Manka z Jičína

Český ráj. Dvě města o sobě tvrdí, že jsou branou do ráje. Turnov a Jičín. Podívám-li se na mapu a vím, že i menší města mají víc než jednu bránu, proč ne? Třeba se ani nehádají, doufám. Leží v líbezné krajině, proč se hašteřit?

V době ranně cyklistické jsem o Český ráj zavadil, někde i pod širákem přespal, ale na pěší stezky mě zavedly až dálkové pochody.

Na Velký pátek v roce 1972 jsem vyrazil poprvé. Vláčkem, se spacákem. Oddíl orientačního běhu Jičín pořádal Jičínskou padesátku. Skutečně se tak pochod jmenoval, bez přívlastků, byla jediná trasa, účastnilo se kolem 150 lidí, přes mizerné počasí. V kalendáři dálkových pochodů žádný kratší pochod nebyl. Děti měli svou rumcajsovou akci zvlášť.

Všechno strašně jednoduché, ubytování na zemi zdarma v tělocvičně. Škoda, že jsem propozice z mých začátků vyházel jako zbytečné papíry. Ani s kontrolními stanovišti se, tuším, pořadatel příliš nezatěžoval. Cesta z Jičína pod Trosky tam, zpět jinudy, obě zhruba stejně dlouhé. Pokud ne, myslím, že tihle účastníci, kteří si přijeli do skal zaběhat, si trasy příliš nepřeměřovali.

Letos na jaře jsem vypsal ze svých záznamů všechny velikonoční pochody, abych si vzpomněl, jaké počasí vládlo. Letošní mráz, a lidi začali přesvědčovat sami sebe, že nikdy nic takového nebylo. Extrémy si člověk pamatuje, vím, že byla i vedra na tričko a kraťasy, jindy mrazy na svetry. Rozbor a článek jsem z údajů nevytvořil, protože se mi třeba nechtělo nebo jsem měl v pácu něco důležitějšího. V říjnu už se Velikonocemi zabývat nebudu, hlavně nevím, kam jsem seznam založil.

Na Bílou sobotu v roce 1972 jsem vylezl ze spacáku, venku nepadal sníh ani nehrozilo žňové vedro, venku vládlo počasí, při kterém lituju, že jsem si předem neopatřil plány na archu. Jako stavěl Noe. Scénář českého filmu Na samotě u lesa vložil do úst panu Kemrovi slova, která on nevymyslel, protože byl zbožný člověk, ale nikdo jiný je neumí říct líp. Však víme.

Pláštěnku jsem nevlastnil, deštníky na pochodech se objevily v pozdějších létech. Na nohou běžné botasky, které jsem si kupoval bez nároků na druh. Měl jsem radost, pokud jsem na nějaké narazil. Oblečení? Obnošený šat, ve kterém už se nedalo chodit mezi slušné lidi, se sem hodil. Jistě, později jsem si sháněl vhodnější oblečení, ale značkové obchody se o mě nepraly, vlastně ani neexistovaly.

Když silně prší, nejhorších je prvních deset minut. Vím, že musím promoknout na kůži (svou). Durch, abych si vypůjčil slovo od mariášníků. Pak už je všechno fuk. Proč se bát vody? Vždyť v bazénu jsem taky celej mokrej. Les je přece nejhezčí za deště, kdo nesouhlasí, ať při nejbližším slejváku vleze do lesa. Bylo mi teprve slabých 29, od 18 let jsem se živil jako zeměměřič, zmoknout nebyla novinka.

Voda ze mě crčela, když jsem někoho míjel nebo on mě, zle jsme se tvářili, jako že to je bordel, to dřív nebejvalo, mysleli si o sobě, jaký nejsme padavky.

Pod Troskami byla kontrola, zřejmě  razítko a zpátky. Předpokládám, že k tomuto textu se dostanou jen lidi, kteří vědí, co je dálkový pochod. Jinak je to volovina, že? Poklusávat v dešti 25 km a pak zpátky. Zadarmo. Ale nebylo jen razítko. Ani nevím, jestli je v provozu hotel Pod Troskami, tenkrát byl. Převlečený za vodníka, jen zelený brekeke kabát mi chyběl, jsem měl strach, že mě z hospody poženou, budu rád, že mi nenabijou.

Před výčepem velká louže, vytvořená vodníky přede mnou, stál jsem v ní, dostal jsem pivo, výčepákovi jsem naprosto nevadil, přece jenom je všude kolem turistická oblast a lidi se občas zamáčí.

Na kraji Jičína přestalo pršet, měl jsem radost, nikdo mi negratuloval, takovejch už viděli. Myslím, že jsem se celé Velikonoce nemusel mejt.

Diplom jsem dostal, tady říkali cedulička, na ní čas 7.33, což bylo pro ortodoxní turisty jako rudej hadr před bejkem. Pochod není závod, časy se nemají uvádět. No, dobře. Bílá sobota a zároveň Apríl! To čtu dole a razítko TJ Jičín, doplněné podpisem Vodičková. Hlavní pořadatelkou byla Zdena Vodičková. Neznal jsem se s ní, zato její starší sestru Věru ano a měl poznat v dalších letech více.

Ještě za rok jsme sem se svou dívkou jeli. O známé už jsme zakopávali. Velikonoce nebyly, přesně po roce to nebývá, na počasí se nepamatuju, trasa, jak vidím, téměř stejná. Na ceduličce Rumcajs s Cipískem, pořádal Klub turistů. Slávy pro děti na náměstí jsme se nezúčastnili, ne proto, že už jsme byli odrostlí, ale prostor, plný lidí, nás nějak nebral. A cukrová vata mi nejede.

Z pochodu se stalo časem Putování za Rumcajsem s mnohatisícovou účastí, hlavně rodin s dětmi nejen z dalekého okolí. Myslím, že je dobře, že existují akce pro děti, kdybych byl z Jičína, taky bych tam své přivedl. Ale jít tam jen tak jako dospělý? Město si lépe prohlédnu jiné dny a pak Český ráj jsou skály.

Věru jsme tenkrát v Jičíně nepotkali, později jsme se jí ptali, kam se zašila.

Nezašila, naopak, dělala na náměstí dětem Manku. Hodila se na ní, culíky na dlouhých blonďatých vlasech nosila běžně. Stačilo se trochu napudrovat, jak koukám, dostávám podezření, jestli panu Radku Pilařovi nestála modelem.

Na téhle fotce jsem ji na její přání vyfotografoval v roce 1973 na zájezdu Svazu turistů v Amsterdamu mezi mládeží, jakou jsme z domova neznali. Naše veřejná bezpečnost by takovou spoušť nedopustila. My jsme čuměli jak blázni, nutno říci, že nejen na to. Fotku jsem ovšem z negativu dostal až v roce 2011 a já nevím, kde Věra je, kdyby o ni někdo něco věděl, fotku pošlu.

Ještě přidávám jednu, kde je s mou nastávající, která zjevně pochybuje o fotografovi. Nikdy nevěřila, že fotoaparátu vyleze něco kloudného a hleďme, skoro po 40 let můžu křičet „Už je to tady!“

Rád na ni vzpomínám. Patří k létům 1971 až 1976, kdy dálkové pochody a vůbec pěší turistika byly pro mě všechno. Zůstaly vzpomínky, protože svět se zpátky otáčet nehodlá. Nikdy už nic nebude takové jako kdysi. Nevstoupíš dvakrát…, ale to už někdo říkal.

Když jsem ji poznal, vypadala jako by se chtěla stát šampiónkou. Jistě, když žena dokáže bez větších problémů absolvovat 100 km za 15 hodin, je to úctyhodné. Světová špička je jinde a na to je třeba kromě talentu i chuť a spousta dřiny. Myslím, že Věra by bývala chtěla vyhrávat, ale kromě toho chtěla i normálně žít. Šampiónkou se nestala.

Někdy je mi líto skvělých sportovkyň, které obdivujeme, pak jim závidíme vydřené peníze, nakonec jsme schopní je i nakopnout. Je to jejich volba, ale fakt nezávidím. Trénoval jsem na nízké výkonnostní úrovni a vím, co to dá práce se zlepšovat.

Byla pohledná, možná i to jí občas záviděly některé kolegyně z dálkových pochodů. Tenkrát, v roce 1972 se kolem ní točil Víťa Mikula z Lomnice nad Popelkou. Při pochodu ji nepustil z dohledu. Nosil jí sušenky, pití, když ona zastavila, i on, když se rozběhla, Víťa s ní, byl sportovec. Byl zamilovanej. Kdo nebyl? Jinak sympatickej.

Ve společenství dálkoplazů, zvláště, když oni dva chyběli, se problém často řešil. Lidi rádi žvaní do věcí, do kterých jim nic není. Že von je hodnej, a vona na něj je vošklivá, že je blbej. Prosím, ať mi někdo řekně, jestli existuje žena, které vadí, když ji obdivuje muž, proč by vlastně měla odmítat drobné službičky. Já vím, harašení…

Ke všemu Víťa vlastnil automobil:

Málokdo tehdy jezdil na pochody autem. Autobusy, vlaky, stop. Věra měla odvoz. Tohle je, myslím, z Litoměřic 1972. Víťa v pozadí, vpředu Věra, to rozesmáté je Jitka Havlová z Turnova, která jako krajanka a kamarádka se s nimi vždycky svezla. Snad se na nákladech holky nějak podílely, což je vedlejší. Takhle jsme je znali, v tom roce 1972. A ještě úplně vpravo vidím Dášu Němcovou, která byla litoměřickou občankou. Holka, co je s tebou?

Byl to zjevně nerovný vztah, který netrval dlouho, lidi neměli důvod k pomluvám, protože Věra nebyla člověk, který se řítí od skandálu ke skandálu. Jen pro zajímavost, později v Lomnici pořádal Víťa pochod, blížíme se ke kontrole, tam autík a u něj blondýna, až mě zamrazilo, jak byla Věře podobná. Tak to bývá.

Dost často jsme s ní, s partnerkou, chodívali, přestala závodit, měla snad i problémy zdravotní, nám stačila bez velkého úsilí. Měla smysl pro srandu i pro nesmysl, určitě ji můžu označit za dobrou kamarádku. V noci vymýšlela příběhy, měli jsme hloubat nad jejich pokračováním. Někoho to štvalo, já si ze soutěžících utahoval, ale noc utekla daleko rychleji, než při diskuzích, jestli těhle pět kilometrů bylo opravdu pět anebo osm. Taky se na ní hezky koukalo.

Ani si nepamatuju přesně její zaměstnání, snad dělnice v textilním průmyslu, kterého v  kraji bývalo habaděj. S manželkou jsme s ní šli v roce 1975 stovku hned dva dny po naší svatbě. V Jilemnici na náměstí poprskala stůl polívkou, protože se jí nečekaně představil hoch, jménem Hugo, který pocházel z dobré rodiny, ale byl trochu jinak myslící, rád podával ruku, ne vždy ve vhodné chvíli. Věru se smála ráda.

Později, ve Vlašimi jsem seděl s ní a Gerhardem Palmem v hospodě a tam jsem ji poprvé viděl, že se napila trochu přes míru. Do hospody chodila, ale ne nutně za alkoholem.

Už to byla nahodilá setkání, ani ona ani já jsme nevymetali kdejakou akci. Naposledy v červnu 1979 ji viděl  před startem Krakonošovy stovky ve Vrchlabí. Chtěli tam na nás potvrzení o lékařské prohlídce. Náhodou jsem ho v průkazu ČSTV měl. Věra ne, říkám jí, že jí půjčím legitku, stejně se na jméno nedívají. Bylo na ní vidět, že by se jí docela líbila taková lumpárna, svaly v obličeji ji hrály, nakonec zavrtěla hlavou. Však vedle ní seděl jakýsi fešák, proč tedy se plahočit v noci po krkonošském hřebenu, když už tam tolikrát byla.

Vdala se, prý někam do Brna, příjmení znám, ale nebudu ho psát, to už k pochodům nepatří. Skutečně rád bych ji viděl, kdyby o ní někdo zaslechl, musím jí přece předat ty fotky!

Našel jsem její jméno ve statistikách sledování stovkařů. Tenkrát, začátkem 80.let, Honza Zajíček pídil po starých harcovnících, kteří zmizeli z dálkových pochodů hlavně proto, že jim došlo, že v životě je dobré poznat i jiné oblasti konání. Tak s ní snad navázal kontakt. Honza je víc jak 5 let po smrti…

A Manka se jí nikdy neříkalo, aspoň na pochodech ne, to mě tak v mé stárnoucí makovici napadlo.