čtvrtek 29. září 2011

Juwana Jenkins

Blues je nádherná muzika. Je mi úplně jedno, poslouchám-li Bessie Smith nebo Rolling Stones.
Je to už víc jak 10 let, kdy jsem často chodíval do Malostranské besedy na Blues párty. Hlavním účinkujícím byl Antonín Smrčka se svým Tony Blues Bandem. Před ním obyčejně vystupovali hosté, často mladé bluesové kapely. Večery se protahovaly až přes půlnoc, těžko odcházet, těžko jsem chytal poslední metro, noční autobus naše sídliště tenkrát objížděl. Moc jsem se nevyspal, ráno jsem do práce musel.


Blues je černá muzika, noc jí sluší. Jistě, i na sluníčku se dá blues hrát, ale není to ono. S Tony Blues bandem často zpívala Tonya Graves, malinká černoška neustále si nahazující padající ramínko. Ta posléze odešla k jiným kapelám, dnes žije v Praze, založila si rodinu, je svým způsobem populární..


Objevila se jiná černá zpěvačka, Juwana Jenkins, která se sympaticky snažila o češtinu. Nezapomenutelné bylo vyprávění o zabijačce, na kterou bylo pozvána.


"A já míchala, míchala, míchala..."


Až ji musel kapelník Smrčka umlčet, míchala by furt. Ano, kdo se někdy zúčastnil zabijačky, ví, jak důležité je míchat polévku, dokud nevychladne. Jinak se může prdelačka vylejt. Práce pro člověka, který třeba není tak šikovný, ale je trpělivý. Zpěvačka temperamentní, nepůsobila jako někdo, kdo má velkou trpělivost. Dojem může být mylný, však víme.


Protože stále sleduju, aspoň okrajově, bluesovou scénu, na jméno Juwana Jenkins jsem narazil, ale naživo jsem ji od té doby neviděl.


Nedávno jsem objevil, že existuje Jack Dock, jazzový a bluesový klub. Na levém břehu Vltavy, na Janáčkově nábřeží, jen kousek od Jiráskova mostu. Hezké www stránky, z nich jsem se dozvěděl, že Juwana Jenkins se skupinou Mojo Band má v předvečer svátku svatého Václava, koncert.


Zarezervoval jsem si sezení, mile mě překvapilo lidské vstupné, 150 korun a důchodci přes 65 let jenom 90. Velká sleva pro nás, staré. Možná v tom je i kalkul, že v hodiny, kdy se koncerty v klubu konají, lidé mojí generace dávno usnuli u dvěstětřicátéhošestého dílu desátého pokračování nějakého inteligentního seriálu. Za živou muziku v současnosti se platívá víc. Stolové zařízení, ceny jídel a nápojů už tak lidové nejsou. Ovšem 43 korun za Plzeň v prakticky nočním podniku..., to zas tak příšerný není, ale přišel jsem za muzikou.


Chtěl jsem vědět více o zpěvačce i kapele. Google mě ovšem nabízel neustále informace o tom, jak byla Juwana milenkou známého české režiséra. Pro mě jako by žádný bulvár neexistoval, mě prostě drby, které tyhle tiskoviny prezentují, nezajímá. Google ovšem byl zarputilý. Snad hodinu do mě hustil kolem dokola kecy o věcech, po kterých mi nic není. S bídou jsem se dozvěděl, že věk Juwany Jenkins je něco přes 35, že pochází z Philadelphie, že zpívala gospely, je kromě toho herečkou, tanečnicí a učitelkou angličtiny. Nedočetl jsem se, že je divoškou, tak na mě zapůsobila, myslím, v dobrém smyslu.


Nedovedu odborně rozebrat koncert, nejsem recenzent. Buď se mi líbí, nebo nelíbí. Tahle černá dračice se mi nemohla nelíbit. Skvělá, stejně jako kapela Mojo Band, vedená hráčem na foukačku Charlie Slavíkem. Pianista byl úžasný. Dali mi místo hned u pódia, zřejmě měli pocit, že takoví stařečci blbě vidí. Viděl jsem moc dobře, bylo na co koukat. Juwana se pohybovala většinou asi dva metry ode mne.


Měl bych o zpěvačce mluvit jako o afroameričance, ale ona si to nezaslouží. Je to nádherná černoška! Pokud tím někoho popudím, tak prohlašuju, že nepotřebuju používat obezličky, aby svět viděl, jaký nejsem rasista. Nebudu o sobě tvrdit, jak jsem dospěl k názoru, že rasismus je svinstvo. Já totiž vůbec nechápu, proč rasismus existuje. Není to moje zásluha, prostě jsem se takový narodil, vyrostl v takové rodině, to jsou spíš geny. Nechápu, proč bych měl být něco lepšího nebo horšího, protože jsem běloch. Ale to jsem trochu utekl od blues.


Juwana zpívala anglicky, i více tak mluvila, dnešní mladí rozumí stále víc, cítm se v tomto ohledu trochu méněcenný. Se svou znalostí azbuky. Ona mluví i hezky česky, roztomile, dobře vyslovuje, jen skloňování a podobné hlouposti jí úplně nejde. Však i na mě promluvila.


"Moh byste mi, prosím, laskavě podat ten židle?"


Vedle mě byla volná. Vyskočil jsem, co vyletěl, a podával. Usmála se, poděkovala, říkala, že bude zpívat píseň pomalou, že si při ní sedne. Po skladbě následovalo:


"Děkuji za židle."


Byl jsem pyšný, stal jsem součástí onoho krásného večera, spíš počínající noci. Koncert začal v deset večer, skončil ve čtvrt na dvě. Ano, blues se má hrát v noci. Černá hudba. Byl vlahý večer, jak tak v letošním babím létě je. Odcházel jsem přes most a dále podél Vltavy k mostu Palackého. Kolem mě se trousily dvojice mladých, někdy i mírně ovíněných, tak jako já kdysi. Jako bych se vrátil.


Vůbec mi večer připadal jako návrat. Cítil jsem se zvláštně. Popíjel jsem opatrně Plzeň, protože po nemoci se jné pivo pít nemá. Prazdroj je lék.


A ještě něco. Asi před pěti lety jsem si takhle zjara koupil černé manšestráky. Takové ty kalhoty, které se musí pořád kartáčovat, každé smítko je na nich vidět. Líbily se mi, nebyly nejlevnější, i trochu těsné, ale co, bude léto, budu se hodně pohybovat, něco shodím a na podzim vyrazím vystrojený za fešáka. Omyl. Proč se to stalo, nevím, ale přibral jsem. Párkrát jsem kalhoty oblékl, břicho jsem musel zatahovat, špatně jsem se cítil. Holky skončily na ramínku, kde na mě čekaly, až zhubnu. Asi 5 let.


Stalo se právě nedávno. V pátek jsem je pohodlně oblékl, i při sezení byly naprosto pohodlné. To vlastně patřilo k mému návratu. Pokud by někdo chtěl recept na hubnutí, udělal jsem si nějaké známosti mezi chirurgy ve Všeobecné fakultní nemocnici, pokusím se přimluvit.


Myslím, že musím skončit odkazem na ukázku jiného koncertu Juwany Jenkins a Mojo Bandu. Ukázka zde.

středa 28. září 2011

Praha 1969-2011 část 1.

Album Praha 1969/2011 bude trochu jiné než ta, co jsem tu do té doby předkládal. Měl jsem na léto velké plány, jak budu cestovat po všech možných městech celé republiky, připravené publikace, všechno dopadlo trochu jinak.

Vyštrachal jsem fotky, které jsem pořídil v roce 1969 po zakoupení fotoaparátu Praktica, kdy jsem se zároveň rozhodl stát se fotografem, pokud možno umělcem. Tím jsem se nestal, zbyly negativy, které jsem neměl čas zpracovat, život mi pořád dělá naschvály a neposlouchá mě!

Letos na jaře jsem se dostal ke skeneru a fotky přivedl, digitálně, na svět. Zveřejnil jsem je na svém FB profilu (Václav Víšek, album Praha 1969). K mému údivu měly fotky docela slušný ohlas. Napadlo mě udělat k nim srovnání, ale pak se mi zas nechtělo. Mám rád fotky hodně staré, rok 1969 přece není žádná historie.

Pro lidi mladší 50 let to však historie je, mají maximálně dětské vzpomínky, většina ani ty ne. Sice nerad, ale musel jsem se vyrovnat se situací, že i já už jsem vlastně historie, třebaže se do učebnic těžko dostanu.

Pomalu se začínám zdravotně zotavovat, napadlo mě, že se o porovnání pokusím. Cestovat moc nemůžu, fyzička mi nedovoluje. A tak začínám obcházet místa, kde jsem měl v ruce poprvé v životě svůj vlastní foťák. Prožívám malé dobrodružtví, často nechápu, proč jsem tenkrát zrovna tuhle fotku pořídil. V případě únavy můžu sednout na tramvaj a jet domů.

Budu sem postupně vkládat svoje a výtvory a časem uvidím, co s tím. Pokud se mi nebude výsledek zdát, můžu album zredukovat, či vymazat.

Tady je prvních 12.

A ještě drobnost. Jsem zvyklý uvádět, kde jsem si "vypůjčil" historickou fotku. Považuju to při nejmenším za slušnost. Tady nemusím, autor jsem furt já.



Staré Město, nová radnice na Mariánském náměstí,
tenkrát se náměstí jmenovalo Primátora Vacka. Nechci tu rozebírat názvy ulic a náměstí, každý režim vyznává jiné osoby, spíš jedna kuriozita. Když se prodlužovala trasa C na Jižní město, první stanice za Kačerovem byla pojmenována Primátora Vacka (dnes Roztyly). Slyšel jsem o mnoha případech, kdy Prahu neznalí hledali náměstí pojmenované po komunistickém primátorovi, sedli na metro a to je vyplivlo na pokraji Krčského lesa, kde tehdy vlastně vůbec nic nestálo.



Staré Město, nová radnice na Mariánském náměstí,
trochu jiný pohled. Změnilo se něco? Určitě vozový park, a pak dnes jsou v oknech radnice kytky!



Staré Město, městská knihovna,
barák se nezměnil, možná má jen novou omítku, aut přibylo.



Staré Město, Karlova ulice
Věž patří kostelu svatého Klimenta, vlevo je na nároží s ulicí Liliovou je dům U zlatého hada, kde byla v roce 1714 otevřena pravděpodobně první pražská kavárna (otevřel ji Georgios Deodatus, Armén). Po roce 1989 vzal poklid a určitá omšelost prostoru za své. Na fotce z letoška sice nejsou vidět davy turistů, fotil jsem nad jejich hlavami, ale je tu pěkný blázinec. S foťákem jsem se motal přímo mezi stolky restaurace, která, jak vidno, nabízí i vepřo knedlo zelo.



Staré Město, Křižovnické náměstí
Karel IV. byl tehdy obehnán lešením, i dnes se zde něco tvoří, železných trubek je tu sice méně, ale přece. Zase jsem tu fotil nahoru, přes hlavy turistů, snažících se prorvat na Karlův most. Dlouho jsem stál s foťákem na místě, které jsem si vyhledal. Velká skupina lidí, podle řeči odněkud z Balkánu, tu pořádala konferenci, dohadovali se nad plánem města. Jeden byl strašně velikej, že zastínil i Otce vlasti. Čekal jsem, čekal, rozehnat je jsem se bál, ale kdo počká, ten se dočká.



Staré Město, Křižovnická ulice
V dáli (náměstí Jana Palacha) je vidět kousek Rudolfina. Jinak se čas zastavil, tady kousek od Karlova mostu? Otlučený roh, vlevo dole jakoby za 42 let zůstal nepovšimnut.



Malá Strana, Hroznová ulice
Prostor u Velkopřevorského mlýna. Vlevo je lávka přes Čertovku, kde jsou zámky zamilovaných. Dvojice si tu zamkne svou lásku zámkem, klíčky asi zahodí, zřejmě do Čertovky. Tak mě napadlo, co se stane, když láska pomine. Že by někdo lezl pro klíče do Čertovky? Tady se zjevně hodně změnilo.



Malá Strana, pohled na počátek Kampy
Foceno z rampy na rohu ulic Říční a Všehrdova. Změn je více.



Malá Strana, pohled na Most Legií.
Měl jsem štěstí, zrovna před pár dny byly na objektech, strážících vjezd na most, dokončeny poslední úpravy, a tak svítí novotou.
Rozesmála mě dopravní značka v chodníku vlevo, otočená zády. Asi je jiná, ale určitě je zaražená ve stejné díře jako tenkrát.



Nové Město, radnice
Tak ta je vyfešákovaná, stejně jako objekt v pozadí.



Nové Město, Štěpánská ulice,
pohled na křižovatku s Ječnou ulicí, kde na rohu bývalo známé železářství, které zprivatizoval pan Břenda. Kde je mu konec? Nevím, teď je tu Casíno. Vpravo hospoda zůstala, jen paní co v roce 69 bedlivě pročítala jídelní lístek, na mě nepočkala. Má smůlu.



Nové Město, Štěpánská ulice, pohled na křižovatku s Žitnou
Na rohu se prodávaly boty a dnes zase boty!





Facebook – Srovnávací fotky






úterý 27. září 2011

Mosazné kličky

Zašlý svět. Dnes letí plastová okna a k těm patří kliky umělé, moderní.


Nechci vypadat jako člověk, kterému se nelíbí nic nového. Bydlel jsem 25 let na sídlišti. Nevím, z čeho ta okna byla vyrobena. Údajně ze dřeva. Okna netěsnila, kroutila se, do místnosti foukalo snad odevšad. Žili jsme v průvanu.


Člověk si zvykne. Energie byla levná, kohout radiátoru ústředního topení nešel zavřít. Závada, ale přišli ji opravit po roce. Blbě. Topili jsme, větrali jsme. Dnes se to zdá šílené, ale měli jsme neustále čerstvý vzduch, všechno bylo za babku. Kecám? Ale ne, přitom to není tak dávno.


Přišla doba, kdy cena energií letěla nohoru, někomu došlo, že její výroba cosi stojí. Přestávali jsme plýtvat. Na radiátorech se objevily měřiče, ventilačky jsme už v zimě zavírali. Kolem oken ucpávali díry, snažili se průvan zmírnit. Nedlouho předtím, než jsem se z bytu stěhoval jinam, nešlo jedno z oken zavřít vůbec. Bylo pokroucené. Snažil jsem se nerovnost opravit šroubovákem. Zajel do "dřeva" jako do másla. Po 25 letech byla okna na odpis.


Firmy, hlavně německé, pochopili, že na našich sídlištích se válí obrovské peníze. Plastová okna byla v panelácích téměř nutností. Žádná velká krása, ale proti tomu, co nám vytvořili v sedmdesátých letech budovatelé panelových sídlišť, pohádka.


V té době jsem se vracel do bytu, kde jsem kdysi přišel na svět, zdědil jsem ho po rodičích. Dům byl stavěný v roce 1932 pro družstvo typografů. Pěkný barák, žádná tuctovka, příjemný činžák. Po roce 1948 byla vytvořena družstva jiná, lidová, byty byly víceméně původním majitelům ukradeny. Aspoň, že je nechali v bytech bydlet. Naštěstí se rodiče dočkali navrácení majetku, pro mě to bylo řádné dědictví, žádný podfuk, žádné obálky se všimným.


Správce z moci úřední, Lidové bytové družstvo, moc do domu neinvestoval. Nebylo z čeho. Činže se platila jen symbolická. Stačila s bídou na provoz samotného družstva. Rodiče byli staří, už neměli sílu na opravy. Zdevastovaný bych neřekl, spíš byl byt trochu zanedbaný. Svoje vlastnictví jsem vzal jako výzvu. Táta nikdy nepřekousl skutečnost, že za komunistů byl byt "znárodněn", považoval ho za svůj majetek. Bral jsem opravy v bytě jako svou povinnost, už vůči tátovi. S velkým elánem jsem se vrhl do úprav. V seznamu byla i plastová okna. Známý z vinárny vlastní stavební firmu, tak jsme se domluvili. Prohlížel si seznam požadovaných prací.


"Ty vole, ty seš barbar. Ty chceš vyhodit ty nádherný špaletový vokna? S mosaznejma kličkama. Já ti to udělám, vydělám si prachy, ale celou dobu ti budu sprostě nadávat."


Polekal jsem se, začal jsem okna prohlížet, porovnávat s tím, co jsem viděl v jiných oknech.


Okna byla po 70 letech v pořádku, nepokroucená. Chtěl jsem do rámu zatlouct hřebíček, nešlo to. Jedině vyvrtat. Bylo třeba oknům dát nový nátěr. Se synem jsme okna opalovali, z rámů tekla smůla, byly jak nové.


Mosazné kličky byly hodně zašlé, existují přípravky, které si poradí. Při čistění na mě padala nostalgie. Maminka, když už byla hodně stará, snažila se kličky vyčistit. Bylo jí dáno stále něco dělat. Neměla sílu, každý den jednu. Když jsem k ní přišel, chlubila se "Podívej". Ta radost!


Dnes stačí jednou za rok jim věnovat den a udržovat. Jsou staromódní. Jsou krásné. Okna máme natřená barvou zvanou slonová kost. Já bych ji spíš nazval smetanová. Smetana je taky bílá a vlastně není bílá. Daleko méně je na nich vidět špína, a jak krásně se v takových oknech vyjímají muškáty nebo jiné kytky. Proč náš dnešní svět utekl od tradice? Není dlouho pryč doba, kdy smetanová okna převládala. Už jsou výjimkou, vyznáváme nemocniční bílou.


Dal jsem si práci a nalepil těsnění, je radost se podívat, jak po těch, dnes už skoro 80 letech jsou rámy rovné a přiléhají. Zřejmě byl použit dobrý materiál, okna nevyráběl fušer.


Každou chvíli přijede před dům auto s novými plastovými okny. Teď, minulý týden jsem se všiml, že stará okna se vybourávají bezohledně, všechno se rozbije. Ale samotná okna i s nemoderními kličkami byla v autě pečlivě narovnána. Jakoby je někam vezli, snad je někdo chtěl ještě použít. Vsadil bych se, že tato neskončí na vyvážce.


Blízko mého bydliště kdosi rekonstruoval starý barák s obrovským citem pro staré hodnoty. Ovšem, z mého pohledu.


Nikdy bych nikomu svůj názor nevnucoval. Každý nechť má, co si přeje. Jsem tvrdohlavej dědek, jednou do roka si sednu a pěkně svoje mosazné kličky vycídím. A vzpomenu si na mámu. Jak sedí na židli, je jí přes osmdesát a vrčí, že nemůže sehnat Sidol, že ty nové přípravky stojí za pendrek.


Bál bych se, že mi přijde ve snu vynadat. Už takhle jsem v bytě leccos změnil, co by jí asi nešlo pod nos.



















pondělí 26. září 2011

Vydatná svačina


Pokud by snad někdo chtěl usuzovat podle fotky, že se  na dálkových pochodech pilo, musím důrazně oponovat. To byla jen svačina. Nic jiného k jídlu v hospodě v Maleticích na Písecku (...na břehu Blanice stojí Maletice...) neměli. (1974)


Facebook - Víškovy střípky z DP

Karlovo náměstí

Jak jsem tak vyšel z nemocnice, napadlo mě... Ovšem není to album, ale jen jedna fotka. Zato kulturní. Ten Dvořák se jmenoval Antonín, složil nějaké tance, nějaké symfonie, nějakou tu Rusalku a byl v Anglii a USA slavný dávno před Mickem Jaggerem.

Fotku jsem okopíroval z knihyPetra Hory - Hořejše Toulky českou minulostí - 10.díl (Via Facti 2004)


Facebook - Srovnávací fotky



pátek 23. září 2011

Přepadla mě Vášeň






Kdy? Asi před šedesáti lety. Raflo mě to a už nepustilo. Pokud by mi dámy, případně pánové, záviděly, není, možná, co.




Poprvé? Asi na povinném školním představení, před 60 lety bych tipoval film o sovětských pionýrech. A prodávali eskymo. Za dvě padesát, po měně v roce 1953 za padesátník.




Vášeň může mít různé podoby, ta moje se týkala a stále týká návštěv biografů.




Se školou bývala sranda. Lítaly poznámky, tresty, za nevhodné chování. Zlobit se muselo.




Rád jsem chodíval později sám. Hlavně na filmy o sportovcích. Snad proto, že jsem po téhle stránce byl levej. To mě maminka vydrhla rejžákem, udělala z rošťáka z podolské divočiny, slušného hocha. Dostal jsem dvě, tři (?) koruny na lístek, k tomu korunu čtyřicet na rakvičku se šlehačkou, kupoval jsem ji na Václaváku v cukrárně vedle kina Alfa, ovšemže bývalého. Filmy si nepamatuju, rakvičky ano. Dnes mi nechutnají.
Ve 14 letech bylo zájmem mým i mých spolužáků se propašovat na filmy do 15 let nepřístupné. Po patnáctých narozeninách jsem začal brát na vědomí i filmy přístupné.




Už tehdy, stejně jako po celý můj život, mě přepadala mánie být pořádný, systematický. Zapisoval jsem si navštívené filmy do seznamu včetně názvu kina, kde jsem film viděl. Málem jsem brečel nad náhodou nedávno nalezenými papírky. Rok 1957, 1958, 1959. Následuje mezera asi čvrt století. Asi jsem začal považovat za důležité naučit se pořádně kouřit, sehnat někde levné čučo, prostě vypadat trochu jako chlap.
V jedenašedesátém jsem přestal na kino dostávat od rodičů, začal se sám živit, byl jsem bez dozoru v Ústí nad Labem, koupil jsem si tabatěrku, něco utratil za hospodu, na biograf zbýt muselo. Vymetl jsem kdeco. Kino Hraničář, Letní kino, kde se smělo kouřit, kino na Střekově, určitě byla ve městě i další, už zapomínám.




Televize mě nikdy nedostala. Pořídil jsem si ji až koncem šedesátých let, byl jsem varován, že bedýnce propadnu. Bedýnka měla v mém případě smůlu. Skvělé seriály mě míjely. Ne, že bych se nikdy nedíval, to bych kecal, ale občas jsem býval z místnosti i vykazován, když jsem si tropil posměšky z dramatických situací, které napsal Dietl nebo jiný autor. A to jsem ještě netušil, že přijde Dallas...




Do biografu jsem chodil stále, s dívkami, sám, později s manželkou, s dětmi, na služebních cestách, dokonce i někdy při turistických výpravách. Chodím dodnes, teď už jako pomalý penzista, ale cestou domů se mi v hlavě motají stejné myšlenky jako tehdy... Jako bych nezestárnul. Dokud ovšem nemusím do schodů. Podobné to mám i s divadlem, ale to je zas jiná disciplína.
V šedesátých letech jsem objevil na Letné, blízko hotelu Belvedere, kino Ponrepo, kino starých filmů, natočených většinou dávno před druhou světovou válkou. Nemívaly ani titulky, byly tlumočené simultánně. Rád vzpomínám na pána, který tlumočil americké veselohry Franka Capry. Tlumočník nám předváděl téměř umělecký dabing, rozohnil se, křičel-li herec, zvyšoval hlas i on.




Život šel dál, na Ponrepo jsem pomalu zapomínal, myslím, že se ještě někam stěhovalo před jeho nynějším bydlištěm v Bartolomějské ulici.




Na sídlišti jsem měl blízko do kina Kosmos, když dávali něco, co jsme museli s manželkou vidět, chodili jsme každý jiný den. Děti nám nikdo nehlídal. Mělo to výhodu, že jsme mohli varovat partnera před hovadinou. Ponrepo jsem si časem v Bartolomějské ulici znovu našel. Filmy jsou zase staré, ale usmívám se. Leckteré dílo, na které jsme kdysi stávali frontu na vstupenky, je dnes filmem archívním.




A tak se vracím k filmům z padesátých let. Ne k sovětským o pionýrech a partyzánech. K filmům italským a francouzským. Zvláště v Itálii se narodilo tolik skvělých tvůrců... Teď by měl následovat jmenovitý seznam oněch pánů. Ještě bych mohl na někoho zapomenout a v noci by mě dotyčný chodil strašit.




Oklikou jsem u Vášně. Tak jsem ukecaný. V roce 1954 ji natočil Luchino Visconti. Určitě jsem kdysi film viděl, možná jsem ho tehdy konzumoval stejně jako jiné kousky. Jistě se mi líbil, komu ne, tak je holt jiného ražení.




Těžko se rozhýbávám po nedávno prodělané nepříjemné operaci. Snažit se hýbat, chodit, hýbat se, to radí dnes lékaři, však už na to mají rehabilitační sestry neboli roztleskávačky. Prvním cílem je prodejna pečiva, aspoň pro rohlíky si dojdu. Jak se tam osměluju, sednu na tramvaj a jedu kam?




Ponrepo je hezké kino, s nízkým vstupným, 40 korun, důchodci a studenti 30. Zabořil jsem se do pohodlného sedadla. Chvíle, kvůli které ještě po tolika letech stále prožívám malý svátek. To mi film v televizi nemůže dát. Kafe, brambůrky, občas někdo něco kecne, někdo přijde, někdo odejde, dejte mi pokoj s tou pitomou kraksnou.
Po filmu Vášeň jsem těžko vstával. Nejen kvůli zdřevěnělým nohám a bolavé tělesné schránce. Byl jsem zatlačený do sedadla filmem. Co to je za krásu?
Barevný film, barvy se jevily trochu jinak než dnes. Milovníci dnešní technické dokonalosti by byli třeba i otrávení. Historické drama z doby boje Italů za sjednocení. Kolik historických dramat se v kinematografii už natočilo, často i zbytečně, jenom pro efekt, za velké peníze, pro velké peníze. Tady je příběh ženy, která zrazuje, a je zrazena sama, příběh krutý. Není to film, kdy se teprve v recenzi dozvím, co tím chtěl kdosi říci. Film s dějem, divák tuší, co se asi stane, přesto je cítit napětí.




Film jsem skutečně kdysi viděl, dávno už tomu, ale pamatuju si mnohé scény, konec nebyl pro mě žádným překvapením, přesto jsem po skončení byl nějakou dobu jakoby mimo. Herecké výkony, vše podmalováno nádhernou operní hudbou.




Zpěvná italština, titulky. Zde mě zarazilo, že některé věty nebyly vůbec v tiulkách přeloženy. Je zde dlouhý rozhovor milenců po společně strávené noci, vůbec ho neprovází český překlad a já si uvědomil, že to je jedno. Autor titulků asi usoudil, že je zbytečné překládat. Co si mohou ti lidé povídat? Stačí poslouchat melodii jejich hlasů. Alida Valli hraje hlavní roli. Její filmografie od roku 1936 do roku 2002 je obdivuhodná, stejně jako její krása, herecké umění.




Byl jsem tedy Vášní přepaden, za dva dny jsem prchal do Ponrepa znovu. Na Viscontiho snímek Hvězdy velkého vozu z roku 1965. S další kráskou, výbornou herečkou, Claudií Cardinale. Černobílý film, drama, jak jinak, jiné téma, opět film, který mě nenechal v klidu. Ten člověk uměl.




Jen mě mrzí, že jsem viděl dva poslední filmy z přehlídky k 105.výročí režisérova narození. Ostatní jsem propásl. Děsí mě představa, že by se někdo rozhodl natočit remake. Technická dokonalost daná třemi nebo bůhvíkolika déčky, s papírovými brejlemi, které jsou na nose tak protivné.




Obdivuju se technickému pokroku, co všechno nám ti chytří vymysleli, a my to užíváme. Tvůrci by ani dnes neměli zapomenout na duši, kterou jakékoliv slušné dílo musí mít. Jinak je zbytečné.




A ještě něco. Mluvím jako člověk, kterému nebylo dáno vyrůst do výšky basketbalové. Dnešní biografy, a to nechodím do multikin, mají pohodlné posezení, i mrňous vidí na titulky. Jen tak mimochodem vzpomínám na kino Sevastopol (naproti Slovanskému domu, teď tam snad je nějaká muzikálová scéna), kino předpremiérové, na tehdejší dobu skoro luxusní. Co jsem se na sedadle nakroutil, abych viděl přes člověka, který měřil 180. Takový pokrok mám rád.

neděle 18. září 2011

Varnsdorf



V roce 1930 zde žilo skoro 25000 obyvatel, z toho 6% se hlásilo k české národnosti. Sčítání v roce 2001 mluví o 16000 trvale bydlících.
V roce 1946 se konal odsun obyvatel německé národnosti. Byly mi 3 roky, ale mnoho jsem později slyšel. Většina Čechů souhlasila s odsunem. Drtivá. Po válce, kterou rozpoutali nacisté, a ve které mnozí Němci spáchali spoustu zločinů, se těžko divit. V tehdejší atmosféře.
Je mi 68, mám jasno o tom, že kolektivní vina národa je hovadina. Rodiče odsuzovali poválečné zabíjení německých civilistů, protože ti praví zločinci už byli bůhvíkde. Máma před válkou sloužila v židovských rodinách, až do své smrti nikdy neskousla skutečnost, že její bývalí zaměstnavatelé skončili většinou v plynových komorách.
Názor mých rodičů?
"Hajlovali, tak museli jít".
40 let jsme skoro všichni přikyvovali, třeba pasívně, ale přece, heslu "Se Sovětským svazem na věčné časy".
Co kdyby v roce 1990 někdo přišel a řekl nám:
"Když na věčné časy, tak za nimi jděte. Beztak vaši předkové kdysi z východu přišli. Obsadili území, kde před nimi žili Germáni."
A tak bychom mohli pokračovat. Kdyby každý šel tam odkud pochází jeho předci... Proto mi připadá děsivé, že někdo by stěhoval Romy do Indie, protože ti odtud přišli. Varnsdorf, Rumburk, Šluknov a další, byla města, kde se do roku 1946 mluvilo hlavně německy. Nechci dál filosofovat nad oprávněností odsunu, vyhnání. To se nedá vrátit. Za velkého potlesku českého obyvatelstva stěhování schválily vítězné mocnosti, které často měly máslo na hlavě. Jinak by se neuskutečnilo.
Velký prostor k osídlení dostal český národ. Nemuseli jsme tu nic moc budovat, majetek po Sudeťácích zůstal. Jak jsme s ním naložili? Kdo se přistěhoval? Poctiví lidé, kteří chtěli budovat poválečnou republiku, zlatokopové, zloději, prosťáčci, nelze všechny nastrkat do škatulek.
Ve Varnsdorfu jsem byl, myslím, jednou v životě, město na mě neudělalo valný dojem. Všechno mi připadalo omšelé, jakoby se čekalo na zázrak. Byla léta šedesátá. V roce 1961 jsem nastoupil na umístěnku do Ústí nad Labem, jezdil jsem měřit spíš na Chomutovsko.
Ale donesly se mi od kolegů story o tom, že ve Varsdorfu je poměr žen a mužů 8:1. Netroufám si soudit, nakolik byl tenhle údaj správný, i třeba 2:1 by mě děsilo. Slyšel jsem o pánech, kteří se zúčastňovali nájezdů do internátů, plných osamocených dělnic z místních textilek.
Sexuální turistika bez velkých nákladů. Mladé ženy, jejichž cílem bylo sbalit chlapa, vdát se, zmizet hodně daleko. V 17 letech jsem byl na prázdninové praxi, dvakrát, třikrát do týdne jezdili mí starší kolegové do internátu v Plavech u Tanvaldu. Nakonec i Miloš Forman natočil svoje Lásky jedné plavovlásky na podobné téma, ovšem to bylo ve Zruči a nemělo s odsunem Němců nic společného.
Osobní zkušenosti nemám, býval jsem spíš tele a nesmělo se na mě hrrr. Byl jsem rád, když ženská převzala iniciativu. Ještě lézt do internátu. Prý tam bývaly i rvačky mezi kolegyněmi. I když pranice o mou osobu, možná bych získal sebevědomí.
Textilky zkrachovaly, oblékáme se do laciných šuntů z Asie. V regionu vládne nezaměstnanost, sociální problémy. Vždycky se najdou hajzlové, kteří chtějí vydělávat na bídě druhých.
Jsem informovaný jen z médií, těžko můžu tvrdit, že znám řešení. Jsem přesvědčený, že jednoduchá řešení v takových případech neexistují. Tady se na problémy kašlalo. Vůbec se mi nelíbí řeči, že to zavinila jen tato vláda nebo naopak, že je to důsledek vlády sociální demokracie. Území je daleko od Prahy, v Praze se řeší "důležitější" věci, Varnsdorf je tak daleko...
Starý člověk jako já, který onen kraj vlastně nezná, a těžko, kdy už více pozná, může být jen smutný. Jakoukoliv rasovou nesnášenlivost nenávidím, je mi cizí, jsem vychovaný jinak.
Vrátím se na začátek svého textu. Jakoby přicházel trest za odsun obyvatel, kteří po staletí kraj budovali. Ukázal se český národ jako správný hospodář? Existuje nějaká pravda? Nebo je kraj nemocný? Uzdraví se?
Končím s nepříjemným pocitem, že se nedožiju doby, kdy kraj kolem Varnsdorfu bude územím, kde se dá normálně žít. Kéž by se dožili aspoň naši potomci.



Facebook - Václav Víšek

Nejsou jen stovky

Došlo mi až po 5 stovkách. Po pravdě řečeno, chtělo se mi chodit, a žádná stovka se nekonala. Do té doby jsem necítil potřebu zabývat se nějakými usmolenými padesátkami. Chytré řeči o tom, že normální člověk by měl začít s kratšími vzdálenostmi, dále si délku zvyšovat, případně i na stovku se připravit, jsou asi logické a správné. U normálního člověka. Normální člověk přemýšlí. Normální člověk ale nezažije situaci, kdy vyrazí oblečený do tesilových kalhot, sto kilometrů sice ujde, ale stav jeho končetin a celého těla... darmo mluvit.

Mně skutečně o nic jiného, než o 100 km, nešlo. Zalíbila se mi atmosféra, společnost. Psal jsem tu už o tom, jak ortodoxní turisté se byli ochotní nechat upálit pro svou pravdu. Stovky nejsou turistika, ničí zdraví, dávají špatný příklad mládeži, kazí pracovní morálku socialistického člověka, takový pracující je po pochodu fyzicky zničený, nemůže podávat při plnění pracovních úkolů plný výkon. Spoustu kravin bylo možno zaslechnout.

Budu spravedlivý. Nebyli jsme o tolik lepší. Mluvili jsme o zaprděných starcích, kteří už těžko udrží moč, závidí nám, ať už jdou se svými kecy do háje. Naprosto zbytečné diskuze, jsme dnes o tolik rozumější, třeba v jiných situacích? Naštěstí se našlo dost rozumných lidí na obou stranách, kteří brali dálkové pochody a turistiku vůbec jako zábavu, ne jako cestu k trochu podivné slávě.

Dálkový pochod pro nás byla stovka, přistoupili jsme i na padesátku. Něco kratšího? prokristapnána, ať vezmou košík a jdou do lesa na houby. Některé pochody měly i trasy 25 km, které se označovaly jako trasy dětské. Už nevím přesně, kde, ale byly případy, kdy dospělého účastníka prostě na start kratšího pochodu než 50 km nevzali. Jenom, když měl sebou nezletilé dítě. Pakárna? Vždyť jsme jenom lidé.

Padesátka je pro trénovaného, zdravého dospěláka, nádherná trasa. Odpadá pinožení v noci, pokud jsem schopný održet tempo 6 km/hod., zbývá v limitu 12 hodin spousta času na sbírání dojmů z krajiny i na posezení u dobrého oběda.

Podzim v roce 1971 byl nádherný. Plný slunce, barev, prostě babí léto přesně podle učebnice.
A tak první moje padesátka se konala v Českém Brodě. Pravděpodobně tam měli v tělocvičně ubytování ve vlastním spacáku na podlaze, nevím. Jsem Pražák a tak jsem vyrazil až ráno vlakem. Po prezentaci následovala společná fotka.
Nikoho nepoznávám. Jenom sebe. Sedmý zprava v horní řadě v černém svetru (jiný jsem neměl), přes nějž je vidět popruh od chlebníku. Ano, turista mého střihu nosil chlebník.
Celá společnost šla padesátku. Pokusil jsem se účastníky spočítat, pak mě napadlo, že to je k ničemu. Tak 70 až 80, určitě chybí někteří, kteří se ze zásady nefotí, případně se bojí, že bude fotka někde zveřejněná, uvidí ji někdo známý, a bude si něj tropit šoufky. Protože nás odvezli na místo startu do Uhlřských Janovic autobusem, musel být dopravní prostředek přeplněný. Nebo byli dva? Je to už dávno...

Trasa byla nádherná, po ranní mlze vykouklo slunce. Protože trasu přikládám, kdo Posázaví zná, uzná, že pochod nemohl být nudný. Šel jsem poměrně rychle, chytil jsem se skupinky stejného tempa. Sympatičtí lidé, i do hospody jsme zašli. Také zde jsem vyslechl názor, že stovky chodit je blbost, padesátka to je přesně ono, a něco kratšího je taky volovina. Dnes už se jenom usmívám. Stovkaři ohrnovali nos nad kratšími trasami, padesátkaři taky, ale ti měli navíc kroucení hlavy nad blázny, kteří chodí víc. Zdá se někomu, že se svět sice mění, ale lidi jsou pořád stejní? Jak bychom chtěli shodnout se vůbec na něčem?

Fotku mi poslali poštou, byla místo diplomu, na jejím rubu bylo potvrzení. Jak vidno, tito turisté se nerozpakovali napsat do hodnocení i čas. Vítězství rozumu, proč hodnocení zamlčovat, nikdo nebyl za to, že došel až v limitu, buzerován.


O týden později jsem se v pátek večer uložil do nočního flamendráku. Tyhle osobní vlaky už nám dráha dnes neposkytuje. Mezi námi, kolik cestujících by v nich sedělo. Ráno jsem vystoupil v Sokolově, proslulém spíš těžbou uhlí a elektrárnami, než krajinou, vhodnou k turistickému vyžití. Znalci situace mě asi okřiknou. Krušné hory jsou pěkné, jen jsme si je trochu "upravili", aby nám sloužily.
Přiznám se, že se mi podrobnosti pochodu vypadly z hlavy. Kdyby jen to...

Snad jen mžik. Plzeňáci Štrunc a Kopelent mírně vrtěli hlavou, kde jsem se tu vzal, pro Plzeňáka je Pražák vždycky podezřelej, kdo za to vlastně může? Nechme to koňovi, ten má větší hlavu. Jenom si hledám alibi, mám rád Prazdroj a líbí se mi, jak v současnosti hraje fotbal plzeňská Viktorka.

Nedostali jsme diplom, ale já už měl zakoupený notýsek na razítka a potvrzení. Důkaz toho, že jsem definitivně jako dálkoplaz zblbnul. Pan Robert Mašek dálkových pochodů, známá postava, velký organizátor, od pohledu prima chlap. Mám ho v notýsku aspoň podepsaného.

Další týden byla Jizerská stovka, o které jsem psal minule, tím končila dálkoplazecká sezóna. Žádné zimní pochody závějemi se nekonaly. Jeden z těch, kteří později celá léta pořádali stovky za mrazů, ve sněhu, Honza Zajíček, se v osobním vyznání v posledních letech svého života, vyádřil asi tak, že by to už nedělal, že to je volovina. Zmoudření? Já myslím, že od lidí, kteří jsou schopni chodit supertěžké pochody, nemůže chtít, aby byli moudří. Byl jsem taky takový, a když tak sleduju cvrkot dnešních supervytrvalců, těžko to bude někdy jinak. Vždyť jsme se tak rádi předváděli a předvádíme, nemůžeme počítat se změnou.

Celou zimu, která tehdy byla poměrně mírná, jsem chodil v okolí Prahy, po Brdech (Hřebenech), v Posází, kolem Berounky. V pohorkách, za příklad mi snad sloužil Emil Zátopek, který se na svá olympijská vítězsví připravoval běháním ve vojenských bagančatech.

Shodil jsem mnoho kil, dokonce i košile do divadla mi plandala kolem krku. Přihlásil jsem do turistického oddílu TJ Praga (dnes Klub pražských turistů), výlety s nimi mi nevyhovovaly, 15 km mi připadalo, jako když v třicetistupňovém vedru nalejou žíznivému malý pivo.

Stejný pocit byl z Tříkrálového pochodu z ruzyňského letiště do Roztok

Padesátky jsem tedy na milost vzal, proto jsem se vydal koncem února na Jesenickou zimní padesátku. Vlakem do Šumperka. Pořádali místní svazáci, samozřejmě k výročí "Vítězného února", jak bylo zvykem psát. Leckde se takové pochody chodily, po letech jsem zjistil, že právě v Šumperku byl politický podtext velice silný. Byl jsem zde čtyřikrát, nikdy mě nenapadlo, že slavím bolševický svátek. Měl jsem k tomu soukromý důvod jiného rázu, ten nemůžu pominout, ač se nechci příliš rozepisovat, do mého života prostě patří. V roce 72 jsem se v Šumperku se sešel s dívkou z Prahy. Pikantní bylo, že jsme v Praze měli pracoviště asi 200 metrů od sebe. Potkali jsme se v podhůří Jeseníků. Ona byla rozhodnutá, podobně jako já, dálkovým pochodům se věnovat naplno. Asi bychom se určitě potkali jinde, však se těšila, že se pustí i do stovek.

Praštěná na to byla dost. Že o ní mluvím ošklivě? Ale ne! Normální nemohla úplně být, když nakonec skončila v manželství se mnou. Prožili jsme hezké roky, tři děti, dnes dospělé, jsme si nějak vychovali, osobně si myslím, že se na ně ve srabu můžu spolehnout, co bych vlastně chtěl víc.

To, že jsme se nakonec s Vlastou rozešli, je sice trochu smutné, pro někoho i nepochopitelné, ale to je všechno, co k tomu chci napsat. Prostě to tak bylo a je.

Pochod jsme šli celý spolu, jí tam kousnul pes, jeli jsme i vlakem domů, aniž jsme tušili...

O svazáckých pochodech v Šumperku už psát nebudu, takže na závěr trasy všech čtyř ročníků a upomínky.

Přece ještě něco! Historka. Měl jsem v rámci svého zaměstnání vyzvednout na Geodézii v Pradubicích (dnes Katastrální úřad) nějaké mapy. Cesta služební, tedy placená, v roce 1974. Rychlíkem jsem odjel z Prahy do Pardubic, vyřídil potřebné, dokonce jsem měl čas ještě před další cestou léčit svoje nachlazení grogem. Zakoupil jsem jízdenku na osobní vlak z Pardubic do Šumperka, tehdejších 16 korun za rychlíkový příplatek bylo hodně. Čekal jsem na nástupišti, v tom přijel z Prahy rychlík, z okna na mě volala má milovaná, mávali s Frantou Dvořákem.

"Osobní vlak je zpožděný, cestujcí můžou použít rychlíku bez příplatku."

Usadil jsem se v kupé, měli jsme radost, že takhle budem v Zábřehu rychleji. Vlak se hnul.

Mapy!!! Zůstaly stočené v papírové rouře, opřené o sloup na nástupišti. Fakt to nebyla sranda. Dnes bych prostě musel mapy koupit znovu za svoje. Tenkrát sice taky, ale protože za komunistů byl kdejaký cár papírů, který se blížil mapě, utajený, to znamenalo vyšetřování Veřejné bezpečnosti, z toho plynoucí průser v práci, atd, atd.

Další stanice Choceň. Vyletěl jsem z vlaku do dopravní kanceláře, vylíčil svůj problém. Výpravčí volal do Pardubic.

"Máte je v dopravní kanceláři v Pardubicích. Kdo by takový papíry krad. Kdyby to bylo něco užitečnýho."

Koupil jsem za 4 koruny lístek na osobák, jenž mi před nosem ujel. Vlezl jsem do rychlíku. Bez příplatku. Není to daleko, ale přežít ve strachu těch dvacet minut, že mě průvodčí načapá... Zalezl jsem na záchod. Za chvíli se na mě někdo dobýval. Otvory dole ve dveřích jsem viděl, že to není nikdo v nádražácké uniformě. Přežil jsem, mapy jsem si vyzvedl a zjistil, že se do Šumperka ještě ten den nedostanu. Vlakem jsem dojel do České Třebové, tam jsem strávil noc na lavičce. Byl tam taky Skřivánek z Kolína, který zásadně nejzdil se spacákem, raději se v noci potloukal po nádražích. Česká Třebová byla pro podobné tuláky shovívavá. Prvním ranním vlakem jsme spou dojeli do Zábřeha, posléze i do Šumperka, bylo těsně před startem.

Mapy jsem dovezl po pochodu až do Prahy, zhluboka jsem si oddechl. Na jízdném jsem neušetřil nic a jak je v mé povaze, ještě jsem to na sebe vyžvanil kolegům, kteří místo aby mě politovali, dělali si ze mě prču.
Krásně vyvedené ze skla a byl k tomu dřevěný stojánek, abych si mohl upomínku postavit na stoleček nebo dokonce na pracovní stůl. To mě nikdy nenapadlo, ale byla by to asi sranda.










Facebook - Víškovy střípky z DP


čtvrtek 15. září 2011

Jizerskými horami




Už jsem psal, že jsem toužil ujít sto kilometrů za jeden den. Sen. Sedm let to trvalo. Za tu dobu jsem na vojně sloužil, na kole jezdil, flámoval (hodně), občas jsem se i k práci dostal. O snu jsem nikomu nevykládal, řekli by o mně, že jsem vůl. Snít se má o auťáku, krásné ženské (chlapovi), fantastické dovolené. Byli jsme limitováni zadrátovanou republikou, ale žít se musí. A bez snů se žít nedá.

Naše rodina měla chalupu blízko Liberce - v Jitravě. Jako syn spíše nezdárný jsem občas přijel tátovi, který se tady zakopal coby důchodce, pomoci. On ani nechtěl, aby mu někdo pomáhal, protože sám všechno uměl nejlíp, ale chtěl společnost. Měl radost, urazil by se, kdybych s ním v sobotu večer nešel do hospody. Byl ve vesnici dost oblíbený, místní s ním chtěli hrát maryáš. Hru, kterou měl rád, ale někdy si chtěl popovídat, zazpívat, sice falešně, ovšem s chutí.

"Já hrát dneska nebudu, mám tu kluka, ten mě zastoupí."

Já musel hrát, ať se mi chtělo či nikoliv. Taky panáky jsem za něj musel pít. Hodně lidí mu posílalo frťana, on ve svém věku kořalku nemohl, tak mi ji posílal. Naštěstí tu bylo zvykem pít panáky malé.

V sobotu se vždycky objevila parta asi 5 kluků z Liberce. Pod vrchem Vápenný prozkoumávali jeskyně. Měli tam dřevěnou boudu na spaní, bavili se. Organizovaní jeskyňáři, tihle lidi prostě bývají fajn.

Přišli s kytarou, a protože se chovali přirozeně, místní je měli rádi. V sobotu tenkrát nechodili do hospody jen opilci, byla doba, kdy ještě neničily rodinné večery televizní seriály blbé, případně ještě blbější. Mnohý místní štamgast se musel slušně obléci, protože se s ním vyrazila manželka.

O zábavu se staral harmonikář Lojza, tomu bylo pomalu osmdesát, taky si musel odfrknout, hned po něm nastoupil kluci s kytarou a písničkami trampskými. Sobotní večery, bez televize, bez grilování zlevněných klobás.

Kluci byli zhruba moje generace. Jednou z nich vypadlo, že chodí vždycky v říjnu Jizerskou stovku. Já sice o stovce snil, ale v podstatě jsem nevěděl, kde sehnat informace. Už jsem se s nimi chystal v roce 1970, nějak to nevyšlo.

Prvně jsem do Liberce zavítal v říjnu 1971. To už jsem měl za sebou pět stovek, o kterých jsem tu psal.

Atmosféra v Liberci byla neopakovatelná. Dálkoplazi, kteří už tehdy brouzdali po Československu sem a tam, tady byli v menšině. Pochod pořádala Fakulta tělesné výchovy vysoké školy strojní a textilní. Študáci, do toho lyžaři, připravující se na sezónu, vandráci. Od prvního ročníku v roce 1964 pořádali akci jako závod. Chytré řeči turistických znalců, kteří tak rádi zakazovali na pochodech závodění, pořadatele míjely. Možná proto pravověrní turisté sem tolik nezajížděli.

Start byl společný, a protože se jednalo vždycky o několik stovek účastníků, bvla na začátku pěkná mela. Většina lidí Jizerky znala, takže my odjinud jsme ani zabloudit nemohli. Trasa převážně po turistických značkách, štrůdl s baterkami. Nepamatuju ani v pozdějších letech tolik srandy. Z ročníků, kterých jsem se zúčastnil, vkládám statistiky. Srovnávat není s čím. Tolik žen na startu a samozřejmě i v cíli. Když jsem stovky v polovině devadesátých let opouštěl, pomalu se vyvěšoval prapor, objevila-li se na startu stovky žena. To se pak kolem ní točilo třicet podnapilých pánů. Přeháním? Možná, ale zase ne tolik.

Podobnou atmosféru jeko v Jizerkách jsem snad zažil jednou v Žilině, kde tamní krásnou stovku pořádala Vysoká škola dopravní, která byla jedina v Československu, takže se tam skutečně mluvilo "československy".

Ale jsem v Liberci. Jizerská stovka nebyla těžká, ač ji mnozí označovali za prasárnu. Z Liberce pochopiteně nahoru, přes Novou louku do Hejnic, kde jsme výšku ztratili. Po silnici do Nového Města pod Smrkem a následovala vyhlášená lahůdka. Výstup na Smrk. I sníh býval. V jedenasedmdesátém jsem ještě moc zkušeností neměl, s časem něco přes 17 hodin jsem byl spokojený. V noci mráz, přes den poměrně teplo. Ještě třkrát jsem tuhle trasu prošel, proklusal, to už kolem 14 hodin, spíš rychleji. Myslím, že stovka neměla celých sto kilometrů.

Na trase se potuloval vlčák, prý pravidelně. Pokaždé se ztratil, ale v Liberci bylo shledání s paničkou, která závodila. Zlé jazyky tvrdili, že byl chytrej, vyběhl na Smrk a pak si řekl, vy mě můžete...

Kontroly byly nelítostné, nic nešlo vokecat. Dobře namazaný stroj. V roce 1971 jsem dostal poštou cyklostylované výsledky, kde byly i časy na jednotlivých kontrolách. To v dalších ročnících zmizelo, ale celkové výsledky byly kompletní. Podle poštovních razítek každý dostal zásilku do 10 dnů po pochodu, spíš závodu. Když veznu, že účastníků bylo několik stovek, bez internetu a jiných vymožeností... Byly sice plné překlepů, ale teď jsem je začal pročítat a objevuji tolik jmen, která už jsem pozapomněl.

Ze Smrku už to byla, řekl bych, že brnkačka. Rozednívalo se, úsek na Jizerku byl kouzelný. Přestože se šlo, běželo po veřejných turistických značkách, právě tenhle úsek byl příčinou, proč se po letech stala z Jizerské stovky Liberecká. Ochránci přírody usoudili, že pár stovek pochodníků, kteří jenom projdou, nevratně zničí přírodu Jizerských hor. Lyžařská Jizerská padesátka existuje dodnes, přestože počty lyžařů jsou několikanásobně vyší. Z Jizerky jsme prošli až téměř na dohled Krkonoš a vraceli se kolem přehradní nádrže Souš.



V době mého pochodování již zde byla zásobárna pitné vody pro Liberec, ale ještě jsem kdysi stačil vidět přehradu na Souši jako rekreační oblast, se stanováním a dokonce s plachetnicemi. Nedá mi, abych nezařadil pohlednici ze své sbírky, přestože se pochodu nijak netýká. V sedmdesátých letech zde byl les, cedule se zákazem vstupu. Později les, díky pomoci elektrárny polských přátel Bogatynia, zmizel. Když jsem před pár lety projížděl tudy na kole, byla situace zase jiná.

Lidé, milující terén, byli ze silnice Souš - Smědava otrávení, poznal jsem jiné, kteří byli nadšení. Konečně silnice. Na Smědavě je hospoda dodnes. Tenkrát zde byla občerstvovačka, za tehdejší pětku startovného dostali jsme polívku, čaj, pivo bylo k mání za vlastní. A zase do lesa, na vrchol Jizery jsme nelezli, ale pěkně jsme ji obešli. Celkem malé stoupání a pak už jen rovina či klesání přes Bedřichov do Liberce, start i cíl byl blízko Lidových sadů. V přecpané tělocvičně jsme měli uložená zavazadla, nepamatuju, že by se někomu něco ztratilo. S hygienou to bylo všelijaké, ale to byl problém všech dálkových pochodů a myslím, že trvá dodnes. Nakonec, přece nejsme taková čuňata, abychom se museli pořád mejt.

Zúčastnil jsem se ještě 13.10.1973, 12.10.1974 a 11.10.1975. Fantastická byla stovka v roce 1973. Ve středu nebo ve čtvrtek napadl sníh, myslím, že nahoře ho bylo snad 20 centimetrů. Pak se vyjasnilo. V pátek o půlnoci jsme startovali do mrazu, podle pořadatelů až -8°. I přes den bylo spíš kolem nuly. Kdo má rád kýče, má ho mít. Na start se vyjasnilo a byl úplněk! Baterky byly na ozdobu. Na neuvěřitelné stíny v zasněženém lese nemůžu nikdy zapomenout. Protože chrti v čele pelotonu čerstvý sníh pěkně ušlapali, nám ostatním se šlo parádně, ani tvrdý ani měkký podklad. Úplněk vystřídal slunečný den.

Když někdo vzpomene na Jizerskou stovku, vybaví se mi tenhle ročník. Poznal jsem lidi, kteří nikam jinam na pochody nejezdili, zde museli být. Na konci pochodu nečekal diplom, ale odznak. Měl červenou barvu, kdo šel potřetí, dostal modrý, kdo popáté, měl bílý. Při účasti několika stovek pochodujících bylo skoro neuvěřitelné, že v cíli byly seznamy, kdo kolik stovek v minulosti ušel. Modrý jsem dostal v roce 1974, bílý až v roce 1977. To ovšem už se stovka jmenovala Libereckem a trasa vedla úplně jinam, přes Ještěd.

Trasa krásná, atraktivní. Asi i těžší než byla původní. Mrzelo mě, že se nešlo obráceně. Nádherné partie kolem rozhleden Královka, Bramberk, Špičák, se šly potmě. Kdo šel z Jeřmanic přes Javorník a Rašovský hřeben na Ještěd, dobře ví, co to je za nádheru. Už tenkrát jsem říkal pořadatelům, že by nebylo od věci, trasu obrátit, protože závěr přes Chrastavu byl trochu nudnější. Ale byl lehký a o to asi pořadatelům šlo, aby závěr nebyl příliš obtížný. Samozřejmě, že připomínku od nějakého Víška nikdo nebral vážně a pokud je mi známo, léta se chodilo takhle.

Už jsem se nikdy nezúčastnil. Nebyl čas, zvětšovala se nám rodina, muselo se víc pracovat, bylo třeba korunek na sunárek.

Možná je to můj dojem, kdy se mi neustále vrací zážitek z roku 1973, ale zdálo se mi, jakoby nová trasa ztratila Genius loci. Snad můj osobní problém.

Mám výsledkové listiny ze všech 4 ročníků Jizerské stovky, z Liberecké nemám nic. Je to vždy několik cyklostylovaných stránek, které by nikomu moc neřekly. A tak sem kopíruju jen úryvky, ze kterých je zřejmé, že škola musela pořádat tenhle závod vždy k nějakému výročí, založení KSČ a podobně. Přestože akce neměla s politkou souvislost ani co by za nehet vešlo. Spousta účastníků se prezentovala jako soukromníci, bez příslušnosti k nějakému sportovnímu oddílu. Ředitelství školy si odfajfkovalo politckou akci a mělo klid. A my,běžní účastníci? Přiznám se, že teprve teď, když v těch 40 let starých papírech šátrám, všiml jsem si, jaká výročí jsem oslavoval.

Rok 1971. K padesátému výročí založení KSČ...


Soukromník Víšek došel za 17:11



Rok 1971. Vkládám sem hlavně kvůli statistice, kde mě nejvíc fascinuje výraz, že došlo 313 hrdinů. Měl jsem s tím tenkrát problémy v práci, protože jsem se vytahoval a kolegové o mně nějaký čas říkali "Hele, Ty vole, hrdina!"



Výstřižek z Československého sportu v říjnu 1971. Vlastně se týkal Novopacké padesátky (tu jsem nikdy nešel), která se šla v neděli, druhý den po Jizerské stovce. Už tenkrát byli nadšenci, kteří zkoušeli, jestli se po stovce musí jen odpočívat nebo si šoupnout ještě padesátikilometrový kousek. Vyskytují se zde jména Šolcová, Vodičková, Havlová, Štrunc, tedy lidi, se kterými jsem v dalších letech dost skamarádil.



1973. Jen tak zběžně vidím Luďka Simandla, Jirku Fuknera, oba již dávno na pravdě boží, Vláďu Lercha, který patřil mezi pochodnickou špičku, ale tenhle pochod jaksi nedokázal zvládnout na špici, Jirku Vaněčka ze Šumperka, , Vláďu Stránského a Jirku Červeného, Honzu Šneiberga, Frantu Starého...



1973. Tady už se pyšním časem pod 14 hodin. Jak vidím, došel jsem s Petrem Dračínským ze Sezemic, studentem chemické vejšky. Kdepak je mu konec? A taky vidím Mojmíra Stuchlíka, reprezentanta ve skocích na lyžích, Gerharda Palma, Víťu Mikulu...



To bylo ženskejch, co? Skoro se mi chce napsat, že za komunistů byly ženy zdatnější. Ale moh bych taky dostat přes hubu, že jsem stará struktura.



1974

I k výročí Slovenského národního povstání jsme chodili.
 
 

1974

Tady jsem se zase podtrhnul, něco přes 14 hodin. A jak vidím, doklopýtal jsem s Honzou Šneibergem, ten byl, tuším z Vesce u Liberce, kde se nedávno konalo slavné i neslavné mistrovství světa v lyžování. Znal jsem i Honzovy rodiče, kteří ho často doprovázeli a fandili mu. To jsou ty vzpomínky, najednou se vynoří někdo, na koho už jsem zapomněl. Jak tak koukám, hned ve vedlejším sloupci, na stejném řádku, se vyskytuje legendární Franta Málek. Tenkrát jsem ho naštval, on myslel, že spolu kamarádsky dojdeme a já mu utek! Byl pomalej, málo trénoval.



Sedm stovek účastníků, společný start a hned do terénu.



1975

Už se šetřilo papírem a tím jsem se dostal na první stránku výsledků. Ale čas nebyl nejhorší. Zběžně vidím Jirku Jandíka, který závodil v červené soupravě a moje manželka nevěděla, jak se jmenuje a říkala mu Malej červenej z Liberce. A taky Vlasta Rulcová, reprezentantka v maratónu. A Vláďa Vachek, který ovšem svým působením patří spíš do pozdějších let.



1975

Tady už si autoři hodně zablábolili. Byl jsem jeden z těch, kteří na počest osvobození sovětskou armádou projevil pochodovou kázeň!


Z dálkového pochodu Jizerskými horami se stala pochod Libereckem. Pěkný, jiný.







Facebook - Víškovy střípky z DP
























































sobota 10. září 2011

Karel Marx o českém národu

Mám teď hodně času na čtení. Z toulek českou minulostí Petra Hory - Hořejše, díl osmý:

Karel Marx o Palackém:

"Palacký je jen poblázněný německý učenec, který dodnes neumí mluvit česky správně a bez cizího přízvuku... Had, který přivodil prvnímu pozemskému páru nebeskou klatbu, nemluvil lstivěji než Slovan Palacký."

O pražských svatodušních bouřích roku 1848:

"Umírající český národ podnikl poslední pokus, aby získal,svou někdejší životaschopnost. Pokus, jehož marnost... dokázala, že Čechy, i když někteří z obyvatel budou nějaké to století mluvit neněmeckou řečí, nemohou od té doby existovat jinak než jako část Německa."

V roce 1848:

"Teď víme, kdo jsou nepřátelé revoluce... Nesmiřitelný boj, válka až do posledního dechu proti Slovanům, vyhlazení, terorismus bez ohledu - ne v zálmu Německa, nýbrž v zájmu revoluce..."

A sakra. Otec vědeckého komunismu by si o století později v názoru na český národ rozuměl třeba s Reinhardem Heydrichem...




Facebook - Václav Víšek















Moje setkání se zdravotnictvím

Moje setkání se zdravotnictvím

"Pane Víšku, probuďte se, je 17.srpna 2011 10.30. Operace byla úspěšná."

Rozesmátý ženský obličej. Vzpomínám, vždyť jsem čekal na stole, všechno jsem jim stačil poblít, než mě uspali. Pud mi velel dát si ruku před pusu, což má při zvracení katastrofální účinky, zvratky se dostanou i na nemožná místa.. Teď jsem čistý, všechno je čisté.

"Jak hrála včera Plzeň?"

"3:1 vyhrála, vy máte vztah k Plzni?"

"Hlavně k Prazdroji."

"Na ten si chvilku počkáte, nečepujem. Vlastně ani čaj ne, všechno máte v kapačkách."

Vím, kapou to do mě od včera ráno. Jsem vyspalý. Jednotka intenzívní péče. Kolik nás tu je? Nevím. Jsme odděleni zastěnami. Z obou stran leží ženy, které "zlobí", dá-li se to říci o tak nemocných. Jsem za hodného, příliš často jsem si tenhle stav neužil. Všude je hodně lidí, sester, lékařů, nějak nestačím sledovat.

Předevčírem jsem šel k lékaři. Je mi blbě, bolí mě břicho. Ani mě nepustili domů. Mobily zvlášť nemiluju, ale v takové situaci zlatý vynález.

Co se mnou bude? Mladší lékař krčí rameny, rozhodující slovo bude mít šéf. Ten v úterý ráno udělal gesto, že mi bylo jasno. Čekám, až přijdu na řadu. Dvě flašky najednou do mě tečou, pomalu. Kap, kap, kap. Syn mi přinesl věci, které jsem si nadiktoval. V té chvíli zbytečnosti. Hodně čtení. Mám sebou i kus Švejka. Přesně litaratura, jakou potřebuju, zavře-li se knížka, dá se otevřít kdekoli.

Odpoledne přichází šéf s omluvným obličejem.

"Měl jste jít na sál, ale přivezli nám člověka, který si uřízl ruku na cirkulárce. Pochopíte, že má přednost."

"Jak dlouho?"

"Těžko odhadnout, hodinu, dvě..."

Rozumím. Všichni se ke mně chovají tak, že jim věřím. Jakousi hadičku nosem do žaludku mi cpou. Fuj. Na jak dlouho? Netušil jsem, že na pět dnů.

Přišla se mi představit anestezioložka.

"Budu vás uspávat."

"A vzbudí mě někdo?"

"Od toho tu jsme."

Jsem tedy na JIPce. Příjemný člověk, lékař, se mě vyptává. Teprve za pár dnů se dozvídám, že právě on mě operoval. Přijali mě jiní, rozhodli jiní, on řezal. Prý je to u chirurgů běžné, operující nechce mluvit s pacientem předem.

"Jaké jste měl potíže?"

"Asi tři týdny mi bylo všelijak, jednou průjem, jednou zácpa. Někdy mi chutnalo, druhý den na blití. Zdálo se mi, že mám zaražený prdy. Projel jsem se na kole, pomohlo to."

"Na větry je pohyb dobrej, ale přece jenom, když bolí břicho, je dobrý zajít k doktorovi."

"Já vlastně nikdy pořádně nemarodil."

"Teď jste si to vybral. Jak vám je?"

"Nic moc mě nebolí, ale jsem strašně unavenej."

"Zas bude dobře."

Všude samé přístroje, obrazovky zády ke mně. Zdá se mi, že tu je víc sester a lékařů než pacientů. Každou chvíli mi něco připnou, odepnou, přidržuje mě černý kluk. Guinea Bissau. Představuju si mapu Afriky, nějak mi nezabírá. Každou půlhodinu mi automaticky změří tlak, dívám se na nástěnné hodiny, jsou přesní.

Všichni jsou zaměstnáni, napadlo mě, že se vydržím celé hodiny dívat na práci. Nic jiného mi ani nezbývá, jsem po 14 hodinách vychrápaný.

"Holky, dala bych si topinku."

Taky bych si dal.

"Mám rád topinky z čerstvého chleba prudce vopečený na olejí, křupavý, uvnitř měkký, hodně česnekovaný pořádným česnekem. Na ně nastrouhám slovenský sýr, uzenou parenicu nebo oštiepok."

"Koukám, že ste pěkně mlsnej."

Proti mně sedí sestřička na první pohled sympatická, silnější postavy, dvoubarevné vlasy. Asi můj anděl. Třikrát mi přinese tyčinku, která se tváří jako lízátko, po vstrčení do úst cítím citronovou chuť. Ještě za pár dnů zaskakuje na jiném oddělení. Pamatujeme se na sebe.

Jak velký plat asi mají tito lidé? Netroufl bych se zeptat. Práce, která se nemůže poměřovat penězi. Kolik vydělá mluvčí zbytečné organizace, někdy má problém s gramatikou? Kreativní jedinci reklamních agentur, které jen zdražují zboží? Nebudu pokračovat, každý dělá, co umí.

Za dva týdny mě čtyřikrát stěhovali, ještě mi něco odsávali z průdušek, musel jsem vždy být pod stálou kotrolou. Hlídaly mě přístroje, za nimiž seděly zdravotní sestry, u nichž se počítá s naprostou spolehlivostí. Každá chybička může končit tragédií. Při vizitách jsem pochopil, že některé jsou vysoce kvalifikované, lékaři na ně musí mít spoleh. Vůbec jsem měl dojem, že jsem se dostal do soukolí dobře promazaného a fungujícího organizmu.

Na 4 odděleních jsem se setkal jen s jednou osobou, která byla spíš nepříjemná. Nebo se mi něco zdálo? Osobní antipatie? I ženy mají své dny.

Chirurgická klinika Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Lékař, který za jedné noční služby musel řešit můj kašel a dýchání.

"Kdo asi má vinu na tom, že se vám špatně dýchá. Člověče, vždyť máte 30 kilo nadváhy, kdo vás vykrmil?"

Tihle lidé umí říci pravdu do očí. Ještě jednou jsem ho viděl, nestačil jsem mu poděkovat.

Starší sestře jsem se omlouval, že jsem dostal průjem, musela mě posadit na mísu, poté umýt.

"Neomlouvejte se, kdybych tuhle práci nechtěla dělat, dávno bych pracovala jinde. Pomáhám lidem a ráda."

Nevypadala na svatou.

Někde tady v nemocničním areálu, jsem přišel v roce 1943 na svět. Určitě měl tenkrát někdo radost z prvního mého hovínka. Dnes, při velké vizitě, je zjevně spokojeno několik, určitě skvělých lékařů, že jsem dostal konečně průjem. kruh se uzavírá? Doufám, že ještě ne.

Mladší lékař se na mě zadíval:

"Vy jste ten cyklista, co? Nemocná střeva si léčí na kole. Vy umíte pobavit. Pan doktor Hubík, který mě operoval, díval se s velkým zájmem. Osahával břicho, téměř se zalíbením pozoroval hojící se ránu. Čišela z něj radost z dobře vykonané práce. Je ještě hodně lidí, kteří takový pocit mají? Pamatuju se na momenty, kdy jsem dostal za práci zaplaceno, živil jsem rodinu, přesto jsem měl radost, že se mi něco povedlo, prémii navíc jsem nebral.

Chci věřit tomu, že takoví lidé nevymřeli. Nebude mi přece někdo vykládat, že všichni do práce chodí jenom proto, že musí, a že by se na všechno nejraději vys..., že touhou všech je bejt za vodou. Nezávidím takovým, kteří denně otráveně stopnou budíka, už se těší na konec pracovní doby.

Rehabilitační sestry pomáhají po operacích pacientům vstávat, činit malé krůčky. Hádám se s nimi, že mám zažité pohybové návyky, ony se snaží je měnit. Asi mají pravdu. Překřtil jsem je na roztleskávačky. Jednu, jež mě má na starosti několik dnů, přirovnání pobavilo. Procházíme se po chodbě, povzbuzuje mě, dává mi za pravdu, na závěr mě zpraží, že stejně vstávám z postele blbě.

Získal jsem dojem, že jsem v rukou naprostých profesionálů. Napojený několik dnů na přístroje, ve spánku jsem se malinko pohnul, něco se mi z těla odlepilo, už zazní signál, sestra přiběhne.

Vidím jiné pacienty, někteří přímo čekají, až se jim cosi nebude líbit, za nic nepoděkují, vždyť si přece péči platí! Nejsem zkušený nemocniční harcovník, nemůžu srovnávat. Nemám rád lidi, kteří se v úřadech, v obchodech, ve všech službách chovají jako páni tvorstva, kteří mají právo na to, aby se podle nich točil svět. Přitom někdy stačí pár klidných slov, úsměv, vtip, sestra pohrozí, že mi dá výprask. A je dobře.

Nemocnice je určitě vybavená špičkovou technikou. Když už mi konečně podajíí jogurt, jím ho polévkovou lžící, sestra se smutně usměje. Jsme chudá nemocnice.

"Prosím vás, dávejte pozor na teploměr, už nemáme jediný navíc."

Vzpomenu si na prosklenné paláce, které si nastavěly zdravotní pojišťovny. Z peněz, které všichni platíme. Nemyslím, že by tyhle prostředky měly být probenděny na miliónových odměnách správních rad.

České zdravotnictví se nemá chválit, musí se nadávat. Proč psát obdivné články, když se někde na poliklinice žena v kartotéce, která tam sedí za pár tisícovek měsíčně, na mě nepodívá tak, jak by podle mého názoru měla. A už píšou, jak zdravotnictví stojí za prd. Je jich plný internet. Stesků, stížností, chytrých vět, o tom, že v cizině je všechno jinak. Často ti kritici byli maximálně u moře v Chorvatsku. Veřejnost je přesvědčená, že dobrá zpráva není zprávou.

Vyslovuju tedy obdiv, abych naštval nespokojené. Potkal jsem spoustu nedávno cizích lidí, kteří se spojili, pomáhali mi. V nemoci, kterou jsem si, dost možná, svým fanfarónstvím způsobil sám. Jsem přece zdravý jako řípa, moji rodiče se dožili vysokého věku, i praktickou lékařku jsem sháněl dodatečně, po operaci. Hned mi s úsměvem sdělila něco o tom, že tihle frajeři, co jsou pořád zdraví, se najednou sesypou...

Za posledních dvacet let se o pár let zvýšil průměrný věk. Různí, mnohdy téměř šamani, se nám snaží namluvit, že hlavním důvodem jsou měnící se stravovací návyky. Možná taky, ale až posléze. Hlavním důvodem je vývoj lékařské vědy, dnes lékaři prodlužují život v situacích, kdy před třiceti letech budoucí pozůstalé připravovali na smutnou skutečnost.

To, že tenkrát vládli komunisti, je vedlejší, prostě medicína byla jinde, nepleťme do věci politku.

Vyslovuju obdiv českému zdravotnictví, které přežilo dvacetiletou vládu doktora Plojhara, jenž vlastně nevěděl, jestli je farář nebo bolševik. Zdravotnictví přežívá i tu spoustu ministrů zdravotnictví po roce 1989 ze všech možných politických stran. Apoštolů na orloji není zdaleka tolik. Kdyby si každý z nich vzal jednoho náměstka, těžko by se vešli do běžného autobusu.

Dovede někdo, jen tak bez přípravy, vyjmenovat aspoň polovinu ministrů z posledních dvacet let? Osobně si jenom vzpomínám na ministryni, která nám chránila zdraví tím, že se nesměly volně prodávat kobližky, zatímco v rohlíkách se můžu prohrabat podle chuti. Asi proto, že se jich prodá víc. Paní doktorka hodila odpovědnost na Evropskou unii.

České zdravotnictví svou úroveň má. Poplatek za hospitalizaci ve výši 60 korun (brzy asi stovka) mi, jako důchodci s průměrným důchodem, nepřipadá jako likvidační. Za 15 dnů v nemocnici jsem zaplatil devět stovek, výpis z mého účtu mi sděluje, že jsem za srpen ušetřil proti jiným měsícům dva tisíce.

Spíš mě bolí, že třeba peníze nejdou tam, kam by jít měly. Kolik vychcánků se asi na prostředcích, určených na provoz nemocnic, přiživí. Nejsem přesvědčený o jejich správném využití. Zdravotní reformou hrozí všechny vlády už dvacet let. Osobně jsem v rozpacích.

Zdá se mi, že české zdravotnictví se vyvíjí, jeho úroveň zjevně stoupá. Navzdory politikům. Co jenom v parlamentu je bývalých lékařů, píšu bývalých, protože silně pochybuju, že by jednou tito lidé ještě dokázali naskočit do rychlíku, zvaného medicína.

Špatných článků o zdravotnictví je hodně, schválně píšu článek obdivný.

A ještě osobní věc. Před časem jsem napsal na blogu článek, dost odlehčený, myslím, že mi trochu chyběla pokora, chtěl jsem být vtipný. ("Nestrašte mi kamaráda!") Můj kamarád (od 14 let) se dostal do rukou lékařů, dělali s ním ledaccos, operovali mu ledvinu. Ani jsem se na něj v nemocnici nebyl podívat. On je nyní relativně v pořádku, jako člověk, který také byl dlouho zdravý, dnes už ví, jenom krčí rameny.

Byl se na mě podívat, pět minut mu dovolili. Měl jsem radost. Stejně jako ze záplavy esemesek a telefonických hovorů, návštěv kamarádů, dobrých lidí, pochopitelně svých potomků.

Nevím, jak se bude vyvíjet můj další zdravotní stav. Vím jenom tolik, že mnoho lidí mi upřímně přeje jenom dobré.

Skvělý pocit.

Pan doktor Hubík mi, než mě poslal za dalšími vyšetřeními, sdělil, že to už bude dobrý, že už se nebudu muset léčit cyklistikou. Věřím mu.


 BLOG TÝDEN