Jaký byl končící rok?

V České republice je strašlivý bordel. Český stát je banánovou republikou. Politici jsou téměř bez výjimky zkorumpovaní. Tedy ti u moci, ostatní, co by je rádi nahradili, takoví určitě nebudou…

Ale takhle jsem nechtěl začít. Díky nečekaným zdravotním potížím jsem měl více času na čtení. Tak jsem se dočetl i to, jací vykukové byli politici za Franze Josefa. Neschopní, proto se dali na politiku.

Z vyprávění mého táty, který za svého života nostalgicky vzpomínal na první republiku, občas vypadlo, jaká sebranka byli politici. Stal se sociálním demokratem a chtěl změnu…

Komunistickou sebranku jsem měl čest poznat na vlastní kúži…

Dnešní taky.

Jsou opravdu tak důležití?

Hrozivý kolos lidí, kteří chtějí sice dobro, ale hlavně pro sebe, podle mého názoru nestojí za čas, který strávíme u všech možných médií. Došli jsme tak daleko, že se v neděli místo svátečního oběda a posezení s blízkými rozčilujeme se u televize a pak celé nedělní odpoledne diskutujeme na computerech, kterej kretén byl u Moravce nejpitomější.

Veškerý pokrok lidstva, všechny vymoženosti, bez kterých si neumíme představit život, vymysleli, vyvinuli, vyrobili vědci, inženýři, pracanti, kteří neměli čas se zabývat něčím takovým, jako je politika.

Taky lékaři.

Do mého života zasáhli v končícím roce nečekaně, bez varování.

Dosud, kromě zlámané ruky při utužování zdraví na kole, kromě rozbité hlavy po nehodě na cestě z hospody, kromě banální operace slepého střeva, kterou snad brzy budou dělat absolventky zdravotky, jsem vlastně nemocný nebyl.

Náležitě jsem se vychloubal před vrstevníky i mladšími ročníky, posmíval se jejich navštěvám v ordinacích. Poškleboval jsem se pořadům o zdraví, které jsem nazýval vysíláním pro hypochondry.

Postupné chátrání tělesné schránky jsem bral jako přirozený průběh života. Stárnu... Stáří přece stojí za prd. Pobolívání v břiše jsem rozjížděl na kole. Přitom někde hodně blízko si hrobník v klidu připravoval vercajk.

Doktoři, které jsem občas rozverně nazýval felčary, vychechtával jsem se jejich radám, mě zčistajasna přesvědčili o mém omylu.

Pochopil jsem, že dokonce ani já nejsem nesmrtelný. Co se mnou všechno dělali v nemocnici, koukal jsem jak blázen. Tolik chytrých lidí s pomocí přístrojů, které určitě nevymysleli politici, se kolem mé osoby točilo. Pravděpodobně pomohli prodloužit mým příbuzným čas na přípravu funusu.

Jsem nesmírně vděčný všem do té doby neznámým lidem, kteří zasáhli rychle, bez keců, efektivně. Mohl bych takový průběh očekávat od poslanecké sněmovny? Možná, kdyby šlo o jejich příjmy, zasedali by i ve svátek, ani by nikdo z nich nebrblal, že v noci pracují jenom zloději a kurvy.

Lékaři, zdravotní sestry a ostatní, kteří se v létě pohybovali kolem mé osoby, jsou, pravda, profesionály, samozřejmě, že je to jejich povinnost, ale nic mi nebrání k vyjádření vděku.

Důležitý je pro mě objev, kolik mám dobrých kamarádů, přátel. Těch, o které někdy celý rok nezakopnu, když jsou potřeba, objeví se. Nikdy jsem nebyl přítel kolektivního běsnění, co já zkusil za komunistů, kdy jsem se musel vyhýbat všem jejich průvodům, schůzím, debilním shromážděním. Je to ve mně stále, jsem podezíravý, pokud jde o jakési petice, které sesmolí někdo chytřejší, já bych s nimi měl bez výhrad souhlasit a podepisovat. Vím, že jde mnohdy o správnou věc, se kterou v podstatě souhlasím, jen mám pochybnosti o některých podrobnostech a někdy i o autorech. Mám podezření, že jim jde nejen o věc.

Příbuzní, spolužáci, přátelé, se kterými se znám jen virtuálně, nikdy jsem je neviděl. Přispěchali osobně, telefonem, mailem. Děkuju všem, kteří moderní komunikační možnosti vymysleli, ač na ně někdy vrčím. Nedovedl jsem si předtím představit, co může znamenat pro psychiku zvonění mobilního telefonu u nemocniční postele. Nebo jen esemeska.

Jsem rád na tomto světě. Plně jsem si uvědomil konečnost svého bytí, nechce se mi zabývat pitomostmi, které se mi často současná společnost snaží vnutit pod záminkou, že jde o důležité záležitosti.

Nikomu záměrně neubližovat. Žít a nechat žít. Možná se někomu tyhle věty budou zdát zbytečně patetické, ale cítím to tak.

Byl to dobrý rok? Kéž by mi bylo přáno jich ještě několik prožít.

Nahodilým čtenářům přeju zdraví, radost, krásu. Život je totiž krásnej, i když se někdy zdá, že stojí za hovno.