Vencovy pindy: Pindy z měsíce září

1.9.

Prvního září jsem měl rád.

Konečně skončilo období prázdnin, kdy bylo leccos dovoleno, v určitém rámci.

Co je dovoleno, může i nudit.

Prvním zářím přišel čas, kdy nebylo dovoleno skoro nic kromě učení.

Čas vymýšlení ptákovin, lumpáren, kravin.

Nebyly zakázané, protože nikoho nenapadlo, že existují.

Kdo tyto záležitosti provozuje, potřebuje publikum, nebudu přece dělat pitomosti v koutku jenom pro sebe.

Vždycky se pár takových ve třídě sejde.

Ze svých zkušeností vím, že většina, které se nechce na sebe moc upozorňovat, je velice vděčné publikum.

Při setkání po letech si bývalí spolužáci vzpomenou jenom na voloviny.

Nikdo neřekne "To byla tenkrát sranda, jak jsi dostal 4 jedničky za den."

Že mi začal při vyučování zvonit budík, ne žádný mobil, ale poctivý veliký budík se zvonky, a vyučujícímu jsem tvrdil, že ho nesu do opravy, na to si leckdo vzpomene.

Bývaly z takových činů dvojky z chování, doma sem tam pohlavek nebo zákaz jít odpoledne ven!

Deset krásných měsíců než nastal konec června a zase nám něco dovolili…

Učení? Vždycky to nějak dopadlo. Všechno musí nějak dopadnout.

Prvního září jsem měl rád.

Skutečně, nekecám.

6.9.

Lanškroun.

Počasí mi na cestu přeje, mám dobrou náladu, to končívá průserem.

Rychlík do Brna, kterým jedu z Kolína do České Třebové, je na úrovni, ve kterou mě nenapadlo nikdy doufat.

Pohodlí, stoleček, třeskutě rychlé připojení k internetu.

I lokálka do Lanškrouna je vybavená příjemně.

Tady je po dešti, po minulých vedrech příjemná teplota, střídavě oblačno a slunečno.

Všechno se mi vede, kdo čeká, kdy upadnu, nedočká se.

V hospodě mi vnutili kachnu se zelím a knedlíkem, pak ji chtěli zaplatit. Měli štěstí, že jsem měl peníze a chutnalo mi.

Když bude paní doktorka koukat, že jsem tlustej, pošlu ji do Lanškrouna.

Chystají na víkend Lanškrounskou kopu. Tradiční dálkový pochod. Jo, bejvávalo.

Ve dvaaosmdesátém jsem absolvoval o velikonočních svátcích tři stovky za sebou, což dnes neujdu ani za rok.

Ze šmajdání po Lanškrouně mě bolí nohy, v Třebové koupím pivo do kelímku, jedu do Prahy rychlíkem ze Žiliny.

Cestou si stáhnu mapy do telefonu. Chytrýho.

Moc se nikde nechlubím, že vlastním chytrý telefon, abych nevypadal, že sám jsem blbec. Ovšem, že od dnešního dne mám v něm turistickou mapu pro celou republiku, kterou můžu prohlížet bez toho, že bych byl připojený na internet.

Hlava mi tohle nebere.

A že ji mám velikou!
Žádný malér, doufám, že se ráno vzbudím.

8.9.
Konečně září!
Čas jít na koupaliště.

Lanškrounské rybníky.
Koupaliště bez vstupného, jelikož po prvním září zavřené.
Parno, tak vhodné na koupání, však teprve nastalo.
Svět je naruby, dokonce i moje tričko.
Staropolský bigos, název jídla, které jsem si koupil v místní restauraci. Určitě jsem tady v roce 1959 měl salám, teď váhám, jestli s cibulí nebo hořčicí. Jak to tedy bylo? Snad kvůli tomu neusnu.
Boršč, lečo, bigos, všechno trochu podobné.
V době po škole, když jsem navštívil po výplatě restauraci a pak 14 dnů šetřil, jsem vyráběl k večeři jídlo "co dům dal". Jediné, co si z něj pamatuju, je, že byla po něm žízeň.

9.9.
HROZÍ POŽÁRY!
Pořád kolem dokola.
"Dědečku, nehraj si furt s těma sirkama."

10.9.
Hit letošního roku! Okamžité vyhlazení vrásek pomocí aplikace kmenových buněk
Omládněte s garancí výsledku! Mimořádná sleva 76 %
No a co já s tím?
76% je hodně...

Voni by se mi pak v hospodě smáli...

11.9.
Velebil jsem letošní léto, že bylo vařící jenom hodně malinko.
Nechval dne před večerem, ani léto před zářím.
Před horky jedině do hor, ale kam?
Klika, že na Lovoši točili. Ne film, pivo.

14.9.
Po výstupu na Lovoš mě bolely nohy tak, že jsem se málem začal těšit, jak mi upadnou a budu mít pokoj.
Ovšem sebevědomí vzrostlo.
Ráno vstávám před čtvrtou, abych se posadil do prvního ranního vlaku směr Žilina.
Ze Zábřehu momentálně do Jeseníku jezdí náhradní autobusová doprava. Po osmé jsem v Ramzové.
Sebou chleba se sádlem, rajčata, která mi letos tolik zachutnala, když jsem objevil, kde prodávají rajčata pravá, šťavnatá jako v době, kdy jsem ještě nevěděl, že rajčata můžu mít po celý rok, akorát, že to nejsou rajčata.
Na Čerňavě podle internetu kavárna, civím na ní, kdo by ji otvíral ve všední zářijový den... pro pár penzistů.
Potřeboval jsem tuto cestu, hlavně kvůli sobě. Mohl jsem vyjet lanovkou, ale přece si v době, kdy jsem tady asi naposled, nepokazím renomé. Sem se z Ramzové se chodí pěšky, lanovka je pro mastňáky, to jsem tvrdil svým dětem, když se mi nechtělo platit za výstup bez námahy.
Šerák jsem stejně neměl v plánu. Poslední návštěva v roce 2010 a šok ze současné úpravy horské chaty udělal své. Poseděl jsem na pěkné vyhlídce do údolí pod Keprníkem a odbelhal se zpátky. Asi naposledy.

Skutečně odbelhal. Chůzi směrem dolů sice zvládám s dechem dobře, ale nohy... prostě jsem to tři dny po Lovoši přehnal.
Pod lanovkou vypadala jedna hospoda nadějně, než jsem našel zavřené dveře, další se mi nelíbila, skončil jsem v chatě Ramzovské sedlo, kdysi chatě horské, dnes hotelu, jehož vybavení není ošklivé, obsluha ochotná, hemenex k jídlu, pivo k pití, ceny jako na horách.
Dávno je tomu, co mi předložili v oné turistické chatě dvanáctku, aniž byla vychlazená. Syn si dlouhá léta pamatoval, že tatínek, dostane-li teplé pivo, nadává.
Nechtělo se mi procházet po Ramzové. Mám na ní tolik krásných vzpomínek, všechno je jinak, je horko, jsem bez bláznivých nápadů svých potomků, bolí mě nohy, co tady budu dělat?
Nad Ostružnou je vidět toto:

Odjel jsem dřívějším autobusem, než jsem měl v plánu.
V Zábřehu na nádraží je hospoda, po rekonstrukci zmizela, ale Zábřeh býval svou nádražní hospodou pověstný. Otevřeno celou noc.
Dnes ani noční vlaky nejezdí, leda lůžkové.
Rychlík ze Žiliny poměrně plný. Ti lidé proti mě sedící mají také nohy a já bych tolik potřeboval svoje natáhnout.
Bože, já stárnu!

15.9.
Měl jsem kdysi figuranta, ročník narození tak kolem 1929.
Pepík Kopas.
Motal se ke konci války různě v prohrávajícím Německu, mladej kluk, v roce 1945 ho někde sebrala americká armáda a přivezla na svých tancích do Plzně.
Vždycky, když se opil, hulákal, že sere na komunisty, že jeho velitelem je generál Patton.
Vytahoval se, že není rohatej, jak označoval členy ROH.
Kolem roku 1980 si tím svůj kádrový profil příliš nevylepšoval, což mu bylo fuk, nebyl zdravý, nedožil se ani šedesátky.
Outsider z povolání.
Šikovný, pracovitý, pokud se neopil, což bylo zhruba jednou měsíčně.
Kvartální piják se také říká.
Čundrák, dostal jsem od něj spoustu informací, že třeba nad Hlásnou Třebaní jsou vynikající chrupky. Zbytky jsou tam ještě dnes.
Říkal mi, že vzpomíná na rok 47, to se dalo chrápat venku v září jen tak bez deky.
Učili jsme se ve škole v padesátých letech, že nás v tomhle roce zachránil Sovětský svaz před hladem a poslal nám obilí.
Jak to přesně bylo, nevím, Evropa byla po válce vyžraná, dodávky sovětského obilí skutečně existovaly, omílali nám je po roce 1948 kolem dokola. Abychom byli vděční.
Snad to byla náhrada za skutečnost, že Stalin osobně nám zakázal přijmout Marshalův plán.
V poslední době čtu o překonávání teplotních rekordů, dost jich pochází z roku 1947.
Máme dost obilí?
Budeme telefonovat Putinovi?

16.9.
V kině snad bude chladněji!
Ve Světozoru pro důchodce.
Film Božská Florence mě opět ujistil, že Meryl Streep je jedinečná.
Kdyby hrála v sebevětší sračce, bude vynikající.
Film nebyl nejhorší, ale bez Meryl zapomenutelný.

17.9.
Akce Zažít Podolí jinak.
Nechtělo se mi nikam
Na programu jsem četl, že zde zazpívá Petra Ernyei, jazzová zpěvačka, na jejíž vystoupení mám smůlu, vždycky se něco změní. Viděl a slyšel jsem jí už dávno v Malostranské besedě, kde zpívala u Pavla Klikara.
Na plotě vodárny visely moje srovnávačky stejně jako loni.
Děti radostně běhaly, jasnáě akce pro děti, což není málo.
Hudební vystoupení bylo kvalitní a milé. Ani fotky jsem si neudělal, z internetu stahuji tuto fotku.

Takhle podobně zpěvačka při vystoupení vypadala. Snad je podolskou občankou, nevím, v každém případě jsem byl rád, že jsem ji viděl a slyšel. Na kytaru ji doprovázel Marek Rejhon.
Od večera prší, ochladilo se, bojím se nahlas říkat, že se mi to líbí.

18.9.
Téma - PANÁKY

20.9.
Opět v Lanškrouně. Co se mi povedlo, povedlo. Ještě snad přijedu v zimě.
Dobrý oběd v restauraci U pastýře ve farní zahradě. Znojemská s rýží.
Při třetí návštěvě jsem objevil výborné řeznictví, koupil si ještě horké rohlíky, dobré víno.
Potřebuju já nějaké ministerstvo kultury?
To je úroveň, co?

25.9.
Sjelo se nás pár spolužáků u Berounky. Přijeli hlavně zdravější, pochopitelně.
Bavili jsme se, vzpomínali, setkáváme se poměrně často. Už moc nevypijeme.
Ročník 1943.
Nejsme snad, podle mého názoru, úplní pitomci, ba i docent by se našel, prožili jsme různé životy. Naše diskuze, někdo by řekl kecy, směska vzpomínek na mládí, nostalgie, trochu smutku, skrývaného za hurónským veselím.
Máme se rádi, pokud jsme se v mládí poškorpili, vše dávno upadlo v zapomnění proč.
Stárneme všichni, nemyslím, že člověk po sedmdesátce je k ničemu, některé věci však nezvládá.
Jsou lidé, kteří vypadají, že věk neberou vážně.
Výjimečný mistr baletu pan Vlastimil Harapes oslavil sedmdesátku, je zrovna on tou výjimkou z pravidla?
Vypadá dobře, ale je schopný se stát senátorem na šest let?
Po zhlédnutí rozhovoru s paní Drtinovou o tom vážně pochybuju. Údajně by se chtěl stát součástí jakéhosi mozkového trustu.
Nevím, připadalo mi, že žvaní, ačkoliv se politikem hodlá teprve stát. Někdo usoudil, že je dobré přemluvit populární tvář a získat osobu, která by v senátu hlasovala, jak potřebuje. Pan Harapes říká, že je ochotný i rozdávat koblihy..
Balet a divadlo se v horní komoře moc neprojednává, poradil bych této výjimečné osobnosti, aby se držel svého kopyta.
Pan Harapes není zvyklý stát v pozadí, na jevišti vždycky býval hvězdou. Zaslouženě. Uvědomuje si ale, že tady hvězdou být nemusí?
Nepřeju mu nic špatného, třeba mě překvapí.

26.9.
V Dobrušce za Marie Terezie.
Samej tablet!
Proto jsme, my Češi, tak chytrý.

27.9.
Našel jsem to! Plakátek.

Tehdy 7.8.1986 jsem byl za slaměného vdovce a přitáhlo mě do Fučíkárny jméno Evy Olmerové. Nepřišla.
Poprvé jsem však slyšel Tony Brycha, poprvé Steamboat Stompers pod vedením Jiřího Kadluse na jevišti. Vždycky byli lepší naživo než na LP.
30 let. Mnohokrát jsem navštívil jejich koncerty. Složení kapely se pochopitelně časem měnilo.
Zvuk kornetu kapelníka Jiřího Kadluse koncertům vévodil.
Všechno jednou skončí.
Památce Jiřího Kadluse jsem se symbolicky poklonil v Říčanech.