Takhle v létě se mi to stává. Skoro pravidelně.
Proč se zúčastňovat úprku k moři, do zámoří nebo k cirkulárkám a sekačkám na chalupy, do chatových oblastí na venkov?
Na Jadranu na nás čekají, už mají připravené vepřové a vychlazený Prazdroj, abychom se cítili u moře jako doma.
Na pláže se nehodím z různých důvodů, chalupu, ba ani malou chatičku jsem si nepořídil, prý kvůli lenosti.
Tulák nemá ležet na peci, ale kam honem, všude se motají Pražáci?
Nevíš-li, vezmi na pomoc knihu.
Publikace, které už několik let vydává pražské městské muzeum, jsou skvostné, to je jen slabé ohodnocení. Nádherné fotky, texty lidí, kteří vědí, o čem píší, což není v dnešní době úplná samozřejmost.
Knihy stojí kolem pěti stovek, je to hodně, málem jsem napsal hodně málo. Všechno je relativní.
V dětství jsem si před otevřením knihy nezapomněl umýt ruce, bych nebyl pohlavkován. Tenkrát se pohlavkovat ještě smělo. Všimněte si, že nepíšu o fackování.
Zakoupím knihu, velikou, těžkou, nádhernou, sedím u ní a...
Nezlobte se, mí rodičové, i autoři knihy, všichni estéti, kniha je na čtení, nemá jenom zdobit knihovny, musím ji vzít do tašky, batohu. Snažím se jí nezprasit, nějakou šmouhu utrpí, pokud v ní nezapomenu tlačenku, přežije.
Letos vyšel Břevnov. Znám vůbec Břevnov? Kdy jsem v něm byl naposledy? Kdy jsem naposledy navštívil nejvyšší bod v Praze?
Já vím, že mě leckdo okřikne, ale v době, o které mluvím, nepatřily k Praze venkovy jako je Kopanina a bůhví co ještě. Naši dědečkové žili v Rakousku, my žijeme v době svého mládí.
Zaspal jsem dobu? Co já v životě všechno zaspal...
Bílá hora, na kterou se svádí všechno, co se našemu národu v historii nezdařilo. Kdyby tenkrát...popravili je sice, ale málem ještě po 400 letech se o nich ví.
Tramvaj končí v Řepích, mohyla leží v Ruzyni, vždyť je to jedno, Praha pro mě končí Břevnovem. A basta.
Letní vedra, doprovázené bouřkami, lenost rostoucí s postupujícím věkem, vzal jsem knihu, vyhledal tramvaj číslo 22, ta sem jezdila odjakživa, ale snad jenom na Vypich, jednička na Bílou horu, možná kecám.
Tramvají projíždím Malou Stranou, vidím davy, málem špatně se mi dělá. Lidi jsou fajn, ale nesmí jich být moc na jednom místě.
Pokud si nevyberu procházku Břevnovem frekventovanou ulici Patočkovu, jsem v relativním klidu. V padesátých letech vystavěli třídu Pionýrů, čímž přeřízli Břevnov na dvě půlky. V roce 1990 jsme se chtěli pomstít pionýrům, vzali jim název a dali ho panu profesoru Patočkovi, jenž se už nemohl bránit.
Nepříjemná ulice, díky ní je tišší Bělohorská, kterou nás vozí tramvaj.
Chodím po vršku podél bývalých vinařských usedlostí z Vypichu na Strahov. Moje hlava mi hlásí myšlenku! Pan Jaroslav Seifert a jeho kniha vzpomínek Všechny krásy světa. Zase kniha, začínám vypadat jako knihomol.
Rodem málem žižkovský proletář s nadšením v mládí přivítal založení KSČ. Ještě jako mladý byl z ní v roce 1929 vyloučen, protože nesouhlasil s bolševickým vedením Klementa Gottwalda. Navždycky. Nedostal už nikdy chuť s nimi dál kráčet. Do smrti měl potíže s komunistickým režimem, nezáleželo na soudruhovi v čele. Vlastně i po smrti.
Stal se básníkem. Vynikajícím. Cokoliv si od něj přečteme, včetně upřímného vítání Rudé armády v roce 1945, nás nemůže nechat na pochybách. Takhle nepíše komunista, vlastně ho vyloučili správně, on mezi ně nepatřil.
Husákův režim chtěl světu aspoň malinko ukázat, že mu jiné názory nevadí, vydali Seifertovy vzpomínky trochu cenzurované. Stál jsem na ně tenkrát v roce 1982 dlouhou frontu před knihkupectvím Československý spisovatel na pražské Národní třídě.
Pan Seifert dožil svůj život právě v Břevnově blízko usedlosti Ladronka. Ve své vzpomínkové knize se nejednou zmiňuje o svěžím ovzduší v Břevnově, které způsobují větry z křivoklátských lesů.
Po třiceti letech se o tom osobně přesvědčuji, dýchám stejný vzduch jako velký básník.
Dokonce se cítím líp než v Podolí nebo Braníku, což ovšem nemůžu vykřikovat moc nahlas. Abych nedostal přes hubu, až půjdu u nás na pivo.
Jeden celý den jsem věnoval okolí břevnovského kláštera, kde jsem předtím nikdy nebyl. Žil jsem dlouho v období staveb socialismu, oficiální propaganda se objektům náboženským věnovala jenom aby se neřeklo.
Vedlejší tiché ulice ve svahovitém terénu, podobné žižkovskému, ale přece jiném. Žižkov byl pro chudé, v Břevnově měli domy bohatší.
Turistika, která nic nestojí, tramvaj má ošuntělý tulák ve svých letech zadarmo, jezdil jsem sem celý týden téměř denně, i na dobrou vinotéku narazil. Snad ne naposledy, vrátím se sem už jenom pro pocit, o kolik je Břevnov výše než Hradčany. Z několika míst je Pražský Hrad vidět dole jako malinký kostelíček. A jak důležitě se tváří zdola od Vltavy.
Většina fotek z publikace se nehodí pro mou mánii srovnávací, ale něco ano. Časem snad článek vznikne. Tvrdím o sobě, že jsem tulák. A tulák nemůže zůstat stát na jednom místě, to by pak nebyl tulák.
Správně bych se měl asi nazývat turistou, byl jsem i organizovaným, ale také neukázněným. Když takové potkám, rád si s nimi popovídám, i do hospody zajdu, máme společný pocit, že dobře je na cestách.
Turistou se však nazývají i ti, kteří objíždějí rekordní počet důležitých míst v rekordně krátkém čase, což není nic špatného, ale ti nemají ani kousek času právě na pokec u piva.
Končím jak jinak než v hospodě.
Pár fotek z potulky
Žádné komentáře:
Okomentovat