Jaroměř 2.část

Vyrazil jsem do města Jaroměře, abych dorazil srovnávací fotky, jejichž počátek jsem zde již zveřejnil.

http://vencovypindy.blogspot.cz/2016/10/jaromer.html

Šlo o veliký soubor, tenhle vypadá jako zbytek. To je tak, většina historických fotek se týká centra města, tam se moc nechodí, jenom fotí. Ale ostatní čtvrti také patří k městu, jen bývají dál od sebe a chodím a chodím, některé se nepovedou, nakonec zbyde pár srovnávaček, které lze předložit. A to ještě mi v publikaci zbývá několik možností, které jsem prostě nestihl. Budu si muset zakoupit rychlejší nohy.

Chtěl jsem počkat, až nastane doba bezlistová a všechno to spojit pod jeden soubor. Ale co já vím, co se přihodí, někam se mi něco ztratí, člověk leccos zabordelí i za mlada, natož ve věku pokročilém.

Všechny historické fotky jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, kterou v roce 2008 vydalo město Jaroměř.

Počátkem 20.století si Sokolové postavili překrásnou sokolovnu. Přišel čas, kdy si postavili sokolovnu novou na jiném místě, původní budovu nezbourali, ale přebudovali na divadlo. Vedle je pěkný park a tak z několika možností mi zbyla pro srovnávačku tahle. V roce 1919 byl do parčíku před Sokolským domem resp. Fügnerovou sokolovnou pískovcový pomník jaroměřského rodáka Antonína Halbicha, podporučíka ruských legií, který padl na Urale v roce 1918.

Německým okupantům se pomník nelíbil, nechali ho v roce 1940 zničit. Následující komunistický režim pro pomník ruského legionáře pochopitelně neplakal.

Zbylo jen poprsí, které je v městském muzeu.

Nedaleko od divadla je rohový dům rodiny Patrných na rohu ulice Patrného (rovně) a Doktora Edvarda Beneše.

Jsem na stejné křižovatce, roh domu Patrných je vlevo, za ním ulice Patrného a na protějším rohu stojí bývalá Okresní nemocenská pojišťovna, dnes slouží jako poliklinika.

Pražským předměstím prochází Husova ulice, kdysi obchodní tepna. Obchody jsme v nové době nacpali do nákupních středisek a ulicí dnes projíždí nekonečná řada automobilů, snad nikde jsem ještě neviděl v městě tolik nechutných kamiónů. Přestože mám tvorbu srovnávacích fotek jako koníčka, tady jsem dostával chuť někam utéci. Fotek jsem ale měl hodně, bohužel povedly se mi jen dvě. Leckde jsem potřeboval vlézt do vozovky, no, jsem sice blázen, ale trošku se o sebe bojím.

Dům druhý zleva je bývalý obchodní dům firmy Wenke, dnes městské muzeum.

Druhá srovnávačka, kterou jsem dokázal vytvořit. Pohled přes ulici, podařilo se mi počkat, když zrovna nejela kolem žádná obří kredenc, kterých je plná celá Evropa. Tady býval hostinec V Africe.

Husova ulice končí na velkém kruhovém objezdu a kousek od něj začíná Národní ulice. Tuto budovu nechala postavit Národní strana socialistická ve 20.letech dvacátého století. Vlevo je ulice Národní, vpravo Na Vinicích.

Táž křižovatka, pohled přímo je do ulice Na Vinicích. Národní dům tenkrát ještě nestál.

Národní ulicí pod železniční tratí Hradec Králové - Liberec směrem k nemocnici míval svůj ateliér Ludvík Lorenz, jeden z nejvýznamnějších fotografů zdejšího kraje. Tohle bych snadno přehlédl, nemít číslo popisné a nebyl na svém místě kříž, trochu nahnutý.

V nemocnici se mi nevedlo, ale hned za ní na křižovatce ulic Národní a Královédvorské. V publikaci se píše, že je foceno od restaurace U Bílých. Hospoda dál stojí, mezitím změnila název na U zubra. Poobědval jsem tady a pochutnal si. Děkuju.

Kouzlem jsem se dostal na Pražské předměstí. Jo, kdyby... kouzlem... Musel jsem po svých, ale cestou jsem narazil na vinotéku, vyšel jsem vstříc statistikám, aby zbytečně neklesala spotřeba alkoholických nápojů. Všichni ekonomové a jiní panáci tvrdí, že nejdůležitější je růst. Moc jim nerozumím, ale v případě dobrého vína jsem pro.

Jsem na třídě Svatopluka Čecha. Nároží ulice Máchovy, popisovaná vinotéka je mimo obrázek.

Tady bývaly kdysi topoly. Byly vykáceny v době prusko - rakouské války, aby si někdo nemyslel, že alej zničili odpůrci bývalého premiéra Topolánka.

Na rohu ulice Svatopluka Čecha a Na Studánkách nepostavil Václav Novák po roce 1910 hospodu, ale klempířskou dílnu, z níž se léty hospoda stala. Ty dámy na balkóně zmizely, asi sedí dole ve výčepu.

Byl jsem trochu v rozpacích, mám-li zařadit tuhle srovnávačku. Bývalý hotel Pretoria, jehož název pocházel z doby anglo-búrské války, v roce 1900 Angláni dobyli v jižní Africe Pretorii. Reklamní panely asi působí jako provokace, ale já už mám léta, na mně si už nikdo nic nevezme.

Nic velkého jsem nepředložil, že? Ale přece to nevyhodím, když jsem chození s publikací věnoval celý den. Dokonce mi jeden člověk říkal, že má onu knížku podepsanou od autorů, že je zná. Nu, proč by se nepochlubil.

Další srovnávací fotky z různých lokalit.