úterý 31. července 2018

Koloveč a Holýšov




Mám radost, že městys, která má v názvu hlásky "kolo", má ho i ve svém znaku. Tak by to mělo být, Praha by potom měla ve znaku chlapa, jak otesává práh a bylo by jasno.
Měl jsem tetu, která říkala, že jezdí na Šumavu na svou chaloupku, kterou zdědila. Když nám psala, v odesílací adrese byla pošta Koloveč. Podívám-li se na mapu, Šumava je kousek dál, snad Chodsko, vždyť jsme v okrese Domažlice a moje maminka občas dostávala od své sestry drobnosti s chodskými motivy.
Ručně malované, slýchal jsem. Hledím kolem sebe teď, v kuchyňce mi visí talíř, na stole vázička a ještě na stěně malé srdíčko, do kterého se se vejde kytka, ale hodně hubená. Dědil jsem.
Přes obec jednou vedla trasa dálkového pochodu, organizovaného v Domažlicích, šli jsme tudy v noci. Byla tma.
Brouzdaje internetem narazil jsem na staré fotky z Kolovče. Už jsem se začal chystat, to sděluji pro ty, kteří myslí, že mám nějaký zázračný archív, v němž mám všechno.
Nahodilost je můj pomalu doznívající život. Než zmizí kamsi, musím se podívat na místa, která mě napadnou. Vždyť tvrdím, že jsem tulák, slyším slovo Koloveč, hledám v mapě, posléze v jízdních řádech. Železnici sem nikoho nenapadlo postavit. Vlakem do Plzně, odtud do Holýšova dalším vláčkem, autobusem pak do Kolovče. Zajímavé je, že onen autobus jezdí jen v pondělí, ve středu a v pátek. Byla středa.
V autobuse třída středoškoláků s učitelkou či profesorkou, ze které sálala radost, že se nemusí v půlce června rozčilovat nad běžnou skutečností, že žákům je už všechno šumafuk. Škola nemůže mládež jen tak rozpustit po Plzni, tak se spojí příjemné s užitečným, v Kolovči je muzeum techniky a řemesel. Krásný barák.
Cesta vede pěknou krajinou, titul městyse Kolovči vrátili v roce 2009, proč o něj přišli po 2.světové válce, jsem se nikde nedočetl. V roce 2010  získali titul vesnice roku, jak jsem přečetl, tak píšu. Žije zde kolem 1000 obyvatel, což je počet, kdy každý zná každého.

Autobus staví na náměstí, trvá chvíli, než pochopím, že ulice, na kterou mě dovezli, je náměstí. Na historické fotce vidím prostranství, plné dětí, na dnešní parkoviště, vedle něho ulice. Vlevo je pošta, třetí dům za ní je památkově chráněná budova, kdysi hospoda U Koule, pak u Koruny. Hospodu zrušili možná proto, aby opilci památku nezničili.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Otočil jsem se a dívám se směrem dolů, tedy k jihozápadu. Dnešní poštu mám jako hlavní budovu trochu zakrytou stromy.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 




Stojím stále na náměstí, šipka na staré fotce ukazuje směr na náměstí, dívám se do Tyršovy ulice. V řadě domů vpravo poznávám radnici, podle věže, která se léty zmenšila.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Obchod Josefy Lucákové. Asi dalo dost práce naaranžovat fotku. Myslím tenkrát. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Nápis hlásá ŠKOLA. V Kolovči mají v současnosti školu jinde, pěknou, jde o areál, jezdí se sem učit mládež ze širokého okolí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Hned za budovou bývalé školy je náměstí Svobody a na něm kostel Zvěstování Panny Marie. Před ním dnes stojí pomník obětem obou světových válek.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Na náměstí Svobody je i hospoda. Bývalá restaurace Adolfa Černýho razantně změnila vzhled a jmenuje se U Lišáka. Poobědval jsem a popil. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Hospoda i kostel trochu s odstupem. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Kousek odtud je udržovaný rybník, ulice, vedoucí kolem něj, se jmenuje Domažlická.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 


A protože už se mi žádná z fotek nezdařila, odcházím na autobus do Holýšova, na Koloveč budu vzpomínat jako na příjemné hnízdo se dvěma hospodami.
Odjíždím autobusem do Holýšova, odkud mám dobré spojení domů, ale nedá mi, abych se nepodíval i na toto město, které se oficiálně městem stalo až v roce 1960.

První znak je asi oficiální, druhý starší, musel jsem ho též vložit. Jsou na něm parohy, zrcadlo, růže, je cítit žena, můžeme použít svou fantazii.
Osobně jsem slyšel poprvé o Holýšovu v době mé vojenské služby v Janovicích nad Úhlavou. Patřili jsme do stejné divize, tam byli tankáni, nás nazývali bigoši. Slovo tankán asi vysvětlovat nemusím, bigoš byl pěšák. Sice nám říkali naši socialismem vyškolení důstojníci, že pěšák je základ armády, my věděli, že jsme v případě války jednotkou určenou na odpis. Nebyli jsme elitou, bylo nám tak dobře a bylo nám to fuk, hlavně, že každý den se zkrátil náš pobyt v kasárnách o jeden dílek.
Mě do Janovic šoupli jako úplného kreténa s plochýma nohama, neschpného dlouhých pochodů a těžké práce, účtovatel byl můj titul. Zaznamenával jsem přesuny vojenského materiálu sem a tam, podobně jako dnes převážejí kamióny zboží po celé Evropě. Ze Sušice přišlo nařízení, že něco přejde od nás k jinému útvaru nebo přijde od nich, proč to tak bylo, mě nezajímalo, zaznamenal jsem do karet, hlavně jsem byl rád, když nade mnou nebyl lampasák a já si mohl v klidu cpát cigára a pokuřuje si číst.
A tak  jsem věděl, že existuje jakýsi Holýšov, nechť se na mě místní patrioti nezlobí.
Pro rozvoj místa mělo v roce 1897 zásadní význam vytvoření sklářskou rodinou Zieglerů sklárny na výrobu zrcadlového a tabulového skla.
Díky armádě se v Holýšově v době socialismu postavila sídliště a velká škola, která slouží městu i širšímu okolí. V městě žije málem opět tisíc obyvatel, v průmyslových zónách mají kde pracovat.
Některé staré fotky mě dnes lákaly k porovnání, bohužel právě ty mi srovnávačku vytvořit nedovolila bujná vegetace. Už se vidím, jak sem přijedu v zimě, je to pár kroků od nádraží.
Zdejší silniční provoz je neštěstí, jak tak se toulám po českých zemích, nejsou v tom holýšovští sami.

Hlavní tepnou města je Jiráskova třída, pan Alois by měl určitě radost.
Stojím u křižovatky, kde doleva vede ulice Tovární, rovně se jedu do Stodu. Doleva, mimo záběr, bych se dostal do ulice Školní, která kolem školy by mě zavedla do pěkných lesů, ve kterých už prý tanky nejsou schovány.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Jiráskova třída směrem k západu, za bývalou restaurací, dnes s cihlovou omítkou vykukuje kostel.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Barva budovy nám neomylně ukazuje, kde jsme. Vidím, že najíst se zde můžeme i dnes, jenom nevím, jestli se zde smí parkovat s žebřiňákem. Asi ne. Díky provozu na ulici by se kůň určitě splašil.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Kolem kostela svatého Petra a Pavla, stojícího při Jiráskově ulici, se vytvořilo náměstí 5.května. Název zřejmě připomínající osvobození Holýšova americkou armádou v roce 1945. Za pár let poté byli osvoboditelé označeni za nepřátele, i tankový prapor vznikl na obranu proti nim. Paradoxy? Přečtěte si historickou literaturu z dob antických, středověkých a bůhvíjakých a uvidíte, že nejsme nijak originální, jak si někdy o sobě myslíme.
Budova na fotce vpravo je holýšovská radnice, městský úřad. K němu musíte přejít Jiráskovu ulici po přechodu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Nezbývá mi, než si zapsat, že Holýšov nemám hotový, takže se budu těšit, že se zimy dožiju a když ano, že nezapomenu.


Fotografie z tohoto výletu z hranic Plzeňska a Domažlicka jsou ZDE


Další srovnávací fotky z různých lokalit.

2 komentáře:

Unknown řekl(a)...

Tady jsou skeny pohlednic Holýšova, možno použít na srovnávací koláž https://www.facebook.com/pg/holysovajehookoli/photos/?tab=album&album_id=1952487571646604

Václav Víšek řekl(a)...

Děkuju, určitě něco z toho použiju. V.V.