Proč jsem hned teď napsal "poprvé" ? Už vím, že Pelhřimov se vyrovná městům daleko větším. Bude i podruhé, myslím, že i potřetí a kdoví pokolikáté.
Scénárista Zdeněk Svěrák má zřejmě k území, které se jmenuje Vysočina, kladný vztah. Proč tomu tak je, nehodlám rozebírat, snad této dnes už legendě učarovala krajina.
Humpolci věnoval hliníka, ve filmu Vesničko má středisková dal do úst Rudolfa Hrušínského slova, kdy posílá svého hypochondrického pacienta na exkurzi do nového krematoria v Pelhřimově.
Možná je zajímavé, že onoho pacienta skvěle, jak bylo jeho zvykem, hraje Jiří Lír, pelhřimovský rodák. Když přišel v roce 1923 na svět, už dva měsíce řval v postýlce též v Pelhřimově malý Lubomírek Lipský z rodiny neúnavného divadelního ochotníka.
Fanda divadla je rád, když najde možnost o divadle aspoň něco plácnout, přestože moje návštěva na Vysočině má úplně jiný důvod.
Byl jsem kdysi obdarován publikací z nakladatelství Paseka o zmizelém Pelhřimově, skvělé, jak je v řadě Zmizelé Čechy normální.
Než se někam rozjedu, prolezu všechny možné a nemožné webové stránky, abych našel jiné poklady z onoho města. To, že mě bláznivý internet často zavede úplně jinam, je snad běžné. Podobný případ, jdu-li s kamarádem na jedno a skončím s kamarádkou ve vinárně při rozboru smyslu života.
Tentokrát jsem měl štěstí, žádná ženská o mně neměla zájem, našel jsem web, který mi málem vyrazil dech, kdybych ještě nějaký měl. Pelhřimov má Magazín s velkým "M", kde je všechno zajímavé, co se města týče. Klaním se všem skutečným patriotům, kéž by existovalo hodně míst, které by takové nadšence mělo.
Napadlo mě, že by se mohly městům takové stránky nařídit, ale můj život, jenž se většinou odehrál v době, kdy všechno nařizovali mocní straničtí tajemníci, mi šeptá, že píšu voloviny..
Samozřejmě, že jsem zalezl do svých análů a vzpomínek. Kdy jsem tady byl? V červnu 1975 při pěší cestě do Pacova, v září 1984 účast na dálkovém stokilometrovém pochodu Pěšinky po střeše Evropy, bylo tenkrát po dešti a rostly houby, které jsem neměl kam dávat. V únoru 1985 jsem sem zajel provokovat svůj organismus, uhodily silné mrazy a já ještě nikdy nešel stovku při teplotách -20°. Bohužel, dvacítka se nekonala, jen minus 18.
V roce 1993 jsem zde začal chápat, že moje pojetí stokilometrových pochodů je jiné, než u většiny tehdejších dálkoplazeckých hvězd, které potřebovaly potvrzení o absolvování pochodu, vůbec je nezajímala divukrásná příroda Českomoravské vysočiny.
Pelhřimov je na svém místě, ač s ním úředníci zacházejí jakoby nebyli placeni i z jeho daní. Komunistům v roce 1960 se hodil jako okresní město do Jihočeského kraje, kam spíš nepatřil, teď se hlásí k Vysočině, kdo ví, jak s ním naloží jiní úředníci, kteří se chystají rozhodovat o všem, třebaže jim do toho nic není
Patrioti z pelhřimovského magazínu ve mně vzbuzují optimismus.
Sedám v jihočeském Táboře do lokálky, připravená knížka zůstává zavřená, pohled na ubíhající krajinu je zajímavější. Vystupuju v železniční stanici Pelhřimov.
Když se stavěly nádražní budovy nových železničních tratí, určitě se našel myslící člověk, který chtěl železniční poutníky přivítat. Chlebem a solí, raději smaženým řízkem a Prazdrojem. Bylo-li piva vícero, hodil se pokojík. A byl na světě hotel. Těch blbostí, co vám zde dnes nabídnou, napít nedají. Budova však stojí, historické pelhřimovské nádraží není.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Scénárista Zdeněk Svěrák má zřejmě k území, které se jmenuje Vysočina, kladný vztah. Proč tomu tak je, nehodlám rozebírat, snad této dnes už legendě učarovala krajina.
Humpolci věnoval hliníka, ve filmu Vesničko má středisková dal do úst Rudolfa Hrušínského slova, kdy posílá svého hypochondrického pacienta na exkurzi do nového krematoria v Pelhřimově.
Možná je zajímavé, že onoho pacienta skvěle, jak bylo jeho zvykem, hraje Jiří Lír, pelhřimovský rodák. Když přišel v roce 1923 na svět, už dva měsíce řval v postýlce též v Pelhřimově malý Lubomírek Lipský z rodiny neúnavného divadelního ochotníka.
Fanda divadla je rád, když najde možnost o divadle aspoň něco plácnout, přestože moje návštěva na Vysočině má úplně jiný důvod.
Byl jsem kdysi obdarován publikací z nakladatelství Paseka o zmizelém Pelhřimově, skvělé, jak je v řadě Zmizelé Čechy normální.
Než se někam rozjedu, prolezu všechny možné a nemožné webové stránky, abych našel jiné poklady z onoho města. To, že mě bláznivý internet často zavede úplně jinam, je snad běžné. Podobný případ, jdu-li s kamarádem na jedno a skončím s kamarádkou ve vinárně při rozboru smyslu života.
Tentokrát jsem měl štěstí, žádná ženská o mně neměla zájem, našel jsem web, který mi málem vyrazil dech, kdybych ještě nějaký měl. Pelhřimov má Magazín s velkým "M", kde je všechno zajímavé, co se města týče. Klaním se všem skutečným patriotům, kéž by existovalo hodně míst, které by takové nadšence mělo.
Napadlo mě, že by se mohly městům takové stránky nařídit, ale můj život, jenž se většinou odehrál v době, kdy všechno nařizovali mocní straničtí tajemníci, mi šeptá, že píšu voloviny..
Samozřejmě, že jsem zalezl do svých análů a vzpomínek. Kdy jsem tady byl? V červnu 1975 při pěší cestě do Pacova, v září 1984 účast na dálkovém stokilometrovém pochodu Pěšinky po střeše Evropy, bylo tenkrát po dešti a rostly houby, které jsem neměl kam dávat. V únoru 1985 jsem sem zajel provokovat svůj organismus, uhodily silné mrazy a já ještě nikdy nešel stovku při teplotách -20°. Bohužel, dvacítka se nekonala, jen minus 18.
V roce 1993 jsem zde začal chápat, že moje pojetí stokilometrových pochodů je jiné, než u většiny tehdejších dálkoplazeckých hvězd, které potřebovaly potvrzení o absolvování pochodu, vůbec je nezajímala divukrásná příroda Českomoravské vysočiny.
Pelhřimov je na svém místě, ač s ním úředníci zacházejí jakoby nebyli placeni i z jeho daní. Komunistům v roce 1960 se hodil jako okresní město do Jihočeského kraje, kam spíš nepatřil, teď se hlásí k Vysočině, kdo ví, jak s ním naloží jiní úředníci, kteří se chystají rozhodovat o všem, třebaže jim do toho nic není
Patrioti z pelhřimovského magazínu ve mně vzbuzují optimismus.
Sedám v jihočeském Táboře do lokálky, připravená knížka zůstává zavřená, pohled na ubíhající krajinu je zajímavější. Vystupuju v železniční stanici Pelhřimov.
Když se stavěly nádražní budovy nových železničních tratí, určitě se našel myslící člověk, který chtěl železniční poutníky přivítat. Chlebem a solí, raději smaženým řízkem a Prazdrojem. Bylo-li piva vícero, hodil se pokojík. A byl na světě hotel. Těch blbostí, co vám zde dnes nabídnou, napít nedají. Budova však stojí, historické pelhřimovské nádraží není.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Hned vedle, však je bývalý hotel vidět, byla Pejclova mlékárna. Nejen pivo vám u nádraží v Pelhřimově nenalejou, ani mlíko ne.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Kousek cesty po Nádražní ulici, asi 500 metrů, je protivný, tedy pro toho, kdo nemá rád přílišný automobilový provoz, do něhož patří i kamióny. tady na malém kopečku blázinec končí. Kaple Bolestné Panny Marie, vpravo kaple svatého Floriána.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Miroslavy Kvášové Zmizelé Čechy - Pelhřimov (Paseka 2008)
Jiný úhel pohledu.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 6.díl (Libri 2004)
Na rohu Nádražní ulice a Křemešnické, kde se taky říkalo Na Zavadilce, si postavila firma na výrobu perleťového zboží Hermann - Fleischl obchodní dům. Později Agrostroj.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Nádražní ulice se původně jmenovala Riegrova.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Zpětný pohled na Zavadilku.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Kdybych si nedal dohromady informace z několika pramenů, těžko bych se zorientoval, třebaže nynější bar U dubů ctí starý název. Jinak se lze zde též najíst a výborně funguje wi-fi. Už začínám být pěkný magor, hodnotím hospody podle wi-fi, na svíčkovou nehledě.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Nádražní ulice končí Horní branou, zvanou Rynáreckou.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/
Dům na rohu ulic podle dnešních názvů, vlevo Nádražní, vpravo Tylova. Byl postavený roku 1911 pro tehdejšího starostu Linharta.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Pohled vzhůru Tylovou ulicí k budově bývalé pošty, dnes je v ní knihovna.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Tady je budova, o které píšu u předešlého snímku, zblízka.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Vracím se k Rynárecké bráně. Fotek se mi sešlo hodně, každá je trochu z jiného úhlu, každá ukazuje atmosféru z různých dob, nemá význam záběry blíže komentovat, případně vyřazovat zdánlivě méně atraktivní. To je výhoda proti publikaci, která musí mít konec. Tady si vybere případný čtenář.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/dir/index.html
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/dir/index.html
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/dir/index.html
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/dir/index.html
Přichází chvíle, kdy po venkovním okukování, je třeba Rynáreckou branou projít. Dva pohledy skrz bránu.
Obě následující staré fotky jsem okopíroval na adrese:
http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/dir/index.html
Konečně jsem prošel do Poděbradovy ulice, ohlížím se na vnitřní stěnu Horní brány. Mám radost, že dřevěný balkónek je pěkně udržovaný.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Takhle vypadaly a vypadají domy v Poděbradově ulici.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Ještě několik pohledů na Rynáreckou bránu Poděbradovou ulicí. Každé z jiného pramene, z jiné doby.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://pelhrimov.mnoho.info/historicke-fotky-pelhrimova
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 6.díl (Libri 2004)
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/dir/index.html
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Poslední 4 záběry jsou pořízeny z krásného Masarykova náměstí, které si před více než 30 lety dokonce zahrálo v televizním seriálu Návštěvníci. Moc jsem se sem těšil, první dům, který jsem uviděl, byl tento, nyní Muzeum strašidel. Dostal jsem strach, aby mě do baráku nestrčili jako exponát.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/dir/index.html
Trochu si vydechnu, jsem u konce 1.dílu procházky po Pelhřimovu. Mám toho hotového o hodně víc, ale soubor by byl příliš velký, připadá mi vhodné, abych si srovnávačky z kouzelného pelhřimovského náměstí nechal do části druhé.
Ono to chce nějaký čas, který se bude snad počítat jenom na dny.
A už je to tady:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2016/06/pelhrimov-podruhe.html
Jiné srovnávací fotky z různých lokalit jsou zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat