Vyrojily se na nás. Hezky upravené, nezajímavé, nechutné, s pěkným zbožím či se šuntem. Doba adventu svědčí trhovcům. Drtivá většina prodejců stojí u svých stánků, stolků, hlavně pro výdělek. Proč ne, nevidím v tom nic špatného. Co nám za naše peníze nabízejí? Nelze paušalizovat. Jsme lidé dospělí, za to, co přineseme domů, si můžeme sami.
Zákonitost nabídky a poptávky platí zde tuplovaně. Musím se usmívat, když slyším odsudky, co prodávají Vietnamci, co za šmejdy jiní trhovci, že by se to mělo zakázat. Stánky jsou naplněny zbožím, které kupujeme. Tady je stoprocenetně vinen zákazník, protože prodejce srágor nebude na ulici stát, neprodá-li.
Když se nám tržiště nelíbí, je naše právo do takových prostor nechodit. Osobně se tak většinou chovám.
V poslední době vznikají takzvané farmářské trhy. Vůbec se atmosférou neliší. Už jsem koupil dobré zboží, už jsem se spálil. Nebudu jmenovat, ale na jaře jsem si koupil u farmářů nádherně vypadající uzeniny. Ne že bych je nesnědl, ale byly to obyčejné buřty, jenom zhruba o 50% dražší. 20 metrů od stánku je uzenářství, do kterého chodívám, v něm jsem spokojený za běžné ceny. A tak stánek míjím bez povšimnutí, zrovna před pár dny.
Vzal jsem si k ruce publikaci nakladatelství Paseka Zmizelá Praha – Trhy a tržiště od Pavly Státníkové. Knížka starých fotografií a kreseb. Při prohlížení se vždy dostávám do doby, kterou nepamatuju, snažím se vstřebat tehdejší atmosféru. To, že jsem vzal knihu a foťák a jal se porovnávat, to už je holt taková povaha.
Na trzích se většinou prodávalo zboží potřebné, dnes často opomíjené. Prodávaly se i pitomosti, o kterých platí stejné pravidlo o nabídce a poptávce jako dnes.
Pochybuju, že by dávní trhovci byli stoprocentně poctiví a nepodstrčili nepozornému zákazníkovi nahnilé ovoce, zeleninu. Byli to naši předkové.
Vydávám se po staré Praze. Je to zase trochu jiné srovnávání. Vyfotil jsem kdeco s myšlenkou, že vyberu pár záběrů. Bylo mi líto leccos vyhazovat jenom proto, že jsou vidět tytéž reálie. Jde o záběry z jiných úhlů, a pak fotky starých trhovců i kupujících mě fascinují. I atmosféra se dá porovnávat, nejen domy, kostely. Jak si dovedu představit cvrkot v tehdejší době, záleží už jenom na mé fantazii.
Je to však jen malý kousek, kdo chce atmosféru nasát více, lépe je vzít uvedenou publikaci a projít se s ní v těchto prostorách, třeba až po Vánocích, na svátky dopoledne tam bude klid.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Zmizelá Praha – Trhy a tržiště (Paseka 2010)
Havelský trh
přežil všechny režimy. Za komunistů jsem sem chodíval, přece jenom tu byla k mání slušná zelenina, ovoce, kytky. Když si člověk přivstal. Stánky jsou tu stále, ovšem z velké části v nich neprodávají pěstitelé, ale prodejci, kteří zboží shánějí bůhvíkde, vozí se sem všechno možné. U mnoha nabídek se vkrádá podezření, že jde o zboží, jež by se jinde neprodalo. Pokud to neplatí pro všechny prodávající, řekl bych, že jde o většinu. Vyhýbám se Havelské ulici, která vlastně už dávno ulicí není. Dnes jsem se do ní vešel. Chvílemi to je boj o život. Potřebuju fotit přesně z nějakého místa a lidi neuhnou a neuhnou. A zatím málokde jsem se sešel s tak podezřelými pohledy, hlavně trhovců.
„Co tu ten blbec fotí? Není to fízl? Tady se má nakupovat!“
Přežil jsem, nezbili mě, nikdo mě neokrad.
Kotce
Jsem v rozpacích. V době, kdy jsem navštěvoval na Starém Městě průmyslovku, což je už, fuj, víc než 50 let, tu byla ulice - vetešnictví. Proč to komunističtí estéti nezákazali, těžko soudit. Prodávala se partiovka neboli zboží, které se výrobcům zrovna nepovedlo. Anebo povedlo, ale nikdo o něj nestál.
Tehdejší korunu jsem vydal za vysloužilou brigadýrku. Procházel jsem se v ní o přestávce po chodbě ve škole. Zástupce ředitele, bolševik a bývalý voják z povolání mi ji zabavil a nikdy nevrátil. Možná si ji doma dal na hlavu a před zrcadlem salutoval. Inu, vojenská krev se nezapře.
Teď je tu pusto, jedině čínská restaurace funguje. Bude tu ještě někdy něco?
Melantrichova ulice
Dívám se do Havelského tržiště, do něhož se asi trhovkyně nevešla. Dnes by stínila luxusní prodejně zbytečností, nechť nápisy nad prodejnou hlásají, co chtějí.
Malé Kotce, tzv. Tandlmark
Pojmenoval jsem prostranství podle publikace, dnes se jmenuje prostranství u kostela svatého Havla logicky Havelská.
Stojím a představuju si dobu, než vyrostla na tomhle místě budova Městské spořitelny pražské, dnes České spořutelny. Populace, od mé generace až po lidi, narozené kolem roku 1970, sem asi chodila na povinné školní exkurse, pochybuju, že tam někdo šel dobrovolně ze zájmu. Muzeum Klementa Gottwalda zde sídlilo v letech 1953 – 1989.
Ovocný trh
Odtud tržiště zmizelo. Červená bouda vlevo patří Národnímu divadlu. Snad náhrada pro případ, že by hořelo.
Vpravo se připravuje kluziště pro veřejnost. Foceno dva dny před jeho otevřením. Náhrada za zbouranou Štvanici?
Pohled přes tržiště ke Stavovskému divadlu s vykukujícími věžemi kostela svatého Havla. Z toho plyne, že celý tenhle prostor až ke kostelu svatého Martina ve zdi byl jedno velké tržiště. Obchodní zóna minulosti.
Jiné pohledy na zadek Stavovského divadla.
Část jižní strana prostranství je dílem současným. Ve dvacátých letech padla stará zástavba díky bance, která tu plánovala palác, přišla krize, nacisti, komunisti, čekalo se na svobodu. I svobodná společnost může produkovat krávoviny, jak už víme. Je to můj osobní názor, ale podle něho tvůrci dnešní zástavby dali Ovocnému trhu na frak.
Pohled od Stavovského divadla.
Víme, že prodavačka se pravděpodobně jmenovala Marie Marková. Jak se jmenovala dvojice z dnešní fotky? Měl jsem cukání se zeptat, ale třeba to byli Finové a nerozuměli bychom si.
Z důvodu přílišné velikosti souboru pokračuju v putování po staropražských tržištích v Tržištích Starého Města pražského 2.část.
Facebook – Srovnávací fotky
Další srovnávací fotky z různých lokalit
Žádné komentáře:
Okomentovat