Vencovy pindy: Hostinné

Bylo to tenkrát ve dvaasedmdesátém deštivé jaro. Nelilo nepřetržitě, potopa světa se zatím ještě nechystala, spíš to vypadalo na přípravu.

Normálnímu slušnému občanu, slyší-li výraz dálkový pochod, se vybaví město Prčice. My, co jsme aspoň na čas propadli kouzlu dálkových pochodů, se nad poutí Praha - Prčice pousmějeme, někteří šklebíme, jiní ignorují. Chodili jsme víkend co víkend, když se nic nekonalo, chovali jsme se jako alkoholik bez kořalky.

Podkrkonoším se jmenovala jedna akce, kterou pořádali kamarádi z Lomnice nad Popelkou. Start někdy před půlnocí, do rána pršelo asi sedmkrát, takové ty vydatné průtrže, byl červen, co bychom letos v roce, patřící mezi sušší, za jeden deštík dali.

Promokli jsme, chvíli jsme doufali, že už ne, pak další voda, člověk si zvykne, nakonec se mu stýská, když zasvítí hvězdičky. Takhle jsme ráno, ještě byla tma, došli do města Hostinné a tam jsme pod podloubím přemýšleli, jestli jsme blbí úplně nebo jen trochu. Bez pláštěnky, bez deštníku, to sebou tahají jen měkejši, je trapné zabalit stovku kvůli promočeným botám.

Také jsme se zde setkali s jiným bláznem, který se vydal s horolezci na pochod z Pardubic na Sněžku. Pryč od něj! Vyrazili jsme dál z města, které nás přivítalo vysloveně nehostinně, do přírody, ani jsme si nevšimli, že radnice v městě je originální.

V době dávno poté jsem Hostinným projížděl na kole a čuměl na dva obry, přilepené k budově radnice. Dědek, omlácený životem na cestách, pookřál a divil se. Tuláci se rádi diví, proto se toulají a pak v hospodě se vychloubají, kde všude byli, pokud to nepopletou, což se dědkům stává.

Vidím na internetu staré fotky z Hostinného, pěšky jsem tam byl, na kole taky, srovnávací fotky jsem tam ještě nespáchal. Zbývá jen sednout na vlak, vystoupit a pádit na náměstí. Obři jsou na svém místě, nikdo je neukradl, místní občané je asi dobře hlídají, aby se snad neschovali mezi slušné občany.

Na stránkách města http://hostinne.info/povesti-o-obrech/d-7071/p1=13114

se zvědavec dočte hned tři verze, které mluví o jakýchsi loupežnících, tak mě napadlo, kdyby všude na světě přilepili své loupežníky na radnice, jak by města byla veselá.

Pověst první

Před mnoha staletími se zdržovali v krajině, kde bylo později založeno město Hostinné, dva obři. Podle nich také získaly nedaleké Krkonoše své dnešní jméno (německy Riesengebirge, Riesen – obři, Gebirge – hory, Riesengebirge – hory obrů). Jako vzpomínku pro potomky na tuto kuriozitu, byly na věčnou paměť jejich podobizny umístěny na radnici v Hostinném. V prastarých dobách měly být vůbec celé Krkonoše obydleny násilnickým obřím plemenem. Mezi boudami na České a Tetřeví louce je ještě dnes k vidění kuželník hostinských obrů.

Pověst druhá

Území kolem Hostinného, na kterém se dnes nachází několik vesnic, bylo svého času pokryto hustými a neprostupnými lesy. V těchto lesích se zdržovali divocí vlci, medvědi, losi a lišky, kteří byli pocestným právě tak nebezpeční, jako veškerá lupičská holota, která činila tuto krajinu nebezpečnou. Pokud byli cizinci ušetřeni tohoto zla, hrozilo jim další nebezpečí. V hustých lesích se mohli zranit, zabloudit či zemdlít hladem a žízní, což se také často stávalo. Proto hostinští měšťané mezi sebou zvolili dva nebojácné občany jako zachránce pocestných. Vybrali statného pekaře a řezníka a dali jim příkaz, aby procházeli křížem krážem divočinou a byli nápomocni každému, kdo by jejich pomoc mohl potřebovat. To oba také po dlouhá léta činili a zachránili tak mnoho lidských životů. Postupem doby si vysloužili pověst skutečných hrdinů. Na věčnou památku a za jejich mimořádné činy a odvahu při poskytování pomoci, byli po smrti těchto dvou odvážlivců jejich podobizny umístěny na radniční věž v Hostinném.

Pověst třetí

V blízkosti města Hostinného se pod ochranou hustých lesů zdržovali dva mohutní obři, kteří široko daleko znepokojovali a pustošili krajinu. Město tak velice trpělo jejich zpupností a ukrutností. Tu uposlechli obyvatelé města rady jednoho chytrého spoluobčana a město Hostinné opevnili pevnou a vysokou zdí. Avšak ani to nedokázalo město a jeho obyvatele dostatečně uchránit před těmito zloduchy. Bylo proto nutno sáhnout po poněkud zvláštním, ale jak se později ukázalo i úspěšnějším prostředku. Totiž jednoho dne, když se dalo očekávat, že obři opět zaútočí, byla připravena lest. Ve věži nad vstupní bránou do města, kudy obávaní útočníci zpravidla pronikali, byl připraven mohutný kotel plný žhavé moučné kaše. Když oba nepřátelé v dobré náladě těšíce se na snadnou kořist vlezli do brány, byla na ně vylita všechna připravená horká kaše. To způsobilo jejich naprosté oslepení a znehybnění. Tohoto okamžiku využili hostinští a obry umlátili palicemi k smrti. Na věčnou památku jejich vítězství nad netvory umístili podobizny obrů na radnici.

Autor textu: Tomáš Anděl

V Hostinném ale určitě žije spousta pracovitých a nekradoucích lidí, tak se omlouvám, že mě z pěkného města hnedle pod Krkonošemi zaujali právě vrahouni. Jen jsem fascinován myšlenkou vystavit darebáky na veřejnost navždycky. Třebaže další verze mluví i o hrdinech.

Připadám si jako člověk, sestavující televizní programy, povídání o hodných lidech je v bedně vzácné. Třeba Hostinné a papírenský průmysl patří k sobě. Ale to se učí v zeměpise.

Taky porciunkule, sláva, jejíž původ se váže k Františkovi z Assisi. Přijel jsem do města v pondělí, druhý den po třídenní slávě. Seděl jsem před kavárnou, zkoušel jsem, jestli je víno k pití a pán sedící se mnou u stolu se podivoval, jak je náměstí uklizené. Tak jsem se dozvěděl, že jsem přijel do Hostinného o den později a tím zmeškal i přítomné celebrity.

Srovnávačky začínám pohledem na místní kuriozitu.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/

Další záběry ukazují radnici vcelku. Měl bych také připomenout německý název Arnau. Žili zde hlavně Němci a po Mnichovu v roce 1938 patřilo město do nacistické říše.