Juwana Jenkins

Blues je nádherná muzika. Je mi úplně jedno, poslouchám-li Bessie Smith nebo Rolling Stones.
Je to už víc jak 10 let, kdy jsem často chodíval do Malostranské besedy na Blues párty. Hlavním účinkujícím byl Antonín Smrčka se svým Tony Blues Bandem. Před ním obyčejně vystupovali hosté, často mladé bluesové kapely. Večery se protahovaly až přes půlnoc, těžko odcházet, těžko jsem chytal poslední metro, noční autobus naše sídliště tenkrát objížděl. Moc jsem se nevyspal, ráno jsem do práce musel.

Blues je černá muzika, noc jí sluší. Jistě, i na sluníčku se dá blues hrát, ale není to ono. S Tony Blues bandem často zpívala Tonya Graves, malinká černoška neustále si nahazující padající ramínko. Ta posléze odešla k jiným kapelám, dnes žije v Praze, založila si rodinu, je svým způsobem populární..

Objevila se jiná černá zpěvačka, Juwana Jenkins, která se sympaticky snažila o češtinu. Nezapomenutelné bylo vyprávění o zabijačce, na kterou bylo pozvána.

"A já míchala, míchala, míchala..."

Až ji musel kapelník Smrčka umlčet, míchala by furt. Ano, kdo se někdy zúčastnil zabijačky, ví, jak důležité je míchat polévku, dokud nevychladne. Jinak se může prdelačka vylejt. Práce pro člověka, který třeba není tak šikovný, ale je trpělivý. Zpěvačka temperamentní, nepůsobila jako někdo, kdo má velkou trpělivost. Dojem může být mylný, však víme.

Protože stále sleduju, aspoň okrajově, bluesovou scénu, na jméno Juwana Jenkins jsem narazil, ale naživo jsem ji od té doby neviděl.

Nedávno jsem objevil, že existuje Jack Dock, jazzový a bluesový klub. Na levém břehu Vltavy, na Janáčkově nábřeží, jen kousek od Jiráskova mostu. Hezké www stránky, z nich jsem se dozvěděl, že Juwana Jenkins se skupinou Mojo Band má v předvečer svátku svatého Václava, koncert.

Zarezervoval jsem si sezení, mile mě překvapilo lidské vstupné, 150 korun a důchodci přes 65 let jenom 90. Velká sleva pro nás, staré. Možná v tom je i kalkul, že v hodiny, kdy se koncerty v klubu konají, lidé mojí generace dávno usnuli u dvěstětřicátéhošestého dílu desátého pokračování nějakého inteligentního seriálu. Za živou muziku v současnosti se platívá víc. Stolové zařízení, ceny jídel a nápojů už tak lidové nejsou. Ovšem 43 korun za Plzeň v prakticky nočním podniku..., to zas tak příšerný není, ale přišel jsem za muzikou.

Chtěl jsem vědět více o zpěvačce i kapele. Google mě ovšem nabízel neustále informace o tom, jak byla Juwana milenkou známého české režiséra. Pro mě jako by žádný bulvár neexistoval, mě prostě drby, které tyhle tiskoviny prezentují, nezajímá. Google ovšem byl zarputilý. Snad hodinu do mě hustil kolem dokola kecy o věcech, po kterých mi nic není. S bídou jsem se dozvěděl, že věk Juwany Jenkins je něco přes 35, že pochází z Philadelphie, že zpívala gospely, je kromě toho herečkou, tanečnicí a učitelkou angličtiny. Nedočetl jsem se, že je divoškou, tak na mě zapůsobila, myslím, v dobrém smyslu.

Nedovedu odborně rozebrat koncert, nejsem recenzent. Buď se mi líbí, nebo nelíbí. Tahle černá dračice se mi nemohla nelíbit. Skvělá, stejně jako kapela Mojo Band, vedená hráčem na foukačku Charlie Slavíkem. Pianista byl úžasný. Dali mi místo hned u pódia, zřejmě měli pocit, že takoví stařečci blbě vidí. Viděl jsem moc dobře, bylo na co koukat. Juwana se pohybovala většinou asi dva metry ode mne.

Měl bych o zpěvačce mluvit jako o afroameričance, ale ona si to nezaslouží. Je to nádherná černoška! Pokud tím někoho popudím, tak prohlašuju, že nepotřebuju používat obezličky, aby svět viděl, jaký nejsem rasista. Nebudu o sobě tvrdit, jak jsem dospěl k názoru, že rasismus je svinstvo. Já totiž vůbec nechápu, proč rasismus existuje. Není to moje zásluha, prostě jsem se takový narodil, vyrostl v takové rodině, to jsou spíš geny. Nechápu, proč bych měl být něco lepšího nebo horšího, protože jsem běloch. Ale to jsem trochu utekl od blues.

Juwana zpívala anglicky, i více tak mluvila, dnešní mladí rozumí stále víc, cítm se v tomto ohledu trochu méněcenný. Se svou znalostí azbuky. Ona mluví i hezky česky, roztomile, dobře vyslovuje, jen skloňování a podobné hlouposti jí úplně nejde. Však i na mě promluvila.

"Moh byste mi, prosím, laskavě podat ten židle?"

Vedle mě byla volná. Vyskočil jsem, co vyletěl, a podával. Usmála se, poděkovala, říkala, že bude zpívat píseň pomalou, že si při ní sedne. Po skladbě následovalo:

"Děkuji za židle."

Byl jsem pyšný, stal jsem součástí onoho krásného večera, spíš počínající noci. Koncert začal v deset večer, skončil ve čtvrt na dvě. Ano, blues se má hrát v noci. Černá hudba. Byl vlahý večer, jak tak v letošním babím létě je. Odcházel jsem přes most a dále podél Vltavy k mostu Palackého. Kolem mě se trousily dvojice mladých, někdy i mírně ovíněných, tak jako já kdysi. Jako bych se vrátil.

Vůbec mi večer připadal jako návrat. Cítil jsem se zvláštně. Popíjel jsem opatrně Plzeň, protože po nemoci se jné pivo pít nemá. Prazdroj je lék.

A ještě něco. Asi před pěti lety jsem si takhle zjara koupil černé manšestráky. Takové ty kalhoty, které se musí pořád kartáčovat, každé smítko je na nich vidět. Líbily se mi, nebyly nejlevnější, i trochu těsné, ale co, bude léto, budu se hodně pohybovat, něco shodím a na podzim vyrazím vystrojený za fešáka. Omyl. Proč se to stalo, nevím, ale přibral jsem. Párkrát jsem kalhoty oblékl, břicho jsem musel zatahovat, špatně jsem se cítil. Holky skončily na ramínku, kde na mě čekaly, až zhubnu. Asi 5 let.

Stalo se právě nedávno. V pátek jsem je pohodlně oblékl, i při sezení byly naprosto pohodlné. To vlastně patřilo k mému návratu. Pokud by někdo chtěl recept na hubnutí, udělal jsem si nějaké známosti mezi chirurgy ve Všeobecné fakultní nemocnici, pokusím se přimluvit.

Myslím, že musím skončit odkazem na ukázku jiného koncertu Juwany Jenkins a Mojo Bandu. Ukázka zde.