Můj svět mizí do nenávratna

Zemřel Jan Tříska.
Je pryč další kousek světa mého mládí. Útlocitní nechť se neurazí, ale je mi úplně šumafuk, jak zemřel. Skočil, spadl, chtěl, nechtěl? Bezvýznamné podrobnosti nechávám lidem, kteří chtějí okamžitě přesné informace, jež zapomenou možná ještě večer.
Zemřel. Škoda, že ještě chvíli nepočkal.
Dlouho jsem hledal fotku, která by ukazovala modlu mých spolužaček, tak jak si ji málem už nepamatujeme. Frajera, připomínajícího Belmondova bratrance. Určitě nebylo náhodou, že právě on hvězdného Francouze daboval v českých verzích. Teprve po jeho odchodu do zámoří se uvolnilo místo pro Jiřího Krampola, což není nic proti Krampolovi.
Jestlipak existují ženy sedmdesátileté až osmdesátileté, které mají někde schovanou krabičku z doby své puberty? Kdyby se podívaly, možná by v ní našly podobnou fotku, jakou jsem článek uvedl.
Já si Jana Třísku nevystřihoval, ale že by mi vadilo vypadat jako on? Jistě ne.
Dnešní dobrosery asi provokuje cigáro, proto jsem takovou fotku vyhledal, ačkoliv jsem nekuřák. Ostatně i Jan Tříska se později stal abstinentem, nekuřákem, běžcem, vegetariánem, asketou non plus ultra.
Četl jsem v posledních dnech pár článků na téma Jan Tříska  a bylo mi mdlo. Lituju některé pisálky,  že sice píší a nevědí, kdoví, jestli vědí, že nevědí nebo je jim to jedno.
Neumět si najít informace v době dnešní, kdy kdekdo důležitě žmoulá v tramvají svítící krabičku, je na pováženou.
Mám výhodu. Mysl moje je volná jako pták, pochoduje si, kam jí libo, proto svoje grafomanské výlevy schovávám pod slovo Pindy. Když napíšu volovinu, někdo mi vzkáže, že jsem vůl a je to. Dokonce se ani neurazím.
Něco si pamatuju, na něco bych ruku do ohně dal a divím se pak, že jsem popálený.
Divadlo a film sleduju už... strašně, nechutně dlouho. Hrubínova Srpnová neděle určitě patřila k inscenacím nezapomenutelným. Třeba i ona má na svědomí, že si bez návštěvy divadel nedovedu život představit. 
Tady kopíruju z knížky Srpnová neděle z Československého spisovatele.

Co na to později posluchač AMU Jan Tříska?

Tenkrát jsem na představení šel za někoho, kdo měl vstupenku, ale nemohl, tedy jako náhradník. Program jsem si schoval a porovnávám. Proti premiéře přibyly tituly, komunistická moc laskavě určovala, kdo je jak národní, kdo jak zasloužilý. Posluchači AMU odešli ze školy, vidím jiná jména. A jeden z nich, hvízdající chlapec Jan Tříska dokonce vyměnil Luďka Munzara v  důležité roli Jirky. Jestli šlo o alternaci nebo o úplnou výměnu, nevím, to by mohl vědět pan Munzar.

Režisér Otomar Krejča se částečně stal Třískovým osudem, vzal si ho k sobě do Národního, dal mu příležitosti, jaké v té době mladí dostávali výjimečně.

Herec se stal frajerem v dobrém slova smyslu, filmoval, četl v rozhlase. 

V šedesátých letech si Otomar Krejča vzal Třísku do nového Divadla Za branou, které založil.

Divadlo mělo obrovský úspěch nejen u kritiků, bývalo vyprodané, z vlastní zkušenosti vím, jak těžké bylo sehnat lístek. Jezdilo do ciziny.

Na jaře 1968 sepsal Ludvík Vaculík výzvu 2000 slov, která se nelíbila ani tehdejším reformátorům v čele s Dubčekem, natož kremelské vrchnosti.

Podepsalo se dost významných osobností veřejného života, autoři asi zašli i do Divadla Za branou, podepsal Otomar Krejča a dvě největší herecké hvězdy souboru, Marie Tomášová a Jan Tříska.

Po okupaci někdo odvolal, jiní ne, což byl případ těch z Divadla Za branou.

Divadlo se nezabývalo politikou, po sovětské okupaci jedno z mála divadel, které nestáhly z repertoáru hry ruských autorů. Asi proto, že Čechov neměl s bolševickým režimem nic společného.

Sám jsem byl přítomen představení Tři sestry a zažil asi dvacetiminutové ovace vestoje s voláním "Bravo!"

V roce 1972 komunisti divadlo zrušili bez velkého vysvětlování. Oni měli právo! Tenkrát se dokonce tradovalo, že za divadlo bojovala na nejvyšších stranických postech devadesátiletá Leopolda Dostalová, nejstarší členka souboru.

Jan Tříska si hledal práci. Hostoval na Kladně, kam se na něj jezdilo z Prahy. V roce 1974 se zdařilo Otovi Ornestovi angažovat ho do Městských divadel pražských.

Vzpomínka je zde. Vtipná konverzačka Bumerang, kde Tříska zářil ve společnosti Aleny Vránové.

Podle pozdějších vyjádření se Tříska s manželkou Karlou Chadimovou dlouhodobě připravovali na exil. Nechtěli vychovávat své dcery ve společnosti, která bere lidem svobodu, zakazuje pracovat.

Pravděpodobně začal hrát mírně polepšeného, dostal roli v Menzelově filmu Na samotě u lesa a zahrál si i v jednom díle Případů majora Zemana.

Polepšený těžko, jen neprovokoval.

Byl kamarádem Václava Havla, přesto nepodepsal Chartu 77, jak se nás snaží přesvědčovat pisálci, zmínění  začátkem mého článku.

Naopak, kdo hledá, najde Třískovo jméno na seznamu těch, kteří podepsali takzvanou antichartu. Neseděl v hledišti Národního divadla, tam byli pozvaní jen umělci národní, o tom, kdo je národní umělec rozhodovala strana a vláda.

Přelom let 1976 až 77 jsem sledoval trochu bokem, stal jsem se novopečeným otcem a všechno ostatní šlo stranou.

Ještě v roce 1977 Jan Tříska s rodinou uskutečnil svůj plán a z komunistického Československa odešel. Jak všechno proběhlo, nevím, to už bych se začal máchat v dohadech.

Československo přišlo o výjimečnou hereckou osobnost, on se herecky prosadil bez velkého jazykového zázemí za pomoci i Miloše Formana, ovšem hvězdou se v USA nestal.

Formulovala to jedna z jeho dcer v roce 1990, věděla, že její táta byl a je dobrý herec, ale netušila, že v Československu byl totéž, čemu se v USA říká Star.

Další Třískovy osudy, jeho práci nemá cenu opisovat, vím jen tolik, co velká část publika.

Dovolím si poznámku. Igor Hnízdo je určitě velká filmová role, ale pro mě je jméno Jan Tříska spojeno s frajerem, kterého jsem si dovolil dát na začátek svého článku.

Je mi 74, mladší si můžou těžko představit, co to znamená, když kolem vás mizí kamarádi, spolužáci, kolegové, sousedi, lidi, kteří patřili do vašeho života. To je nesdělitelné, přitom logické, normální běh života. Zrovna minulý týden jsem měl nahodile společnou cestu s člověkem, který je o něco starší a vidí totéž co já.

Jsem vděčný lidem, kteří se snaží starším pomáhat, ale pomáhejte, když oni potřebují. Nevnucujte jim svoje názory, my je těžko pochopíme, my žijeme svůj svět, který někam mizí. 

Mám hodné dcery, které když požádám o pomoc, okamžitě přispěchají, nenutí mi svůj svět, stejně jako já svůj jim. Co jiného bych měl chtít?

Bez stárnutí se nelze dožít vysokého věku.

Do budoucnosti se příliš nedívám, tuším, že bych mohl zahlédnout pohřební průvod. Díky za každé nové ráno, jsem vděčný, zabolí-li mě po ránu něco. Bolest je život.

Prosím, nesuďte mě, to není rezignace, život mi byl dán, mám ho rád a snažím se ho žít.

Veselit se podle toho, jak někomu připadá, že bych se veselit měl, se mi zdá úchylné. Mimochodem existuje televizní stanice, údajně pro seniory, nemiluju toto slovo, kde hrají písničky jejich mládí a pouštějí jim je v domovech důchodců. Chvíli jsem se díval, ta paměť, vůbec jsem si nevzpomínal, že bychom v mládí poslouchali takové srágory.

Smrt Jana Třísky je jen další kousíček ukousnutý z mého světa.

Škoda, že mrcha už přišla a chvilku nepočkala.