Přepadla mě Vášeň

Kdy? Asi před šedesáti lety. Raflo mě to a už nepustilo. Pokud by mi dámy, případně pánové, záviděly, není, možná, co.

Poprvé? Asi na povinném školním představení, před 60 lety bych tipoval film o sovětských pionýrech. A prodávali eskymo. Za dvě padesát, po měně v roce 1953 za padesátník.

Vášeň může mít různé podoby, ta moje se týkala a stále týká návštěv biografů.

Se školou bývala sranda. Lítaly poznámky, tresty, za nevhodné chování. Zlobit se muselo.

Rád jsem chodíval později sám. Hlavně na filmy o sportovcích. Snad proto, že jsem po téhle stránce byl levej. To mě maminka vydrhla rejžákem, udělala z rošťáka z podolské divočiny, slušného hocha. Dostal jsem dvě, tři (?) koruny na lístek, k tomu korunu čtyřicet na rakvičku se šlehačkou, kupoval jsem ji na Václaváku v cukrárně vedle kina Alfa, ovšemže bývalého. Filmy si nepamatuju, rakvičky ano. Dnes mi nechutnají.
Ve 14 letech bylo zájmem mým i mých spolužáků se propašovat na filmy do 15 let nepřístupné. Po patnáctých narozeninách jsem začal brát na vědomí i filmy přístupné.

Už tehdy, stejně jako po celý můj život, mě přepadala mánie být pořádný, systematický. Zapisoval jsem si navštívené filmy do seznamu včetně názvu kina, kde jsem film viděl. Málem jsem brečel nad náhodou nedávno nalezenými papírky. Rok 1957, 1958, 1959. Následuje mezera asi čvrt století. Asi jsem začal považovat za důležité naučit se pořádně kouřit, sehnat někde levné čučo, prostě vypadat trochu jako chlap.
V jedenašedesátém jsem přestal na kino dostávat od rodičů, začal se sám živit, byl jsem bez dozoru v Ústí nad Labem, koupil jsem si tabatěrku, něco utratil za hospodu, na biograf zbýt muselo. Vymetl jsem kdeco. Kino Hraničář, Letní kino, kde se smělo kouřit, kino na Střekově, určitě byla ve městě i další, už zapomínám.

Televize mě nikdy nedostala. Pořídil jsem si ji až koncem šedesátých let, byl jsem varován, že bedýnce propadnu. Bedýnka měla v mém případě smůlu. Skvělé seriály mě míjely. Ne, že bych se nikdy nedíval, to bych kecal, ale občas jsem býval z místnosti i vykazován, když jsem si tropil posměšky z dramatických situací, které napsal Dietl nebo jiný autor. A to jsem ještě netušil, že přijde Dallas...

Do biografu jsem chodil stále, s dívkami, sám, později s manželkou, s dětmi, na služebních cestách, dokonce i někdy při turistických výpravách. Chodím dodnes, teď už jako pomalý penzista, ale cestou domů se mi v hlavě motají stejné myšlenky jako tehdy... Jako bych nezestárnul. Dokud ovšem nemusím do schodů. Podobné to mám i s divadlem, ale to je zas jiná disciplína.
V šedesátých letech jsem objevil na Letné, blízko hotelu Belvedere, kino Ponrepo, kino starých filmů, natočených většinou dávno před druhou světovou válkou. Nemívaly ani titulky, byly tlumočené simultánně. Rád vzpomínám na pána, který tlumočil americké veselohry Franka Capry. Tlumočník nám předváděl téměř umělecký dabing, rozohnil se, křičel-li herec, zvyšoval hlas i on.

Život šel dál, na Ponrepo jsem pomalu zapomínal, myslím, že se ještě někam stěhovalo před jeho nynějším bydlištěm v Bartolomějské ulici.

Na sídlišti jsem měl blízko do kina Kosmos, když dávali něco, co jsme museli s manželkou vidět, chodili jsme každý jiný den. Děti nám nikdo nehlídal. Mělo to výhodu, že jsme mohli varovat partnera před hovadinou. Ponrepo jsem si časem v Bartolomějské ulici znovu našel. Filmy jsou zase staré, ale usmívám se. Leckteré dílo, na které jsme kdysi stávali frontu na vstupenky, je dnes filmem archívním.

A tak se vracím k filmům z padesátých let. Ne k sovětským o pionýrech a partyzánech. K filmům italským a francouzským. Zvláště v Itálii se narodilo tolik skvělých tvůrců... Teď by měl následovat jmenovitý seznam oněch pánů. Ještě bych mohl na někoho zapomenout a v noci by mě dotyčný chodil strašit.

Oklikou jsem u Vášně. Tak jsem ukecaný. V roce 1954 ji natočil Luchino Visconti. Určitě jsem kdysi film viděl, možná jsem ho tehdy konzumoval stejně jako jiné kousky. Jistě se mi líbil, komu ne, tak je holt jiného ražení.

Těžko se rozhýbávám po nedávno prodělané nepříjemné operaci. Snažit se hýbat, chodit, hýbat se, to radí dnes lékaři, však už na to mají rehabilitační sestry neboli roztleskávačky. Prvním cílem je prodejna pečiva, aspoň pro rohlíky si dojdu. Jak se tam osměluju, sednu na tramvaj a jedu kam?

Ponrepo je hezké kino, s nízkým vstupným, 40 korun, důchodci a studenti 30. Zabořil jsem se do pohodlného sedadla. Chvíle, kvůli které ještě po tolika letech stále prožívám malý svátek. To mi film v televizi nemůže dát. Kafe, brambůrky, občas někdo něco kecne, někdo přijde, někdo odejde, dejte mi pokoj s tou pitomou kraksnou.
Po filmu Vášeň jsem těžko vstával. Nejen kvůli zdřevěnělým nohám a bolavé tělesné schránce. Byl jsem zatlačený do sedadla filmem. Co to je za krásu?
Barevný film, barvy se jevily trochu jinak než dnes. Milovníci dnešní technické dokonalosti by byli třeba i otrávení. Historické drama z doby boje Italů za sjednocení. Kolik historických dramat se v kinematografii už natočilo, často i zbytečně, jenom pro efekt, za velké peníze, pro velké peníze. Tady je příběh ženy, která zrazuje, a je zrazena sama, příběh krutý. Není to film, kdy se teprve v recenzi dozvím, co tím chtěl kdosi říci. Film s dějem, divák tuší, co se asi stane, přesto je cítit napětí.

Film jsem skutečně kdysi viděl, dávno už tomu, ale pamatuju si mnohé scény, konec nebyl pro mě žádným překvapením, přesto jsem po skončení byl nějakou dobu jakoby mimo. Herecké výkony, vše podmalováno nádhernou operní hudbou.

Zpěvná italština, titulky. Zde mě zarazilo, že některé věty nebyly vůbec v tiulkách přeloženy. Je zde dlouhý rozhovor milenců po společně strávené noci, vůbec ho neprovází český překlad a já si uvědomil, že to je jedno. Autor titulků asi usoudil, že je zbytečné překládat. Co si mohou ti lidé povídat? Stačí poslouchat melodii jejich hlasů. Alida Valli hraje hlavní roli. Její filmografie od roku 1936 do roku 2002 je obdivuhodná, stejně jako její krása, herecké umění.

Byl jsem tedy Vášní přepaden, za dva dny jsem prchal do Ponrepa znovu. Na Viscontiho snímek Hvězdy velkého vozu z roku 1965. S další kráskou, výbornou herečkou, Claudií Cardinale. Černobílý film, drama, jak jinak, jiné téma, opět film, který mě nenechal v klidu. Ten člověk uměl.

Jen mě mrzí, že jsem viděl dva poslední filmy z přehlídky k 105.výročí režisérova narození. Ostatní jsem propásl. Děsí mě představa, že by se někdo rozhodl natočit remake. Technická dokonalost daná třemi nebo bůhvíkolika déčky, s papírovými brejlemi, které jsou na nose tak protivné.

Obdivuju se technickému pokroku, co všechno nám ti chytří vymysleli, a my to užíváme. Tvůrci by ani dnes neměli zapomenout na duši, kterou jakékoliv slušné dílo musí mít. Jinak je zbytečné.

A ještě něco. Mluvím jako člověk, kterému nebylo dáno vyrůst do výšky basketbalové. Dnešní biografy, a to nechodím do multikin, mají pohodlné posezení, i mrňous vidí na titulky. Jen tak mimochodem vzpomínám na kino Sevastopol (naproti Slovanskému domu, teď tam snad je nějaká muzikálová scéna), kino předpremiérové, na tehdejší dobu skoro luxusní. Co jsem se na sedadle nakroutil, abych viděl přes člověka, který měřil 180. Takový pokrok mám rád.