neděle 18. září 2011

Nejsou jen stovky

Došlo mi až po 5 stovkách. Po pravdě řečeno, chtělo se mi chodit, a žádná stovka se nekonala. Do té doby jsem necítil potřebu zabývat se nějakými usmolenými padesátkami. Chytré řeči o tom, že normální člověk by měl začít s kratšími vzdálenostmi, dále si délku zvyšovat, případně i na stovku se připravit, jsou asi logické a správné. U normálního člověka. Normální člověk přemýšlí. Normální člověk ale nezažije situaci, kdy vyrazí oblečený do tesilových kalhot, sto kilometrů sice ujde, ale stav jeho končetin a celého těla... darmo mluvit.

Mně skutečně o nic jiného, než o 100 km, nešlo. Zalíbila se mi atmosféra, společnost. Psal jsem tu už o tom, jak ortodoxní turisté se byli ochotní nechat upálit pro svou pravdu. Stovky nejsou turistika, ničí zdraví, dávají špatný příklad mládeži, kazí pracovní morálku socialistického člověka, takový pracující je po pochodu fyzicky zničený, nemůže podávat při plnění pracovních úkolů plný výkon. Spoustu kravin bylo možno zaslechnout.

Budu spravedlivý. Nebyli jsme o tolik lepší. Mluvili jsme o zaprděných starcích, kteří už těžko udrží moč, závidí nám, ať už jdou se svými kecy do háje. Naprosto zbytečné diskuze, jsme dnes o tolik rozumější, třeba v jiných situacích? Naštěstí se našlo dost rozumných lidí na obou stranách, kteří brali dálkové pochody a turistiku vůbec jako zábavu, ne jako cestu k trochu podivné slávě.

Dálkový pochod pro nás byla stovka, přistoupili jsme i na padesátku. Něco kratšího? prokristapnána, ať vezmou košík a jdou do lesa na houby. Některé pochody měly i trasy 25 km, které se označovaly jako trasy dětské. Už nevím přesně, kde, ale byly případy, kdy dospělého účastníka prostě na start kratšího pochodu než 50 km nevzali. Jenom, když měl sebou nezletilé dítě. Pakárna? Vždyť jsme jenom lidé.

Padesátka je pro trénovaného, zdravého dospěláka, nádherná trasa. Odpadá pinožení v noci, pokud jsem schopný održet tempo 6 km/hod., zbývá v limitu 12 hodin spousta času na sbírání dojmů z krajiny i na posezení u dobrého oběda.

Podzim v roce 1971 byl nádherný. Plný slunce, barev, prostě babí léto přesně podle učebnice.
A tak první moje padesátka se konala v Českém Brodě. Pravděpodobně tam měli v tělocvičně ubytování ve vlastním spacáku na podlaze, nevím. Jsem Pražák a tak jsem vyrazil až ráno vlakem. Po prezentaci následovala společná fotka.
Nikoho nepoznávám. Jenom sebe. Sedmý zprava v horní řadě v černém svetru (jiný jsem neměl), přes nějž je vidět popruh od chlebníku. Ano, turista mého střihu nosil chlebník.
Celá společnost šla padesátku. Pokusil jsem se účastníky spočítat, pak mě napadlo, že to je k ničemu. Tak 70 až 80, určitě chybí někteří, kteří se ze zásady nefotí, případně se bojí, že bude fotka někde zveřejněná, uvidí ji někdo známý, a bude si něj tropit šoufky. Protože nás odvezli na místo startu do Uhlřských Janovic autobusem, musel být dopravní prostředek přeplněný. Nebo byli dva? Je to už dávno...

Trasa byla nádherná, po ranní mlze vykouklo slunce. Protože trasu přikládám, kdo Posázaví zná, uzná, že pochod nemohl být nudný. Šel jsem poměrně rychle, chytil jsem se skupinky stejného tempa. Sympatičtí lidé, i do hospody jsme zašli. Také zde jsem vyslechl názor, že stovky chodit je blbost, padesátka to je přesně ono, a něco kratšího je taky volovina. Dnes už se jenom usmívám. Stovkaři ohrnovali nos nad kratšími trasami, padesátkaři taky, ale ti měli navíc kroucení hlavy nad blázny, kteří chodí víc. Zdá se někomu, že se svět sice mění, ale lidi jsou pořád stejní? Jak bychom chtěli shodnout se vůbec na něčem?

Fotku mi poslali poštou, byla místo diplomu, na jejím rubu bylo potvrzení. Jak vidno, tito turisté se nerozpakovali napsat do hodnocení i čas. Vítězství rozumu, proč hodnocení zamlčovat, nikdo nebyl za to, že došel až v limitu, buzerován.


O týden později jsem se v pátek večer uložil do nočního flamendráku. Tyhle osobní vlaky už nám dráha dnes neposkytuje. Mezi námi, kolik cestujících by v nich sedělo. Ráno jsem vystoupil v Sokolově, proslulém spíš těžbou uhlí a elektrárnami, než krajinou, vhodnou k turistickému vyžití. Znalci situace mě asi okřiknou. Krušné hory jsou pěkné, jen jsme si je trochu "upravili", aby nám sloužily.
Přiznám se, že se mi podrobnosti pochodu vypadly z hlavy. Kdyby jen to...

Snad jen mžik. Plzeňáci Štrunc a Kopelent mírně vrtěli hlavou, kde jsem se tu vzal, pro Plzeňáka je Pražák vždycky podezřelej, kdo za to vlastně může? Nechme to koňovi, ten má větší hlavu. Jenom si hledám alibi, mám rád Prazdroj a líbí se mi, jak v současnosti hraje fotbal plzeňská Viktorka.

Nedostali jsme diplom, ale já už měl zakoupený notýsek na razítka a potvrzení. Důkaz toho, že jsem definitivně jako dálkoplaz zblbnul. Pan Robert Mašek dálkových pochodů, známá postava, velký organizátor, od pohledu prima chlap. Mám ho v notýsku aspoň podepsaného.

Další týden byla Jizerská stovka, o které jsem psal minule, tím končila dálkoplazecká sezóna. Žádné zimní pochody závějemi se nekonaly. Jeden z těch, kteří později celá léta pořádali stovky za mrazů, ve sněhu, Honza Zajíček, se v osobním vyznání v posledních letech svého života, vyádřil asi tak, že by to už nedělal, že to je volovina. Zmoudření? Já myslím, že od lidí, kteří jsou schopni chodit supertěžké pochody, nemůže chtít, aby byli moudří. Byl jsem taky takový, a když tak sleduju cvrkot dnešních supervytrvalců, těžko to bude někdy jinak. Vždyť jsme se tak rádi předváděli a předvádíme, nemůžeme počítat se změnou.

Celou zimu, která tehdy byla poměrně mírná, jsem chodil v okolí Prahy, po Brdech (Hřebenech), v Posází, kolem Berounky. V pohorkách, za příklad mi snad sloužil Emil Zátopek, který se na svá olympijská vítězsví připravoval běháním ve vojenských bagančatech.

Shodil jsem mnoho kil, dokonce i košile do divadla mi plandala kolem krku. Přihlásil jsem do turistického oddílu TJ Praga (dnes Klub pražských turistů), výlety s nimi mi nevyhovovaly, 15 km mi připadalo, jako když v třicetistupňovém vedru nalejou žíznivému malý pivo.

Stejný pocit byl z Tříkrálového pochodu z ruzyňského letiště do Roztok

Padesátky jsem tedy na milost vzal, proto jsem se vydal koncem února na Jesenickou zimní padesátku. Vlakem do Šumperka. Pořádali místní svazáci, samozřejmě k výročí "Vítězného února", jak bylo zvykem psát. Leckde se takové pochody chodily, po letech jsem zjistil, že právě v Šumperku byl politický podtext velice silný. Byl jsem zde čtyřikrát, nikdy mě nenapadlo, že slavím bolševický svátek. Měl jsem k tomu soukromý důvod jiného rázu, ten nemůžu pominout, ač se nechci příliš rozepisovat, do mého života prostě patří. V roce 72 jsem se v Šumperku se sešel s dívkou z Prahy. Pikantní bylo, že jsme v Praze měli pracoviště asi 200 metrů od sebe. Potkali jsme se v podhůří Jeseníků. Ona byla rozhodnutá, podobně jako já, dálkovým pochodům se věnovat naplno. Asi bychom se určitě potkali jinde, však se těšila, že se pustí i do stovek.

Praštěná na to byla dost. Že o ní mluvím ošklivě? Ale ne! Normální nemohla úplně být, když nakonec skončila v manželství se mnou. Prožili jsme hezké roky, tři děti, dnes dospělé, jsme si nějak vychovali, osobně si myslím, že se na ně ve srabu můžu spolehnout, co bych vlastně chtěl víc.

To, že jsme se nakonec s Vlastou rozešli, je sice trochu smutné, pro někoho i nepochopitelné, ale to je všechno, co k tomu chci napsat. Prostě to tak bylo a je.

Pochod jsme šli celý spolu, jí tam kousnul pes, jeli jsme i vlakem domů, aniž jsme tušili...

O svazáckých pochodech v Šumperku už psát nebudu, takže na závěr trasy všech čtyř ročníků a upomínky.

Přece ještě něco! Historka. Měl jsem v rámci svého zaměstnání vyzvednout na Geodézii v Pradubicích (dnes Katastrální úřad) nějaké mapy. Cesta služební, tedy placená, v roce 1974. Rychlíkem jsem odjel z Prahy do Pardubic, vyřídil potřebné, dokonce jsem měl čas ještě před další cestou léčit svoje nachlazení grogem. Zakoupil jsem jízdenku na osobní vlak z Pardubic do Šumperka, tehdejších 16 korun za rychlíkový příplatek bylo hodně. Čekal jsem na nástupišti, v tom přijel z Prahy rychlík, z okna na mě volala má milovaná, mávali s Frantou Dvořákem.

"Osobní vlak je zpožděný, cestujcí můžou použít rychlíku bez příplatku."

Usadil jsem se v kupé, měli jsme radost, že takhle budem v Zábřehu rychleji. Vlak se hnul.

Mapy!!! Zůstaly stočené v papírové rouře, opřené o sloup na nástupišti. Fakt to nebyla sranda. Dnes bych prostě musel mapy koupit znovu za svoje. Tenkrát sice taky, ale protože za komunistů byl kdejaký cár papírů, který se blížil mapě, utajený, to znamenalo vyšetřování Veřejné bezpečnosti, z toho plynoucí průser v práci, atd, atd.

Další stanice Choceň. Vyletěl jsem z vlaku do dopravní kanceláře, vylíčil svůj problém. Výpravčí volal do Pardubic.

"Máte je v dopravní kanceláři v Pardubicích. Kdo by takový papíry krad. Kdyby to bylo něco užitečnýho."

Koupil jsem za 4 koruny lístek na osobák, jenž mi před nosem ujel. Vlezl jsem do rychlíku. Bez příplatku. Není to daleko, ale přežít ve strachu těch dvacet minut, že mě průvodčí načapá... Zalezl jsem na záchod. Za chvíli se na mě někdo dobýval. Otvory dole ve dveřích jsem viděl, že to není nikdo v nádražácké uniformě. Přežil jsem, mapy jsem si vyzvedl a zjistil, že se do Šumperka ještě ten den nedostanu. Vlakem jsem dojel do České Třebové, tam jsem strávil noc na lavičce. Byl tam taky Skřivánek z Kolína, který zásadně nejzdil se spacákem, raději se v noci potloukal po nádražích. Česká Třebová byla pro podobné tuláky shovívavá. Prvním ranním vlakem jsme spou dojeli do Zábřeha, posléze i do Šumperka, bylo těsně před startem.

Mapy jsem dovezl po pochodu až do Prahy, zhluboka jsem si oddechl. Na jízdném jsem neušetřil nic a jak je v mé povaze, ještě jsem to na sebe vyžvanil kolegům, kteří místo aby mě politovali, dělali si ze mě prču.
Krásně vyvedené ze skla a byl k tomu dřevěný stojánek, abych si mohl upomínku postavit na stoleček nebo dokonce na pracovní stůl. To mě nikdy nenapadlo, ale byla by to asi sranda.










Facebook - Víškovy střípky z DP


1 komentář:

Vlaďa Štěrba řekl(a)...

Četl jsem si komentář o Robertovi Maškovi. Takže: 17. září letos bude mít 89 roků (*1927) Na našich klubových stránkách jsem ho našel na jedné z fotek (adresa: http://turiste.turistika.cz/sokolov/club-gallery.php?cat-id=925&item-offset=1&club-id=5 )
Zdravím. Vlaďa Štěrba