Doba po roce 1968 bezvýchodná byla. Emigrovat? Není pro každého. Dát se k nim? Fuj!
Zkoušel jsem na jaře 1969 fotografovat, jednou z prvních fotek byl rozmlácený a vypálený Aeroflot. Po vítězství našich hokejistů nad sovětskými převlečení estebáci snadno strhli z davu ty méně rozumné. Kdyby se tak nestalo, našli by si jinou příležitost, není proč pochybovat. Naši bratři nepřišli s námi diskutovat.
Září, události při prvním výročí sovětské okupace snad už konečně daly každému soudnému najevo, o co kráčí. Doktor Husák, od dubna hlavní československý komunista, veřejně poplival svého předchůzce Dubčeka, který v dubnu oficiálně z funkce odstoupil, a navrhl právě Husáka. Komedie? Jistě, ale Husák přece jenom trochu vzbuzoval určité naděje, že nemusí být nejhůř, že je lepší než jiné svině. V září už bylo jasno.
Tehdy někdy jsem vzal svou, zánovní Praktiku a chodil po Praze. Určitě existovali lidé, kteří se snažili pracovat proti komunistům, bylo jich moc málo, vždyť si ještě pamatujeme. Nebo snad už jsme zapomněli? Raději?
Myslím, že jsem jednoho zářijového dne nastoupil do tramvaje číslo 17 a odjel na stanici, které mí rodičové říkali U parlamentu. Ano, Rudolfinum bylo jeden čas sídlem zákonodárců. Prostor oficiálně pojmenovaný Náměstí krasnoarmějců, po sebeupálení Jana Palacha, studenta filosofické fakulty, jež zde sídlí, se objevily nové tabule. Náměstí Jana Palacha.
Tramvajáci jeden čas takhle stanici ohlašovali, bylo jim nařízeno používat název oficiální, někteří se vzpěčovali tím, že ohlašovali Dům umělců. Cedule ze zdí byly strhány, náměstí na dalších 20 let ovládli krasnoarmějci.
Sedmnáctka sem jezdí z Podolí dodnes. Prahu jsem fotil už na jaře, ale v září je už cítit záměr. Zanechat po sobě dílo. Po letech vidím výsledky. No, dílo..., raději budu skromný. Trochu naivní, hodně nedokončené, zapomenuté. Začal jsem se toulat, skončil u dálkových pochodů, našel si jinou společnost, změnil se mi i soukromý život. Zvěčňoval jsem zážitky z toulek, později svoje děti. Nepamatuju se na den, kdy to bylo, fotky jsou jenom důkazem, že to bylo.
První zářijová fotka je z ulice Široké, chtěl jsem asi zvěčnit průhledem u filosofické fakulty Pražský hrad. Zde se zastavuju, porovnávám a pokračuju dál. Kolem Pinkasovy synagogy, která dostala nový kabát, je v ní muzeum, proudí sem návštěvníci, hlavně z ciziny.
Hledím z ulice Široké do Maiselovy. Lešení ze Židovské radnice zmizelo, tvary aut se změnily, výhled na letenskou stráň nad Vltavou zastínil hotel Intecontinental. Budova se mi nelíbí, ale nechci provokovat lidi, kteří architektuře rozumí. Odborné námitky si raději nechám pro sebe. Abych nebyl za blbce. Přece jenom není dobré kecat úplně do všeho.
Přecházím Pařížskou třídu, ze které udělala doba ulici, plnou luxusních obchodů, kde není zvykem uvádět ve výlohách ceny zboží. Zákazníky, kteří tu nakupují, ceny nezajímají, mě vlastně taky ne. Myslím, že nepatřím na dno společnosti, ale obsah peněženky si schovávám na jiné zboží.
Jenom vzpomenu na dobu, kdy zde jezdila tramvaj a na výhled, který nám připravila tehdejší elita. Věčný Stalin shlížel na Prahu asi 7 (nebo 8?) let. Ukázalo se, že nic věčného není.
Přicházím do prostoru, který je hned v sousedství turisty přeplněného Staroměstského náměstí. Přesto jsem v jiném světě. Sem zabloudí turista jenom zoufalý nebo špatně se orientující. Nebo je mu džípíeska k ničemu. Ulice Kozí, U obecního dvora a další. Zastavil se zde čas? Vtrhne časem i sem turistický průmysl. Zatím se zdá, že tu sídlí normální lidi.
Do ulice U obecního dvora, kde mi překážela v mé činnosti dodávka, cosi stěhující, snad zabloudila skupina turistů. Ale ne, poslouchám průvodce, ač jsem neplatil. Mluví česky o Mánesově milence, dnešní doba žádá svoje, i důchodce se svačinou v baťůžku zajímají pikantnosti. Já se díky nim všiml, že stojím před rodným domem Josefa Mánesa. Děkuju.
Hned kousek za rohem má pomník Jaroslav Foglar. Ne, že by tu trčel na podstavci, ale před pár lety asi zamrzelo radní z Prahy 1, že tady někde působily Rychlé šípy, že nikdo neví kde. Aby spisovatel nevypadal jako žvanil, uzounká spojka, ulička mezi ulicí U obecního dvora a Haštalským náměstím, dosud bezejmenná, dostala své jméno. Ve Stínadlech.
Sprejeři nás všeobecně štvou. Zvláště, když počmárají zdi, ne které kdosi dal čistou omítku. To se to čmáralo tehdejším jejich předchůdcům. Spreje neexistovaly, měli jsme jenom křídu. Na důležitá sdělení. Pozor, padá omítka. Pokud tam ještě nějaká byla. Kdosi je vůl! Příznivci Dubčeka a Svobody museli svůj názor napsat na zeď. Po 40 letech jejich místo obsadil punk.
Z Haštalským náměstím je Řásnovka. Tehdy plná lešení, dnes krásně opravená, občas projde i návštěvník, kterého nebaví stánky s pravým českým sklem. Skvělým hlavně cenou. Lidi tu ještě bydlí? Nevím. Tenkrát určitě, protože v oknech někdo větrá peřiny.
Současný nápis hotel Agnes dává tušit, hosté už nespí v duchnách, hotelové pokojské lůžkoviny se v oknech nevětrají.
Na srovnávací fotce jsem toužil mít okna s peřinami. barák, tenkrát zbořený, znovu postavili. Tak aspoň takhle. Jenom na okraj, nezveřejňuju zde svoje srovnávací fotky let 1969 a 2011, přestože existují. Je jich ale moc, článek by byl nekonečný. Pro zájemce uvedu na konci článku odkaz na všechny svoje výtvory, protože se rád vytahuju. Starej uslintanej dědek, co byste od něho chtěli?
Putuju stejně jako tenkrát, ze začátku jsem nepoznával na některých fotkách, odkud jsou, chodím, a začínám chápat svoje putování. Kéž by mi bylo 26. Z Haštalského náměstí vcházím do Rámové. Fotím provozovnu se sympatickým názvem, přemýšlím, zda neznám nějaké intelektuálky, mohly by si pošpitat o životě, posléze vzít zaparkovaná košťata a odletět šířít osvětu. Intelektuálky nade mnou spíš ohrnují nos.
Na rohu v Dlouhé třídě je Roxy. Zde sídlil chlapecký internát, kde bydleli mí spolužáci z průmyslovky. Jako Pražák jsem jim záviděl. Jejich vychovatelé byli méně přísní než moje rodiče. Kluci dostali vycházku snáz než já. Když si táta hlavu postavil...
Chodíval jsem za spolužáky, hráli nerušeně maryáš. A kouřili. To se sice nesmělo, ale co všechno se nesmí? V budově byla velká tělocvična, kam jsme chodívali v zimě na tělocvik. V létě na Štvanici, náš pedagog byl aktivní atlet, skákal do dálky, tak jsme hodně pilovali právě tuhle technickou disciplinu. Upřímě řečeno, cvičení v tělocvičně mě nebavilo. Tyrš by ze mě radost neměl. Od přírody nešikovný, když se skákalo přes kozu, celá třída se těšila, až přijdu na řadu.
Jednou jsem udělal výmyk na hrazdě. Pro mě nesmyslná, hlavně ale neřešitelná záležitost. Nepochopil jsem, jak se přes hrazdu může někdo bez potíží překulit. Překulili se všichni kromě mé maličkosti.
Výmyk měl snad v tělocviku stejnou váhu jako v matice malá násobilka. Experti, tvořící osnovy usoudili, že je třeba cvik známkovat. Stáli jsme v řadě, v červených trenýrkách, bílých tričkách, holky mívaly trenky modré, ale ty poskakovaly jinde. Aspoň netušily, že jsem ještě větší dřevo, než vypadám. Všichni spolužáci, třebaže jsem nebyl úplně neoblíbený, se těšili, že dostanu kouli. Jak jsem se dostal přes hrazdu, nikdy nepochopím, zkoušel jsem cvik i později, nikdy už ne úspěšně. Pánubohu se mě zželelo. Nebo usnul. To čert nikdy nespí.
Z hrazdy jsem spadnul na žíněnku, nevěděl jsem, co se stalo, spolužáci po chvíli ticha propukli v jásot, profesor začal v notesu gumovat už předepsanou pětku. Dal mi dvojku, že jsem neměl správný doskok. Pytel brambor ani mít doskok nemůže. Pět minut slávy.
Nejsou dnes internáty pro chlapce a děvčata společné? Když už se vyučuje sexuální výchova? Kde jinde přejít od teorie k praxi?
Rybnou ulicí jsem chodíval často, právě na tělocvik. Doma hledím na starou fotku. Odkud tenhle pohled znám? Rybná ulice, teprve na místě jsem si vzpomněl. Při stavbě obchodního domu Kotva a úpravě okolí, zmizela i stavba s nedbale zamazaným nápisem, srovnávající SSSR a SS. V Rybné taky sídlily noční vinárny Cascade a Romance, kde jsme se někdy pokoušeli hrát si na dospělé.
Spíš jsme zabrousili do hospody U Jakuba, kde byl koňský salám, deset deka za korunu, pivo za 1,20. Něco jsme sníst museli, když jsme si nezaplatili obědy, na které nám rodiče dali peníze.
Procházím Masnou, kde sídlila Strojní průmyslovka, kam jsme právě měli chodit na obědy. A za rohem byla další putyčka U techniků, ta už byla přímo proti naší škole. Taky levná čtyřka. Ještě za komunistů ji zavřeli, možná proto, že bývala plná mládeže, které do 18 let něco chybělo.
Kapitalismus zde otevřel restaurant, dnes je z útulny, kde se příjemně trávily polední přestávky, jakýsi boutique. Hadrů se nenajím. Jdu dál.
Za rohem už je Týnská, jejíž stav v době mého mládí připomínal ulici po náletu. Dnes je opravená, funguje zde wifi, ale sotva vylezu tunýlkem k Týnskému chrámu, jsem v turistickém blázinci. Raději někdy v zimě ráno.
Přeběhnu až do Liliové a do Zlaté ulice, kde jsem nedávno srovnání pokazil. Procházím prostorem, ve kterém jsem nikdy nebyl a vylézám u Divadla Na zábradlí. Kousek za rohem mám starou fotku rodného domu Karoliny Světlé v tehdejší Poštovské ulici.
Zkouším najít správné místo. Marně. Kroutím se jako had po panáku, ale potřeboval bych víc místa, zástavba naproti bývala asi jiná než v době Johanky Rottové. Spisovatelka odtud zmizela pod Ještěd. Zůstal po ní název ulice. Kousek vedle je Hemingway bar. Zavřeno.
K Vltavě je pár kroků, výhled na Pražský Hrad a Malou Stranu z nábřeží se odtud snad nemůže omrzet nikdy. Ani když je zamračený. A láká na pouť na levém břehu Vltavy.
Fotky z toulek po staré Praze, v krásném letošním babím létě jsou na adrese:
http://www.facebook.com/media/set/?set=a.302687149759540.87036.100000547727763&type=1&l=f4b530998d
nebo zde
Zkoušel jsem na jaře 1969 fotografovat, jednou z prvních fotek byl rozmlácený a vypálený Aeroflot. Po vítězství našich hokejistů nad sovětskými převlečení estebáci snadno strhli z davu ty méně rozumné. Kdyby se tak nestalo, našli by si jinou příležitost, není proč pochybovat. Naši bratři nepřišli s námi diskutovat.
Září, události při prvním výročí sovětské okupace snad už konečně daly každému soudnému najevo, o co kráčí. Doktor Husák, od dubna hlavní československý komunista, veřejně poplival svého předchůzce Dubčeka, který v dubnu oficiálně z funkce odstoupil, a navrhl právě Husáka. Komedie? Jistě, ale Husák přece jenom trochu vzbuzoval určité naděje, že nemusí být nejhůř, že je lepší než jiné svině. V září už bylo jasno.
Tehdy někdy jsem vzal svou, zánovní Praktiku a chodil po Praze. Určitě existovali lidé, kteří se snažili pracovat proti komunistům, bylo jich moc málo, vždyť si ještě pamatujeme. Nebo snad už jsme zapomněli? Raději?
Myslím, že jsem jednoho zářijového dne nastoupil do tramvaje číslo 17 a odjel na stanici, které mí rodičové říkali U parlamentu. Ano, Rudolfinum bylo jeden čas sídlem zákonodárců. Prostor oficiálně pojmenovaný Náměstí krasnoarmějců, po sebeupálení Jana Palacha, studenta filosofické fakulty, jež zde sídlí, se objevily nové tabule. Náměstí Jana Palacha.
Tramvajáci jeden čas takhle stanici ohlašovali, bylo jim nařízeno používat název oficiální, někteří se vzpěčovali tím, že ohlašovali Dům umělců. Cedule ze zdí byly strhány, náměstí na dalších 20 let ovládli krasnoarmějci.
Sedmnáctka sem jezdí z Podolí dodnes. Prahu jsem fotil už na jaře, ale v září je už cítit záměr. Zanechat po sobě dílo. Po letech vidím výsledky. No, dílo..., raději budu skromný. Trochu naivní, hodně nedokončené, zapomenuté. Začal jsem se toulat, skončil u dálkových pochodů, našel si jinou společnost, změnil se mi i soukromý život. Zvěčňoval jsem zážitky z toulek, později svoje děti. Nepamatuju se na den, kdy to bylo, fotky jsou jenom důkazem, že to bylo.
První zářijová fotka je z ulice Široké, chtěl jsem asi zvěčnit průhledem u filosofické fakulty Pražský hrad. Zde se zastavuju, porovnávám a pokračuju dál. Kolem Pinkasovy synagogy, která dostala nový kabát, je v ní muzeum, proudí sem návštěvníci, hlavně z ciziny.
Hledím z ulice Široké do Maiselovy. Lešení ze Židovské radnice zmizelo, tvary aut se změnily, výhled na letenskou stráň nad Vltavou zastínil hotel Intecontinental. Budova se mi nelíbí, ale nechci provokovat lidi, kteří architektuře rozumí. Odborné námitky si raději nechám pro sebe. Abych nebyl za blbce. Přece jenom není dobré kecat úplně do všeho.
Přecházím Pařížskou třídu, ze které udělala doba ulici, plnou luxusních obchodů, kde není zvykem uvádět ve výlohách ceny zboží. Zákazníky, kteří tu nakupují, ceny nezajímají, mě vlastně taky ne. Myslím, že nepatřím na dno společnosti, ale obsah peněženky si schovávám na jiné zboží.
Jenom vzpomenu na dobu, kdy zde jezdila tramvaj a na výhled, který nám připravila tehdejší elita. Věčný Stalin shlížel na Prahu asi 7 (nebo 8?) let. Ukázalo se, že nic věčného není.
Přicházím do prostoru, který je hned v sousedství turisty přeplněného Staroměstského náměstí. Přesto jsem v jiném světě. Sem zabloudí turista jenom zoufalý nebo špatně se orientující. Nebo je mu džípíeska k ničemu. Ulice Kozí, U obecního dvora a další. Zastavil se zde čas? Vtrhne časem i sem turistický průmysl. Zatím se zdá, že tu sídlí normální lidi.
Do ulice U obecního dvora, kde mi překážela v mé činnosti dodávka, cosi stěhující, snad zabloudila skupina turistů. Ale ne, poslouchám průvodce, ač jsem neplatil. Mluví česky o Mánesově milence, dnešní doba žádá svoje, i důchodce se svačinou v baťůžku zajímají pikantnosti. Já se díky nim všiml, že stojím před rodným domem Josefa Mánesa. Děkuju.
Hned kousek za rohem má pomník Jaroslav Foglar. Ne, že by tu trčel na podstavci, ale před pár lety asi zamrzelo radní z Prahy 1, že tady někde působily Rychlé šípy, že nikdo neví kde. Aby spisovatel nevypadal jako žvanil, uzounká spojka, ulička mezi ulicí U obecního dvora a Haštalským náměstím, dosud bezejmenná, dostala své jméno. Ve Stínadlech.
Sprejeři nás všeobecně štvou. Zvláště, když počmárají zdi, ne které kdosi dal čistou omítku. To se to čmáralo tehdejším jejich předchůdcům. Spreje neexistovaly, měli jsme jenom křídu. Na důležitá sdělení. Pozor, padá omítka. Pokud tam ještě nějaká byla. Kdosi je vůl! Příznivci Dubčeka a Svobody museli svůj názor napsat na zeď. Po 40 letech jejich místo obsadil punk.
Z Haštalským náměstím je Řásnovka. Tehdy plná lešení, dnes krásně opravená, občas projde i návštěvník, kterého nebaví stánky s pravým českým sklem. Skvělým hlavně cenou. Lidi tu ještě bydlí? Nevím. Tenkrát určitě, protože v oknech někdo větrá peřiny.
Současný nápis hotel Agnes dává tušit, hosté už nespí v duchnách, hotelové pokojské lůžkoviny se v oknech nevětrají.
Putuju stejně jako tenkrát, ze začátku jsem nepoznával na některých fotkách, odkud jsou, chodím, a začínám chápat svoje putování. Kéž by mi bylo 26. Z Haštalského náměstí vcházím do Rámové. Fotím provozovnu se sympatickým názvem, přemýšlím, zda neznám nějaké intelektuálky, mohly by si pošpitat o životě, posléze vzít zaparkovaná košťata a odletět šířít osvětu. Intelektuálky nade mnou spíš ohrnují nos.
Na rohu v Dlouhé třídě je Roxy. Zde sídlil chlapecký internát, kde bydleli mí spolužáci z průmyslovky. Jako Pražák jsem jim záviděl. Jejich vychovatelé byli méně přísní než moje rodiče. Kluci dostali vycházku snáz než já. Když si táta hlavu postavil...
Chodíval jsem za spolužáky, hráli nerušeně maryáš. A kouřili. To se sice nesmělo, ale co všechno se nesmí? V budově byla velká tělocvična, kam jsme chodívali v zimě na tělocvik. V létě na Štvanici, náš pedagog byl aktivní atlet, skákal do dálky, tak jsme hodně pilovali právě tuhle technickou disciplinu. Upřímě řečeno, cvičení v tělocvičně mě nebavilo. Tyrš by ze mě radost neměl. Od přírody nešikovný, když se skákalo přes kozu, celá třída se těšila, až přijdu na řadu.
Jednou jsem udělal výmyk na hrazdě. Pro mě nesmyslná, hlavně ale neřešitelná záležitost. Nepochopil jsem, jak se přes hrazdu může někdo bez potíží překulit. Překulili se všichni kromě mé maličkosti.
Výmyk měl snad v tělocviku stejnou váhu jako v matice malá násobilka. Experti, tvořící osnovy usoudili, že je třeba cvik známkovat. Stáli jsme v řadě, v červených trenýrkách, bílých tričkách, holky mívaly trenky modré, ale ty poskakovaly jinde. Aspoň netušily, že jsem ještě větší dřevo, než vypadám. Všichni spolužáci, třebaže jsem nebyl úplně neoblíbený, se těšili, že dostanu kouli. Jak jsem se dostal přes hrazdu, nikdy nepochopím, zkoušel jsem cvik i později, nikdy už ne úspěšně. Pánubohu se mě zželelo. Nebo usnul. To čert nikdy nespí.
Z hrazdy jsem spadnul na žíněnku, nevěděl jsem, co se stalo, spolužáci po chvíli ticha propukli v jásot, profesor začal v notesu gumovat už předepsanou pětku. Dal mi dvojku, že jsem neměl správný doskok. Pytel brambor ani mít doskok nemůže. Pět minut slávy.
Nejsou dnes internáty pro chlapce a děvčata společné? Když už se vyučuje sexuální výchova? Kde jinde přejít od teorie k praxi?
Rybnou ulicí jsem chodíval často, právě na tělocvik. Doma hledím na starou fotku. Odkud tenhle pohled znám? Rybná ulice, teprve na místě jsem si vzpomněl. Při stavbě obchodního domu Kotva a úpravě okolí, zmizela i stavba s nedbale zamazaným nápisem, srovnávající SSSR a SS. V Rybné taky sídlily noční vinárny Cascade a Romance, kde jsme se někdy pokoušeli hrát si na dospělé.
Spíš jsme zabrousili do hospody U Jakuba, kde byl koňský salám, deset deka za korunu, pivo za 1,20. Něco jsme sníst museli, když jsme si nezaplatili obědy, na které nám rodiče dali peníze.
Procházím Masnou, kde sídlila Strojní průmyslovka, kam jsme právě měli chodit na obědy. A za rohem byla další putyčka U techniků, ta už byla přímo proti naší škole. Taky levná čtyřka. Ještě za komunistů ji zavřeli, možná proto, že bývala plná mládeže, které do 18 let něco chybělo.
Kapitalismus zde otevřel restaurant, dnes je z útulny, kde se příjemně trávily polední přestávky, jakýsi boutique. Hadrů se nenajím. Jdu dál.
Za rohem už je Týnská, jejíž stav v době mého mládí připomínal ulici po náletu. Dnes je opravená, funguje zde wifi, ale sotva vylezu tunýlkem k Týnskému chrámu, jsem v turistickém blázinci. Raději někdy v zimě ráno.
Přeběhnu až do Liliové a do Zlaté ulice, kde jsem nedávno srovnání pokazil. Procházím prostorem, ve kterém jsem nikdy nebyl a vylézám u Divadla Na zábradlí. Kousek za rohem mám starou fotku rodného domu Karoliny Světlé v tehdejší Poštovské ulici.
Zkouším najít správné místo. Marně. Kroutím se jako had po panáku, ale potřeboval bych víc místa, zástavba naproti bývala asi jiná než v době Johanky Rottové. Spisovatelka odtud zmizela pod Ještěd. Zůstal po ní název ulice. Kousek vedle je Hemingway bar. Zavřeno.
K Vltavě je pár kroků, výhled na Pražský Hrad a Malou Stranu z nábřeží se odtud snad nemůže omrzet nikdy. Ani když je zamračený. A láká na pouť na levém břehu Vltavy.
Fotky z toulek po staré Praze, v krásném letošním babím létě jsou na adrese:
http://www.facebook.com/media/set/?set=a.302687149759540.87036.100000547727763&type=1&l=f4b530998d
nebo zde
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat