Ne, neodcestoval jsem do hor, třebaže i po tom jsem kdysi toužil. Jsem asi 50 km od Prahy, na Mělnicku, které je proslulé zeleninou a vínem a že se tam řeky stýkají. Kokořínsko, Máchův kraj, kdybych tady chodil, možná bych se i básničky naučil psát jako Karel Hynek.
Asi jsem otravný, tulák, kterému se líbí všude, ale nakonec zaslzí při vzpomínce na hospodu v Dobřeni, Jestřebici, ve Vidimi, na nádherná skalní údolí, kam se lidé příliš nehrnou, protože k odpočinku potřebují wellness a všechno ostatní, co musí mít moderní člověk k odpočinku. Však jejich auta, kterými si vozí vše potřebné, jsou stále větší a do údolíček v místní krajině se těžko dostávají.
Středočeský kraj, za kopcem je kraj Liberecký, dvakrát hodit kamenem a jsem v kraji Ústeckém.
Třeba někdo nahoře, kdo všechno řídí, pamatoval na ty, kteří se neradi přizpůsobují módě a nechal takový cípek pro nás. Trochu mě mrzí, že už mi chození jde... no mizerně. Už se jenom dívám a jsem vděčný, že vidím. Proto jsem přijel do Vidimi.
Autobusem za hodinu s pražskou MHD do Liběchova, pak za 19 korun autobusem do Vidimi. Cestou jsem obdivoval autobusáka, že se do šířky silničky vůbec trefí.
Konečná, ve Vidimi prší, předpověď říká, že jen chvílemi. Mají štěstí, že to tak bylo, jinak bych... si stěžoval.
Konec světa? Kdyby existoval, šlo by o konec krásný. Kolikrát jsem tady a v okolí byl, nikdo nikdy nespočítá, třeba někdy, až se bude maturovat z matiky.
Dálkové pochody též, ale hlavně soukromé výlety, tahal jsem sem svou nastávající, děti, přivezl jsem odtud borůvky, těch je v okolí dost, tedy ne teď v říjnu.
Byla doba, kdy děti už chodili po svých cestách, hodně jsem pracoval, čas málem kradl, soukromé problémy, ujížděl jsem sem, z Prahy blízko. V Dobřeni končívali v pátek a sobotu v hospodě v pět ráno, hrálo se tam, i tančilo. Ve Vidimi zavíral hostinský o půlnoci a posílal případné zájemce právě do Dobřeně, sám tam mířil též, tři kilometry pro mě bylo vyvětrání.
Ještě jsem pak stačil udělat nedělní oběd mamince v Podolí. Vzpomínám-li, připadá mi, že jsem stihnul strašně moc, snad právě to je život.
Asi bych měl přestat žvanit a věnovat se tomu, proč jsem sem přijel dnes. Obec se jmenuje jenom Vidim, německy Widim, protože zde před rokem 1945 žili hlavně Němci. Oficiálně žádné rozdělení na Horní Dolní není, ale říká se tu tak. Však vyšlápnout kopec z Dolní do Horní, kde je zámek, kostel a konečná autobusu, je dost fuška. A staré fotky mám z Vidimi Horní.
V batohu mám svačinu, nepočítal jsem s otevřeným obchodem, kde i točené prodají. A nejdůležitější, co vezu, je publikace Stanislava Dulíka Dubá a okolí na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici (2009). Tam jsem příslušné historické fotky okopíroval a podle nich prozkoumal, jaké je to dneska.
Zámek s krásným parkem. Je v něm domov důchodců. pardon, to dříve, dnešní cedulka mluví o seniorech. Asi fakt, který zachránil zámek před devastací, znám mnoho míst, odkud byli "odejiti" německy mluvící občané, která to štěstí neměla.
Staří lidé tu asi mají veškeré pohodlí a péči, ale protože už se mezi staré počítám, přiznávám, že bych tu nechtěl skončit, ač tenhle kraj málem miluju. Jde o odlehlé místo, co mám z krásné krajiny, když o procházkách skalami si můžu nechat maximálně vyprávět. V době vlády komunistů spadly tyto objekty do rukou státu a co s nimi? Doba byla taková, nekritizuju.
Osobně bych jednou chtěl umřít doma, ale kdyby to nebylo možné, pak můj domov důchodců by se nacházel v městě, kde bych viděl z okna na lidi, třeba i protivné, pod okny by řvaly motorky. Jsem rád, že dnešní domovy důchodců nebo seniorů, abych vyhověl politické korektnosti, se zřizují v obcích v normální občanské zástavbě.
Zase jsem se rozkecal. Následují dvě srovnávačky kostela svatého Martina, který byl vystavěný na místě původního středověkého, který v roce 1652 shořel.
Starou zámeckou vodárnu ve Vidimi zrekonstruovali do krásy v roce 2006.
Vlezl jsem do volně přístupné zámecké zahrady, kde je spousta sošek antických bohů a andílků. Ano, je pěkné, v hezkém počasí, trávit stáří v tak krásných místech...
My, co si vše prohlédneme, odjedeme domů a budeme říkat, že to tam mají ty babky a dědové pěkné...
Zámecká návštěva stojí za shlédnutí a posezení v ní i pro projíždějící.
Severovýchodní zámecké křídlo.
A hned naproti je bývalá hospoda U Zeleného stromu. Pamatuju se na ní, v dobách bolševických to byl otlučený barák, čekal jsem tam tehdy na autobus s nádobou naplněnou borůvkami, nikdo nebude věřit, ale pil jsem pivo. Pak to bylo nějak zavřené, ale přijel jsem v době, kdy právě sundali lešení z nově omítnuté budovy. Prý i na hospodu dojde. Je to tak veliké, že snad i hotel...
Kostel svatého Martina ze severozápadní strany. Veliký dům vpravo bývalý hostinec Vinzenze Wildeho, domy vlevo zachované, když připočtu podzimně zbarvený strom, jde skoro o kýč.
Tady naopak krásná roubenka vzala za své. Tam, kde stála, zůstal reliéf ukřižovaného Krista, vysekaný do pískovcového bloku. Vidět není, ale vyfotil jsem si ho, fotku mám na adrese, kterou uvedu na konci článku.
Pohled do údolí nebrání mlha, jde o kouř z komínů. Lidé topí.
A následují tři srovnávačky, k jejichž tvorbě jsem použil kopie pohlednic ze serveru: http://www.fotohistorie.cz/
Pohled k severovýchodu, vlevo je dům, o kterém jsem už psal, ta nově opravená bývalá a snad i budoucí hospoda.
A ještě jednou onen dům.
U zámku si hrají moji vrstevníci, asi i mladší. Kdepak je jim konec? Jestli jsou tak krásní jako já, Bůh s nimi.
To je z Horní Vidimi vše a vyhrožuju obci, kde je vidět, že se tady něco děje, že se sem ještě vrátím. Lidé tady bydlí, z autobusu z Liběchova vystupovaly děti, jedoucí ze školy.
Zmoklé fotky z výletu jsou zde
Žádné komentáře:
Okomentovat