Ať si říká, kdo chce, co chce, takhle vypadá správný filmový režisér. Do závorky, jak se to dělá, bych měl dát 1898-1981. V těch letech žil. Točil ještě filmy němé, výtečné, zvukové taky výtečné.
Pro nás, kteří jsme začali chodit do kina v padesátých letech, byly jeho filmy, vedle italských, osvěžením v záplavě filmů budovatelských.
Komunistická moc vybírala ze západoevropské produkce filmy tvůrců, kteří byli spíše levicoví. René Clair mezi ně patřil, ke komunistům sovětského střihu měl daleko. Spíš měl sociální cítění.
Nestuduju podrobně filmovou literaturu, tak nevím, jak na něj hledí dnešní kritika. Pro mě je to nostalgie, jak jinak.
Přehlídka v kině Ponrepo k 30.výročí úmrtí René Claira mi udělala radost. Jak tak počítám, šestkrát jsem se posadil do sedadla, a ponořil se do vzpomínek. Možná jsem si je užil víc než tenkrát, kdy jsem v nich hledal hlavně legraci. Té je ve Clairových filmech hodně, vůbec ne blbé. Skvěle natočené.
Ve středu jsem viděl poslední uváděný film Šeříková brána, kterou jsem viděl už jako patnáctiletý. Bylo mi dobře u srdce, líto, že je přehlídky konec.
Čekal jsem na tramvaj u knihkupectví. Za výlohou kniha o Bártovi. Před dvěma lety jméno Bárta nahazovalo myšlenku na pošumavskou dechovku a velký hit "Šumař Bárta". Možná ještě já se dožiju, kdy se ve vzpomínkách budou motat Bárta a Barták. Budu přemýšlet, jestli hráli fotbal nebo byli špičkovími baviči.
Určitě se najde filmový fanda, který u nějakého výročí promítne některý z nezapomenutelných filmů René Claira.
Většina světových režisérů se má kde učit.
Facebook - Václav Víšek
.
Žádné komentáře:
Okomentovat