Do Frýdlantu se slevou

Kdy začíná senilita?
Je fajn, že postižený nic nepozná.
Prý přichází radost z volovin, člověk se chová jako dítě. Pak jsem ovšem senilní celý život.
Přepadla mě pýcha, vymyslel jsem šikovný plán na cestu do Frýdlantu. Do toho na severu Čech, ne v Beskydech. V úvodu článku je radnice, aby nenastala mýlka.
Několik žlutých autobusů jezdí z Prahy do Liberce. Za hodinu a za stovku.
Pokud někdo čeká pojednání o názorech pana majitele firmy, bude zklamán, já chci pohodlně a výhodně do Liberce. 
Strávil jsem něco času u počítače, našel i možnost, že zaplatím o 10 korun méně, když si pořídím zdarma jejich kartu. Šílenství slev zasáhne občas každého.
Bydlím sám a není tudíž nikdo, kdo by mě pochválil, aspoň na oko.
Prostudoval jsem i radary. Kvůli počasí. Nad šmouhami na severu se jen v duchu pousměju.
Ráno nemůžu dospat, těším se, radary po noci nejsou příliš optimistické, zvláště na severu by mohlo pršet. Nemít výhodně předem koupenou jízdenku, asi bych raději znovu zalehl.
Cesta proběhla v cajku, v Liberci přestupuju na vláček, radostně sleduju krajinu Jizerských hor.
Vystupuju ve Frýdlantu, zamračeno, sucho, sem tam kapka. Snad nebude zle, v takovém ovzduší fotky vycházejí slušně.

Než dojdu do města, začne poprchávat, chodit se v tom dá, fotit taky, ale publikaci s historickými fotkami ani tabletu poprchávání nesvědčí.

Koupím si svačinu.

Je to potrhané, za chvíli bude po dešti.

Za chvíli lezu do kavárny, mají docela dobré víno.

Tablet mi ukazuje, že nejen na severu, ale i jinde prší.

Sice píšou drobný déšť, ale při pohledu z oken kavárny bych řekl, že chčije.

Propil jsem v kavárně stovku.

Prší.

Srovnávací fotky nevytvořím, nejde o žádný zázrak, ale trochu přesnosti a klidu na focení potřebuju. Jsem spíš vínem rozveselený.
Prší.
Ještě víno?
Poslechl jsem hlavu, odcházím na vlak.

Na náměstí stojí v dešti vévoda frýdlantský. Valdštejn byl vojevůdce, musí něco vydržet. 

Takové příběhy se mi stávají od doby, kdy se starým dědkům začalo nadávat do seniorů.