Cinkají mobily."Už máš upečeno?"
"Holka, nestíhám. Snad to koupim v cukrárně."
"Kdyby aspoň někdo pomoh. Martin přišel domu vožralej, vyspává. A smrdí."
"Příště na to kašlu."
Taky četujou a skajpujou.
Blues nemívá dlouhé texty. Jeden motiv, stále se opakující. Za komunistů odborníci tvrdili, že černoši si v blues stěžovali při práci na bavlníkových polích. Jak jinak vysvětlit poslech podezřelé anglické hudby?
Blues vánočního cukroví by mohlo mít podobná slova, kterými jsem začal.
V době před mobily se sousedky scházely na pavlači, navzájem si stěžovaly, vyměňovaly recepty, pomlouvaly zrovna nepřítomné.
Máma nebyla pavlačový typ. Moderní barák, i záchod jsme měli svůj. Sousedky schůzovaly na chodbě. Přehlédla kdysi, že jsou v doslechu dětské uši, prořekla se, že ji ty drbny serou.
Byla před Vánocemi nervózní, normálně. Doba, kdy se běhalo po obchodech s touhou něco sehnat. Dva synové zlobili. Táta dělal hodně přesčas, slivovici měl vypálenou z dřívějška, prachy byly třeba.
"Budu péct, vy budete pomáhat! Jinak cukroví nebude."
Nebylo radno odporovat, motali jsme se v kuchyni, snažili se. Máma s námi nechodila k psychologům, řešila situace fackou. Ne, přeháním, pohlavkem.
Starší brácha se vytahoval, chtěl mi rozkazovat. Pyšný, že už smí dávat plech do trouby sám, spálil celou várku svého nejoblíbenějšího cukroví. Málem hledal špagát na pověšení. Rozpočet na suroviny uzavřený, reparát nemožný. Nebyli jsme majetní.
Rostl jsem, v době předvánoční se pořádalo nejvíc flámů. Bavily mě. Máma ani nenadávala, upekla, když nikdo nebyl doma, usmívala se, byla v klidu.
"Ty už máš upečeno?"
"Jistě!"
"Ani jsem tě neviděl péct."
"To víš, to jde jinak od ruky, když nikdo nepřekáží."
"A pročpak si nás do pečení honila?"
"Protože byste se flákali."
Jak říkám, máma psychology nenavštěvovala.
Oženil jsem se. Manželka nikdy cukroví nepekla, ujistil jsem ji, že to je naprostá maličkost. Dařilo se, nedařilo, nejen vánoční dobroty jsou život.
Děti chtěly pomáhat, taky mi neradil psycholog, ale proč je odhánět od práce? Manželka raději vysmejčila kvartýr. Určitě si musila vzít prášek, když měla sledovat, jak děti pod mým vedením pečou. Nebo panáka. Jistěže úklid bytu následovat teprve po našem představení. Cukroví často neodpovídalo estetickým nárokům slavnostní tabule. Leč bylo naše.
Čistý ubrus, děti vymydlené, nastrojené, proč by měl vadit naprostý vzhledový zmetek, který nejmladší ratolest vyhotovila vlastnoručně? Nepochvalte ho!
Doprčic, utíká to. "Děti" si najednou strčily kousek cukroví do pusy mezi dveřmi, pospíchaly. Kam? Tam, co my taky před chvílí.
Cukroví jsem začal kupovat, v Malé Hraštici pečou výborné. Mohl jsem opět v klidu do hospody, aniž se mě pivní bratři ironicky vyptávali, jak se mi povedly vanilkové rohlíčky. Ty jsem měl nejraději, nejlepší pekla moje máma, zdědil jsem recept, začal jsem je znovu péct. Recept nejlepší, rohlíčky nejlepší. Nesdělím ho, protože by se na mě sesypalo keců, že nic neumím, že jsem žabař, Pohlreicha na mě.
Máma se mnou bydlí, dívá se na mě ze stěny. Mívám pocit, že se mi někdy posmívá, v očích ironii, která mnoha lidem lezla na nervy. Tátu ne, ten radši dělal, že špatně slyší.
Talíř, plný vanilkových rohlíčků, ani jeden jsem nespálil, jeden zlomil. Máma dělá, že nic nevidí. Nemá, co by mi vytkla?
Muzika, kterou jsem poslouchal při pečení, by se jí nelíbila. Měla ráda Petra Spálenýho.
Mně z internetu zpívá blues Alberta Hunter .
Žádné komentáře:
Okomentovat