Na venkově

Správný venkov voní. Jak? Je třeba si čuchnout.

Padá večer. Všechno tichne. Jen pár hlasů z blízké hospody. Však dávají fotbal.

Pes štěká. Úplně jinak než ti městští, kteří se rozčilují, že mají nakřivo stužku. Pes venkovský štěká, taková je jeho práce. Jeho život.

Do okna se line venkov. Zemědělský. Komu smrdí, těžko vůni vysvětlit. I drahá kosmetika může druhému páchnout.

Ubytovna nalezená na serveru "Levné ubytování." Přepych se hledá jinde. Co poutník potřebuje? Umejt se a položit se.

Samostatné sociální zařízení, sprcha, teplá voda, lednice, rychlovarná konvice. Kdo chce vařit velké obědy, nechť zůstane doma.

Tuláctví jsou už jenom historky. Vandrák s mobilem... Dědek mého ražení, který se svým tuláctvím vychloubá, už jenom žvaní. Veze si sebou notebook, spíš netbook. Jaký je v tom rozdíl? Netbook je prťavej, pořád větší než nejchytřejší mobil. Chytrý mobil nechci ze zásady. Dostávám mindrák, je-li doma někdo chytřejší než já.

Neuvěřitelná skutečnost. V ubytovně, kdysi zemědělském objektu, kde je stále slyšet psa, považují za samozřejmost wifi připojení.

Všechno, před čím prchám, mám sebou. Koho kde jmenovali, koho odšoupli na jinou kolej, kdo vyhrál, kdo prohrál. Umím ještě používat vypínač? V hlavě?
Pes mě budí ráno, kohout už má odkokrháno. Jako malý kluk jsem napodoboval kokrhání, ti nafoukaní krasavci nepoznali, že nejsem drůbež, odpovídali mi, ta radost, když jsem rozkokrhal celou vesnici.
Prospekty s křídovými fokami sem neposílají. Zdraví mě traktoristi, připomínám si dobu, kdy žně byly bojem o zrno.
Snad právě takovou krajinou se potuloval s divadlem Josef Kajetán Tyl. Slova, která ze svých dojmů poskládal, učíme děti. Aby byly hrdé na svou vlast. Ukážeme jim prostou českou krajinu? Dovezeme je na zámek, vystrkáme na rozhlednu, připomeneme Masaryka, Havla, případně Jágra.
Není čas. Ani na většinu takzvaných skvostů, natož na krajinu, kde nestojí hrad, skála.
Krajina, která ještě netuší, že dopravní nehody zavinily stromy v alejích. Proč tu stojí, my chceme jezdit!



Jsme zvyklí mluvit o přírodě. Prosím, všechno ale k obrazu svému vytvořil člověk. Aby se uživil, aby krajinu zalidnil.

Možná nejsem přílišný optimista, nevěřím, že se člověk zastaví, dále bude krajinu měnit, u grilovacích souprav, naraženého sudu piva, ve chvílích pomyslného štěstí, bude fňukat, že dřív bylo líp.

Za chvíli budu v Opočně, oplocený kemp u rybníku Broumar. Neopírejte kola o plot.

Ve městě se slaví porcinkule. Tradiční slavnost. Vše se připravuje na víkend. Pouťové atrakce, stánky, kšeft. Jako na Matějské pouti nebo na farmářských trzích, kterých už je víc, než normálních hokynářství s dobrými potravinami.







Přijedou slavní i méně slavní umělci, předvedou, proč jsou slavní či méně slavní, děti budou nadšené, výrostci opilí, dospělí unavení.

Mám štěstí, že bydlím přechodně na pravém venkově. Se sprchovým koutem a wifi připojením.