pondělí 24. září 2018

Výlet pod Čerchov


Čerchov, německy Schwarzkopf. Do druhé světové války přístupná hora pro lidi, kteří mají v povaze vylézt na kopec, už když o něm slyší.
Vítězové neuvěřitelně krvavé války uspořádali svět, hlavně Evropu, tak jak jim vyhovovalo, spíš jak se byli schopní dohodnout. A nejvyšší bod pohoří, česky zvaného Český les (Böhmischer Wald) se stal dostupným jenom pro armádu, která horu používala jako přísně tajné místo.
Přestože jsem býval hodně zvědavým tulákem, v mé mysli slovo Čerchov znamenalo něco zapovězeného na úroveň desatera, tentokrát ovšem ne božího. Kdo se třeba jen okrajově někdy střetl s pohraniční stráží Československa na západní hranici, nápad dostat se na Čerchov velmi rychle zapomněl.
Pro tehdejší naše vládce vznikla určitá nepříjemnost. Pod bájnou horou totiž, jak známo leží Chodsko. Chodil jsem do školy v padesátých letech 20.století a Jiráskova úprava chodského povstání ze 17.století v románu Psohlavci se stala málem stejně důležitá jako veledíla současné sovětské literatury.
V hlavičkách žáků základní školy se uhnízdila myšlenka, že Lomikar byl něco jako americký prezident Truman, Chodové vlastně bojovali proti imperialismu. Naštěstí jsme byli nejen přemýšliví, koukali jsme, kde provést jakou lumpárnu, no, co bych líčil, bylo nám to fuk.
Fakt je, že pokud mě turistika či toulky zavedly do tohoto kraje, měl jsem tísnivý pocit. Kraj i Chodové, dost dbající na své tradice, si to nezaslouží.
A tak před usnutím přemýšlím, opravdu fakt někdy na mě přijde přemýšlení. Vole, furt někam jezdíš, na Chodsku jsi ještě nebyl, měl bys to napravit, aby tě Kozina nepřišel strašit.
Začal jsem vyhledávat staré fotky z Chodska, abych k nim přidal současnou podobu. Jak jinak, Klenčí pod Čerchovem má horu přímo ve svém názvu. Vlak z Domažlic, který Chodskem projíždí zatím ještě nezrušili. Na svou jednodenní cestu jsem si vložil do tabletu fotky, ze všech okolních obcí, některé si ještě pamatuju z Jiráska.
Začnu kde?

POBĚŽOVICE

Teprve dodatečně zjišťuju, že město Poběžovice do Chodska chytří zeměpisci vůbec nezařazují. Co se dá dělat? Čerchov na dohled a já jsem na místě.
Narazil jsem ještě na dvě verze, asi starší heraldického znaku, které mi připadají roztomilé, zvláště druhá, kde je smutný kozlík, protože mu sebrali husu.
 

Dost srandiček. Na Poběžovicích (německy Ronsperg) se podepsala jeho poloha na úpatí Českého lesa. Do 2.světové války zde žili hlavně Němci, díky mnichovské dohodě se dostali pod křídla Hitlerovy říše, za což byli odměněni účastí v nacistické armádě a poté potrestáni vystěhováním.
Přemýšlet nad osudy lidí je deprimující, raději vypít panáka. Němci odešli, přišli noví obyvatelé, kteří vzali město jako svůj domov jenom někteří. Poběžovice dopadly podobně jako desítky měst a městeček, jako stovky vesnic, ležících v blízkosti západních hranic.
Před dnešními obyvateli, kteří se tu narodili, leží spousta práce, vytvořit si  pěkný domov. Třeba zámek byl v osmdesátých letech určený ke zbourání, měl štěstí, bourací čety nestačily přijet. Památka je zachráněná, starala se o ní částečně pohraniční stráž, což vysvětluje leccos. Bývala zde velká židovská komunita, jíž doba nepřála, takže synagoga skončila v rozvalinách.
A tak moje cesta jen málo se týkala srovnávacích fotek. Přesto jsem dvě vytvořil.

Čtu na popisu staré fotky, že jde o náměstí. Spíš o křižovatku ulice Masarykovy (doprava) a Slovanské. Schody vedou směrem k náměstí Míru a dále k zámku.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 5.díl (Libri 2002)



Ano, tady je náměstí Míru, pohled od východu k západu, stará pohlednice říká Oberer Ringplatz. Kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


V bufetu jsem vypil dvojku vína, v cukrárně si koupil zmrzlinu, po níž jsem byl zapatlaný jak dítě v mateřské, však tam už patřím.
Pár fotek na památku je ZDE.

Vlak, směřující do centra Chodska přijíždí.

KLENČÍ POD ČERCHOVEM


Konečně jsem tady.
Hned mám hlavolam, našel jsem, že tehdy městečko Kleneč pod Čerchovem, německy Klentsch, bylo v letech 1939 - 1945 součástí velkoněmecké říše, přestože Němců zde žilo asi 10%. Hledal jsem k tomu podrobnosti, stránky městyse ani wikipedie ani ťuk. 
Nakonec jsem byl úspěšný.
Tedy české obce byly předány nacistům, kteří zde dokonce zfalšovali jakési referendum. Nejen Lomikar, i Hitler.
Fakt se dost divím, že webové stránky městyse o tomto mlčí. Všechno, co se stalo patří do historie. Americká armáda v dubnu 1945 zde svedla těžkou bitvu, velká část Klenčí byla zničena, vlastně tenkrát šlo o Kleneč, teprve v roce 1946 se objevil název dnešní Klenčí pod Čerchovem.
Nechám politických poměrů, z toho by se jeden mohl také pominout. Vystupuju z vlaku, vlezu rovnou do hospody, kde dostanu výbornou koprovou omáčku s houskovým knedlíkem a samozřejmě hovězím masem, aby mě nezačali chválit vegetariáni. Koprovku mi často vařila maminka, v jiné verzi zase manželka, v hospodě je spíš vzácností. Já jsem ji nezkoušel, musím to napravit, dokud ještě pochopím rozdíl mezi sporákem a vysavačem (hele za nás se ještě psalo vyssavač, já budu chytrej...).
Bylo vedro, což snad o letošním létě je zbytečné podotýkat, od nádraží do centra se jde do kopce nijak pohodlného, snad z toho vyhladovím.
Hodně toho tady chybí, myslím, že výsledek nebude nijak uchvacující.

Budova staré pošty, v níž je Dům přírody Českého lesa. Podle stromu vlevo neuplynulo tolik času od pořízení staré fotky.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Ulice v Klenčí nemají jména, stojím na hlavní a v těchto místech odbočuje  vpravo cesta ke kostelu svatého Martina.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Jindřich Šimon Baar, nejslavnější rodák Klenčí. Spisovatel a katolický kněz, který působil po celých Čechách a sem do svého rodiště nakonec přišel umřít.
Kde jsem přišel k té staré fotce, nevím, je-li na ní sám spisovatel, taky nevím. Vím, že nic nevím.




Teď jsem se otočil, dívám se směrem vzhůru. Cestu ke kostelu  je  vidět vlevo.



Baarův dům, vlevo radnice, která zřejmě nepřežila americké bombardování. Než někdo začne nadávat Američanům, nechť si uvědomí, že i Rudá armáda při osvobozování musela leckde bombardovat.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Následuje srovnávačka, z níž jsem měl velkou radost. Nádherně počmáraná stará pohlednice a myslím, že jsem se strefil.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 2.díl (Libri 1997)



Knížka Hanýžka a Martínek. Nevěděl jsem, že Hanýžka Králová byla matkou Jindřicha Šimona Baara. Teď už to vím, jsem chytřejší, Bože, kam až to povede.
Zbyl mi tak čas na pivo. Kde je Postřekov, Trhanov, Újezd a další? To znamená věnovat na pobyt na Chodsku pár dnů, protože takhle by někdo mohl právem poznamenat, že jsem viděl Chodsko z rychlíku a jsem drzý, že o něm píšu.

 Ještě nkonec pár mých fotek z cesty ZDE




Vystavil v
Štítky:

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)