3.3.
Piano v ulicích měst začíná být módou, na rozdíl od jiných, příjemnou. Před vinotékou v Jaroměři se dá hrát na takové piano.
Autorky vzhledu hudebního nástroje jsou známé.
Piano v ulicích měst začíná být módou, na rozdíl od jiných, příjemnou. Před vinotékou v Jaroměři se dá hrát na takové piano.
Autorky vzhledu hudebního nástroje jsou známé.
5.3.
V roce 1953 zemřel Stalin. Všechno šlo do černého, velké černé titulky, bylo mi 10, působilo to hodně depresívně, dnešním slovníkem
Rodiče byli reakcionáři, komunistům nadávali fest, Stalina si podvědomě vážili, Rudá armáda přivezla osvobození od nacistického režimu. Jméno Stalin znamenalo mír, nikdo netušil, že onen mírotvorce považuje naše území za dobyté. Informace o Stalinových zločinech byly přijímány velice opatrně.
Dospělí době nerozuměli, my děti na tom byli líp, umřel neumřel, starej dědek, lítali jsme po Podolí, které zvolna nabíralo městský ráz, a zvonili na zvonky u domů, smáli se rozlobeným nájemníkům.
Pусaлка
Můj dobrý známý, velký ctitel opery, kdysi uviděl plakát s tímto nápisem. Od té doby o opeře Antonína Dvořáka nemluvil jinak než jako o opeře Pycalka (Picalka?). Pro mladší, azbuka byla pro nás starší maturitní záležitostí.
Kdykoliv slyším slovo rusalka, nemůžu si pomoci... snad mi pan Jaroslav Kvapil, autor libreta promine.
Vychován školstvím Zdeňka Nejedlého, pro něhož Antonín Dvořák byl málem nadávka, ke všemu světovou slávu získal v USA, už to bylo podezřelé. V USA, kde tolik ubližovali černochům. V hnízdě imperialistů.
Metropolitní opera z New Yorku posílá do biografů v celém světě přímé přenosy z vybraných inscenací.
Tentokrát Rusalka.
Byl jsem uchvácený, skvělé představení, čeština občas i srozumitelná. Vodník tmavé pleti, může se to vůbec napsat?, tvrdil o přestávce, že je u Rusalky důležité se češtinu naučit mluvit, slovo a hudba jedno jest. Však libreto psal básník.
Jel jsem domů tramvají roztřesený, nebyl jsem schopný myslet na něco jiného, ani pozdější rozpačité recenze mě nerozházely.
Hledal jsem dostupné informace o Dvořákovi a našel drobnost. Dvořák se učil ve Zlonicích na řezníka a zároveň chodil na hodiny hudby ke zlonickému varhaníkovi Antonínu Liehmannovi, jehož pravnuk Jiří Tichota vede léta Spirituál kvintet. Moje návštěva minulý týden ve Zlonicích nemá s tím vším nic společného. Náhoda.
Antonín Dvořák byl velikán, vůbec ne náhodou.
6.3.
Využít situace, mezery v zákonech, v předpisech, může být známkou chytrosti často obdivované.
Morálka?
Jděte do háje s morálkou!
Proč nevydělat prachy, když nám někdo vytvoří zákon, který to umožňuje.
Do háje s morálkou! Bez ní se snáze stanete ministrem.
Už léta nesleduji jakési vyhlašování nejlepších v mnoha lidských činnostech. Nerad se chvíli před koncem své životní pouti, řídím podle rad třeba chytřejších.
Co když nejsou chytřejší?
Co když odborníci vědí kulový?
Moje samostatné návštěvy biografů začaly někdy v roce 1957, trvají dodnes, to je hodně dlouho, co? 60 let, to je strašný číslo!.
Za tu doby jsem si vytvořil svůj osobní názor a jelikož jsem dědek tvrdohlavej, nenechám si do věci kecat.
Ani od akademiků.
Kdybych náhodou nezavadil o titulek, že se budou udělovat ceny v podobě lvů, dokonce českých, nevěděl bych o tom, že nejvíc cen získal film, který bude mít teprve premiéru. Stačilo ho týden ještě loni hrát v jednom pražském kinu.
Film stál určitě spoustu peněz. Podvod? Ale kdež, jenom byla využitá díra v pravidlech.
Jděte do háje s morálkou!
Snad bych chtěl film Masaryk i vidět, téma mě zajímá, ale nechce se mi dávat peníze za vstupné.
Asi půjdu na pivo.
7.3.
Pár dědků, jejichž věk se blíží mému, se schází každé pondělí.
Neoficiální název setkání je Urnový háj.
Rád bych věděl, v jakém oblečení se můžu zúčastnit.
Aby mě někdo nepomlouval...
8.3.
Žádost o občanku.
Nedávno nová, si v duchu říkám, a je to deset let.
Stával jsem kdysi na sídlišti Novodvorská ve frontě, na schodech, osvětlených tak mizerně, že se nedalo číst.
Dnes pohodlně sedím, ani se mi nechce vstávat, časopis pořádně neotevřel, čísla na stěně pípají, musím vstávat.
Hezká úřednice mě nenechá dívat se na ni.
Dívejte se do foťáku!
Objektiv na mě čumí ze stěny.
Ani jsem se neučesal.
Jsem na obrazovce.
Takhle budete na občance černobíle.
No, lepší už to nebude. Jestli se dívají rodiče z nebíčka, říkají si, co jsme to provedli?
Třicátýho bude hotová, už mě vyhání, ani jsem si ji nestačil prohlédnout.
Bože, ten život letí...
Budu si muset úřednice fotit.
9.3.
Divišov na Benešovsku, na kopci.
V hospodě vaří dobré knedlíky.
11.2.
Bylo mi vysvětleno, že kalhoty, které mají přesně tolik nohavic, kolik je třeba, se nazývají funkční. Jestlipak tohle slyší můj děda krejčí?
Je Vltava k poznání?
13.3.
Břevnovský klášter.
14.3.
Frýdlant, podle ajznpoňáků Frýdlant v Čechách.
Zámek je na kopci, zdobí okolní krajinu, dole se krčí město, kdysi hodně významné, dnes trochu odstrčené, ti, co ho odstrkují... těch si nevšímejme, určitě si o sobě myslí, že jsou odborníci.
Vzkazuju všem Jaroslavům:
"Járo, už se to blíží..."
17.3.
Cestou do Horšovského Týna jsem si vyfotil kostel ve Staňkově, připadlo mi, že se předvádí, aby byl focen.
Za mého mládí nebyly vinotéky, pár vináren, kde nalili Pražský výběr, Ostravský kahan, Buška z Velhartic a další úžasné patoky.
Dnes je vinotéka na každém rohu, nedělám si iluze, mnohé z nich jsou spíš patokárny, fajnšmekr si vybere.
Opravdu vybere?
18.3.
Bráchovi je dnes osmdesát. Let.
Bože, to to uteklo
19.3.
Pěkný pořad v české televizi.
František Kinský po několik týdnů hovořil s českými šlechtici, spíš s potomky šlechticů. Majitel zámku v Kostelci nad Orlicí, zároveň místní starosta. Typ člověka, jakého bych si představoval na pražském Hradě.
Nikoho nenavrhuju, on o to určitě nestojí.
Tradice, pracovitost, nadhled, humor.
Od pana Kinského by se mohli učit ti, kteří se nám vnucují, abychom je zvolili do funkcí málem nebeských.
Učit ano, ale naučit... Těžko.
Předstírat lidovost, znalosti, ukazovat, jak je těžké žít mezi tolika idioty.
To bychom zvládli.
Jsem už starý.
Život je krásný i bez prezidentů, dokonce myslím, že hlavně bez prezidentů.
23.3.
Začal mi Febiofest.
Samozřejmě nejen mně, ale všem milovníkům biografu.
Filmy, které je tu možné vidět, často do běžné distribuce nepřijdou. Ani všechny televize, kolik jich máme(?), se jich nevšímají.
Na co půjdu, jsem vybíral půl dne, film po filmu. Po zkušenostech z minulých let, nebývám zklamán. Snad jenom v případě, kdy podvědomě se nechám nalákat na nějaký rádoby hit.
Sály smíchovského multiplexu změnily od loňska vizáž, nové pohodlnější sedačky, cena vstupenky se také zvedla, však mi zvýšili penzi.
Mnoho diváků sem přišlo hlavně na film, nikoliv na popcorn, často se po projekci tleská, ač autoři jsou zrovna bůhvíkde ve světě.
Trochu se cítím jako v divadle, kde po představení spadne opona a příště už bude trošku jinak. Filmy nikoliv o celebritách, recenzenty většinou nezajímají, i oni potřebují čtenáře, aby se uživili.
Dvě hodiny, v nichž sedím mezi mladším obecenstvem, mě vracejí do mládí. Aspoň na mžik.
Budiž mi prominuto, ale s kalendářním příchodem jara se těším víc na Febiofest než na Velikonoce.
24.3.
Janis Joplin byla o 110 dnů starší než já.
Víc než 46 let po našem světě nechodí a ještě se o ní točí filmy, poslouchá se její blues.
Za 46 let na mou počest ani pes nezaštěká, je to spravedlivé? Asi ano.
Nové sedačky v kinosálech na Smíchově jsou jenom někde.
Aby bylo jasno.
25.3.
Ubití plameňáků. Strašlivá záležitost. To dřív nebývalo.
Psal se rok 1950, tak nějak. Asi 7 mi bylo.
Veškerý volný čas jsem trávil s kamarády za domem, kde byla zčásti divočina, zčásti se zde věšelo prádlo na valše vyprané našimi maminkami.
Občas přišel dospělý se vzduchovkou. Střílel vrabce, plevel mezi zpěvným ptactvem.
Viděl jsem zastřelený chomáček, bylo mi do breku.
Jindy zase starší kluci, nepamatuju se už kteří, načapali kočku, číhala.
Kočka je lovec, těžko jí vysvětlíte, že myši jo, ptáčky ne.
Dohodli se, že kočku zabijí, vzali ji za zadní nohy a mlátili s ní o stromy, odsouzená strašně řvala, nehodlala umřít, mluví-li se o kočičím životě, vzpomenu na ni.
Myslím, že jsem popřel budoucího tvrdého chlapa a utekl domů. Rodičům jsem o tom neřekl, vlastně nikomu, stejně se hrůzná vzpomínka někdy vynoří.
Tenkrát nebyla televize. Žádné drastické filmy se nepromítaly. V biografech nám neukazovali skutečnou válku, nedávno skončená krutá druhá světová byla líčená jako hrdinství vojáků Rudé armády, utíkající zbabělí Němci jako hlupáci, málem procházka růžovým sadem. Hrůzy války jsem pochopikl později, jestli jsem je vůbec pochopil
Za našeho mládí by se to nestalo, my byli vychovaní, rodiče přísní, nebyly počítače, tenkrát...
Takové řeči je slyšet.
Zlo je v nás, nemá nic společného s politikou.
My byli v dětství vzorní.
Vidím chomáček peří a slyším řev kočky.
Nemůžu kolem dokola chválit Febiofest. Jeden z dnešních filmů jsem nepochopil. Nespal jsem ani nebyl opilý.
Netrefil jsem se, což není kritika festivalu, ale mojí hlavy či co to mám na krku.
30.3.
Platnost mého nového občanského průkazu končí 9.3.2052.
V sobotu.
Hned po MDŽ.
Musím si to někam zapsat.
31.3.
Skončil Febiofest, bilancuji.
9 dnů, 17 filmů.
Dva jsem nepochopil, jeden až doma.
Jeden mě nebavil, možná proto, že jsem ho pochopil.
Jenom u dvou mi bylo jasné, podle způsobu titulkování, že budou uvedeny zanedlouho v ostatních kinech, mohl jsem počkat a vybrat si jiné.
Jinak spokojenost, někde hluboko v duši pýcha, jak jsem si uměl vybrat.
Vím, že by tato díla multiplexy nenaplnily diváctvem. Proto je Febiofest vždy svátkem.
Poslední večer, poslední film byl animovaný, příjemný hezký, vhodný pro děti i pro nás staré, připravující se na druhé dětství.
V roce 1953 zemřel Stalin. Všechno šlo do černého, velké černé titulky, bylo mi 10, působilo to hodně depresívně, dnešním slovníkem
Rodiče byli reakcionáři, komunistům nadávali fest, Stalina si podvědomě vážili, Rudá armáda přivezla osvobození od nacistického režimu. Jméno Stalin znamenalo mír, nikdo netušil, že onen mírotvorce považuje naše území za dobyté. Informace o Stalinových zločinech byly přijímány velice opatrně.
Dospělí době nerozuměli, my děti na tom byli líp, umřel neumřel, starej dědek, lítali jsme po Podolí, které zvolna nabíralo městský ráz, a zvonili na zvonky u domů, smáli se rozlobeným nájemníkům.
Pусaлка
Můj dobrý známý, velký ctitel opery, kdysi uviděl plakát s tímto nápisem. Od té doby o opeře Antonína Dvořáka nemluvil jinak než jako o opeře Pycalka (Picalka?). Pro mladší, azbuka byla pro nás starší maturitní záležitostí.
Kdykoliv slyším slovo rusalka, nemůžu si pomoci... snad mi pan Jaroslav Kvapil, autor libreta promine.
Vychován školstvím Zdeňka Nejedlého, pro něhož Antonín Dvořák byl málem nadávka, ke všemu světovou slávu získal v USA, už to bylo podezřelé. V USA, kde tolik ubližovali černochům. V hnízdě imperialistů.
Metropolitní opera z New Yorku posílá do biografů v celém světě přímé přenosy z vybraných inscenací.
Tentokrát Rusalka.
Byl jsem uchvácený, skvělé představení, čeština občas i srozumitelná. Vodník tmavé pleti, může se to vůbec napsat?, tvrdil o přestávce, že je u Rusalky důležité se češtinu naučit mluvit, slovo a hudba jedno jest. Však libreto psal básník.
Jel jsem domů tramvají roztřesený, nebyl jsem schopný myslet na něco jiného, ani pozdější rozpačité recenze mě nerozházely.
Hledal jsem dostupné informace o Dvořákovi a našel drobnost. Dvořák se učil ve Zlonicích na řezníka a zároveň chodil na hodiny hudby ke zlonickému varhaníkovi Antonínu Liehmannovi, jehož pravnuk Jiří Tichota vede léta Spirituál kvintet. Moje návštěva minulý týden ve Zlonicích nemá s tím vším nic společného. Náhoda.
Antonín Dvořák byl velikán, vůbec ne náhodou.
6.3.
Využít situace, mezery v zákonech, v předpisech, může být známkou chytrosti často obdivované.
Morálka?
Jděte do háje s morálkou!
Proč nevydělat prachy, když nám někdo vytvoří zákon, který to umožňuje.
Do háje s morálkou! Bez ní se snáze stanete ministrem.
Už léta nesleduji jakési vyhlašování nejlepších v mnoha lidských činnostech. Nerad se chvíli před koncem své životní pouti, řídím podle rad třeba chytřejších.
Co když nejsou chytřejší?
Co když odborníci vědí kulový?
Moje samostatné návštěvy biografů začaly někdy v roce 1957, trvají dodnes, to je hodně dlouho, co? 60 let, to je strašný číslo!.
Za tu doby jsem si vytvořil svůj osobní názor a jelikož jsem dědek tvrdohlavej, nenechám si do věci kecat.
Ani od akademiků.
Kdybych náhodou nezavadil o titulek, že se budou udělovat ceny v podobě lvů, dokonce českých, nevěděl bych o tom, že nejvíc cen získal film, který bude mít teprve premiéru. Stačilo ho týden ještě loni hrát v jednom pražském kinu.
Film stál určitě spoustu peněz. Podvod? Ale kdež, jenom byla využitá díra v pravidlech.
Jděte do háje s morálkou!
Snad bych chtěl film Masaryk i vidět, téma mě zajímá, ale nechce se mi dávat peníze za vstupné.
Asi půjdu na pivo.
7.3.
Pár dědků, jejichž věk se blíží mému, se schází každé pondělí.
Neoficiální název setkání je Urnový háj.
Rád bych věděl, v jakém oblečení se můžu zúčastnit.
Aby mě někdo nepomlouval...
8.3.
Žádost o občanku.
Nedávno nová, si v duchu říkám, a je to deset let.
Stával jsem kdysi na sídlišti Novodvorská ve frontě, na schodech, osvětlených tak mizerně, že se nedalo číst.
Dnes pohodlně sedím, ani se mi nechce vstávat, časopis pořádně neotevřel, čísla na stěně pípají, musím vstávat.
Hezká úřednice mě nenechá dívat se na ni.
Dívejte se do foťáku!
Objektiv na mě čumí ze stěny.
Ani jsem se neučesal.
Jsem na obrazovce.
Takhle budete na občance černobíle.
No, lepší už to nebude. Jestli se dívají rodiče z nebíčka, říkají si, co jsme to provedli?
Třicátýho bude hotová, už mě vyhání, ani jsem si ji nestačil prohlédnout.
Bože, ten život letí...
Budu si muset úřednice fotit.
9.3.
Divišov na Benešovsku, na kopci.
V hospodě vaří dobré knedlíky.
Bylo mi vysvětleno, že kalhoty, které mají přesně tolik nohavic, kolik je třeba, se nazývají funkční. Jestlipak tohle slyší můj děda krejčí?
Je Vltava k poznání?
13.3.
Břevnovský klášter.
14.3.
Frýdlant, podle ajznpoňáků Frýdlant v Čechách.
Zámek je na kopci, zdobí okolní krajinu, dole se krčí město, kdysi hodně významné, dnes trochu odstrčené, ti, co ho odstrkují... těch si nevšímejme, určitě si o sobě myslí, že jsou odborníci.
Vzkazuju všem Jaroslavům:
"Járo, už se to blíží..."
17.3.
Cestou do Horšovského Týna jsem si vyfotil kostel ve Staňkově, připadlo mi, že se předvádí, aby byl focen.
Za mého mládí nebyly vinotéky, pár vináren, kde nalili Pražský výběr, Ostravský kahan, Buška z Velhartic a další úžasné patoky.
Dnes je vinotéka na každém rohu, nedělám si iluze, mnohé z nich jsou spíš patokárny, fajnšmekr si vybere.
Opravdu vybere?
18.3.
Bráchovi je dnes osmdesát. Let.
Bože, to to uteklo
19.3.
Pěkný pořad v české televizi.
František Kinský po několik týdnů hovořil s českými šlechtici, spíš s potomky šlechticů. Majitel zámku v Kostelci nad Orlicí, zároveň místní starosta. Typ člověka, jakého bych si představoval na pražském Hradě.
Nikoho nenavrhuju, on o to určitě nestojí.
Tradice, pracovitost, nadhled, humor.
Od pana Kinského by se mohli učit ti, kteří se nám vnucují, abychom je zvolili do funkcí málem nebeských.
Učit ano, ale naučit... Těžko.
Předstírat lidovost, znalosti, ukazovat, jak je těžké žít mezi tolika idioty.
To bychom zvládli.
Jsem už starý.
Život je krásný i bez prezidentů, dokonce myslím, že hlavně bez prezidentů.
23.3.
Začal mi Febiofest.
Samozřejmě nejen mně, ale všem milovníkům biografu.
Filmy, které je tu možné vidět, často do běžné distribuce nepřijdou. Ani všechny televize, kolik jich máme(?), se jich nevšímají.
Na co půjdu, jsem vybíral půl dne, film po filmu. Po zkušenostech z minulých let, nebývám zklamán. Snad jenom v případě, kdy podvědomě se nechám nalákat na nějaký rádoby hit.
Sály smíchovského multiplexu změnily od loňska vizáž, nové pohodlnější sedačky, cena vstupenky se také zvedla, však mi zvýšili penzi.
Mnoho diváků sem přišlo hlavně na film, nikoliv na popcorn, často se po projekci tleská, ač autoři jsou zrovna bůhvíkde ve světě.
Trochu se cítím jako v divadle, kde po představení spadne opona a příště už bude trošku jinak. Filmy nikoliv o celebritách, recenzenty většinou nezajímají, i oni potřebují čtenáře, aby se uživili.
Dvě hodiny, v nichž sedím mezi mladším obecenstvem, mě vracejí do mládí. Aspoň na mžik.
Budiž mi prominuto, ale s kalendářním příchodem jara se těším víc na Febiofest než na Velikonoce.
24.3.
Janis Joplin byla o 110 dnů starší než já.
Víc než 46 let po našem světě nechodí a ještě se o ní točí filmy, poslouchá se její blues.
Za 46 let na mou počest ani pes nezaštěká, je to spravedlivé? Asi ano.
Nové sedačky v kinosálech na Smíchově jsou jenom někde.
Aby bylo jasno.
25.3.
Ubití plameňáků. Strašlivá záležitost. To dřív nebývalo.
Psal se rok 1950, tak nějak. Asi 7 mi bylo.
Veškerý volný čas jsem trávil s kamarády za domem, kde byla zčásti divočina, zčásti se zde věšelo prádlo na valše vyprané našimi maminkami.
Občas přišel dospělý se vzduchovkou. Střílel vrabce, plevel mezi zpěvným ptactvem.
Viděl jsem zastřelený chomáček, bylo mi do breku.
Jindy zase starší kluci, nepamatuju se už kteří, načapali kočku, číhala.
Kočka je lovec, těžko jí vysvětlíte, že myši jo, ptáčky ne.
Dohodli se, že kočku zabijí, vzali ji za zadní nohy a mlátili s ní o stromy, odsouzená strašně řvala, nehodlala umřít, mluví-li se o kočičím životě, vzpomenu na ni.
Myslím, že jsem popřel budoucího tvrdého chlapa a utekl domů. Rodičům jsem o tom neřekl, vlastně nikomu, stejně se hrůzná vzpomínka někdy vynoří.
Tenkrát nebyla televize. Žádné drastické filmy se nepromítaly. V biografech nám neukazovali skutečnou válku, nedávno skončená krutá druhá světová byla líčená jako hrdinství vojáků Rudé armády, utíkající zbabělí Němci jako hlupáci, málem procházka růžovým sadem. Hrůzy války jsem pochopikl později, jestli jsem je vůbec pochopil
Za našeho mládí by se to nestalo, my byli vychovaní, rodiče přísní, nebyly počítače, tenkrát...
Takové řeči je slyšet.
Zlo je v nás, nemá nic společného s politikou.
My byli v dětství vzorní.
Vidím chomáček peří a slyším řev kočky.
Nemůžu kolem dokola chválit Febiofest. Jeden z dnešních filmů jsem nepochopil. Nespal jsem ani nebyl opilý.
Netrefil jsem se, což není kritika festivalu, ale mojí hlavy či co to mám na krku.
30.3.
Platnost mého nového občanského průkazu končí 9.3.2052.
V sobotu.
Hned po MDŽ.
Musím si to někam zapsat.
31.3.
Skončil Febiofest, bilancuji.
9 dnů, 17 filmů.
Dva jsem nepochopil, jeden až doma.
Jeden mě nebavil, možná proto, že jsem ho pochopil.
Jenom u dvou mi bylo jasné, podle způsobu titulkování, že budou uvedeny zanedlouho v ostatních kinech, mohl jsem počkat a vybrat si jiné.
Jinak spokojenost, někde hluboko v duši pýcha, jak jsem si uměl vybrat.
Vím, že by tato díla multiplexy nenaplnily diváctvem. Proto je Febiofest vždy svátkem.
Poslední večer, poslední film byl animovaný, příjemný hezký, vhodný pro děti i pro nás staré, připravující se na druhé dětství.
Žádné komentáře:
Okomentovat