Chudolazy, Brocno, Chcebuz.
I mnozí turističtí nadšenci se nad jmény pozastaví. Možná Chudolazy nejsou neznámé pro automobilisty jedoucí údolím Liběchovky směrem na Dubou, myslím, že název znají hlavně ze silničních cedulí.
Dejme tomu. že v době mého mládí nerozumného, což je víc než padesát let, třebaže mnohým připadám jako člověk s ne úplně vyléčenou pubertou, někdy i sobě samému, jsem jezdíval z Prahy do podhůří Lužických hor právě tudy.
Na kole!
Na kole!
Psával jsem si tenkrát 113 km, byla zde asi půlka a otevřená obyčejná hospoda. Pivo a salám s cibulí. Tenkrát ještě cyklisti směli pivo i dvě, salámovou pochoutku vám dají dnes málokde. Jak takový vychlazený salám v horku chutnal. Zalitý pivem.
Obyčejná hospoda vzala za své, je zde vyfešákovaný penzion, otevřený jenom někdy.
Přijíždím autobusem z Liběchova, kde mají v místním řeznictví dobré uzeniny, jež jsou pro staré tlusté dědky prý nezdravé. Obhlížím penzion, projíždějící auta mě nervují, fotím, posléze se vydávám do prudkého kopce směrem do vesnice zvané Brocno.
Překračuji hranici mezi krajem Středočeským a Ústeckým.
Překračuji hranici mezi krajem Středočeským a Ústeckým.
Hukot aut zůstal v údolí, šestikilometrová rychlost přesunu zase jenom ve vzpomínkách, kterým věřím raději chvílemi. Kopec jsem nevyběhl, i tak mám srdce až v krku.
Fouká vichr málem ledový, meteorologové varovali včera, ale nikdy jsem si nedal moc říct. Však sněžením hrozili jen na horách.
Slunce, skvělá viditelnost, vítr vysušuje, piju vodu. Přivezl jsem si kohoutkovou.
Možná už nejsem v kraji zvaném Kokořínsko, tím se nezabývám, jsem aspoň v kraji Kokořínsku blízkém.
Devadesátá léta byla pro mne splácení dluhu, za komunistů jsem se zas tolik nepřetrhl, však za ty peníze... Možnost vydělat se najednou zjevila, ale chtěli za to práci...
Rodina se nehodlala jít pást, pracoval jsem dost, času zbývalo málo na dlouhatánské výlety a tahle překrásná krajina je z Prahy nadosah. Brocnem jsem prošel několikrát, často potmě, po dávném chození nočních pochodů se mi snad stýskalo. Vydržel jsem dost, byl jsem mlád kolem padesátky.
Příjemná hospoda, příjemná hostinská, v sobotu i po půlnoci.
Poté, co jsem praštil s prací i dlouhým chozením, zakoupil bicykl, vyšlapal leckams, tedy i do Brocna. Zdá se všechno nedávno, ale uběhlo dvacet let, dostala se mi do vlastnictví kniha starých pohlednic. Přicházím pěšky, za světla. Hospodu jsem našel, samozřejmě bývalou. Pokaždé mě přepadne smutek, potkám-li bývalou hospodu.
Vesnice, kde žili před mnichovskou dohodou hlavně Němci, se stala součástí Hitlerovy říše. Ti byli nuceni v roce 1946 odejít a my se jim pomstili navíc, že jsme tyhle pěkné vesnice téměř nechali spadnout.
Brocno (Brotzen) bylo někdy kolem 16.století dokonce městečkem, vedla tudy z Liběchova důležitá cesta, jakési spojení mezi Prahou a Českou Lípou. V lesích Liběchovska ještě existuje takzvaná Brocenská cesta, pozůstatek dávné komunikace, dnes ji využívají cyklisté, kam ti všude nezajedou... Jde o příjemnou lesní cestu, v její blízkosti se nacházejí díla sochaře Václava Levého tesaná do pískovcových skal.
I svůj zámek Brocno mělo, jeho současný stav jsem dal do úvodu článku. Trochu "lépe" dopadly jiné důležité budovy, škola, restaurace se společenským sálem.
Píšu "lépe", protože kolem nich panuje zjevný stavební ruch. Zub času si na obci smlsl, ale budu spravedlivý, kromě jiného vidím dost staveb zrenovovaných, pěkně udržovaných, snad i díky vyhlášení památkové zóny v 90.letech.
Fouká vichr málem ledový, meteorologové varovali včera, ale nikdy jsem si nedal moc říct. Však sněžením hrozili jen na horách.
Slunce, skvělá viditelnost, vítr vysušuje, piju vodu. Přivezl jsem si kohoutkovou.
Možná už nejsem v kraji zvaném Kokořínsko, tím se nezabývám, jsem aspoň v kraji Kokořínsku blízkém.
Devadesátá léta byla pro mne splácení dluhu, za komunistů jsem se zas tolik nepřetrhl, však za ty peníze... Možnost vydělat se najednou zjevila, ale chtěli za to práci...
Rodina se nehodlala jít pást, pracoval jsem dost, času zbývalo málo na dlouhatánské výlety a tahle překrásná krajina je z Prahy nadosah. Brocnem jsem prošel několikrát, často potmě, po dávném chození nočních pochodů se mi snad stýskalo. Vydržel jsem dost, byl jsem mlád kolem padesátky.
Příjemná hospoda, příjemná hostinská, v sobotu i po půlnoci.
Poté, co jsem praštil s prací i dlouhým chozením, zakoupil bicykl, vyšlapal leckams, tedy i do Brocna. Zdá se všechno nedávno, ale uběhlo dvacet let, dostala se mi do vlastnictví kniha starých pohlednic. Přicházím pěšky, za světla. Hospodu jsem našel, samozřejmě bývalou. Pokaždé mě přepadne smutek, potkám-li bývalou hospodu.
Vesnice, kde žili před mnichovskou dohodou hlavně Němci, se stala součástí Hitlerovy říše. Ti byli nuceni v roce 1946 odejít a my se jim pomstili navíc, že jsme tyhle pěkné vesnice téměř nechali spadnout.
Brocno (Brotzen) bylo někdy kolem 16.století dokonce městečkem, vedla tudy z Liběchova důležitá cesta, jakési spojení mezi Prahou a Českou Lípou. V lesích Liběchovska ještě existuje takzvaná Brocenská cesta, pozůstatek dávné komunikace, dnes ji využívají cyklisté, kam ti všude nezajedou... Jde o příjemnou lesní cestu, v její blízkosti se nacházejí díla sochaře Václava Levého tesaná do pískovcových skal.
I svůj zámek Brocno mělo, jeho současný stav jsem dal do úvodu článku. Trochu "lépe" dopadly jiné důležité budovy, škola, restaurace se společenským sálem.
Píšu "lépe", protože kolem nich panuje zjevný stavební ruch. Zub času si na obci smlsl, ale budu spravedlivý, kromě jiného vidím dost staveb zrenovovaných, pěkně udržovaných, snad i díky vyhlášení památkové zóny v 90.letech.
Držím palce místu, které jsem kdysi poznal hlavně kvůli příjemné hospodě.
Ukázka.
Ukázka.
Trvalých obyvatel je zde asi málo, vesnice je součástí města Štětí, i pár autobusů sem zajede.
Když Štětí, tak vymysleli loupežníka Štětku, jakýsi okruh pro turisty malé nebo zdětinštělé, prostě město, které se zapsalo do českých dějin hlavně ne právě voňavým průmyslem papírenským, se snaží zkrášlit okolí. Budiž jim za to dík.
Ani jsem se nestačil za Brocnem nabažit pohledů na České středohoří včetně královny Milešovky a je tu další obec s nezvyklým jménem.
německy Zebus.
Dominantou je kostel svatého Petra a Pavla, viditelný až z železniční trati Praha - Ústí nad Labem.
Prý jeden z dvaceti kostelů, které nechal postavit Boleslav II. a to už je hodně dávno. Ale lidi toho nakecaj.
Opět rozporuplný pocit, trochu smutku nad zbytečně zničeným, trochu optimismu z toho, že se pracuje na jakési obnově. V roce 2011 se zde natáčel film Lidice, protože scenérie se podobaly vyhlazené obci. Ze zámku zbyly trosky a stará fotka, na které je u zámeckého nádvoří rybníček s husami, vhání do očí slzy.
Obchod zavřel ve tři, hospoda otvírá v pět, zrovna v tomto intervalu čekám na autobus, který mě přes Štětí zaveze na vlak do Hněvic, kde si stačím koupit v hospodě Na Koreji kelímkáč, což je název vytvořený podle vzoru lahváč.
Ano, vítr vysušuje a v pohodlném vláčku pivo chutná.
Určitě někdy stvořím srovnávací fotky, několik současných, mezi nimiž jsou i ty z článku, je zde.
Šestého dubna léta Páně 2017.
Skončeno, podepsáno.
Když Štětí, tak vymysleli loupežníka Štětku, jakýsi okruh pro turisty malé nebo zdětinštělé, prostě město, které se zapsalo do českých dějin hlavně ne právě voňavým průmyslem papírenským, se snaží zkrášlit okolí. Budiž jim za to dík.
Ani jsem se nestačil za Brocnem nabažit pohledů na České středohoří včetně královny Milešovky a je tu další obec s nezvyklým jménem.
německy Zebus.
Dominantou je kostel svatého Petra a Pavla, viditelný až z železniční trati Praha - Ústí nad Labem.
Prý jeden z dvaceti kostelů, které nechal postavit Boleslav II. a to už je hodně dávno. Ale lidi toho nakecaj.
Opět rozporuplný pocit, trochu smutku nad zbytečně zničeným, trochu optimismu z toho, že se pracuje na jakési obnově. V roce 2011 se zde natáčel film Lidice, protože scenérie se podobaly vyhlazené obci. Ze zámku zbyly trosky a stará fotka, na které je u zámeckého nádvoří rybníček s husami, vhání do očí slzy.
Obchod zavřel ve tři, hospoda otvírá v pět, zrovna v tomto intervalu čekám na autobus, který mě přes Štětí zaveze na vlak do Hněvic, kde si stačím koupit v hospodě Na Koreji kelímkáč, což je název vytvořený podle vzoru lahváč.
Ano, vítr vysušuje a v pohodlném vláčku pivo chutná.
Určitě někdy stvořím srovnávací fotky, několik současných, mezi nimiž jsou i ty z článku, je zde.
Šestého dubna léta Páně 2017.
Skončeno, podepsáno.
J
Žádné komentáře:
Okomentovat