Zkřížené hrábě ukazují na zemědělskou oblast. Chyba lávky! Ne, že by se obyvatelé štítili zemědělských prací, ale přece jenom hluboké údolí Tiché Orlice, kde se nacházím, není Polabí.
Proč dostal Brandýs nad Orlicí v roce 1503, kdy se stal městem, do znaku hrábě, vysvětlil by heraldik či historik, tedy člověk vzdělaný, což u člověka, který někam přijede, hned hledá hospodu, nelze předpokládat.
V hlavě místo myšlenek se mi objevují příběhy z mládí, kdy si nejsem jistý, jestli jsem příběh prožil, o něm slyšel anebo úplně vymyslel.
Asi v roce 1967 mě vítr zavál pracovně do Chocně. Po práci jsme seděli s kolegou v recepci hotelu, kdovíjakého. Nocleh nebyl, pohledná paní recepční nám doporučila Brandýs, hned tam zavolala, nocleh zajistila.
Pivo jsme vypili, byl jsem nervózní z kolegy, který s dámou žvanil o ničem, tahal si tričko s nonšalancí jemu vlastní. Najednou se zvedl a říká, jdeme na vlak.
"Proč ses tam tak dlouho vykecával?"
"Čekal jsem, až se holka otočí, abych mohl popadnout na pultíku ležící razítko a plácnout ho na potvrzení."
Vozili jsme sebou lístečky z odcizené hotelové knihy, pokud jsme je dokázali orazítkovat, mohli jsme na ně napsat cokoliv. Místo jedné noci nám pak podnik proplatil třeba noci tři. Stačilo si jenom zjistit, kolik v kterém hotelu nocleh stojí v korunách.
Že jsme byli podvodníci? Ano, byli. Možná ještě jsme. Ovšem po víc jak padesáti letech je vše promlčené, proplacené, propité. Pak proč socialismus tak blbě skončil.
Ismus sem, ismus tam, pochybuju, že by se dnes na služebních cestách nepodvádělo.
Vlakem z Chocně do Brandýsa jedna stanice, snad šlo o hotel Jiřička, za komunistů zřejmě jinak, dnes je opět psáno Jiřička, jen vypadá zvenku jakoby se uvnitř nic nedělo.
Ubytovali jsme se a kolega vyrazil na vyhlídku nad městem, kde je zřícenina hradu. Byl o deset let starší, tedy přes třicet, pro mě skoro dědek. Vykládal mi své sny, jak by na vyhlídku vylezl s paničkou, zatímco její manžel neboli starý fotr by seděl u piva a hrál karty. Málem se urazil, když jsem mu řekl, že by tím starým fotrem mohl klidně být on.
Po večeři jsme vypili svých pět piv, tak vypadala slušná norma na služebních cestách, pokud jsme druhý den chtěli a mohli pracovat. Hotel byl samozřejmě v péči Jednoty nebo jiného sdružení, ale vybavení uvnitř bylo takové, že na mě dýchla první republika, kterou jsem znal jen z vyprávění.
Hrálo radio, zrovna vysílali oblíbený pořad Vinárna U pavouka, příjemné posezení.
Asi je trochu divné, že po 50 letech si vybavuju detaily, taky je možné, ž jsem si vše vysnil...
Kdykoliv projíždím přes Brandýs nad Orlicí, rychlíkům nestojí mšsto ani na zpomalení, mám sen o lázních, penzionech, starých českých filmech.
Snad jednou jsem tudy prošel při dálkovém pochodu, kdy se nejednalo o klasickou turistiku, chvátalo se, až běželo od hospody k hospodě.
Našel jsem na internetu tolik starých fotek, že se mi vyplatilo sednout v Pardubicích na osobní vlak a vystoupit.
Můj sen o prvorepulikových lázních byl umocněný parádním přístřeškem, vyskytujícím se na některých snímcích.
Takže z nádraží zamířily kroky mé na náměstí, které nese jméno Jana Amose Komenského. Učitel národů v době pobělohorské se musel skrývat před světskou mocí, jeden čas přímo tady. Na levém břehu Tiché Orlice je k vidění sklep podobný tomu, v jakém byl schovaný irácký Saddám Husajn. Ovšem Jan Ámos dopadl lépe, zemřel jako vážený občan v Holandsku.
Hned vedle onoho sklepa, který mám vyfotografován mimo srovnávací fotky a v závěru článku uvedu adresu na fotky, které jsem též vytvořil, stojí pomník na památku doby, kdy Karel starší ze Žerotína poskytoval azyl českým bratřím.
Kolik strávil Komenský v té díře nevím, ale tady čtu, že za 4 roky sepsal několik spisů a dokonce se oženil. Poměrně fešácké podmínky.
Věře nevěřte, pomník stojí za návštěvu a podívání, kousek vedle je koupaliště a taky jakási obdoba bludiště - labyrint.
Stojím na náměstí před radnicí, kde je kromě městského úřadu i pamětní síň J. A. Komenského. Dnešní podobu získala radnice v letech 1901-02.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.ousti.cz/
Asi je trochu divné, že po 50 letech si vybavuju detaily, taky je možné, ž jsem si vše vysnil...
Kdykoliv projíždím přes Brandýs nad Orlicí, rychlíkům nestojí mšsto ani na zpomalení, mám sen o lázních, penzionech, starých českých filmech.
Snad jednou jsem tudy prošel při dálkovém pochodu, kdy se nejednalo o klasickou turistiku, chvátalo se, až běželo od hospody k hospodě.
Našel jsem na internetu tolik starých fotek, že se mi vyplatilo sednout v Pardubicích na osobní vlak a vystoupit.
Můj sen o prvorepulikových lázních byl umocněný parádním přístřeškem, vyskytujícím se na některých snímcích.
Takže z nádraží zamířily kroky mé na náměstí, které nese jméno Jana Amose Komenského. Učitel národů v době pobělohorské se musel skrývat před světskou mocí, jeden čas přímo tady. Na levém břehu Tiché Orlice je k vidění sklep podobný tomu, v jakém byl schovaný irácký Saddám Husajn. Ovšem Jan Ámos dopadl lépe, zemřel jako vážený občan v Holandsku.
Hned vedle onoho sklepa, který mám vyfotografován mimo srovnávací fotky a v závěru článku uvedu adresu na fotky, které jsem též vytvořil, stojí pomník na památku doby, kdy Karel starší ze Žerotína poskytoval azyl českým bratřím.
Kolik strávil Komenský v té díře nevím, ale tady čtu, že za 4 roky sepsal několik spisů a dokonce se oženil. Poměrně fešácké podmínky.
Věře nevěřte, pomník stojí za návštěvu a podívání, kousek vedle je koupaliště a taky jakási obdoba bludiště - labyrint.
Stojím na náměstí před radnicí, kde je kromě městského úřadu i pamětní síň J. A. Komenského. Dnešní podobu získala radnice v letech 1901-02.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.ousti.cz/
Tenhle pohled ze stejné doby ukazuje i zříceninu hradu, na současném snímku už stojí zmíněný přístřešek.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Muzikanti, nemající přístřešku, hrají na náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Tento snímek ukazuje pohled kolem jižní fronty náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Rok, kdy se objevil přístřešek na náměstí, jsem nenašel.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
Nastal čas opustit náměstí, hlavně proto, že mi došly fotky. Stojím sice ještě na něm, ale už hledím k západu Žerotínovou třídou, jak hlásá dobový nápis i dnešní skutečnost.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
O kousek dál západním směrem. Starý snímek není roztřesený stářím, ale hodně jsem ho zvětšoval.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Kdo přichází od vlaku, nemůže tuto stavbu přehlédnout. Vila Ludmila z roku 1890 byla v roce 1925 přestavěná na sokolovnu a se svým sálem se stala společenským střediskem lázeňského letoviska, jak praví popis.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/
Lázně za Rakouska a za první republiky, zvláště ty menší, neposkytovaly žádné zázračné lékařské metody. Spíš ordinovaly klid, po kterém všichni dnes prahneme. Ale umíme si užít skutečný klid?
Přeplněné pláže, příroda bez adrenalinu nebaví, moderní wellness, kde rádcové za peníze poradí i volovinu.
Anebo odpočinek na chalupě, tam se sedřeme, jsme rádi, že večer upadneme ke grilu, ani nevíme, jak pak chutná zlevněná klobása. Večer do hospody, k harmonice a mariáši jako chodíval můj táta? Je prý jiná doba.
Společnost nutí být aktivní.
Ještě v 19.století u Loukotnického potoka jakýsi Salaba začal provozovat lázně. Ještě zůstala jedna budova, někdo si to opravuje. Je tam moc pěkně, hospoda by mi sice přišla k duhu, ale kousek odtud je studánka, prosté sezení, snědl jsem v chládku pomeranč a vrátil se do civilizace od bývalých Salabových lázní.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
Lázeňskou ulicí jsem sešel dolů, kde v roce 1898 vznikl Vodoléčebný ústav, od roku 1958 Odborná dětská léčebna ortopedických vad a v roce 1992 Rehabilitační ústav. Tam jsem pozoroval klid, o jakém v duchu hodně sním. Ale jsem už stár, bojím se zůstat v klidu, aby mi to nezůstalo už na furt.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
V 70.letech, kdy už letoviska nebyla v módě, vznikl na levém břehu Tiché Orlice závod na výrobu odpružených sedadel pro automobily, se kterým privatizace příliš nezatočila, dále se věnuje pod soukromým vlastníkem podobnému programu. K němu vede lávka, která sem byla přenesená v roce 1920 z České Třebové. Zůstala na místě stále stejná, třebaže továrna za ní, kromě komína, se tváří, jakoby byla něco jiného. Lávka je památkovým objektem a kdoví, kolik pražských mostů a lávek přežije.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
V městě, kde se zapsal do dějin Jan Amos Komenský končím českobratrským kostelem po něm pojmenovaným, jenž vznikl po druhé světové válce ze staršího domu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/
To je vše, co se mi zdařilo porovnat. Podrobnosti o Brandýsu nad Orlicí si jistě zájemci najdou sami.
Já jenom sděluju adresu na fotky, které jsem tam spáchal já. Jsou ZDE
Další srovnávací fotky z různých lokalit
Žádné komentáře:
Okomentovat