Jsem sice vandrák, s čímž se chlubím, kde můžu, kdysi jsem tak začal provokovat rodinu, ze které pocházím, rodiče, bratr, nejbližší příbuzenstvo takového tvora mezi sebou neměli. Toulat se jenom proto, že se toulám je možná trochu na hlavu. Ovšem, když budu neustále čumět na televizi jenom proto, že čumím, budu normální?
Moje vlastní rodina, kterou jsme založili s partnerkou, jež byla podobně cáklá, už je jiná, než ta, ze které jsem pocházel. Asi to tak mělo být a jsem tomu rád.
Nejlepší vandr je ten, který začíná tím, že nevíme, kam jdeme. Přece jenom však nežijeme ve vzduchoprázdnu.
Dálkové pochody kdysi vznikly jako svobodná činnost pro lidi, kteří se nechtěli nechat svazovat jakýmisi pravidly, zvláště těmi svazáckými. Proto jsem se na nich objevil a našel tam lidi podobného vyznání.
Ovšem dálkový pochod aby mohl existovat, někdo musí dotyčné svolat, dát vědět.
Zrovna tak nemůžu vyrábět srovnávací fotky, když nebudu mít k dispozici jakousi publikaci s historickými fotkami. Můžu také sedět u počítače a díky internetu na mě nějaké staré pohlednice vypadnou. Ovšem s rukama v kapsách srovnávačky nevytvořím.
V roce 2012 jsem si koupil publikaci starých fotek Zmizelé Mělnicko,, jezdil jsem na kole a tvesnice objížděl.
Výsledkem byly srovnávačky vesnic kolem Labe, které se tehdy již deset let vzpamatovávaly z tisícileté povodně.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/06/deset-let-po-povodni.html
Loni jsem si koupil publikaci o mnoho rozsáhlejší od Josefa Kárníka a Martina Klihavce Mělnicko na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici (2015).
Na kole už necestuju, jen se občas projedu po cyklostezce podél Vltavy, kterou mám doma u nosu. Koho ještě nenavštívilo stáří, neuvěří, co čas s člověkem udělá. Podél Labe jezdí vlaky, autobusy.
Rád jsem kdysi navštěvoval Liběchov a s hrůzou sledoval, jak na protějším břehu roste elektrárna na uhlí, které sem putuje od severu. Protože patřím mezi lidi, kteří energii běžně spotřebovávají, můžu jen přemýšlet, co lidstvu pokrok dává a co za to musí lidstvo zaplatit.
Tady byly zemědělské vesnice, sem tam zámek, největší stavby byly cukrovary a bodejť, také pivovary. I ty spotřebovávaly energii, hlavně vodní, nikdo netušil, co nám dvacáté století přinese. Už máme století jedenadvacáté a nevypadá to na změnu.
Ničivá povodeň snad přišla, abychom se zastavili a zamysleli, že nejsme takoví vládci všehomíra, jak si někdy představujeme. 11 let po povodni přišla v roce 2013 další, snad menší, ale přesto nezanedbatelná.
Před Vánocemi jsem navštívil Dolní Beřkovice, dny jsou krátké, od Prahy kousek. Srovnávací fotky už jsem zde předložil:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2017/12/dolni-berkovice.html
Abych vyvrátil představu, že tulák nemůže mít aspoň kousek cílevědomosti, zajel jsem pokračovat přímo do Horních Počapel. Když rostla elektrárna, mluvilo se o Horních Počaplech, ale v Mělníku si zřejmě soudruzi z okresního výboru prosadili, že půjde o elektrárnu Mělník, postupně dokonce číslovaně 1, 2, 3.
Pominu, že se stavělo hlavně na katastru Křivenic, Počaply elektrárna změnila. To je však, co mě na mé činnosti láká, vidět změny. Pochopit? To ode mě nemůže nikdo chtít. Čím jsem starší, tím méně věcí chápu, pořád čekám, že se dostaví zmoudření...
V roce 2012 jsem tady byl, dnes tedy skoro po 6 letech.
Jak vidno, i znak jsem vyčuchal.
Paneláky z velké části ovládly vesnici, všiml jsem si, že leckde se místní snaží, aby nové bylo i přijatelnější na pohled.
Východní strana návsi. Nalevo býval obchod pana Procházky, některé domy zmizely, jiné mají novou podobu.
Tuhle fotografii jsem hodně zvětšoval, je jich podobných v tomto článku víc. Grunwaldova Polabská restaurace v roce 1925 nabízela levné letní byty, blízko přístaviště parníků, koupaliště. Možnost dnes přijet sem pod elektrárnu na dovolenou by byla velkou exotikou, kam se hrabe Thajsko. Nutno pochválit majitele, že nechali budově podobný vzhled i jméno Polabská restaurace.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie.
U železniční trati od roku 1939 sídlila pošta, která je dnes jinde, dokonce jsem ji využil. Čas vzal budově skoro všechno, jediné, co zůstalo, je projíždějící vlak. Pochopitelně, že jde o jinou soupravu. Přiznávám se, že jsem při focení na vlak čekal, což byla při současném provozu chvilka.
Cesta od železniční zastávky do centra obce.
Mnoho domů vzala voda, mnohé padly díky výstavbě elektrárny. Na houby sem Pražáci nejezdí, jak mi sdělila místní paní, která byla zvědavá, co tu může dělat člověk, vzdáleně připomínající turistu.
Můžu říct, hovořil jsem i s jinými lidmi, že tu žijí lidé jako všude jinde. Jsou tady doma, nechť se příchozí nad vzhledem vesnice ošklíbají.
Jde o poslední obec Středočeského kraje v tomto směru, další vesnice už patří do kraje Ústeckého. Pražská PID sem jezdí, když nepočítám vlak, každou hodinu jezdí do Mělníka autobus.
Důchodce před koncem, což se počítá od 70 let už jenom mává občanským průkazem, vystupuje za chviličku v Křivenicích, které pod Počaply patří, elektrárnu mají lidé hned na dvorku, na mnohých domech jsou nabídky k prodeji těch domů.
Srovnávaček jsem se pokusil vytvořit několik, ale byl jsem velice neúspěšný. Dlaší autobus mě zavezl přes Dolní Beřkovice do další vesnice, jejíž kostel zdaleka zdraví.
Znak jsem nesehnal, kdoví, jestli ho mají, dávám sem místo něj fotku kostela, který je skutečně parádní.
Však ho projektovali Josef Zítek a Josef Schulz, tvůrci plánů Národního divadla.
Tedy kostel Stětí svatého Jana Křtitele z roku 1868.
Fotky jsou při skenování hodně zvětšené, málo ostré. Kdo má zájem, ať si koupí zmíněnou publikaci. Tři nebo čtyři stovky propijete, ani se neopijete.
Kostel, vpravo od něj hostinec a stáčírna dolnobeřkovického piva. V roce 2012 seděli venku hosté u piva, v současnosti otvírají jen od pátku do neděle.
Pomník obětem (první) světové války, v pozadí statek pana Nového.
Nalevo obchod pana Říhy, vpravo býval Fabianův statek nebo Panský dům? Trochu jsem to z publikace nepochopil. Budova byla před 6 lety na spadnutí, dnes je to dům, v kterém je knihovna a další záležitosti, důležité pro obec.
Fara, ve které se až do roku 1926 vyučovalo.
Ještě jednou fara, historický snímek je tentokrát daleko kvalitnější.
Hospoda a stáčírna piva z Dolních Beřkovic, čelný pohled.
Tady je ještě čelně ten dům, který jsem nepochopil. Panský dům, Fabianův statek? Snad je to i jedno, kočár pro mě přistavený není, ale dnes před mutlifikačním domem staví autobusy do Mělníka.
Tak ahoj! Odjíždím na gábl.
Nějaké fotky z dlouhé chvíle jsou ZDE
Další srovnávací fotky z různých lokalit
Na kole už necestuju, jen se občas projedu po cyklostezce podél Vltavy, kterou mám doma u nosu. Koho ještě nenavštívilo stáří, neuvěří, co čas s člověkem udělá. Podél Labe jezdí vlaky, autobusy.
Rád jsem kdysi navštěvoval Liběchov a s hrůzou sledoval, jak na protějším břehu roste elektrárna na uhlí, které sem putuje od severu. Protože patřím mezi lidi, kteří energii běžně spotřebovávají, můžu jen přemýšlet, co lidstvu pokrok dává a co za to musí lidstvo zaplatit.
Tady byly zemědělské vesnice, sem tam zámek, největší stavby byly cukrovary a bodejť, také pivovary. I ty spotřebovávaly energii, hlavně vodní, nikdo netušil, co nám dvacáté století přinese. Už máme století jedenadvacáté a nevypadá to na změnu.
Ničivá povodeň snad přišla, abychom se zastavili a zamysleli, že nejsme takoví vládci všehomíra, jak si někdy představujeme. 11 let po povodni přišla v roce 2013 další, snad menší, ale přesto nezanedbatelná.
Před Vánocemi jsem navštívil Dolní Beřkovice, dny jsou krátké, od Prahy kousek. Srovnávací fotky už jsem zde předložil:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2017/12/dolni-berkovice.html
Abych vyvrátil představu, že tulák nemůže mít aspoň kousek cílevědomosti, zajel jsem pokračovat přímo do Horních Počapel. Když rostla elektrárna, mluvilo se o Horních Počaplech, ale v Mělníku si zřejmě soudruzi z okresního výboru prosadili, že půjde o elektrárnu Mělník, postupně dokonce číslovaně 1, 2, 3.
Pominu, že se stavělo hlavně na katastru Křivenic, Počaply elektrárna změnila. To je však, co mě na mé činnosti láká, vidět změny. Pochopit? To ode mě nemůže nikdo chtít. Čím jsem starší, tím méně věcí chápu, pořád čekám, že se dostaví zmoudření...
V roce 2012 jsem tady byl, dnes tedy skoro po 6 letech.
HORNÍ POČAPLY
Jak vidno, i znak jsem vyčuchal.
Paneláky z velké části ovládly vesnici, všiml jsem si, že leckde se místní snaží, aby nové bylo i přijatelnější na pohled.
Východní strana návsi. Nalevo býval obchod pana Procházky, některé domy zmizely, jiné mají novou podobu.
Tuhle fotografii jsem hodně zvětšoval, je jich podobných v tomto článku víc. Grunwaldova Polabská restaurace v roce 1925 nabízela levné letní byty, blízko přístaviště parníků, koupaliště. Možnost dnes přijet sem pod elektrárnu na dovolenou by byla velkou exotikou, kam se hrabe Thajsko. Nutno pochválit majitele, že nechali budově podobný vzhled i jméno Polabská restaurace.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie.
U železniční trati od roku 1939 sídlila pošta, která je dnes jinde, dokonce jsem ji využil. Čas vzal budově skoro všechno, jediné, co zůstalo, je projíždějící vlak. Pochopitelně, že jde o jinou soupravu. Přiznávám se, že jsem při focení na vlak čekal, což byla při současném provozu chvilka.
Cesta od železniční zastávky do centra obce.
Mnoho domů vzala voda, mnohé padly díky výstavbě elektrárny. Na houby sem Pražáci nejezdí, jak mi sdělila místní paní, která byla zvědavá, co tu může dělat člověk, vzdáleně připomínající turistu.
Můžu říct, hovořil jsem i s jinými lidmi, že tu žijí lidé jako všude jinde. Jsou tady doma, nechť se příchozí nad vzhledem vesnice ošklíbají.
Jde o poslední obec Středočeského kraje v tomto směru, další vesnice už patří do kraje Ústeckého. Pražská PID sem jezdí, když nepočítám vlak, každou hodinu jezdí do Mělníka autobus.
Důchodce před koncem, což se počítá od 70 let už jenom mává občanským průkazem, vystupuje za chviličku v Křivenicích, které pod Počaply patří, elektrárnu mají lidé hned na dvorku, na mnohých domech jsou nabídky k prodeji těch domů.
Srovnávaček jsem se pokusil vytvořit několik, ale byl jsem velice neúspěšný. Dlaší autobus mě zavezl přes Dolní Beřkovice do další vesnice, jejíž kostel zdaleka zdraví.
VLINĚVES
Elektrárna už je dál, povodeň zde také udělala své, ale vesnice je přece jenom na malém kopečku.Znak jsem nesehnal, kdoví, jestli ho mají, dávám sem místo něj fotku kostela, který je skutečně parádní.
Však ho projektovali Josef Zítek a Josef Schulz, tvůrci plánů Národního divadla.
Tedy kostel Stětí svatého Jana Křtitele z roku 1868.
Fotky jsou při skenování hodně zvětšené, málo ostré. Kdo má zájem, ať si koupí zmíněnou publikaci. Tři nebo čtyři stovky propijete, ani se neopijete.
Kostel, vpravo od něj hostinec a stáčírna dolnobeřkovického piva. V roce 2012 seděli venku hosté u piva, v současnosti otvírají jen od pátku do neděle.
Pomník obětem (první) světové války, v pozadí statek pana Nového.
Nalevo obchod pana Říhy, vpravo býval Fabianův statek nebo Panský dům? Trochu jsem to z publikace nepochopil. Budova byla před 6 lety na spadnutí, dnes je to dům, v kterém je knihovna a další záležitosti, důležité pro obec.
Fara, ve které se až do roku 1926 vyučovalo.
Ještě jednou fara, historický snímek je tentokrát daleko kvalitnější.
Hospoda a stáčírna piva z Dolních Beřkovic, čelný pohled.
Tady je ještě čelně ten dům, který jsem nepochopil. Panský dům, Fabianův statek? Snad je to i jedno, kočár pro mě přistavený není, ale dnes před mutlifikačním domem staví autobusy do Mělníka.
Tak ahoj! Odjíždím na gábl.
Nějaké fotky z dlouhé chvíle jsou ZDE
Další srovnávací fotky z různých lokalit
2 komentáře:
V roce 1912 jsem si koupil publikaci...Netušil jsem, že toho máš tolik za sebou :)
Já se splet, to mělo být 1812.
Okomentovat