovým zbožím. Výrobce dodal, zaplatili jsme je, ale byli jsme rádi, že je máme. Situace v naší rodině se vyvinula tak, že jsme účast na zájezdu odřekli. Chtěl jsem krosnu vracet, Tomáš, že ne, to nemá s naší neúčastí co dělat. Krosna (červená! řvavá barva) mi sloužila až do začátku devadesátých let, kdy jsme objevili, že ve světě jsou batohy na úplně jiné úrovni.

V září 1971 jsem po 4 stovkách přijel do Dobříše na pochod 120 km. Tomáš měl před startem proslov, že tohle je prvně v historii, kdy se jde oficiálně stodvacítka. Chodily se i dříve delší trasy, ale to byl Tomáš.

Noční šedesátku jsem v té době zvládnul bez problémů. Občertvení bylo, určitě se dalo i leccos koupit. Za čtyři pochody jsem už leckoho poznal, ale teprve tady jsem se seznámil s mnoha. V hospodě ve Všeradicích seděla veselá skupina, odkud na mě volal Jarda Kopec - Lachtan. Už si podrobně nevzpomínám na všechny, určitě tam byla Jitka Havlová z Turnova, Dáša Němcová z Litoměřic, Jana Branžovská z Prahy, Víťa Mikula z Lomnice nad Popelkou a další. Kromě Víti šli všichni jen denní šedesátku. Cestou se blblo, žvanilo, měli jsme v sobě pár piv, možná i panáků. V dobré náladě jsme zdolali Plešivec. Tam se mí parťáci dohodli, že se bude brzy stmívat, že by toho měli kopnout. Taky jsem se dohod, akorát, že mi na kopání nezbývaly síly. Na Stožec jsem dovrávoral potmě, začalo pršet, ochladilo se, z únavy mi byla zima. Zřejmě jsem byl poslední na trase, dva kilometry před cílem, kdy už pršelo fest, mě naložili.

Tu stodvacítku jsem tedy nedošel, na diplomu jsem ji měl, do svého notesu jsem si zapsal 118. Jak legrační proti lidem, kteří v budoucnu ušli 15 km a s klidným svědomím si napsali stovku. Ale abych nepomlouval jen doby pozdější. I tady byli lidé, kteří využili možnosti zkrátit si denní trasu o 20 kiláků, v cíli se k tomu nepřiznali a místo poctivě ušlé stovky si tahali tričko, jak jsou dobří. Ještě dnes si na jednu takovou osobu pamatuju, nebudu jmenovat, jen jsem to slyšel a to by mohla být pomluva.

Promočený jsem odjel do Prahy, zalezl do vany, tam usnul a vzbudil se v noci v úplně studené vodě. Chytil jsem chřipku jako bejk.

Další rok (1972) se konal první ročník pochodu na 100 anglických mil. Ke startu se nedostal každý, kdo chtěl, muselo mu být 21, takže někteří, jako třeba Evžen Šíbl z Jeseníků, si falšovali datum narození, Evžen ovšem až v dalším ročníku. Dále musel mít účastník doklady na to, že ušel několik stovek, pokud to nebyl člověk všeobecně profláknutej. Mě už po roce znali. Osobně si nás prohlížel místní lékař, MUDr. Prusík. Jeho blesková prohlídka byla v tom, že přiložil ucho na místo, kde míváme srdce. Start v pátek odpoledne, nejprve 41 km, okruh po silnicích. Noční šedesátka už s ostatními. Byli jsme seřazení na startovní čáře, po proslovu Tomáše, že se nebojí toho, nazvat akci závodem.

"Je to dobrý, Tomáš se nebojí."

Na druhou stranu tenhle turista klidně pořádal téměř atletický závod.

Síly jsem měl, boty mě zradily. Pionýrky, ve kterých jsem prochodil kdeco, dosloužily. Bylo mi jich líto, tak jsem si je nechal podrazit. Po pochodu jsem je vzteky zahodil. Dřely mě při chůzi, to ano, ale koho někdy při stovce netlačily boty? Po stovce jsme snídali, vyplňovali psychologické testy, také to Tomáš zařídil. Tenkrát jsme seděli vedle sebe s Pošťákem a předháněli se, kdo do formuláře napíše větší volovinu. Jeho jsem označil za můj ideál ženy, blbouna jednoho fousatýho. Uvolnil jsem si boty, pak se s chutí obul, a už jsem se pořádně nepostavil. Jakž takž jsem se z pochodu odhlásil, odšoural se na autobus a naštvaný odjel do Prahy.

Mám statistiky za celé tři ročníky, všude je uvedeno, jako bych tam v roce 72 nebyl. Nejsem v nich ani jako člověk, který zabalill. Ale na zprasená chodidla se pamatuju dodnes. Obrovské podlitiny. Snad 14 dnů jsem chodil s ovázanýma nohama.

V roce 1973 jsem 100 majlí, jak jsme pochodu říkali, ušel bez problémů. Ten rok nesmírně poklidný podnik. Žádní psychologové, rád na akci vzpomínám. Snad i proto, že se mi vedlo. Byla doba, kdy jsem ještě nebyl běžcem a čas 26:15 na 161 km není tak zlý, že?

Malá příhoda. jako kluk jsem byl velkým atletickým fandou. V roce 1957 běžel poprvé atlet 1500 metrů pod 3:40. Čas 3:38.1, závodník, který posunul světový rekord na tuhle metu, se jmenoval Stanislav Jungwirth. Už jako starší začal chodit taky stovky. Sto mil s námi nešel, ale s několika lidmi jsem ho potkal na Plešivci. On šel stovku. Říkal nám, že nás strašně obdivuje, že by to nedokázal. Můj klukovský hrdina mě obdivuje. Nějak jsem si to nemohl v hlavě srovnat. Přece jenom být světovým rekordmanem v olympijské disciplíně nebo odkulhat pěšky 100 mil, je dost velký kvalitativní rozdíl. Když dnes někdo je světovým rekordmanem, má na celý život vystaráno. Standa měl svoje zaměstnání, chytrý, nenápadný člověk, který za svoje jezdil na dálkové pochody. Škoda, že ho srdíčko zradilo tak strašně brzy. Zdaleka mu nebylo 60.

V roce 1974 už Tomáš vzal každého, kdo se přihlásil. Veřejně hlásil, že jde o poslední ročník. Přihlásila se i moje partnerka. Tentokrát se start posunul na večer, šla se noční šedesátka, hned na to denní a na závěr jsme šli z Dobříše do Obecnice a zpátky. Čas jsme měli 29:57. Šla s námi a povzbuzovala nás, stejně jako na Krakonošovi, paní Věra Soukupová z Lomnice nad Popelkou. Anička Straňáková šla též, ale měla ve dne problémy a denní 60 neabsolvovala. Tak šla jen tak s kamarádkou. Opět jsem se přesvědčil, jak bylo dobré s nimi chodit. Dokonce mi snad i dovolily zpívat.

Účastníků už bylo víc, ubytování bylo opět na lůžku, jen jsme byli ve společné ubytovně.

Rok 1975. Tomáš vymyslel turistickou 24 hodinovku. Opět dva okruhy po 60 kilometrech, kdo chtěl, mohl jít denní třeba dvakrát. Už se nepamatuju, jestli bylo i něco kratšího, ale na závěr se chodilo z Dobříše na Stožec, kde byly každý kilák kontroly. Ptákovina. Kdo si hraje, nezlobí. Končili jsme v podvečer a od Dobříše po modré chodili podivní lidé, většinou jen kilometr k první kontrole a zpátky. Se svou partnerkou, která už po svatbě přijala moje příjmení, jsme ušli 131 km. Od té doby jsem v Dobříši na pochodu nebyl. Přicházely na svět naše děti, měli jsme zajímavější starosti.

Jednou, ještě v roce 1972 jsme tam byli v listopadu na Toulkách ve spadanám listí, tam ani tak moc nešlo o kilometry, ale o posezení. Dobříšští turisti byli stále velice aktivní, Vašek Kraml dlouhá léta pořádal toulky Slovenskem. Kdo se pravidelně zúčastňoval, poznal postupně všechny slovenské hory.

Sedmdesátá léta byla protivná společenskou situací, díky všem těmhle lidem, kteří organizovali akce, kde se nemuselo vysloveně lézt komunistické moci do zadku.

Snad na závěr poděkování. I sexuálnímu loudilovi z Dobříše.

PS Jen jeho fotku jsem nesehnal. Škoda. Bylo mi blbé mu psát a pak jí ilustrovat článek s takovým názvem.

Všechno, co jsem našel o pochodech na Dobříši je zde:

Ani z jednoho roku jsem nenašel doma nic. Když jsem se nechal zbláznit a přihlásil se do Sledování stovkařů, Tomáš Čech mi poslal tato potvrzení. Aspoň mám jeho autogram, když ne fotku.

Většinu těch lidí jsem dobře znal. Docela dobrý seznam šílenců.


Molata, inženýr chemik, který v té době neměl u nás konkurenci. Škoda, že poměrně brzy skončil, prý ztloustl a dokonce začal kouřit, Sklář, Stopa, Svěch, zubař. Ostravská čtyrka, doplněná jen Vláďou Lerchem z Olomouce. Na šestém místě první nemoravan, Mojmír Stuchlík, který svého času reprezentoval Československo ve skoku na lyžích. Ještě před Raškou. Evžen Šíbl, který sešvindloval datum narození, aby ho pustili na start. Michal Kamarád byl téměř u začátků dálkových pochodů, běhal dobře maratón a občas ho vídám na jazzových koncertech.


Víťa Mikula, pořadatel z Lomnice nad Popelkou. Láďa Lokvenc, který měl přes sto kilo a chodil jako tank. Skřivánek, neustálý optimista, který složil dálkoplazecké balady, jedna z nich je i na deskách knížky Honzy Zajíčka o dálkových pochodech.


Věra Vodičková z Jičína, tady už zřejmě nekamarádili s Víťou, který se od ní jinak nehnul. Došla s Vaškem Pozuchanicsem ze Šumperka. To byl člověk, se kterým jít hodinu sám bylo nebezpečné na duševní stav. měl jsem na to lék, do kopce nestačil. To jen tak zběžně, o leckoms jsem už psal nebo ještě napíšu - to nevyhrožuju.



Pro fotografa jsem se i rozběhl. Tričko jsme dostávali na zájezdu v Dánsku. Každý dvě. Moje milovaná v nich chodit nechtěla, tak jsem měl čtyři. Chodil jsem v nich asi dva roky. Lidi si mysleli, že jsem čuně, že se nepřevlíkám. Nejsem čuně.



Tady přibyl další ze severní Moravy - Rosmanit, na desátém místě je Luděk Simandl, skvělý člověk, skvělý sportovec, který byl vždycky nad věcí, askety typu Honzy Hauera ničil tím, že vylezl na kopec a zapálil si cigáro. Bohužel odešel příliš brzo, bylo mu málo přes 40, kdy ho sklátila zákeřná nemoc. Honzu Hauera jsem už dostatečně pomluvil v jedné vzpomínce na jeho žaludeční potíže, Vladimír Grafnetter, robustní chlap, učitel ze Spořilova, taky skvělý člověk.

Jirka Vaněček, mladý kluk, který, myslím, také falšoval datum narození, aby mu bylo 21. Vláďa Stránský, zajímavý týpek, malý bez vlasů. Moje manželka o něm mluvila jako o plešatém Monikovi, což se všeobecně vžilo.


Josef Krejsa z Úpice není totožný s Pepíkem Krejsou z Mníšku, dnes Dobříše. Tenhle Krejsa dokonce v devadesátých letech seděl v českém parlamentu za Sládkovy republikány. Saša Šolcová, aby chyběla... Ruda Kotva, vědecký pracovník chemik, který se podle svých slov chodil na pochody odreagovat. Tohle byla doba, kdy ještě nenosil na pochody podomácku vyrobené likéry (chemicky čisté!, ale jinak hnusné). Tehdy, když cítil hospodu, tak ji obcházel kilometrovým obloukem, vadil mu kouř. Chodil pro zdraví tak dlouho, až skončil na vozejku. Občas ho prý přijde povozit Franta Raušer, který tady došel s ním.

Když už jsem v pomlouvání, Gerhard Palm byl dobrý kumpán, rozvedený, staral se o své dvě děti, o které manželka neměla zájem. Vozil je sebou po pochodech, objevili se ve stejné době jako Vláďa Stránský, moje drahá nevěděla, jak se jmenují a říkala jim Monikové podle malé Gerhardovy dcery. Z toho tedy Plešatej Monika - Vláďa Stránský, který také, bohužel už dlouho není mezi námi.


Na Frantu Pletichu nesmím zapomenout. Pivař, kuřák a závodník. Pořád by závodil, ale nestihl to, protože musel sedět v hospodě. V popisu trasy se nevyznal, mapu ani neměl, ale byl družný. Když jsem se ho chtěl zbavit (nešlo to dlouho s ním debatovat), odskočil jsem si, on na mě počkal, rozběhl jsem se, on taky. Naštěstí přišel kopec, kde ho prokouřené plíce zradily. To ovšem bylo jinde.
 
 

Franta Dvořák, dobrý kamarád, Vaška Pozuchanicse už jsem pomluvil, to byl jakýsi moravský Franta Pleticha a s ním zničehož nic objevivší se Jana Konětopská z Holoubkova. Nový objev.

V poslední výsledkové listině se objevuje hodně jme, která mi nic neříkají. Moje vina. Přicházeli noví lidé a já v roce 1975 vlastně skončil s intenzitou, s tím, že jsem každý týden byl na pochodu. Fakt je, že jsem se ještě dvacet let navracel, měl kontakty, ale ztrácel jsem přehled. Ti noví asi chodili a běhali dál, já už je nepotkával. I to je život. To jenom proto, kdyby tu někdo našel osobu jemu blízkou, kamaráda, o které se nezmiňuju.

Facebook - Víškovy střípky z DP