26.9.
Je prý všechno jen náhoda. Všichni jsme na světě náhodou. Kdyby rodiče zrovna neměli náladu a chuť, mohl se narodit jindy úplně někdo jiný a moje sklerotické poznámky by nemusely existovat.
V jiném městě žije člověk, se kterým jsem měl společného koníčka, potkávali jsme se, zestárli, občas jsme se vídali, o sobě slyšeli.
Připravuju si historické fotky, které jsem našel na stránkách městyse Maršovice na Benešovsku. Který den pojedu? Nevím, který den vstanu a budu schopný pochopit, co je nádraží a vlak.
V Benešově vlak končí, vylezu tam, proti mě jde právě onen dávný známý. Ještě jsme schopní si uvědomit, kdo je kdo.
"Kam jedeš?"
"Do Neveklova a Maršovic."
"To pojedeme spolu."
Známý žije v Kralupech, nikdy jsem netušil, kde má kořeny.
Cestou si povídáme, tak jak lidé v našem věku. Témata se střídají, poskakují, kam zrovna kterého z dědků napadne.
I na zpáteční cestě na sebe narazíme, až do Prahy vzpomínáme, nemáme ani čas usnout.
Oba cestujeme za nějakým cílem, mohl se nám hodit jiný den. Chytrý statistik by vyčíslil, jaký zlomek procenta jsme měli naději, že se potkáme.
Musel by být blázen, aby se s tím počítal.
Byli jsme rádi, že jsme se potkali, viď, Jardo. Stejně jako jsme rádi, že si to tenkrát rodiče nerozmysleli a že jsme na světě. Zatím ještě ano.
Když už jsem strávil kus dne s maršovickým rodákem, dám sem budovu, kde se učil psát.
Číst moje pindy snad nebude. Von by mě přepral.
Číst moje pindy snad nebude. Von by mě přepral.
28.9.
A tak najednou, zčistajasna přepadlo nás babí léto. Která partaj se k němu přihlásí a dá na plakáty?
Svátek svatého Václava nebyl za komunistů nijak vzpomínaným dnem. Chodili jsme normálně do práce a popíjeli pražský výběr, onehdy špičkové značkové víno.
Vždycky mě zaráželo, že víme, který den byl kníže Václav zapíchnut a neznáme rok, kdy se tak stalo. Přitom muselo jít o významného člověka, politici se mezi sebou vraždí nebo nechávají vraždit jenom v takovém případě. Svým způsobem byla tehdy doba poctivější.
Bratři se sešli, pojedli, popili, opili se se a kuš, štveš mě, a dost. Dnes tohle všechno obstarají jiní, protože my moderní lidé nejsme žádní vrazi, zabíjet se nemá, na špinavou práci máme média.
Napít se v dnešní době na svůj svátek můžu jen s obtížemi. Kdyby neexistovaly malé krámky Vietnamců, nemám si ani kde koupit flašku. Dobroserové v parlamentu vědí líp než my, jak máme trávit dny sváteční.
Jenom zajímavost, situaci prý využili malí prodejci pečiva, někteří měli až trojnásobný kšeft. Pak, že je všechno špatné.
Je to na hlavu? Raději se dívám kolem sebe, příroda vytáhla skvostné barvy, zdá se mi, že se objevily dřív než jindy, což může být jenom můj dojem. Snad je v příštích podzimech nikdo nezakáže.
30.9.
Zdravý životní styl mi nedávno doporučila paní doktorka, věnovala mi dokonce brožurku. Už obálka, jež mimo jiná obsahovala reklamu na jakýsi margarín, mi připadala hnusná, že jsem dostal chuť na úplně smradlavou přepálenou klobásu, snad bych sežral i kostelecký párek.
Nechtělo se mi číst, knížečka skončila v kontejneru na starý papír.
K obedu se mi povedla vepřová pečeně s houskovým knedlíkem a kysaným zelím.
Paní doktorka je poměrně mladá.
1.10.
Novinky.cz hlásí: Do konce října se ochladí. To by mě bez Novinek.cz těžko napadlo. Jsem rád, že máme Novinky.cz
2.10.
Žádný strom neroste do nebe.
3.10.
Nejlépe se jezdí v Praze tramvají, když od rána prší a vypadá to, že už bude pršet furt. Jako dneska ráno.
Všichni nastartují své automobily, my, co jsme svoje řidičské průkazy dávno propili, si můžeme pohodlně sednout v tramvaji, aniž bychom se museli prát s jinými agresivními důchodci.
Ti v autech jsou v klidu, neprší na ně, jedou pomalu, protože ulice jsou plné.
Na nás tramvajové taky neprší, ale jezdíme zbytečně rychle. Jako blázni.
Něco předvolebního:
Vládychtivost jest ta nejstrašnější strázeň, ta nejnekrotitelnější náruživost člověka.
VÁCLAV KLIMENT KLICPERA
4.10.
Hledají politické strany voliče? Měl bych pro ně tip.
5.10.
Nestěžuju si.
Jenom jsem vyčerpaný ze snahy lékařů udělat ze mě naprosto zdravého. Kdybych se chtěl rouhat, což nechci, snad je mi vlastní pozice trochu nemocného popleteného staříka.
Paní doktorka z plicního na mě byla hodná a ti ostatní, třeba šlo jen o můj pocit, každej jsme ňákej říkal náš matikář na průmyslovce. Mě možná kdysi spousta lidí považovala za zeměměřiče, kterému je lepší se vyhnout.
6.10.
Trapný je penzista, jenž čte zkazky o plných košících, hrnoucích se v rukou lidí, převlečených za houbaře, který nevyrazí, když nemá kromě kontroly matrace, do níž schovává důchod, jenž v předvolebních slibech roste do nebe, nic kloudného na práci.
Pochlubím se, plný košík by mě odrovnal, protože práce z nás sice činí lidstvo, ale z přemíry práce se dá i zblbnout.
Plný košík je pro siláky. Přinesl jsem domů akorát. Asi třikrát jsem zmokl, odměnili mě na Skalce, kde otevřeli stánek a točili. Ne film, Kozla.
Pes mě tam očuchával, nedal na vysvětlení, že narazil na lakomce. Dostal kousek suché housky, která do něj spadla jak do propasti.
Správný pes se uživí sám, aniž by měl být rozmazlován. Něco vyžebrá, něco ukradne... no jako my. Vždyť s námi žijou dlouho.
8.10.
Táta má dnes narozeniny. 110 let je hodně, ještě nedávno se na mě usmíval svým typickým úsměvem. Nikdy se nesmál na celou hubu, ano, takhle lišácky jako na fotografii, visí v bytě, který si s mámou pořídili ještě za první republiky. Mračil se jenom, když byl nasranej.
Naposledy jsem mu rychtoval televizi, aby se mohl dívat na fotbal, za týden už jsem na jeho počest vypil panáka.
Zbyly vzpomínky, v lednici pečený bůček, na záchodě cigarety, on nepotřeboval protikuřácký zákon, kouření patřilo do života tehdejší společnosti jako dnes jízda automobily, které ničí životní prostředí víc než tabák.
Kdyby žil zdravěji, nemusel umírat tak záhy, v 86 letech.
Zapálím ti svíčku, táto, když už nekouřím.
9.10.
Procházím kolem knihovny, mírně vrávorám, zřejmě z nedostatku alkoholu. Z police vypadne kniha. Livius Dějiny IV.
Nejde o náhodu, dílo dávného Římana jsem nastražil schválně.
Případná návštěva má vidět, že se nachází v příbytku vzdělance.
Vzdělanec se ohne, slyšel jsem jednou říkat Jana Wericha. Přes pupek to jde ztěžka.
Začnu číst, tenkrát mocní se spojovali tak, jak bylo zrovna výhodné, jednou s tím, podruhé zase s tím, co býval nedávno nepřítelem. 2000 let je pryč, málem bych napsal, že šlo o barbary. Co my víme, třeba plnili volební program.
V historické beletrii Vlastimila Vondrušky z doby Přemyslovců zaznívá táž nota. Co je vlastně spojenec a co nepřítel?
My jsme dnes dál, už za dva týdny uvidíme spolu jednat lidi, kteří si na obrazovkách týdny nadávali, plivali na sebe, jejich týmy tajně nahrávaly protivníky, tolik špíny na sebe nevylejou ani Sparťani a Slávisti.
Budou se vytvářet koalice, ne že by jim ten a ten dříve hajzl byl příjemný, ale dělají to přece pro voliče, kterému veřejně poděkují, to se dělá.
Nakonec sesmolí vládu, která musí být daleko úspěšnější než minulá, v historii nejúspěšnější.
Ti, ze kterých se s odřenými lokty stanou poslanci, si hluboce oddechnou, na pár let mají vystaráno, pravidelný příjem nikoliv zanedbatelný. Opoziční poslanci nemají tak špatný život. Stačí se nestydět veřejně plácat nesmysly. Nadávat, to se lidem líbí.
Kdepak římští císařové, kdepak Přemyslové Otakarové, ti občas museli vytáhnout meč, někoho zapíchnout. Šlo podle dnešních měřítek o primitivy.
Vědci, technici, lékaři kolem nás vytvářejí neskutečné. A my jsme myšlením stejní, jakoby 2000 let neuplynulo.
Můj zemřelý syn mi vyčítal, že neposlouchám předvolební diskuze.
"Jak můžeš jít k volbám, když ty kandidáty neznáš?"
Odpovídal jsem
"Jak můžeš jít k volbám, když ty kandidáty znáš?"
Mávnul nade mnou rukou, svým způsobem to činí i dnes odněkud shůry.
A tak najednou, zčistajasna přepadlo nás babí léto. Která partaj se k němu přihlásí a dá na plakáty?
Svátek svatého Václava nebyl za komunistů nijak vzpomínaným dnem. Chodili jsme normálně do práce a popíjeli pražský výběr, onehdy špičkové značkové víno.
Vždycky mě zaráželo, že víme, který den byl kníže Václav zapíchnut a neznáme rok, kdy se tak stalo. Přitom muselo jít o významného člověka, politici se mezi sebou vraždí nebo nechávají vraždit jenom v takovém případě. Svým způsobem byla tehdy doba poctivější.
Bratři se sešli, pojedli, popili, opili se se a kuš, štveš mě, a dost. Dnes tohle všechno obstarají jiní, protože my moderní lidé nejsme žádní vrazi, zabíjet se nemá, na špinavou práci máme média.
Napít se v dnešní době na svůj svátek můžu jen s obtížemi. Kdyby neexistovaly malé krámky Vietnamců, nemám si ani kde koupit flašku. Dobroserové v parlamentu vědí líp než my, jak máme trávit dny sváteční.
Jenom zajímavost, situaci prý využili malí prodejci pečiva, někteří měli až trojnásobný kšeft. Pak, že je všechno špatné.
Je to na hlavu? Raději se dívám kolem sebe, příroda vytáhla skvostné barvy, zdá se mi, že se objevily dřív než jindy, což může být jenom můj dojem. Snad je v příštích podzimech nikdo nezakáže.
30.9.
Zdravý životní styl mi nedávno doporučila paní doktorka, věnovala mi dokonce brožurku. Už obálka, jež mimo jiná obsahovala reklamu na jakýsi margarín, mi připadala hnusná, že jsem dostal chuť na úplně smradlavou přepálenou klobásu, snad bych sežral i kostelecký párek.
Nechtělo se mi číst, knížečka skončila v kontejneru na starý papír.
K obedu se mi povedla vepřová pečeně s houskovým knedlíkem a kysaným zelím.
Paní doktorka je poměrně mladá.
1.10.
Novinky.cz hlásí: Do konce října se ochladí. To by mě bez Novinek.cz těžko napadlo. Jsem rád, že máme Novinky.cz
2.10.
Žádný strom neroste do nebe.
3.10.
Nejlépe se jezdí v Praze tramvají, když od rána prší a vypadá to, že už bude pršet furt. Jako dneska ráno.
Všichni nastartují své automobily, my, co jsme svoje řidičské průkazy dávno propili, si můžeme pohodlně sednout v tramvaji, aniž bychom se museli prát s jinými agresivními důchodci.
Ti v autech jsou v klidu, neprší na ně, jedou pomalu, protože ulice jsou plné.
Na nás tramvajové taky neprší, ale jezdíme zbytečně rychle. Jako blázni.
Něco předvolebního:
Vládychtivost jest ta nejstrašnější strázeň, ta nejnekrotitelnější náruživost člověka.
VÁCLAV KLIMENT KLICPERA
4.10.
Hledají politické strany voliče? Měl bych pro ně tip.
5.10.
Nestěžuju si.
Jenom jsem vyčerpaný ze snahy lékařů udělat ze mě naprosto zdravého. Kdybych se chtěl rouhat, což nechci, snad je mi vlastní pozice trochu nemocného popleteného staříka.
Paní doktorka z plicního na mě byla hodná a ti ostatní, třeba šlo jen o můj pocit, každej jsme ňákej říkal náš matikář na průmyslovce. Mě možná kdysi spousta lidí považovala za zeměměřiče, kterému je lepší se vyhnout.
6.10.
Trapný je penzista, jenž čte zkazky o plných košících, hrnoucích se v rukou lidí, převlečených za houbaře, který nevyrazí, když nemá kromě kontroly matrace, do níž schovává důchod, jenž v předvolebních slibech roste do nebe, nic kloudného na práci.
Pochlubím se, plný košík by mě odrovnal, protože práce z nás sice činí lidstvo, ale z přemíry práce se dá i zblbnout.
Plný košík je pro siláky. Přinesl jsem domů akorát. Asi třikrát jsem zmokl, odměnili mě na Skalce, kde otevřeli stánek a točili. Ne film, Kozla.
Pes mě tam očuchával, nedal na vysvětlení, že narazil na lakomce. Dostal kousek suché housky, která do něj spadla jak do propasti.
Správný pes se uživí sám, aniž by měl být rozmazlován. Něco vyžebrá, něco ukradne... no jako my. Vždyť s námi žijou dlouho.
8.10.
Táta má dnes narozeniny. 110 let je hodně, ještě nedávno se na mě usmíval svým typickým úsměvem. Nikdy se nesmál na celou hubu, ano, takhle lišácky jako na fotografii, visí v bytě, který si s mámou pořídili ještě za první republiky. Mračil se jenom, když byl nasranej.
Naposledy jsem mu rychtoval televizi, aby se mohl dívat na fotbal, za týden už jsem na jeho počest vypil panáka.
Zbyly vzpomínky, v lednici pečený bůček, na záchodě cigarety, on nepotřeboval protikuřácký zákon, kouření patřilo do života tehdejší společnosti jako dnes jízda automobily, které ničí životní prostředí víc než tabák.
Kdyby žil zdravěji, nemusel umírat tak záhy, v 86 letech.
Zapálím ti svíčku, táto, když už nekouřím.
9.10.
Procházím kolem knihovny, mírně vrávorám, zřejmě z nedostatku alkoholu. Z police vypadne kniha. Livius Dějiny IV.
Nejde o náhodu, dílo dávného Římana jsem nastražil schválně.
Případná návštěva má vidět, že se nachází v příbytku vzdělance.
Vzdělanec se ohne, slyšel jsem jednou říkat Jana Wericha. Přes pupek to jde ztěžka.
Začnu číst, tenkrát mocní se spojovali tak, jak bylo zrovna výhodné, jednou s tím, podruhé zase s tím, co býval nedávno nepřítelem. 2000 let je pryč, málem bych napsal, že šlo o barbary. Co my víme, třeba plnili volební program.
V historické beletrii Vlastimila Vondrušky z doby Přemyslovců zaznívá táž nota. Co je vlastně spojenec a co nepřítel?
My jsme dnes dál, už za dva týdny uvidíme spolu jednat lidi, kteří si na obrazovkách týdny nadávali, plivali na sebe, jejich týmy tajně nahrávaly protivníky, tolik špíny na sebe nevylejou ani Sparťani a Slávisti.
Budou se vytvářet koalice, ne že by jim ten a ten dříve hajzl byl příjemný, ale dělají to přece pro voliče, kterému veřejně poděkují, to se dělá.
Nakonec sesmolí vládu, která musí být daleko úspěšnější než minulá, v historii nejúspěšnější.
Ti, ze kterých se s odřenými lokty stanou poslanci, si hluboce oddechnou, na pár let mají vystaráno, pravidelný příjem nikoliv zanedbatelný. Opoziční poslanci nemají tak špatný život. Stačí se nestydět veřejně plácat nesmysly. Nadávat, to se lidem líbí.
Kdepak římští císařové, kdepak Přemyslové Otakarové, ti občas museli vytáhnout meč, někoho zapíchnout. Šlo podle dnešních měřítek o primitivy.
Vědci, technici, lékaři kolem nás vytvářejí neskutečné. A my jsme myšlením stejní, jakoby 2000 let neuplynulo.
Můj zemřelý syn mi vyčítal, že neposlouchám předvolební diskuze.
"Jak můžeš jít k volbám, když ty kandidáty neznáš?"
Odpovídal jsem
"Jak můžeš jít k volbám, když ty kandidáty znáš?"
Mávnul nade mnou rukou, svým způsobem to činí i dnes odněkud shůry.
Žádné komentáře:
Okomentovat