Moje setkání se zdravotnictvím

Moje setkání se zdravotnictvím

"Pane Víšku, probuďte se, je 17.srpna 2011 10.30. Operace byla úspěšná."

Rozesmátý ženský obličej. Vzpomínám, vždyť jsem čekal na stole, všechno jsem jim stačil poblít, než mě uspali. Pud mi velel dát si ruku před pusu, což má při zvracení katastrofální účinky, zvratky se dostanou i na nemožná místa.. Teď jsem čistý, všechno je čisté.

"Jak hrála včera Plzeň?"

"3:1 vyhrála, vy máte vztah k Plzni?"

"Hlavně k Prazdroji."

"Na ten si chvilku počkáte, nečepujem. Vlastně ani čaj ne, všechno máte v kapačkách."

Vím, kapou to do mě od včera ráno. Jsem vyspalý. Jednotka intenzívní péče. Kolik nás tu je? Nevím. Jsme odděleni zastěnami. Z obou stran leží ženy, které "zlobí", dá-li se to říci o tak nemocných. Jsem za hodného, příliš často jsem si tenhle stav neužil. Všude je hodně lidí, sester, lékařů, nějak nestačím sledovat.

Předevčírem jsem šel k lékaři. Je mi blbě, bolí mě břicho. Ani mě nepustili domů. Mobily zvlášť nemiluju, ale v takové situaci zlatý vynález.

Co se mnou bude? Mladší lékař krčí rameny, rozhodující slovo bude mít šéf. Ten v úterý ráno udělal gesto, že mi bylo jasno. Čekám, až přijdu na řadu. Dvě flašky najednou do mě tečou, pomalu. Kap, kap, kap. Syn mi přinesl věci, které jsem si nadiktoval. V té chvíli zbytečnosti. Hodně čtení. Mám sebou i kus Švejka. Přesně litaratura, jakou potřebuju, zavře-li se knížka, dá se otevřít kdekoli.

Odpoledne přichází šéf s omluvným obličejem.

"Měl jste jít na sál, ale přivezli nám člověka, který si uřízl ruku na cirkulárce. Pochopíte, že má přednost."

"Jak dlouho?"

"Těžko odhadnout, hodinu, dvě..."

Rozumím. Všichni se ke mně chovají tak, že jim věřím. Jakousi hadičku nosem do žaludku mi cpou. Fuj. Na jak dlouho? Netušil jsem, že na pět dnů.

Přišla se mi představit anestezioložka.

"Budu vás uspávat."

"A vzbudí mě někdo?"

"Od toho tu jsme."

Jsem tedy na JIPce. Příjemný člověk, lékař, se mě vyptává. Teprve za pár dnů se dozvídám, že právě on mě operoval. Přijali mě jiní, rozhodli jiní, on řezal. Prý je to u chirurgů běžné, operující nechce mluvit s pacientem předem.

"Jaké jste měl potíže?"

"Asi tři týdny mi bylo všelijak, jednou průjem, jednou zácpa. Někdy mi chutnalo, druhý den na blití. Zdálo se mi, že mám zaražený prdy. Projel jsem se na kole, pomohlo to."

"Na větry je pohyb dobrej, ale přece jenom, když bolí břicho, je dobrý zajít k doktorovi."

"Já vlastně nikdy pořádně nemarodil."

"Teď jste si to vybral. Jak vám je?"

"Nic moc mě nebolí, ale jsem strašně unavenej."

"Zas bude dobře."

Všude samé přístroje, obrazovky zády ke mně. Zdá se mi, že tu je víc sester a lékařů než pacientů. Každou chvíli mi něco připnou, odepnou, přidržuje mě černý kluk. Guinea Bissau. Představuju si mapu Afriky, nějak mi nezabírá. Každou půlhodinu mi automaticky změří tlak, dívám se na nástěnné hodiny, jsou přesní.

Všichni jsou zaměstnáni, napadlo mě, že se vydržím celé hodiny dívat na práci. Nic jiného mi ani nezbývá, jsem po 14 hodinách vychrápaný.

"Holky, dala bych si topinku."

Taky bych si dal.

"Mám rád topinky z čerstvého chleba prudce vopečený na olejí, křupavý, uvnitř měkký, hodně česnekovaný pořádným česnekem. Na ně nastrouhám slovenský sýr, uzenou parenicu nebo oštiepok."

"Koukám, že ste pěkně mlsnej."

Proti mně sedí sestřička na první pohled sympatická, silnější postavy, dvoubarevné vlasy. Asi můj anděl. Třikrát mi přinese tyčinku, která se tváří jako lízátko, po vstrčení do úst cítím citronovou chuť. Ještě za pár dnů zaskakuje na jiném oddělení. Pamatujeme se na sebe.

Jak velký plat asi mají tito lidé? Netroufl bych se zeptat. Práce, která se nemůže poměřovat penězi. Kolik vydělá mluvčí zbytečné organizace, někdy má problém s gramatikou? Kreativní jedinci reklamních agentur, které jen zdražují zboží? Nebudu pokračovat, každý dělá, co umí.

Za dva týdny mě čtyřikrát stěhovali, ještě mi něco odsávali z průdušek, musel jsem vždy být pod stálou kotrolou. Hlídaly mě přístroje, za nimiž seděly zdravotní sestry, u nichž se počítá s naprostou spolehlivostí. Každá chybička může končit tragédií. Při vizitách jsem pochopil, že některé jsou vysoce kvalifikované, lékaři na ně musí mít spoleh. Vůbec jsem měl dojem, že jsem se dostal do soukolí dobře promazaného a fungujícího organizmu.

Na 4 odděleních jsem se setkal jen s jednou osobou, která byla spíš nepříjemná. Nebo se mi něco zdálo? Osobní antipatie? I ženy mají své dny.

Chirurgická klinika Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Lékař, který za jedné noční služby musel řešit můj kašel a dýchání.

"Kdo asi má vinu na tom, že se vám špatně dýchá. Člověče, vždyť máte 30 kilo nadváhy, kdo vás vykrmil?"

Tihle lidé umí říci pravdu do očí. Ještě jednou jsem ho viděl, nestačil jsem mu poděkovat.

Starší sestře jsem se omlouval, že jsem dostal průjem, musela mě posadit na mísu, poté umýt.

"Neomlouvejte se, kdybych tuhle práci nechtěla dělat, dávno bych pracovala jinde. Pomáhám lidem a ráda."

Nevypadala na svatou.

Někde tady v nemocničním areálu, jsem přišel v roce 1943 na svět. Určitě měl tenkrát někdo radost z prvního mého hovínka. Dnes, při velké vizitě, je zjevně spokojeno několik, určitě skvělých lékařů, že jsem dostal konečně průjem. kruh se uzavírá? Doufám, že ještě ne.

Mladší lékař se na mě zadíval:

"Vy jste ten cyklista, co? Nemocná střeva si léčí na kole. Vy umíte pobavit. Pan doktor Hubík, který mě operoval, díval se s velkým zájmem. Osahával břicho, téměř se zalíbením pozoroval hojící se ránu. Čišela z něj radost z dobře vykonané práce. Je ještě hodně lidí, kteří takový pocit mají? Pamatuju se na momenty, kdy jsem dostal za práci zaplaceno, živil jsem rodinu, přesto jsem měl radost, že se mi něco povedlo, prémii navíc jsem nebral.

Chci věřit tomu, že takoví lidé nevymřeli. Nebude mi přece někdo vykládat, že všichni do práce chodí jenom proto, že musí, a že by se na všechno nejraději vys..., že touhou všech je bejt za vodou. Nezávidím takovým, kteří denně otráveně stopnou budíka, už se těší na konec pracovní doby.

Rehabilitační sestry pomáhají po operacích pacientům vstávat, činit malé krůčky. Hádám se s nimi, že mám zažité pohybové návyky, ony se snaží je měnit. Asi mají pravdu. Překřtil jsem je na roztleskávačky. Jednu, jež mě má na starosti několik dnů, přirovnání pobavilo. Procházíme se po chodbě, povzbuzuje mě, dává mi za pravdu, na závěr mě zpraží, že stejně vstávám z postele blbě.

Získal jsem dojem, že jsem v rukou naprostých profesionálů. Napojený několik dnů na přístroje, ve spánku jsem se malinko pohnul, něco se mi z těla odlepilo, už zazní signál, sestra přiběhne.

Vidím jiné pacienty, někteří přímo čekají, až se jim cosi nebude líbit, za nic nepoděkují, vždyť si přece péči platí! Nejsem zkušený nemocniční harcovník, nemůžu srovnávat. Nemám rád lidi, kteří se v úřadech, v obchodech, ve všech službách chovají jako páni tvorstva, kteří mají právo na to, aby se podle nich točil svět. Přitom někdy stačí pár klidných slov, úsměv, vtip, sestra pohrozí, že mi dá výprask. A je dobře.

Nemocnice je určitě vybavená špičkovou technikou. Když už mi konečně podajíí jogurt, jím ho polévkovou lžící, sestra se smutně usměje. Jsme chudá nemocnice.

"Prosím vás, dávejte pozor na teploměr, už nemáme jediný navíc."

Vzpomenu si na prosklenné paláce, které si nastavěly zdravotní pojišťovny. Z peněz, které všichni platíme. Nemyslím, že by tyhle prostředky měly být probenděny na miliónových odměnách správních rad.

České zdravotnictví se nemá chválit, musí se nadávat. Proč psát obdivné články, když se někde na poliklinice žena v kartotéce, která tam sedí za pár tisícovek měsíčně, na mě nepodívá tak, jak by podle mého názoru měla. A už píšou, jak zdravotnictví stojí za prd. Je jich plný internet. Stesků, stížností, chytrých vět, o tom, že v cizině je všechno jinak. Často ti kritici byli maximálně u moře v Chorvatsku. Veřejnost je přesvědčená, že dobrá zpráva není zprávou.

Vyslovuju tedy obdiv, abych naštval nespokojené. Potkal jsem spoustu nedávno cizích lidí, kteří se spojili, pomáhali mi. V nemoci, kterou jsem si, dost možná, svým fanfarónstvím způsobil sám. Jsem přece zdravý jako řípa, moji rodiče se dožili vysokého věku, i praktickou lékařku jsem sháněl dodatečně, po operaci. Hned mi s úsměvem sdělila něco o tom, že tihle frajeři, co jsou pořád zdraví, se najednou sesypou...

Za posledních dvacet let se o pár let zvýšil průměrný věk. Různí, mnohdy téměř šamani, se nám snaží namluvit, že hlavním důvodem jsou měnící se stravovací návyky. Možná taky, ale až posléze. Hlavním důvodem je vývoj lékařské vědy, dnes lékaři prodlužují život v situacích, kdy před třiceti letech budoucí pozůstalé připravovali na smutnou skutečnost.

To, že tenkrát vládli komunisti, je vedlejší, prostě medicína byla jinde, nepleťme do věci politku.

Vyslovuju obdiv českému zdravotnictví, které přežilo dvacetiletou vládu doktora Plojhara, jenž vlastně nevěděl, jestli je farář nebo bolševik. Zdravotnictví přežívá i tu spoustu ministrů zdravotnictví po roce 1989 ze všech možných politických stran. Apoštolů na orloji není zdaleka tolik. Kdyby si každý z nich vzal jednoho náměstka, těžko by se vešli do běžného autobusu.

Dovede někdo, jen tak bez přípravy, vyjmenovat aspoň polovinu ministrů z posledních dvacet let? Osobně si jenom vzpomínám na ministryni, která nám chránila zdraví tím, že se nesměly volně prodávat kobližky, zatímco v rohlíkách se můžu prohrabat podle chuti. Asi proto, že se jich prodá víc. Paní doktorka hodila odpovědnost na Evropskou unii.

České zdravotnictví svou úroveň má. Poplatek za hospitalizaci ve výši 60 korun (brzy asi stovka) mi, jako důchodci s průměrným důchodem, nepřipadá jako likvidační. Za 15 dnů v nemocnici jsem zaplatil devět stovek, výpis z mého účtu mi sděluje, že jsem za srpen ušetřil proti jiným měsícům dva tisíce.

Spíš mě bolí, že třeba peníze nejdou tam, kam by jít měly. Kolik vychcánků se asi na prostředcích, určených na provoz nemocnic, přiživí. Nejsem přesvědčený o jejich správném využití. Zdravotní reformou hrozí všechny vlády už dvacet let. Osobně jsem v rozpacích.

Zdá se mi, že české zdravotnictví se vyvíjí, jeho úroveň zjevně stoupá. Navzdory politikům. Co jenom v parlamentu je bývalých lékařů, píšu bývalých, protože silně pochybuju, že by jednou tito lidé ještě dokázali naskočit do rychlíku, zvaného medicína.

Špatných článků o zdravotnictví je hodně, schválně píšu článek obdivný.

A ještě osobní věc. Před časem jsem napsal na blogu článek, dost odlehčený, myslím, že mi trochu chyběla pokora, chtěl jsem být vtipný. ("Nestrašte mi kamaráda!") Můj kamarád (od 14 let) se dostal do rukou lékařů, dělali s ním ledaccos, operovali mu ledvinu. Ani jsem se na něj v nemocnici nebyl podívat. On je nyní relativně v pořádku, jako člověk, který také byl dlouho zdravý, dnes už ví, jenom krčí rameny.

Byl se na mě podívat, pět minut mu dovolili. Měl jsem radost. Stejně jako ze záplavy esemesek a telefonických hovorů, návštěv kamarádů, dobrých lidí, pochopitelně svých potomků.

Nevím, jak se bude vyvíjet můj další zdravotní stav. Vím jenom tolik, že mnoho lidí mi upřímně přeje jenom dobré.

Skvělý pocit.

Pan doktor Hubík mi, než mě poslal za dalšími vyšetřeními, sdělil, že to už bude dobrý, že už se nebudu muset léčit cyklistikou. Věřím mu.

 BLOG TÝDEN