Řízek na cestách

Smažený vepřový řízek!
Symbol české kuchyně podle mé maminky. Pokud v padesátých letech měla štěstí a vystála si v ranní sobotní frontě pořádné maso. 

Výborně vařila, jak to uměly tehdejší maminky.

Diskuze o vaření nevedla. Ráda vařila, uměla si pochutnat. 

I život tak brala. Chytrosti mi se zdviženým ukazováčkem nepředávala, přesto mám asi od ní, že život se má žít, ne o něm filozofovat.

Pardon, žvanit.

Zpět k jídlu.

Pokud došlo na debaty o geniálních specialitách, provokovala tvrzením, že miluje bramborovou kaši sypanou smaženými kotletami.

Stále mluvím o řízku vepřovém. Nemám nic proti řízkům zeleninovým, kuřecím, zdravím kypícím. Královský je z kvalitního vepřového.

Pokud jsem musel na chvilku odejít z máminy kuchyně, třeba na výlet, nedovedla si představit, že by mě pustila z domova bez řízku. Dokonce už v dospělosti jsem na služebních cestách svačil studený smažený řízek.

Přišla doba, kdy už neměla sílu stát u plotny, jak říkávala, někdy jsem se postavil v její kuchyni s paličkou na maso.

"Netřískej tolik do toho masa, rozbiješ ho a řízek bude stát za hovno."

Pořád ji slyším. Její pokyny z gauče.

Cestování je můj život, bojím se chvíle, kdy budu muset skončit. Smažený řízek sebou nevozívám, vždycky něco seženu do huby.

V hlavě mám snad mozek, někdy v něm lupne a on nařídí směr cesty. Tentokrát na Sedlčany, kde už jsem dlouho nebyl.

Jízdní řád říká, že nejlepší vlakové spojení z Prahy je v neděli ráno. 

Co k jídlu? Je teplo, všechno se v báglu rozmatlá. Snad bude mít aspoň nějaký Vietnamec otevřeno.

Ale, Bože, v lednici je krásná kotleta, sama, vyčítavě na mě kouká, že si jí nevšímám. Usmažím ji na cestu!

Rozmluvit mi to nemá kdo, vytahuju pánev. Nakonec ze zbylého vajíčka a strouhanky přismažím i bobek, jak jsme tomu říkali.

Studený řízek třeba dva dny starý, to už není ono, usmažit večer a hned ráno na cestu. Ještě lepší je smažit ráno, trochu nechat vychladnout, zabalit, ale přece nebudu vstávat v noci.

Vitamíny? Jsou důležité, ale mluvím o řízku.

Dívám se z vlaku v Čerčanech a vidím na sousedním nástupišti paní, oblečenou za průvodčí, poznávám dávnou kolegyni. Když jí bylo 17, cestovala z Prahy domů a místo do osobního vlaku do Čerčan nastoupila do rychlíku směr Bohumín, další stanice Kolín. 
Co na to ona slečna? Zatáhla na záchrannou brzdu. Zařízení v pořádku, vlak zastavil. Dráha jí napočítala pokutu nejen za zastavení, ale i za další minuty zpoždění, kterých zrovna tenhle vlak nasbíral hodně. Přece šlo o rychlík. Šlo o několik stokorun, v sedmdesátých letech poměrně dost peněz.
Jejím tatínkem byl šikovný dentista, který spravoval zuby všem hlavounům od dráhy. Pokuta se někam zašumlovala.
A je z ní průvodčí, vlastně tito lidé nosí cedulku "pověřená osoba". Kdysi štíplístkové. Funkce je funkce. Snad už rozezná vlaky.
Nebudu jí jmenovat, přestože při jejím smyslu pro humor, kdy ráda vypráví historky sama o sobě, by jí to asi nevadilo.
Naposledy jsem ji viděl na funuse našeho bývalého šéfa. Vypili jsme pár piv, jak se na pohřbu sluší.

Vlaky jedou, jak mají, na přestupu v Olbramovicích prší. Radary, které jsem študoval večer i ráno, mě na to upozorňovaly předem. Kdo by dal na radary, vždyť jsou dílem člověka.

V lokálce do Sedlčan začínám mít představu, že se může stát něco mimořádného, povodeň, zemětřesení nebo tak, a že bych měl řízek sníst.

Byl výborný.

Podnikatel, jehož jméno je mediálně známé, dobře ví, že se o něm musí mluvit, reklama je nutná, vybudoval poměrně úspěšnou dopravní firmu.

Jeho vlaky nejezdím, protože dědkovi po sedmdesátce dávají České dráhy slušnou slevu. Rozčílilo mě, když v jednom rozhovoru prohlásil, že chce vymýtit z cestování vlakem řízky, tak výborné hodlá mít jídelní vozy.

Nic proti němu nemám, rád použiju jeho žluté autobusy, pokud budou pro mě výhodné, jsou pohodlné a levné, ale vezmu si na cestu řízek!

Nemám rád, když mě někdo vychovává. Teď, když se nemůžu bránit.

Mám v bříšku jako v pokojíčku, ještě pivo by to sneslo, vystupuju v Sedlčanech, je po dešti.

Colorado!

V roce 1968 tu bývala hospoda U nádraží, moc příjemná. Banda lidí, kterým jde hlavně o náš život, vedená ministrem zdravotnictví, by ji asi s chutí nechala zbourat. Raději od základů. Špeluňka plná  nemocí a neřestí. Už brzy budeme zdraví ze zákona.

Zaměřovali jsme tehdy Nádražní ulici, vedoucí z náměstí ven ze Sedlčan kolem nádraží. Kvůli projektu rekonstrukce. Na oběd jsme chodili do téhle knajpy.

Spokojení po všech stránkách. Obsluhovala šikovná holka, která v nijak prázdné hospodě točila pivo, nosila jídlo z kuchyně, inkasovala, stačila vyměňovat desky na gramofonu, provokovat převážně pánskou klientelu málem neslušnými pohledy a poznámkami. Všechno zvládla.

Kdo by se rád nepodíval na hezkou Romku. Ale ne, tehdy ještě byly Cikánky a tahle byla krásná. Sedlčanská Carmen.

Dávala nám další pivo, aniž jsme měli dopito, našim výhradám se bránila: 

"Vy že už nechcete pivo? V každým voku se vám houpou nejmíň tři."

Jednou, bylo zrovna poledne, přišla bouřka s průtrží. Každý pocestný si dovede představit pocit radosti, když ho slejvák chytne před otevřenou hospodou.

Kolega nebyl pijan, pivo po jídle si dal, ale jinak poměrně šetrný, rozjel se spíš výjimečně, což bylo právě ten den. Jestli se mu líbila místní Carmen nebo muzika, kterou nám přehrávala, nevím.

Už jsme ten den nic nezměřili, přestože po bouřce přišla modrá obloha.

Colorado má v neděli zavírací den, jinak se zde zřejmě dá najíst, popít. Ještě, že jsem měl sebou ten řízek.

Jdu Nádražní ulicí, už se přesně nepamatuju na tehdejší podobu. Byl jsem v městě ještě několikrát, myslím, že projekt a tím i naše měření zůstalo nevyužité.

Vzpomínám tátu.

Pocházel z malé vesnice u Benešova. Početná rodina, tedy chudá. Po absolvování měšťanky se stal učedníkem v tiskárně v Sedlčanech, na což vzpomínal vždy se slzami v očích. 

Chovali se k němu zřejmě skvěle. Doma byl jedním ze sedmi dětí, jeho rodiče neměli mnoho času se z jejich výchovou patlat. V Sedlčanech ho místní vzali mezi sebe jako svého, chodil do Sokola, učil se tancovat, v hospodě dostal základy mariáše.

Asi byl šikovný a pracovitý. Možná tu měl i nějakou holku nebo se zde prvně opil, vždycky zjihl, když se řeklo Sedlčany. Ještě dávno poté, co vyrazil dobývat Prahu.

V tom osmašedesátém jsme sem jeli na nějaké doměrky, svezl se s námi. Poběhal po městě, někoho i navštívil, někdo ho i poznal, jenom na zpáteční cestě říkal, že už je všechno jinak. V jeho očích jsem viděl, že se rozloučil.

V sedmdesátých letech Sedlčany se dočkaly velkého bourání a stavby nového. Pro lepší příští našich dětí, jak říkali komunisti. Nejsem příznivec řečí, že všechno, co se nově postaví, je horší než staré. Mnoho krásných staveb by neexistovalo, kdyby se občas něco nezbořilo. K tomu naše požadavky na bydlení... atakdále, atakdále...

Ale takhle?

Přijel jsem také mimo jiné vytvořit pár srovnávacích fotek. Tenhle pohled na náměstí shora je pořízený z nějaké budovy, to se porovnat nedá.
Přikládám tedy jen ukázku z publikace Zmizelé Čechy - Sedlčansko.

Odpověď moderních "architektů"?

ROZVOJ. 

Všechny moje výpravy jsou dobrodružstvím příslušným mému věku, který nutí zastavit se a podívat se. Čas, kdy jsem jenom pořád někam letěl, je za mnou.

Bylo střídavě oblačno, jak předpovídali meteorologové, chvílemi letní vedro. Hnala se bouřka, zalezl jsem do hospody, po 48 letech mě nic chytřejšího nenapadlo.

U Krčína umějí hovězí na česneku, bramborové knedlíky a špenát. Napít se u nich piva je slast.

I wi-fi připojení, abych nevypadal, že neznám moderní trendy. Na své mašince jsem se dozvěděl, že politická debata, která se v mnoha českých rodinách stala nezbytným moučníkem k svátečnímu nedělnímu obědu, proběhla v zajímavém duchu.
Přišel jsem o ni. Jako už léta pravidelně.

Stáří občas stojí za prd, ale svoboda, kdy se můžu chovat podle sebe, nemusím být politicky korektní, je k nezaplacení. Každá minuta života je dobrá.

Kam příště? Třeba překvapím sám sebe.
Zatím mi vypadlo z foťáku pár fotek, jež jsou zde.