Cesta na Lovoš

Lovoš není zdaleka nejvyšším vrcholem Českého středohoří.

Pohledný kopec, co? Dobře se fotí. Úvodní fotka není z letoška, je z jara 2013, motal jsem se tehdy na kolejích vedlejší trati, což se nesmí. 

Vybírám z mnoha fotek, tady kopec vypadá málem jako hora, přestože nadmořská výška vrcholu je pouhých 570 metrů.

Moje nohy při lezení do kopců rok od roku více protestují, ale na Lovoši jsem už dlouho nebyl, jsou vedra, nahoře bude trochu větříku, když nevylezu, vrátím se...

Je neděle, vzal jsem si sebou rajčata, švestky, vajíčka natvrdo, jak jsem je dostával od mámy na školní výlet.

Výstup od Lovosic je obtížný, nikdy mě nebavilo jít životem a vybírat to nejsnadnější.

Vystupuju z vlaku na stanici Lovosice město.

Kopec za barákem, chce se říct.

Vyběhnu ulicí plnou kytek, vždyť tu nejsem poprvé.

Kopec pro malé děti. Když byly moje ve školním věku, měli jsme režijní výhody, ráno nasedli v Praze na rychlík a hurá do vršku, kde je bufet.

Doba, kdy jsem si takovou krtinu namazal na chleba, je už dávno za mnou. Dnes sebou chleba nemám.

Je štěstí, že velká část stoupání vede ve stínu, což je dnes báječné.

Piju vodu a doufám, že u vody nezůstanu. Popisovat putování z křesla u počítače je pohodlné. 
Jsem v cíli.

Propocený na kost se vrhám do dveří, kde tuším točený pivo.

"Seš uřícenej, nepij to studený, dostaneš zápal plic", slyším zhůry svou maminku.

Já byl vždycky neposlušnej.

V 70.letech tu bývala chata, hospoda se vším všudy, která shořela.
V roce 1979 už byla otevřená tahle náhradní budova. Končil se zde týdenní dálkový pochod vedoucí po vrcholech severních Čech. Z Pece pod Sněžkou.
Legendární ústecký Franta Málek, přítel dálek, rád opruzoval účastníky, aby řekli něco chytrého, jako třeba přece se točí. Na vyhlídkové terase ze mě vymáčkl slova "Ta Šumava je tak krásná."
Netušil jsem, že moje slova zapsal, po letech jsem onen sešit viděl, fakt to tam je s mým jménem. Budoucí generace se můžou domýšlet, jestli šlo o vtip nebo autor výroku je blb.
Příroda, krajina, to vše je krásné, po dvou vypitých pivech daleko krásnější.

Je opar, ale přesto je vidět za Žernoseckým jezerem náznak kouře. Jak je ta Babišova Lovochemie prťavá. Jak jsme všichni prťaví, jenom si myslíme, že jsme pupek vesmíru...

Za jezerem je vidět malý kopeček. Radobýl, kde ležel Karel Hynek Mácha, když začalo hořet v Litoměřicích. Seběhl dolů a netušil, že naposledy.

Vidím prostor, o který se sváděly velké boje v době nepříliš dávné. Ochránci přírody bojovali proti dálnici Českým středohořím. Netroufám si tvrdit, jak to všechno bylo, informace mám jen z našich médií, že bych zrovna jim moc věřil? Fakt je, že obrovské kamióny projíždějí pod Milešovkou Velemínem a Bořislaví po relativně úzké silnici. V těch vesnicích bydlí lidé a modlí se, aby dálnice byla dostavěná.
Slýchal jsem argument, že dálnice povede chráněným územím. V levé části fotky je vidět stále rozestavěná dálnice, nad ní těžbou zdevastovaný vrch Kubačka. Kamenolom tam ovšem byl hodně dávno předtím, než se začala dálnice stavět. V chráněném území.
Uprostřed je vidět kousek Labe, u něj vlevo Prackovice, vpravo Libochovany, za nimi další kamenolom.

Vkládám výřez z kopie mapy z roku 1969. V pravé horní části je vidět žlutá turistická značka z Libochovan na Varhošť, prochází mezi vrchy Deblík a Trabice. Dobře se pamatuju, tenhle výlet byl důležitý i pro můj další soukromý život, šli jsme tehdy, v dubnu 1972 po dobrém obědě v Libochovanech, kouzelnou krajinou a netušili, že procházíme budoucím kamenolomem. Žlutá značka pochopitelně dnes neexistuje. Z vlaku jsem se často díval, jak se z vrchu Deblík stává troska.

Přidávám ještě detailnější dnešní pohled z Lovoše na onu lokalitu.

Ač jsme podle mého mínění prťaví, dokázali jsme zničit hodně, ještě tomu říkáme pokrok.
Otáčím svůj foťák tam, kde jsme zatím ještě v modernizaci krajiny nepokročili daleko.
Co takhle nějaký věžák na některé z obou kopců. Jsou tu vedle sebe jak sestry. Milešovka a Kletečná. Z pohledu odjinud se navzájem i pletou. Nalevo mohutná Milešovka, vpravo nižší, ale špičatější Kletečná.

Kletečná vlevo, uprostřed vykradená Kubačka, kolem lomu vede budoucí dálnice.

Poslední záběr z kopce musí patřit  královně Milešovce.

Cesta do Opárna je pohodlná, dokonce potkávám cyklistu, jedoucího asi na Lovoš. Na dotaz, jestli sem zabloudil z Vuelty, neodpovídá. Možná nerozuměl. Třeba Španěl.
Za hezkými záběry vlastně není třeba lézt nahoru.

Kletečná.

Asi bych měl vyjmenovat tyto kopce. Ale co když se seknu?

Ano jsme jen lidi, hospoda potěší. Penzion Oráč. Tady blízko Přemysl oral, leč nedooral, s pluhem praštil. Poslala pro něj kněžna. Konec práce s voly, bude zakládat dynastii. Asi nešlo o žádného houžvičku, když pro něj poslala až z Vyšehradu. Potřebovala chlapa, intelektuálů se kolem jejího sídla potulovalo dost.
Protože jsem v Čechách, pojedl jsem gulášek a dva budvárky.

Stavba dálnice, deště a jiné způsobily, že místo vláčku jezdí autobus, který mě dopravil do Lovosic.
Cestou ještě rychle z autobusu, pohled na Lovoš netradiční.

Lovošem skončit musím. Komu se tenhle pohled nelíbí, musí opustit nádraží a  vylézt nahoru. Ale pozor, bufet nahoře je otevřený jen od pátku do neděle.