Potok Obrtka pramení v obci Obrok na Českolipsku v kraji Libereckém, v území, jemuž se říká i Kokořínsko a to jak známo se rozkládá v kromě kraje Libereckého i v Ústeckém a Středočeském. Na Kokořínsko nedám dopustit. Obrtka velice rychle překročí krajské hranice, hrne se Ústeckým krajem k Labi, leč Úštěcký potok nedovolí, aby vtekla do Labe samostatně. Končí svůj tok po 29,5 km u Polep, kde pěstují výborné brambory a taky chmel a u nádraží mají fajn hospodu.
Pokud se někomu zdá, že se příliš věnuju povídání o hospodách, tak má pravdu, ale já už se těžko změním.
Kolem Hoštky, kterou Obrtka protéká, jsem se již letos motal, publikaci starých pohlednic z okolí města Štětí mám v knihovně, musím jí čas od času provětrat.
Jde o hezké a smutné putování, Sudety a jejich osud je moje věčné téma. Co všechno dokáže zničit v úrodném kraji nenávist mezi národy.
Vesnice kolem Obrtky nebyly chudé, ale obyvatelé byli lidé obyčejní, pracovití, kteří chtěli žít. Jakou řečí mluvili, mě nezajímá.
Všechny historické fotografie, jež jsou součástí mých srovnávacích koláží, jsem okopíroval z publikace Vitalije Marka a Petra Prášila Štětí a okolí na starých pohlednicích, vydanou vydavatelstvím Baron v Hostivici roku 2014.
Z Prahy sem nemám daleko. Vlakem přijedu do Hoštky.
Vyrážím na cestu.
HOŠTKA - GASTORF
Městečko Hoštka už jsem porovnával na jaře. Při svém zmateném pobíhání se mi někam zakoulela jedna fotka, pokud tedy se fotografie v počítači může někam koulet.
Pohled na jižní frontu náměstí, ukončenou kostelem svatého Otmara.
VELEŠICE - WELLESCHITZ
Z Hoštky jdu Velešickou ulicí do mělkého údolíčky Obrtky, tuším, že tady bývaly chmelnice, že tu žili zemědělci. Asi jsou tu asi dodnes, ale je jich méně, život vesnice téměř utichl, pokud se zde něco hýbe, většinou díky chalupářům. Možná nejsou moje pindy směrodatné, protože jsem přišel za velkého vedra. Těžko uvěřit, že zde bývala veliká hospoda, ze které zbyl už jenom prázdný pozemek.
Kostel svatého Jana Paduánského stát zůstal.
U kostela zůstanu. Snad se sem dostanu někdy v zimě, vegetace je bujná, ale vybral jsem záběr, na kterém je vidět ona hospoda U Štruplů. Jméno Štrupl má asi německý původ, přitom se psalo česky, to mě právě fascinuje. Lze na hranicích dvou národností vůbec mluvit o Češích a Němcích? Ti lidé zde žili společně.
ČAKOVICE - TSCHAKOWITZ
Příjemným údolím odcházím do vesnice, kde toho zůstalo víc. Už v papírech z roku 1266 se našlo jméno jakéhosi Jakuba z Čakovic. Dnes je součástí průmyslového Štětí, sláva tvrze rytířů z Čakovic se rozplynula v historii.
Píšu, že zůstalo víc, což je můj dojem. Zbyly budovy, které mi dovolí tvořit srovnávací fotky. Kaplička svatého Jana Nepomuckého zůstala, z hospodářského dvora toho moc nezůstalo.
Poslední věta mého předešlého komentáře platí u dalšího pohledu daleko víc.
Ze stará zástavby naštěstí zbylo tolik, že jsem se mohl zorientovat, přestože charakter návsi je změněný.
Bývalý hostinec rodiny Trautschů.
Táž budova z jiného úhlu.
Náves. Za kapličkou někde bývala tvrz, později zde vyrostla sýpka, teď tu roste...
Zemědělská usedlost, zároveň hospoda, běžné spojení.
Tady zase býval obchod.
Odcházím z Čakovic směrem na Radouň, míjím ještě bývalý mlýn, z něhož někdo vybudoval Hospodu Ve mlejně, která podle současného stavu vypadá, že nepříliš úspěšně.
RADOUŇ - RADAUN
Ze tří vesnic, o kterých dnes píšu, nejzachovalejší je právě Radouň. Ve flašce v mém batohu vody pomálu, ve vesnici hodně zeleně, autobusové spojení se Štětím vcelku dobré. Na budově, která asi bývala sídlem Jednoty, nápis hospoda. Někdo z ní vychází, což znamená, že se může vejít.
"Dobrý den."
"Dobrý den, pívo, že jo..."
Vietnamka ochotně vstává od notebooku.
Do odjezdu vypiju i druhé, přichází společnost, baví se přítelsky s hostinskou, jejíž přízvuk, karikovaný různými krampoly, je nepatrný.
Odcházím spokojený, vidím nabídku vietnamské kuchyně, na dveřích zjišťuji, že otvírají až za dvě hodiny, dům má ještě jeden vchod, v něm je koloniál, stejný podnik, jak to bývalo třeba za první republiky. Ten má otevřeno od šesti ráno, zavírá v šest večer, to už ale je otevřená hospoda. Geniální spojení, které nevymysleli Vietnamci, ale zřejmě je slušně živí.
Češi už dávno vědí, že tímhle způsobem se nedá uživit. Stal se z nás národ právníků.
Rád budu chodit na výlety po vesnicích, kde mě budou obsluhovat usměvaví lidé původem z Asie.
Trochu jsem se rozkecal. Než jsem zahnal žízeň a nasedl na autobus, vytvořil jsem 4 srovnávačky a už se předem těším, že v zimě zajedu a dám si třeba grog.
Kdysi obchod Ernsta Fanty.
Škola z let 1875-76, ve které se učilo do konce 70.let století dvacátého, tedy sto let.
Ještě jednou škola, tentokrát ve směru k Čakovicím.
Kaple svatého Floriána a okolí.
A další, jak jsem slíbil... takže jestli nezapomenu...
Fotky, které jsem zplodil v žízni jsou zde
Mnoho další srovnávacích fotek z různých lokalit
Pokud se někomu zdá, že se příliš věnuju povídání o hospodách, tak má pravdu, ale já už se těžko změním.
Kolem Hoštky, kterou Obrtka protéká, jsem se již letos motal, publikaci starých pohlednic z okolí města Štětí mám v knihovně, musím jí čas od času provětrat.
Jde o hezké a smutné putování, Sudety a jejich osud je moje věčné téma. Co všechno dokáže zničit v úrodném kraji nenávist mezi národy.
Vesnice kolem Obrtky nebyly chudé, ale obyvatelé byli lidé obyčejní, pracovití, kteří chtěli žít. Jakou řečí mluvili, mě nezajímá.
Všechny historické fotografie, jež jsou součástí mých srovnávacích koláží, jsem okopíroval z publikace Vitalije Marka a Petra Prášila Štětí a okolí na starých pohlednicích, vydanou vydavatelstvím Baron v Hostivici roku 2014.
Z Prahy sem nemám daleko. Vlakem přijedu do Hoštky.
Vyrážím na cestu.
HOŠTKA - GASTORF
Městečko Hoštka už jsem porovnával na jaře. Při svém zmateném pobíhání se mi někam zakoulela jedna fotka, pokud tedy se fotografie v počítači může někam koulet.
Pohled na jižní frontu náměstí, ukončenou kostelem svatého Otmara.
VELEŠICE - WELLESCHITZ
Z Hoštky jdu Velešickou ulicí do mělkého údolíčky Obrtky, tuším, že tady bývaly chmelnice, že tu žili zemědělci. Asi jsou tu asi dodnes, ale je jich méně, život vesnice téměř utichl, pokud se zde něco hýbe, většinou díky chalupářům. Možná nejsou moje pindy směrodatné, protože jsem přišel za velkého vedra. Těžko uvěřit, že zde bývala veliká hospoda, ze které zbyl už jenom prázdný pozemek.
Kostel svatého Jana Paduánského stát zůstal.
U kostela zůstanu. Snad se sem dostanu někdy v zimě, vegetace je bujná, ale vybral jsem záběr, na kterém je vidět ona hospoda U Štruplů. Jméno Štrupl má asi německý původ, přitom se psalo česky, to mě právě fascinuje. Lze na hranicích dvou národností vůbec mluvit o Češích a Němcích? Ti lidé zde žili společně.
ČAKOVICE - TSCHAKOWITZ
Příjemným údolím odcházím do vesnice, kde toho zůstalo víc. Už v papírech z roku 1266 se našlo jméno jakéhosi Jakuba z Čakovic. Dnes je součástí průmyslového Štětí, sláva tvrze rytířů z Čakovic se rozplynula v historii.
Píšu, že zůstalo víc, což je můj dojem. Zbyly budovy, které mi dovolí tvořit srovnávací fotky. Kaplička svatého Jana Nepomuckého zůstala, z hospodářského dvora toho moc nezůstalo.
Poslední věta mého předešlého komentáře platí u dalšího pohledu daleko víc.
Ze stará zástavby naštěstí zbylo tolik, že jsem se mohl zorientovat, přestože charakter návsi je změněný.
Bývalý hostinec rodiny Trautschů.
Táž budova z jiného úhlu.
Náves. Za kapličkou někde bývala tvrz, později zde vyrostla sýpka, teď tu roste...
Zemědělská usedlost, zároveň hospoda, běžné spojení.
Tady zase býval obchod.
Odcházím z Čakovic směrem na Radouň, míjím ještě bývalý mlýn, z něhož někdo vybudoval Hospodu Ve mlejně, která podle současného stavu vypadá, že nepříliš úspěšně.
RADOUŇ - RADAUN
Ze tří vesnic, o kterých dnes píšu, nejzachovalejší je právě Radouň. Ve flašce v mém batohu vody pomálu, ve vesnici hodně zeleně, autobusové spojení se Štětím vcelku dobré. Na budově, která asi bývala sídlem Jednoty, nápis hospoda. Někdo z ní vychází, což znamená, že se může vejít.
"Dobrý den."
"Dobrý den, pívo, že jo..."
Vietnamka ochotně vstává od notebooku.
Do odjezdu vypiju i druhé, přichází společnost, baví se přítelsky s hostinskou, jejíž přízvuk, karikovaný různými krampoly, je nepatrný.
Odcházím spokojený, vidím nabídku vietnamské kuchyně, na dveřích zjišťuji, že otvírají až za dvě hodiny, dům má ještě jeden vchod, v něm je koloniál, stejný podnik, jak to bývalo třeba za první republiky. Ten má otevřeno od šesti ráno, zavírá v šest večer, to už ale je otevřená hospoda. Geniální spojení, které nevymysleli Vietnamci, ale zřejmě je slušně živí.
Češi už dávno vědí, že tímhle způsobem se nedá uživit. Stal se z nás národ právníků.
Rád budu chodit na výlety po vesnicích, kde mě budou obsluhovat usměvaví lidé původem z Asie.
Trochu jsem se rozkecal. Než jsem zahnal žízeň a nasedl na autobus, vytvořil jsem 4 srovnávačky a už se předem těším, že v zimě zajedu a dám si třeba grog.
Kdysi obchod Ernsta Fanty.
Škola z let 1875-76, ve které se učilo do konce 70.let století dvacátého, tedy sto let.
Ještě jednou škola, tentokrát ve směru k Čakovicím.
Kaple svatého Floriána a okolí.
A další, jak jsem slíbil... takže jestli nezapomenu...
Fotky, které jsem zplodil v žízni jsou zde
Mnoho další srovnávacích fotek z různých lokalit
Žádné komentáře:
Okomentovat