V Modřanech u cyklostezky je trampolína. Dětská.
Vynález. Dítě se tam strčí, vchod se zavře zipem. Nebo zdrhovadlem? Capart vesele skáče, nemůže si natlouct. Je dobře, když se při produkci směje. Všichni kolem slyší, že je na světě krásně. A děti jsou nejkrásnější.
Jedu kolem, babička, nebo maminka? Kdo se v tom má vyznat?
Ne, je to babička, maminka o krok vedle telefonuje, směje se, veselou zprávu přijala či vyslala.
Babička holčičku zavřela dovnitř, měla by skákat a křičet radostí. Holčička sedí tak, aby na ni nikdo nedosáh. Malá. Tři roky? Roztomilá. Pusinku má sformovanou do tvaru rohlíku s cípama dolů. Tak se trucuje.
Babička holčičku povzbuzuje.
"Skákej!"
Holčička neskáče. Sedí. Dělá rohlík.
Babička na ni nemůže, pro těžké váhy není trampolína stavěná.
Já nevím, proč mívám sympatie k těm, kteří se nechovají, jak by měli.
Se mnou by svět dopad!
Třeba maminka telefonuje psychologovi.
Facebook - Václav Víšek
Žádné komentáře:
Okomentovat