Karel Hynek Mácha byl básník.
Taky maloval. Hlavně v kraji, kterým putoval pěšky od kopce ke kopci, od hradu ke hradu. I mně tenhle kout učaroval. Básník zemřel mlád, je pravděpodobné, že jsem v kraji nachodil více než on. Přesto jsme zvyklí kraj nazývat jeho jménem. Nespravedlnost? Básničky jsem žádné nesložil, pokud nějaké veršovánky, byly určitě sprosté.
Mácha neměl foťák, musel kreslit.
Začátkem 20.století už foťáky byly.
A dnes?
Nikdo na mě nemůže chtít, abych ve vedru fotil odjinud než od hospody.
Pro pořádek, vesnice se jmenuje Vrchovany, leží v kraji Libereckém, ačkoliv Liberec má každý soudný spojený s jinou krajinou, někam však víska patřit musí.
Kdysi dávno, když jsem měl na svém favoritu jednoduchou přehazovačku a tříkolečko, mnozí vrstevníci neměli ani to, kola byla zbožím nedostatkovým, jezdíval jsem z chalupy rodičů v Podještědí do Prahy. Vyšplhal jsem se nahoru z Doks (od Máchova jezera!) a projížděl kolem zajímavého kopce.
"Hospoda", říkal jsem si vždycky, ale zrovna kolo jelo samo z vršku, nezastavoval jsem,
"Hospoda", říkal jsem si vždycky, ale zrovna kolo jelo samo z vršku, nezastavoval jsem,
Jednou na kopec musím vylézt, už nemám tolik času.
Jak šla léta, kolo zjevně usoudilo, že se mu nechce toho vyžranýho dědka vozit. Přehrabuju se ve starých pohlednicích a jízdních řádech více než dříve. Je pohodlnější cestovat prstem na mapě.
Dědek sedmdesát plus se dostane z Prahy do Liběchova zadarmo. Na občanku, někdy na ksicht, podle nátury řidiče.
V Liběchově je dvacet minut času, hospoda ještě spí, řezník je vzhůru, skvěle vypadající kladenka, rohlíky, svačinka do autobusu.
Jeden z kamiónů křižujících Evropu zatarasil silnici na půl hodiny. Jídlo jsem spolknul vestoje.
Jeden z kamiónů křižujících Evropu zatarasil silnici na půl hodiny. Jídlo jsem spolknul vestoje.
Autobus směr Nový Bor nacpaný, hlavně dětmi, těšícími se k vodě. Jedna dívenka okamžitě organizovala a už jsem seděl. Dívám se na ni, taková mladinká, šikovná, plná elánu. Kde se to v těch dětech bere? Pak mi došlo, že jde o paní učitelku. Ženy pod padesát se mi v mém věku jeví jako dívenky.
V Dubé i s dětmi přestupuju na autobus do Doks, Tam jedou ony, mě vyplivne autobus na rozpálenou ulici ve Vrchovanech. Přímo před otevřenou hospodou.To mi dělají schválně, abych nemohl nadávat na žízeň.
Vesnice není z největších, brzy jsem s porovnáváním hotový, sednu do chládku, mám sebou vlastnoručně upečený perník. Lézt na kopec? Kus řeči jsem dal s místním chalupářem. Na zříceninu se prý nesmí. Ale co když to není pravda?
Na kopce se leze, abychom více viděli. Třeba Vrátenskou horu.
Zvědavost mě žene dál, pokud můj pohyb se dá nazvat hnaním.
Je to pravda, na hrad se nesmí.
Chvíli myslím na skutečnost, jak bylo možné v roce 1972 získat hrad. Na vyhlídkovou plošinu musím.
Kdo zná aspoň okrajově hrad Bezděz, ví, že jde o dva kopce vedle sebe. Takhle to vypadá, když jsou v řadě za sebou. Kraj je plný kopců, stává se nepřehledným, snad proto se rozhodli mocní, že některé zbourají, odborně se říká vytěží, místo kopce je kamenolom.
Vpravo od Bezdězu jsou vidět zbytky Tachovského vrchu, kdysi ještě o 15 metrů vyššího než je ten, na kterém sedím.
V roce 1961 vyšel turistický průvodce Máchův kraj, přílohou byl obrázek, jemuž se tehdy honosně říkalo mapa. Mám o mapách jinou představu, ale na obrázku je vidět, že na Tachovský vrch ještě vedla žlutá turistická značka.
Pro úplnost se musím zmínit, že pár kilometrů odtud býval i vrch Maršovický se stejným osudem, také se z něj už nikdo nikdy do kraje nepodívá.
Ještě se loučím pohledem do dáli, kde svítí Ještěd, symbol Liberce. Pak že nejsem na Liberecku...
V duchu mám radost, že z Ještědu snad nikdo kamenolom nevytvoří, vydávám se na cestu dolů. Lidé v mém věku každému potvrdí, že dolů se chodí hůř. Mám dvě nohy, což je někdy málo, za chvíli zase moc, v některých úsecích používám i zadek.
Nic jsem si nepolámal, je čas na hospodu.
Cesta do mé vlastní koupelny a postele už není zajímavá.
Druhý den se dívám do svých turistických zápisků, výpisků, mapiček. 16.6.1990 jsem na Starém Berštejně byl se svými dětmi při turistickém pochodu Provodínská štrapanda, asi tehdy kvůli akci pan Novák zříceninu zpřístupnil.
Kopce jsou na světě proto, aby se na ně lezlo. Jak dlouho ještě já, nevím. Ono se to nějak vyvrbí.
Ještě pár fotek.
V Dubé i s dětmi přestupuju na autobus do Doks, Tam jedou ony, mě vyplivne autobus na rozpálenou ulici ve Vrchovanech. Přímo před otevřenou hospodou.To mi dělají schválně, abych nemohl nadávat na žízeň.
Vesnice není z největších, brzy jsem s porovnáváním hotový, sednu do chládku, mám sebou vlastnoručně upečený perník. Lézt na kopec? Kus řeči jsem dal s místním chalupářem. Na zříceninu se prý nesmí. Ale co když to není pravda?
Na kopce se leze, abychom více viděli. Třeba Vrátenskou horu.
Zvědavost mě žene dál, pokud můj pohyb se dá nazvat hnaním.
Je to pravda, na hrad se nesmí.
Chvíli myslím na skutečnost, jak bylo možné v roce 1972 získat hrad. Na vyhlídkovou plošinu musím.
Kdo zná aspoň okrajově hrad Bezděz, ví, že jde o dva kopce vedle sebe. Takhle to vypadá, když jsou v řadě za sebou. Kraj je plný kopců, stává se nepřehledným, snad proto se rozhodli mocní, že některé zbourají, odborně se říká vytěží, místo kopce je kamenolom.
Vpravo od Bezdězu jsou vidět zbytky Tachovského vrchu, kdysi ještě o 15 metrů vyššího než je ten, na kterém sedím.
V roce 1961 vyšel turistický průvodce Máchův kraj, přílohou byl obrázek, jemuž se tehdy honosně říkalo mapa. Mám o mapách jinou představu, ale na obrázku je vidět, že na Tachovský vrch ještě vedla žlutá turistická značka.
Pro úplnost se musím zmínit, že pár kilometrů odtud býval i vrch Maršovický se stejným osudem, také se z něj už nikdo nikdy do kraje nepodívá.
Ještě se loučím pohledem do dáli, kde svítí Ještěd, symbol Liberce. Pak že nejsem na Liberecku...
V duchu mám radost, že z Ještědu snad nikdo kamenolom nevytvoří, vydávám se na cestu dolů. Lidé v mém věku každému potvrdí, že dolů se chodí hůř. Mám dvě nohy, což je někdy málo, za chvíli zase moc, v některých úsecích používám i zadek.
Nic jsem si nepolámal, je čas na hospodu.
Cesta do mé vlastní koupelny a postele už není zajímavá.
Druhý den se dívám do svých turistických zápisků, výpisků, mapiček. 16.6.1990 jsem na Starém Berštejně byl se svými dětmi při turistickém pochodu Provodínská štrapanda, asi tehdy kvůli akci pan Novák zříceninu zpřístupnil.
Kopce jsou na světě proto, aby se na ně lezlo. Jak dlouho ještě já, nevím. Ono se to nějak vyvrbí.
Ještě pár fotek.
Žádné komentáře:
Okomentovat