Liběchov je dvoutisícové město, které leží v jihozápadním cípu chráněné krajinné oblasti Kokořínsko - Máchův kraj. Nejen mně, i Karlu Hynkovi se tu líbilo.
Básníkovi.
Když jsem se já pokusil psát básně, říkali o mně, že jsem sprosťák, v lepším případě blbec. Tak jsem toho nechal.
O Liběchovu můžeme psát jako o východisku do krajiny, kam tvůrce místní přírody snad letěl, pospíchal a poztrácel pískovcové skály větší i menší. Aby se zahladila možná nepozornost, řeklo se, že to je pěkné. Tak vzniká krajina, kdoví jak vznikly ty nádherné lokality rozházené po celém světě.
Liběchov sám je u Labe, z Mělníka kousek, v dnešní době do Mělnicka patří. Ale... Další obec po toku řeky už je v dnešním Ústeckém kraji, když zabloudím a vydám se jinou cestou, netrvá dlouho a jsem v kraji Libereckém. To ovšem je vina GPS, kdybych jel podle mapy, nezabloudím, jsme však lidé moderní.
Až do letošního předjaří, které se tváří jako přicházející podzim, nebýt čerstvé zeleně, jsem byl přesvědčený, že Liběchov byl poslední českou obcí, která zůstala oškubané Československé republice po mnichovské dohodě. Omyl. Patřil už do Hitlerovy říše, přestože poměr Čechů a Němců byl vyrovnán.
Na fotografiích je hranice před Liběchovem, beru-li to od Mělníka.
Tedy Liboch.
Tolikrát jsem tady byl všemi dopravními prostředky včetně mých vlastních nohou. V šedesátých letech jsem tudy často projížděl na kole z podhůří Lužických hor, už tehdy se mi zdálo, že automobilům by neškodilo, kdyby jich bylo méně. Pěšky se dá chodit mimo silnice.
Před pěti lety jsem tady ukápl čtyři srovnávačky, neměl jsem žádné staré fotky.
Loni vyšla ve vydavatelství Baron v Hostivici nádherná publikace Josefa Janáčka, Vitalije Marka, Stanislava Dulíka, Josefa Kárníka a Petra Prášila Liběchovsko na starých pohlednicích. Po zakoupení kniha putovala do batohu, já s batohem do autobusu. Kdysi bych tento prostor proběhal za dopoledne, dnes mám courání na několik výletů.
Pražská MHD mimo území Prahy si říká PID, tak jezdím PIDkou, protože po sedmdesátce mávám na řidiče jenom občankou. Sympatické je, že stanice je u hospody.
Publikace je nádherná, hlavně na koukání, pár fotek jsem našel, které se dají porovnat s dneškem, všechny následné koláže mají historickou půlku okopírovanou z této knížky, dnešní polovinu jsem se pokusil doplnit já.
Bývala doba, kdy pražská MHD neznala značku PID, já byl zaměstnancem železniční stavební firmy a jezdil hrdě jako železničář, kterým jsem nikdy nebyl, přestože jsem v září slavil den železničářů, tedy téměř zadarmo. Autobusy sem z Mělníka jezdily, ale já se sem dopravoval vlakem. Nádraží je od centra Liběchova víc jak kilometr.
Slávu hotelu U Nádraží jsem nezažil, ale hospodu ještě ano. Smutek z dnešního stavu? Myslím, že o osudu hotelu bylo definitivně rozhodnuto, když přes Labe vyrostla Mělnická elektrárna. Pochybuju, že by někdo trávil dovolenou pohledem na chladící věže. Prostě takoví jsme. Ulice se jmenuje Nádražní.
Básníkovi.
Když jsem se já pokusil psát básně, říkali o mně, že jsem sprosťák, v lepším případě blbec. Tak jsem toho nechal.
O Liběchovu můžeme psát jako o východisku do krajiny, kam tvůrce místní přírody snad letěl, pospíchal a poztrácel pískovcové skály větší i menší. Aby se zahladila možná nepozornost, řeklo se, že to je pěkné. Tak vzniká krajina, kdoví jak vznikly ty nádherné lokality rozházené po celém světě.
Liběchov sám je u Labe, z Mělníka kousek, v dnešní době do Mělnicka patří. Ale... Další obec po toku řeky už je v dnešním Ústeckém kraji, když zabloudím a vydám se jinou cestou, netrvá dlouho a jsem v kraji Libereckém. To ovšem je vina GPS, kdybych jel podle mapy, nezabloudím, jsme však lidé moderní.
Až do letošního předjaří, které se tváří jako přicházející podzim, nebýt čerstvé zeleně, jsem byl přesvědčený, že Liběchov byl poslední českou obcí, která zůstala oškubané Československé republice po mnichovské dohodě. Omyl. Patřil už do Hitlerovy říše, přestože poměr Čechů a Němců byl vyrovnán.
Na fotografiích je hranice před Liběchovem, beru-li to od Mělníka.
Tedy Liboch.
Tolikrát jsem tady byl všemi dopravními prostředky včetně mých vlastních nohou. V šedesátých letech jsem tudy často projížděl na kole z podhůří Lužických hor, už tehdy se mi zdálo, že automobilům by neškodilo, kdyby jich bylo méně. Pěšky se dá chodit mimo silnice.
Před pěti lety jsem tady ukápl čtyři srovnávačky, neměl jsem žádné staré fotky.
Loni vyšla ve vydavatelství Baron v Hostivici nádherná publikace Josefa Janáčka, Vitalije Marka, Stanislava Dulíka, Josefa Kárníka a Petra Prášila Liběchovsko na starých pohlednicích. Po zakoupení kniha putovala do batohu, já s batohem do autobusu. Kdysi bych tento prostor proběhal za dopoledne, dnes mám courání na několik výletů.
Pražská MHD mimo území Prahy si říká PID, tak jezdím PIDkou, protože po sedmdesátce mávám na řidiče jenom občankou. Sympatické je, že stanice je u hospody.
Publikace je nádherná, hlavně na koukání, pár fotek jsem našel, které se dají porovnat s dneškem, všechny následné koláže mají historickou půlku okopírovanou z této knížky, dnešní polovinu jsem se pokusil doplnit já.
Bývala doba, kdy pražská MHD neznala značku PID, já byl zaměstnancem železniční stavební firmy a jezdil hrdě jako železničář, kterým jsem nikdy nebyl, přestože jsem v září slavil den železničářů, tedy téměř zadarmo. Autobusy sem z Mělníka jezdily, ale já se sem dopravoval vlakem. Nádraží je od centra Liběchova víc jak kilometr.
Slávu hotelu U Nádraží jsem nezažil, ale hospodu ještě ano. Smutek z dnešního stavu? Myslím, že o osudu hotelu bylo definitivně rozhodnuto, když přes Labe vyrostla Mělnická elektrárna. Pochybuju, že by někdo trávil dovolenou pohledem na chladící věže. Prostě takoví jsme. Ulice se jmenuje Nádražní.
Přicházím na kraj města, ulice se dnes jmenuje Litoměřická. Tady si občané hovořící německy postavili Turnhalle, tělocvičnu s hostincem. V budově je dnes hlavně lékárna, v bývalé hospodě nikomu nenalejou, celá ulice je zbavená mnoha objektů. Provoz po silnici není tak mírný, jak by ukazovala procházející se dvojice s psem.
Tady se toho vyrojilo kvůli fotografovi, vpravo nahoře je vidět kaple svatého Ducha, ke které vede Křížová cesta.
Pohled z opačné strany, na sportovce to nevypadá, spíš osazenstvo z hospody.
Od bývalé Turnhalle je vidět budova zámku, v 16.století zde stál vodní hrádek, Pachtové z Rájova v 18.století postavili zámek. Díky dějinným souvislostem přešel po roce 1945 do vlastnictví státu, od roku 1963 sloužil Národnímu muzeu. 21.století začalo velice nevlídně, hned dvěma povodněmi, po kterých se vůbec neví, co bude dál. Škoda nechat spadnout, ale kde vzít peníze?
Tohle je pohled ze zámecké zahrady, která je jenom zatravněnou plochou, na které se občas projíždění koně.
Do zámku se vstupovalo branou, ozdobenou sochami z dílny Matyáše Bernarda Brauna
Kdysi náves, dnes náměstí Václava Levého, pojmenované tedy po sochaři, který po sobě v polovině 19.století zanechal spoustu soch v přírodě. Nechtěl bych, aby tahle návštěva byla poslední, dílo Václava Levého si rád obejdu, přestože jsem u všech soch vytesaných v pískovci už někdy byl.
Dnes křižovatka, na níž je skoro životu nebezpečno, dívám se od Štětí, vlevo se jede na Dubou, vpravo do Mělníka. Pravé nároží tvoří hostinec Občanská beseda, dnes restaurace Beseda, u které staví autobusy do Prahy, mají dobré pivo ani hladový odtud host neodchází.
V třicátých letech dostala Beseda tuto podobu, vpravo se jezdí do Štětí.
Znova náves, pohled od Štětí, tentokrát se vpravo Beseda nevešla.
Pohled od Besedy, vpravo pivovar, vlevo kousek kostela svatého Havla, mezi nimi cesta do Mělníka.
Vlevo kaple svatého Ducha, vedle kostel svatého Havla, vpravo pivovar, cesta do Mělníka.
Obracím se z hlavní liběšické křižovatky směrem na Dubou ulicí Rumburskou, motat se tady s foťákem je o ústa, spíš o držku. Ti dávní fotografové měli čas, sem tam projel povoz. Auta? K smíchu. Dnes to frčí ze všech tří stran, na mě troubí, stačím se jenom přiblble usmívat, jenom tvář dementa mě může malinko omluvit. Na levém rohu býval populární obchod Franze Zborníka, který jako Němec byl odsunut, po roce 1989 zde prodával pan Boštík, potraviny se zde prodávají stále, dnešní obchodníci pocházejí z Vietnamu.
Dostávám se na ulici Pražskou. Tahle na provoz hodně úzká silnice je málem nebezpečná, i chodec držící se těsně u kraje, si nemůže být jistý. Kdeže jsou ta auta? Jak je vidět ze současné fotky, musel jsem stát uprostřed a na chvilku volna čekat několik minut. Zdravý pohyb v přírodě s rámusem a výfukovými plyny. Ti pánové stojí před hostincem Zur Stadt Wien (U Města Vídně).
No tak, dnes by otevřel v těchto místech zahrádku s posezením jenom cvok.
Přes ulici od předešlého snímku je Zámecká vinárna U Packů. Jak to číst? Pan Pack byl Němec, tedy u Paků (?), to je snad volovina. Tahle vinárna byla vyhlášená i za komunistů, jezdili sem milovníci vína dokonce až z Prahy. Kdo má dobrou paměť, ví, že dostat slušné víno ve vinárně před rokem 1989 bylo hodně obtížné. Já uvnitř nikdy nebyl. V jakémsi provozu to snad je, ale sláva vypadá jinak.
Vchod do Zámecké vinárny.
Ještě jeden pohled k centru Liběchova, vlevo bývalý hostinec U Města Vídně, vpravo kostel svatého Havla, abych neplácal jenom o putykách.
Zpátky na křižovatce na začátku Rumburské ulice, vlevo koloniál pan Zborníka. Vpravo dnešní pošta.
Pokračuju silnicí na Želízy, vpravo obchod pan Dietze. Nahoře dětský výchovný ústav.
Opačný pohled, Dietzův obchod je vlevo, dole centrum Liběchova.
Prakticky stejný pohled jako minulý, jen obchod vlevo je bez dalšího patra.
Poslední pohled do Rumburské ulice, tentokrát opět zdola. To ještě Liběchovka nebyla úplně zregulovaná, tekla si, jak ji napadlo. Zato Josef II. na podstavci stál před Obecním úřadem, místo něj je tu památník obětí světových válek a obětí komunismu.
Docela jsem měl radost, že jsem skončil focení na hlavní silnici plné aut. Zde ještě přibylo hodně motorkářů, kteří prý sem léta jezdí, aby v zatáčkách silnice Liběchov - Dubá ukázali své řidičské umění. jestli si ještě nerozbili hubu, jezdí dodnes.
Já se vydal pěknou alejí kolem kempu do bývalých lázní Boží Voda až ke kapličce Panny Marie.
Pod kaplí je silný léčivý pramen, byly zde lázně. Viděl jsem čilý stavební ruch, rybí sádky a, jak jsem byl informován místní občankou, snad zde bude rybí restaurace. Jezdíval sem prý Werich. Možné je všechno, jen mám pocit, že Wericha cpou lidi všude, kde je jen opřený rybářský prut.
Vila Leclair upravená na sanatorium k léčbě tuberkulózy, dnes zde sídlí zahradnické učiliště
Tím končím, samozřejmě, že svoje putování Liběchovskem nekončím, čekají mě lesy, skály, Václav Levý. Něco už jsem prošel, něco mě čeká, jen co přestane pršet. Tedy příště.
Fotky z cesty:
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2017/04/142017-libechov.html
a
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2017/04/libechov-bozi-voda.html
Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit
Žádné komentáře:
Okomentovat