Kdo dostane ve středočeském městě Mnichovo Hradiště chuť vyrazit k severu, míří přímo na Ještěd. Doporučuju použít svoje nohy, dobře vím, že moje dobře míněná rada bude okamžitě zapomenuta. Muži za volantem si zaťukají na čelo, že mi chybí rozum.
Dá se tudy jet i autem po příjemných silničkách, rychlostní rekordy by nepadaly, mně osobně připadá krajina pohádková. Pěšky jsem tudy párkrát šel, i na kole, myslím, že mě i autem někdo vezl.
Taky Pojizerský maratón jsem běžel z Českého Dubu do Mladé Boleslavi, ať se nikdo nekřižuje, byl jsem tehdy mladý, čtyřicet mi bylo až za měsíc. Dívám-li se na profil závodu, musím uznat, že šlo o běh z kopce. Mírného příjemného, v dubnu, teplota asi 9°stupňů, mrholilo, v tom se běželo fantasticky. Koukám na plánek, na 25.kilometru jsem probíhal Mohelnicí. Až jsem začal při vzpomínce slzet.
Mohelnice je poslední obcí na říčce Mohelce, hned za humny se vody Mohelky vlévají do Jizery. Ano, tudy jsem musel běžet, pokud se někdo diví, že jsem po 25 kilometrech běhu ještě mohl, tak za mnou běžela mladá dívka se svým frajerem či trenérem, no porazil jsem je asi o 10 vteřin.
Na přelomu 19. a 20.století usiloval majitel tamní škrobárny o vybudování železnice z Mnichova Hradiště do Českého Dubu, nádraží mělo být u jeho továrny. V roce trať vyměřena, ale sešlo z ní. Prý konkurenční podnikatel z Českého Dubu podplatil správné osoby a stavba se nekonala. Korupce byla už za Rakouska, dávno před opoziční smlouvou. Kdoví, jestli by dnes ještě dráha existovala, podobné tratě byly většinou zrušené.
Proto musím u nádraží v Mnichově Hradišti nastoupit do autobusu, ve kterém jsme seděli dva s jednou paní. Vystupuju ve vsi, kde dnes žije necelá stovka obyvatel. Původní jméno obce byl Mogilnica.
Pár fotek v tabletu a začínám.
Všechny použité staré fotografie jsem okopíroval na adrese:
Nádherný románský kostelík Nanebevzetí Panny Marie z druhé poloviny 12.století. Mám ještě jednu zajímavější fotku, ale pro svou velikost mi tablet začal stávkovat a na místě jsem obrázek neotevřel. Třeba někdy jindy...
Na web, ze kterého čerpám zřejmě někdo místní vložil moc pěkné fotky. Kéž by byl v každé vesnici takový člověk. Část budovy úplně vlevo bývala hospoda, já v ní určitě kdysi byl, když jsem projížděl na kole. Dnes další soukromý kuřácký klub. Takže ani já nekuřák se nenapiju. Děkuji ochráncům mého zdraví. Voda ve flašce je přece zdravější než pivo.
Nábřeží Mohelky.
Pro tenhle záběr jsem musel nad ves do prudkého kopce. Snad se to nějal povedlo. Větve mi cloní vrch Káčov, skalisko je však dnes dost zarostlé.
Bývalý Munzarův mlýn si už někdo přebudoval pro účely rekreace.
Čp.21
Víc jsem toho nezvládl. Bylo příjemné počasí, vydal jsem se do Mnichova Hradiště pěšky. Pivo bych polkl, ani obchod jsem neobjevil. V batohu voda. Navštívil jsem cestou zříceninu hradu Zásadka, jehož nejbližší okolí je kultivováno čundráky či jinými dobrými lidmi. Přešel jsem krásnou, charakterem téměř horskou obec Sychrov, dostal jsem se k fotovoltické elektrárně Káčov, po 6 kilometrem jsem zničený doškobrtal k vlaku v Mnichově Hradišti a byl jsem nesmírně šťastný, že jsem si stačil koupit do kelímku pivo.
Pro frajery, kteří se cítí být na vrcholu sil a myslí, že nikdy nebude jinak, v duchu jsem si myslíval totéž. Stárnutí je potvora, já bývalý junák přemýšlím, mám-li si pořídit hůl.
Tenkrát na prahu čtyřicítky jsem po maratónu vyběhl do prudkého kopce z Debře do Hrdlořez kvůli hospodě.
Cestou jsem taky fotil, výsledky jsou ZDE.
Pro frajery, kteří se cítí být na vrcholu sil a myslí, že nikdy nebude jinak, v duchu jsem si myslíval totéž. Stárnutí je potvora, já bývalý junák přemýšlím, mám-li si pořídit hůl.
Tenkrát na prahu čtyřicítky jsem po maratónu vyběhl do prudkého kopce z Debře do Hrdlořez kvůli hospodě.
Cestou jsem taky fotil, výsledky jsou ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat