1.8.
Je tady srpenec. Komu se slovo nezdá, slyšel jsem ho kdysi z úst Miloslava Šimka či snad Jiřího Grossmanna, kterému by letos bylo 75. Zemřel třicetiletý, osud mu nedal zestárnout. Jak by dnes vypadal? Jako já dnes? No, nazdar. Nazdar!
Odjel jsem do hor?
Vůbec ne, nad hospodou ční hora. budící respekt. Kdo na ní vyleze, nevidí jako praotec mlíko a strdí, vidí kraj plný hnědého uhlí. Kolik už jsme ho spálili, abychom mohli...
Ale škoda slov.
3.8.
Sirény mohou vylekat.
Psy, kočky, drůbež, důchodce a podobně.
Zvláště v době, kdy manželka prezidenta nosí v kabelce kolťák.
Byl jsem mile potěšen, že už pět minut před houkáním na houkání upozorňoval městský rozhlas.
V češtině a dalších jazycích, z nichž jsem s potěšením poznal můj jazyk maturitní, jazyk Jurije Gagarina.
Nemělo by ale zaznít hlášení "Zkouška sirén" ve všech jazycích Evropské unie?
Co si má počít například Estonec?
Angličtinu bych vyškrt, já vám dám brexit!
5.8.
Venkovské hospody upadají, bojím se, že upadnou úplně do zapomnění. Nebudu rozebírat důvody. Najde se tolik odborníků, kteří by mi vysvětlili. Kdyby chtěli. A kdyby se mi chtělo zabíjet čas poslechem odborníků.
Občas mě chytne amok a projdu pár vesnic, rád tvořím srovnávací fotky právě v nich. Proti Českému Krumlovu a jiným lahůdkám žádný velký ohlas z neznámých lokalit nemám, ale mám z výsledků radost.
Hraju si takto na podivína.
Smůla je, že si musím sebou brát svačinu, do flašky vodu, nechci zahynout.
Procházím vesnicemi, kde byly kdysi školy, obchody a hospody.
První, druhá, ve třetí dopiju vodu, odtud mi jede autobus.
Zázrak.
Budova, asi zbudovaná v jiné době v akci Z.
Dostal jsem pivo, i druhé, protože bylo vedro. Za 22.
Dva vchody, kromě hospody i obchod.
Otvírací doba obou podniků pokrývá dobu od vidim do nevidim.
Hostinská ochotná hledí do notebooku. S partou příchozích se přátelsky baví s nepatrným přízvukem. Jakým?
No, pochopitelně jde o Vietnamku.
My, Češi jsme národem právníků. Nezakopnout v dnešní době o právníka je velká náhoda.
České hospody snad zachrání lidé z daleké Asie.
Třeba bude zase kde hrát mariáš.
13.8.
Kapelník Steamboat Stompers Jiří Kadlus to má za sebou.
Na dixieland do Dobřichovic přijela kapela v černých košilích.
Kapela, která se stala i součástí mého života.
Psal jsem o tom.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2009/10/2432008-vzpominka-na-tonyho.html
Nejsem muzikant, jenom konzument, Kadlusův kornet měl svůj zvuk. Bude mi chybět.
Snad mu popřát na poslední cestu, aby na něj čekal kamarád Tonda Brych a zasketoval mu na přivítanou.
14.8.
Profesionální sport je jen kšeft.
Co dnes není kšeft?
Špičkoví profesionální sportovci, kteří už ani nezávodí za svou zemi, jenom za stáj, za někoho, kdo má peníze takovou stáj vytvořit.
Cyklisté. Nebo tenisté, kteří hrají jen na sebe.
Na olympiádě oblékli dresy svých zemí a perou se o vítězství, přestože nejde o peníze.
Mnozí z těchto bohatých lidí po porážce upřímně pláčou, přestože odměna za olympijskou medaili je podstatně menší než za vítězství v provinčním turnaji.
Jak je někdy ošidné hodnotit.
V sobotu ráno mi odešel počítač.
Ne na výlet, nemá boty.
Nejsem zatížený odbornými výrazy, které slyšívám od ajťáků i neajťáků všech věků. Jsem prosťáček.
Postupně jsem se zamotával do kabelů, kterých bylo víc než obvykle bývá.
Na monitoru se objevil nápis.
Všechny vaše soubory jsou přesně tam, kde jste je nechali.
Netušil jsem, o jaké soubory jde, natož abych věděl, kde jsem je nechal.
Zrovna jsem nemohl najít lednici.
Odjel jsem na dixielandový koncert do Dobřichovic, tam se přiopil.
Kalné nedělní ráno, snažím se s computerem domluvit, vyhrožoval mu, že ho hodím do Vltavy.
Nic.
Do kabelové spleti se mi podařilo instalovat místo toho hajzla malý notebook. Kupodivu úspěšně.
Víkend nabitý událostmi.
20.8.
Nekupuj si drahej mobil! Nepochopíš ho, ukradnou ti ho.
Tak.
Mám telefon, který nelze ztratit. Poslední houmelesák mi ho přinese od kontejneru.
Dědku, dávej si bacha na svoje věci.
Dovolám se. Pokud mi zrovna slouží sluch, dovolají se i mně.
Nedávno se začal předcházet, minuty na něm rychle ubíhaly, jako by někam pospíchal..
Opravím ho.
Co všechno jsem v životě neopravil.
Tolik je krásy na světě, kašlu na něj.
Potřebuju k životu vědět, kolik je hodin?
Dneska koukám a mobil ukazuje přesný čas i datum, jako kdyby ho řídili z Greenwiche. Že by dolejzali po brexitu?
Trpaslíci! Nikdo jinej.
Tu mi schovaj ponožku, tu se zas povrtaj v mobilu.
Starej člověk je každýmu jen pro srandu.
A nejhorší sou trpaslíci.
20.8.
Starý Berštejn
21.8.
Koupil jsem si na trhu pálivé papriky.
Ne na farmářském, natrhu zastrčeném, který vypadá jakoby tam vozili zeleninu na vozejku taženém bernardýnem.
Žádné výstavní kusy, ale necítil jsem v nich umělou hmotu.
Taky rajčata, ještě byly trochu od bláta.
Když kousnu do takovýho rajčete, musím si pokecat košili, ať pan doktor Špaček promine.
Udělal jsem si lečo. S takovým materiálem nepotřebuju žádný dochucovadla.
Aby mě nezačali chválit vegetariáni a abstinenti, sděluju, že jsem do leča nakrájel buřta a zapil dvanáctkou.
Správný lečo se udělá jenom v sezóně.
Rozdíl mezi takovým pokrmem a třeba únorovým lečem je stejný jako porovnávat koupání v rybníku s návštěvou akvaparku.
22.8.
Ke všemu se mi posrala pračka.
24.8.
Byl jsem zavezený k manželské dvojici, kterou jsem poznal v zaměstnání před... strašně lety.
Kolega, s nímž jsem slavil jeho třicáté narozeniny...
Letos na jaře oslavil 80.
Na ulici bychom se nepoznali.
Já věděl, ke komu jedu, oni mou osobu nečekali.
Říkám:
"Ahoj, dědku, pamatuješ se na mě?"
"Pamatuju, akorát nevím, kdo jsi."
Byl to příjemný podvečer.
25.8.
31.8.
A srpenec je u konce!
Sirény mohou vylekat.
Psy, kočky, drůbež, důchodce a podobně.
Zvláště v době, kdy manželka prezidenta nosí v kabelce kolťák.
Byl jsem mile potěšen, že už pět minut před houkáním na houkání upozorňoval městský rozhlas.
V češtině a dalších jazycích, z nichž jsem s potěšením poznal můj jazyk maturitní, jazyk Jurije Gagarina.
Nemělo by ale zaznít hlášení "Zkouška sirén" ve všech jazycích Evropské unie?
Co si má počít například Estonec?
Angličtinu bych vyškrt, já vám dám brexit!
5.8.
Venkovské hospody upadají, bojím se, že upadnou úplně do zapomnění. Nebudu rozebírat důvody. Najde se tolik odborníků, kteří by mi vysvětlili. Kdyby chtěli. A kdyby se mi chtělo zabíjet čas poslechem odborníků.
Občas mě chytne amok a projdu pár vesnic, rád tvořím srovnávací fotky právě v nich. Proti Českému Krumlovu a jiným lahůdkám žádný velký ohlas z neznámých lokalit nemám, ale mám z výsledků radost.
Hraju si takto na podivína.
Smůla je, že si musím sebou brát svačinu, do flašky vodu, nechci zahynout.
Procházím vesnicemi, kde byly kdysi školy, obchody a hospody.
První, druhá, ve třetí dopiju vodu, odtud mi jede autobus.
Zázrak.
Budova, asi zbudovaná v jiné době v akci Z.
Dostal jsem pivo, i druhé, protože bylo vedro. Za 22.
Dva vchody, kromě hospody i obchod.
Otvírací doba obou podniků pokrývá dobu od vidim do nevidim.
Hostinská ochotná hledí do notebooku. S partou příchozích se přátelsky baví s nepatrným přízvukem. Jakým?
No, pochopitelně jde o Vietnamku.
My, Češi jsme národem právníků. Nezakopnout v dnešní době o právníka je velká náhoda.
České hospody snad zachrání lidé z daleké Asie.
Třeba bude zase kde hrát mariáš.
13.8.
Kapelník Steamboat Stompers Jiří Kadlus to má za sebou.
Na dixieland do Dobřichovic přijela kapela v černých košilích.
Kapela, která se stala i součástí mého života.
Psal jsem o tom.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2009/10/2432008-vzpominka-na-tonyho.html
Nejsem muzikant, jenom konzument, Kadlusův kornet měl svůj zvuk. Bude mi chybět.
Snad mu popřát na poslední cestu, aby na něj čekal kamarád Tonda Brych a zasketoval mu na přivítanou.
14.8.
Profesionální sport je jen kšeft.
Co dnes není kšeft?
Špičkoví profesionální sportovci, kteří už ani nezávodí za svou zemi, jenom za stáj, za někoho, kdo má peníze takovou stáj vytvořit.
Cyklisté. Nebo tenisté, kteří hrají jen na sebe.
Na olympiádě oblékli dresy svých zemí a perou se o vítězství, přestože nejde o peníze.
Mnozí z těchto bohatých lidí po porážce upřímně pláčou, přestože odměna za olympijskou medaili je podstatně menší než za vítězství v provinčním turnaji.
Jak je někdy ošidné hodnotit.
V sobotu ráno mi odešel počítač.
Ne na výlet, nemá boty.
Nejsem zatížený odbornými výrazy, které slyšívám od ajťáků i neajťáků všech věků. Jsem prosťáček.
Postupně jsem se zamotával do kabelů, kterých bylo víc než obvykle bývá.
Na monitoru se objevil nápis.
Všechny vaše soubory jsou přesně tam, kde jste je nechali.
Netušil jsem, o jaké soubory jde, natož abych věděl, kde jsem je nechal.
Zrovna jsem nemohl najít lednici.
Odjel jsem na dixielandový koncert do Dobřichovic, tam se přiopil.
Kalné nedělní ráno, snažím se s computerem domluvit, vyhrožoval mu, že ho hodím do Vltavy.
Nic.
Do kabelové spleti se mi podařilo instalovat místo toho hajzla malý notebook. Kupodivu úspěšně.
Víkend nabitý událostmi.
20.8.
Nekupuj si drahej mobil! Nepochopíš ho, ukradnou ti ho.
Tak.
Mám telefon, který nelze ztratit. Poslední houmelesák mi ho přinese od kontejneru.
Dědku, dávej si bacha na svoje věci.
Dovolám se. Pokud mi zrovna slouží sluch, dovolají se i mně.
Nedávno se začal předcházet, minuty na něm rychle ubíhaly, jako by někam pospíchal..
Opravím ho.
Co všechno jsem v životě neopravil.
Tolik je krásy na světě, kašlu na něj.
Potřebuju k životu vědět, kolik je hodin?
Dneska koukám a mobil ukazuje přesný čas i datum, jako kdyby ho řídili z Greenwiche. Že by dolejzali po brexitu?
Trpaslíci! Nikdo jinej.
Tu mi schovaj ponožku, tu se zas povrtaj v mobilu.
Starej člověk je každýmu jen pro srandu.
A nejhorší sou trpaslíci.
20.8.
Starý Berštejn
21.8.
Koupil jsem si na trhu pálivé papriky.
Ne na farmářském, natrhu zastrčeném, který vypadá jakoby tam vozili zeleninu na vozejku taženém bernardýnem.
Žádné výstavní kusy, ale necítil jsem v nich umělou hmotu.
Taky rajčata, ještě byly trochu od bláta.
Když kousnu do takovýho rajčete, musím si pokecat košili, ať pan doktor Špaček promine.
Udělal jsem si lečo. S takovým materiálem nepotřebuju žádný dochucovadla.
Aby mě nezačali chválit vegetariáni a abstinenti, sděluju, že jsem do leča nakrájel buřta a zapil dvanáctkou.
Správný lečo se udělá jenom v sezóně.
Rozdíl mezi takovým pokrmem a třeba únorovým lečem je stejný jako porovnávat koupání v rybníku s návštěvou akvaparku.
22.8.
Ke všemu se mi posrala pračka.
24.8.
Byl jsem zavezený k manželské dvojici, kterou jsem poznal v zaměstnání před... strašně lety.
Kolega, s nímž jsem slavil jeho třicáté narozeniny...
Letos na jaře oslavil 80.
Na ulici bychom se nepoznali.
Já věděl, ke komu jedu, oni mou osobu nečekali.
Říkám:
"Ahoj, dědku, pamatuješ se na mě?"
"Pamatuju, akorát nevím, kdo jsi."
Byl to příjemný podvečer.
25.8.
31.8.
A srpenec je u konce!
Žádné komentáře:
Okomentovat