Vencovy pindy: Jizerskými horami

Už jsem psal, že jsem toužil ujít sto kilometrů za jeden den. Sen. Sedm let to trvalo. Za tu dobu jsem na vojně sloužil, na kole jezdil, flámoval (hodně), občas jsem se i k práci dostal. O snu jsem nikomu nevykládal, řekli by o mně, že jsem vůl. Snít se má o auťáku, krásné ženské (chlapovi), fantastické dovolené. Byli jsme limitováni zadrátovanou republikou, ale žít se musí. A bez snů se žít nedá.

Naše rodina měla chalupu blízko Liberce - v Jitravě. Jako syn spíše nezdárný jsem občas přijel tátovi, který se tady zakopal coby důchodce, pomoci. On ani nechtěl, aby mu někdo pomáhal, protože sám všechno uměl nejlíp, ale chtěl společnost. Měl radost, urazil by se, kdybych s ním v sobotu večer nešel do hospody. Byl ve vesnici dost oblíbený, místní s ním chtěli hrát maryáš. Hru, kterou měl rád, ale někdy si chtěl popovídat, zazpívat, sice falešně, ovšem s chutí.

"Já hrát dneska nebudu, mám tu kluka, ten mě zastoupí."

Já musel hrát, ať se mi chtělo či nikoliv. Taky panáky jsem za něj musel pít. Hodně lidí mu posílalo frťana, on ve svém věku kořalku nemohl, tak mi ji posílal. Naštěstí tu bylo zvykem pít panáky malé.

V sobotu se vždycky objevila parta asi 5 kluků z Liberce. Pod vrchem Vápenný prozkoumávali jeskyně. Měli tam dřevěnou boudu na spaní, bavili se. Organizovaní jeskyňáři, tihle lidi prostě bývají fajn.

Přišli s kytarou, a protože se chovali přirozeně, místní je měli rádi. V sobotu tenkrát nechodili do hospody jen opilci, byla doba, kdy ještě neničily rodinné večery televizní seriály blbé, případně ještě blbější. Mnohý místní štamgast se musel slušně obléci, protože se s ním vyrazila manželka.

O zábavu se staral harmonikář Lojza, tomu bylo pomalu osmdesát, taky si musel odfrknout, hned po něm nastoupil kluci s kytarou a písničkami trampskými. Sobotní večery, bez televize, bez grilování zlevněných klobás.

Kluci byli zhruba moje generace. Jednou z nich vypadlo, že chodí vždycky v říjnu Jizerskou stovku. Já sice o stovce snil, ale v podstatě jsem nevěděl, kde sehnat informace. Už jsem se s nimi chystal v roce 1970, nějak to nevyšlo.

Prvně jsem do Liberce zavítal v říjnu 1971. To už jsem měl za sebou pět stovek, o kterých jsem tu psal.

Atmosféra v Liberci byla neopakovatelná. Dálkoplazi, kteří už tehdy brouzdali po Československu sem a tam, tady byli v menšině. Pochod pořádala Fakulta tělesné výchovy vysoké školy strojní a textilní. Študáci, do toho lyžaři, připravující se na sezónu, vandráci. Od prvního ročníku v roce 1964 pořádali akci jako závod. Chytré řeči turistických znalců, kteří tak rádi zakazovali na pochodech závodění, pořadatele míjely. Možná proto pravověrní turisté sem tolik nezajížděli.

Start byl společný, a protože se jednalo vždycky o několik stovek účastníků, bvla na začátku pěkná mela. Většina lidí Jizerky znala, takže my odjinud jsme ani zabloudit nemohli. Trasa převážně po turistických značkách, štrůdl s baterkami. Nepamatuju ani v pozdějších letech tolik srandy. Z ročníků, kterých jsem se zúčastnil, vkládám statistiky. Srovnávat není s čím. Tolik žen na startu a samozřejmě i v cíli. Když jsem stovky v polovině devadesátých let opouštěl, pomalu se vyvěšoval prapor, objevila-li se na startu stovky žena. To se pak kolem ní točilo třicet podnapilých pánů. Přeháním? Možná, ale zase ne tolik.

Podobnou atmosféru jeko v Jizerkách jsem snad zažil jednou v Žilině, kde tamní krásnou stovku pořádala Vysoká škola dopravní, která byla jedina v Československu, takže se tam skutečně mluvilo "československy".

Ale jsem v Liberci. Jizerská stovka nebyla těžká, ač ji mnozí označovali za prasárnu. Z Liberce pochopiteně nahoru, přes Novou louku do Hejnic, kde jsme výšku ztratili. Po silnici do Nového Města pod Smrkem a následovala vyhlášená lahůdka. Výstup na Smrk. I sníh býval. V jedenasedmdesátém jsem ještě moc zkušeností neměl, s časem něco přes 17 hodin jsem byl spokojený. V noci mráz, přes den poměrně teplo. Ještě třkrát jsem tuhle trasu prošel, proklusal, to už kolem 14 hodin, spíš rychleji. Myslím, že stovka neměla celých sto kilometrů.

Na trase se potuloval vlčák, prý pravidelně. Pokaždé se ztratil, ale v Liberci bylo shledání s paničkou, která závodila. Zlé jazyky tvrdili, že byl chytrej, vyběhl na Smrk a pak si řekl, vy mě můžete...

Kontroly byly nelítostné, nic nešlo vokecat. Dobře namazaný stroj. V roce 1971 jsem dostal poštou cyklostylované výsledky, kde byly i časy na jednotlivých kontrolách. To v dalších ročnících zmizelo, ale celkové výsledky byly kompletní. Podle poštovních razítek každý dostal zásilku do 10 dnů po pochodu, spíš závodu. Když veznu, že účastníků bylo několik stovek, bez internetu a jiných vymožeností... Byly sice plné překlepů, ale teď jsem je začal pročítat a objevuji tolik jmen, která už jsem pozapomněl.

Ze Smrku už to byla, řekl bych, že brnkačka. Rozednívalo se, úsek na Jizerku byl kouzelný. Přestože se šlo, běželo po veřejných turistických značkách, právě tenhle úsek byl příčinou, proč se po letech stala z Jizerské stovky Liberecká. Ochránci přírody usoudili, že pár stovek pochodníků, kteří jenom projdou, nevratně zničí přírodu Jizerských hor. Lyžařská Jizerská padesátka existuje dodnes, přestože počty lyžařů jsou několikanásobně vyší. Z Jizerky jsme prošli až téměř na dohled Krkonoš a vraceli se kolem přehradní nádrže Souš.

V době mého pochodování již zde byla zásobárna pitné vody pro Liberec, ale ještě jsem kdysi stačil vidět přehradu na Souši jako rekreační oblast, se stanováním a dokonce s plachetnicemi. Nedá mi, abych nezařadil pohlednici ze své sbírky, přestože se pochodu nijak netýká. V sedmdesátých letech zde byl les, cedule se zákazem vstupu. Později les, díky pomoci elektrárny polských přátel Bogatynia, zmizel. Když jsem před pár lety projížděl tudy na kole, byla situace zase jiná.

Lidé, milující terén, byli ze silnice Souš - Smědava otrávení, poznal jsem jiné, kteří byli nadšení. Konečně silnice. Na Smědavě je hospoda dodnes. Tenkrát zde byla občerstvovačka, za tehdejší pětku startovného dostali jsme polívku, čaj, pivo bylo k mání za vlastní. A zase do lesa, na vrchol Jizery jsme nelezli, ale pěkně jsme ji obešli. Celkem malé stoupání a pak už jen rovina či klesání přes Bedřichov do Liberce, start i cíl byl blízko Lidových sadů. V přecpané tělocvičně jsme měli uložená zavazadla, nepamatuju, že by se někomu něco ztratilo. S hygienou to bylo všelijaké, ale to byl problém všech dálkových pochodů a myslím, že trvá dodnes. Nakonec, přece nejsme taková čuňata, abychom se museli pořád mejt.

Zúčastnil jsem se ještě 13.10.1973, 12.10.1974 a 11.10.1975. Fantastická byla stovka v roce 1973. Ve středu nebo ve čtvrtek napadl sníh, myslím, že nahoře ho bylo snad 20 centimetrů. Pak se vyjasnilo. V pátek o půlnoci jsme startovali do mrazu, podle pořadatelů až -8°. I přes den bylo spíš kolem nuly. Kdo má rád kýče, má ho mít. Na start se vyjasnilo a byl úplněk! Baterky byly na ozdobu. Na neuvěřitelné stíny v zasněženém lese nemůžu nikdy zapomenout. Protože chrti v čele pelotonu čerstvý sníh pěkně ušlapali, nám ostatním se šlo parádně, ani tvrdý ani měkký podklad. Úplněk vystřídal slunečný den.

Když někdo vzpomene na Jizerskou stovku, vybaví se mi tenhle ročník. Poznal jsem lidi, kteří nikam jinam na pochody nejezdili, zde museli být. Na konci pochodu nečekal diplom, ale odznak. Měl červenou barvu, kdo šel potřetí, dostal modrý, kdo popáté, měl bílý. Při účasti několika stovek pochodujících bylo skoro neuvěřitelné, že v cíli byly seznamy, kdo kolik stovek v minulosti ušel. Modrý jsem dostal v roce 1974, bílý až v roce 1977. To ovšem už se stovka jmenovala Libereckem a trasa vedla úplně jinam, přes Ještěd.

Trasa krásná, atraktivní. Asi i těžší než byla původní. Mrzelo mě, že se nešlo obráceně. Nádherné partie kolem rozhleden Královka, Bramberk, Špičák, se šly potmě. Kdo šel z Jeřmanic přes Javorník a Rašovský hřeben na Ještěd, dobře ví, co to je za nádheru. Už tenkrát jsem říkal pořadatelům, že by nebylo od věci, trasu obrátit, protože závěr přes Chrastavu byl trochu nudnější. Ale byl lehký a o to asi pořadatelům šlo, aby závěr nebyl příliš obtížný. Samozřejmě, že připomínku od nějakého Víška nikdo nebral vážně a pokud je mi známo, léta se chodilo takhle.

Už jsem se nikdy nezúčastnil. Nebyl čas, zvětšovala se nám rodina, muselo se víc pracovat, bylo třeba korunek na sunárek.

Možná je to můj dojem, kdy se mi neustále vrací zážitek z roku 1973, ale zdálo se mi, jakoby nová trasa ztratila Genius loci. Snad můj osobní problém.

Mám výsledkové listiny ze všech 4 ročníků Jizerské stovky, z Liberecké nemám nic. Je to vždy několik cyklostylovaných stránek, které by nikomu moc neřekly. A tak sem kopíruju jen úryvky, ze kterých je zřejmé, že škola musela pořádat tenhle závod vždy k nějakému výročí, založení KSČ a podobně. Přestože akce neměla s politkou souvislost ani co by za nehet vešlo. Spousta účastníků se prezentovala jako soukromníci, bez příslušnosti k nějakému sportovnímu oddílu. Ředitelství školy si odfajfkovalo politckou akci a mělo klid. A my,běžní účastníci? Přiznám se, že teprve teď, když v těch 40 let starých papírech šátrám, všiml jsem si, jaká výročí jsem oslavoval.

Rok 1971. K padesátému výročí založení KSČ...

Soukromník Víšek došel za 17:11

Rok 1971. Vkládám sem hlavně kvůli statistice, kde mě nejvíc fascinuje výraz, že došlo 313 hrdinů. Měl jsem s tím tenkrát problémy v práci, protože jsem se vytahoval a kolegové o mně nějaký čas říkali "Hele, Ty vole, hrdina!"

Výstřižek z Československého sportu v říjnu 1971. Vlastně se týkal Novopacké padesátky (tu jsem nikdy nešel), která se šla v neděli, druhý den po Jizerské stovce. Už tenkrát byli nadšenci, kteří zkoušeli, jestli se po stovce musí jen odpočívat nebo si šoupnout ještě padesátikilometrový kousek. Vyskytují se zde jména Šolcová, Vodičková, Havlová, Štrunc, tedy lidi, se kterými jsem v dalších letech dost skamarádil.

1973. Jen tak zběžně vidím Luďka Simandla, Jirku Fuknera, oba již dávno na pravdě boží, Vláďu Lercha, který patřil mezi pochodnickou špičku, ale tenhle pochod jaksi nedokázal zvládnout na špici, Jirku Vaněčka ze Šumperka, , Vláďu Stránského a Jirku Červeného, Honzu Šneiberga, Frantu Starého...

1973. Tady už se pyšním časem pod 14 hodin. Jak vidím, došel jsem s Petrem Dračínským ze Sezemic, studentem chemické vejšky. Kdepak je mu konec? A taky vidím Mojmíra Stuchlíka, reprezentanta ve skocích na lyžích, Gerharda Palma, Víťu Mikulu...

To bylo ženskejch, co? Skoro se mi chce napsat, že za komunistů byly ženy zdatnější. Ale moh bych taky dostat přes hubu, že jsem stará struktura.

1974

I k výročí Slovenského národního povstání jsme chodili.

1974

Tady jsem se zase podtrhnul, něco přes 14 hodin. A jak vidím, doklopýtal jsem s Honzou Šneibergem, ten byl, tuším z Vesce u Liberce, kde se nedávno konalo slavné i neslavné mistrovství světa v lyžování. Znal jsem i Honzovy rodiče, kteří ho často doprovázeli a fandili mu. To jsou ty vzpomínky, najednou se vynoří někdo, na koho už jsem zapomněl. Jak tak koukám, hned ve vedlejším sloupci, na stejném řádku, se vyskytuje legendární Franta Málek. Tenkrát jsem ho naštval, on myslel, že spolu kamarádsky dojdeme a já mu utek! Byl pomalej, málo trénoval.

Sedm stovek účastníků, společný start a hned do terénu.

1975

Už se šetřilo papírem a tím jsem se dostal na první stránku výsledků. Ale čas nebyl nejhorší. Zběžně vidím Jirku Jandíka, který závodil v červené soupravě a moje manželka nevěděla, jak se jmenuje a říkala mu Malej červenej z Liberce. A taky Vlasta Rulcová, reprezentantka v maratónu. A Vláďa Vachek, který ovšem svým působením patří spíš do pozdějších let.