Vencovy pindy: Dačice

Město, ležící na Moravské Dyji. Pravda, podíváme-li se z mostu, nevidíme žádný veletok, ale řeka to je.
Morava? Ano, ne mnoha historických fotkách je psáno Dačice na Moravě. Do roku 1960 bylo městem okresním.

V roce 1960 mi bylo 17 a moje zájmy se týkaly jiných záležitostí, než je územní uspořádání Československa. Možná byla reorganizace nutná, kdo ví, ale proč byly Dačice zařazeny administrativně do jižních Čech, to by nám sdělili ti, kteří tento počin vymysleli a ti už po 58 letech, pokud nespí věčný spánek, už nám toho moc neřeknou.

Mě tenkrát zarazilo, že místo ČSR se začalo psát ČSSR, což se blížilo jménu údajně nám nejdražšímu, totiž SSSR. Události o 8 let později nám ukázaly, že nová značka se blížila realitě, což potvrdila kremelská vrchnost přímo tanky.

Zaniklo tehdy hodně krajů a okresů, záleželo na tom, jaký který úředník měl věci na starosti. Když se podívám na dnešní uspořádání, kraje se blíží těm před rokem 1960.

Západní Moravu ořízli. Jen tak namátkově, Svitavy, Moravská Třebová, Jevíčko nebo dokonce Králický Sněžník s pramenem řeky Moravy a další se staly východními Čechami, Slavonice, Dačice Čechami jižními. Seznam by byl dlouhý a já si přijel prohlédnout, jak vypadaly Dačice tehdy a dnes.

Co daly Dačice světu? První kostkový cukr! To se stalo v roce 1841. Různí dietologové nás přesvědčují, že cukr je jed a sprosté slovo. Je to pravda, hlavně pokud přidáme, že lidstvo od té doby neustále vymýšlí, jak to udělat, aby se co nejméně hýbalo. Pak legračně buduje fitcentra, v nichž týrají svá těla, aby mohlo poté zasednout k televizi a sledovat programy o vaření. Myslím si snad, že lidstvo je pitomé? Jelikož se mezi lidstvo počítám, sebekriticky tvrdím, že ano.

Kostka cukru má v Dačicích dokonce pomník. Nejen cukr, v roce 1940 začala místní firma Stejskal-Novotný vyrábět plnicí pera, po znárodnění se podnik přejmenoval na Centropen. To ovšem nebyl dačický vynález celosvětový jako kostka cukru. A plnicí pera? Samozřejmě, že jsem jako žák školou povinný umazal spoustu oblečení a nejen oblečení inkoustem, který se v té době nedal pořádně vyprat. Kdo dnes píše plnicím perem? Mám jedno schované se zlatým či pozlaceným hrotem, dostal jsem ho na památku, když jsem se loučil na pracovišti, kde mi bylo fajn co se týče společnosti, ale peněženka naříkala.

Všechno souvisí se vším, v dalším podniku jsme hodně jezdili měřit pro projekty zemědělských staveb, osud nás zavál i do Dačic a několika vesnic v okolí. Spali jsme v hotelu, jehož polohu si nepamatuju, možná to byl ten stejný, v jakém jsem přespal letos.

Moc jsme se tenkrát pochvalovali stravu v restauraci, jednou jsme se najedli v jiné hospodě a opět maximální spokojenost. Tenkrát nám někdo řekl, že v Dačicích se prostě jí dobře všude. Po mnoha letech jsme s dětmi Dačicemi prošli a zase jídlo skvělé. Mimochodem, ten dálkový etapový pochod pořádali Brňáci a ona cesta jižní Moravou začínala ve Slavonicích, Moravané vědí svoje, Jihočeskému kraji se posmívají.

V roce 1935 se železniční stanice jmenovala Dačice na Moravě. Dnes tu takový nával nebývá, vláček sem jezdívá krásný, přijel jsem s ním až z Havlíčkova Brodu. Opodál je jakási stavba, vytvořená pro zemědělce, asi tady projektoval tehdejší můj zaměstnavatel na výsledcích našeho měření. Mám být hrdý? Takových staveb fungujících i zpustlých potkávám na svých toulkách dost. Jen ta paměť, takže bacha, všechny moje vzpomínky můžou být vymyšlené.