Mosazné kličky

Zašlý svět. Dnes letí plastová okna a k těm patří kliky umělé, moderní.

Nechci vypadat jako člověk, kterému se nelíbí nic nového. Bydlel jsem 25 let na sídlišti. Nevím, z čeho ta okna byla vyrobena. Údajně ze dřeva. Okna netěsnila, kroutila se, do místnosti foukalo snad odevšad. Žili jsme v průvanu.

Člověk si zvykne. Energie byla levná, kohout radiátoru ústředního topení nešel zavřít. Závada, ale přišli ji opravit po roce. Blbě. Topili jsme, větrali jsme. Dnes se to zdá šílené, ale měli jsme neustále čerstvý vzduch, všechno bylo za babku. Kecám? Ale ne, přitom to není tak dávno.

Přišla doba, kdy cena energií letěla nohoru, někomu došlo, že její výroba cosi stojí. Přestávali jsme plýtvat. Na radiátorech se objevily měřiče, ventilačky jsme už v zimě zavírali. Kolem oken ucpávali díry, snažili se průvan zmírnit. Nedlouho předtím, než jsem se z bytu stěhoval jinam, nešlo jedno z oken zavřít vůbec. Bylo pokroucené. Snažil jsem se nerovnost opravit šroubovákem. Zajel do "dřeva" jako do másla. Po 25 letech byla okna na odpis.

Firmy, hlavně německé, pochopili, že na našich sídlištích se válí obrovské peníze. Plastová okna byla v panelácích téměř nutností. Žádná velká krása, ale proti tomu, co nám vytvořili v sedmdesátých letech budovatelé panelových sídlišť, pohádka.

V té době jsem se vracel do bytu, kde jsem kdysi přišel na svět, zdědil jsem ho po rodičích. Dům byl stavěný v roce 1932 pro družstvo typografů. Pěkný barák, žádná tuctovka, příjemný činžák. Po roce 1948 byla vytvořena družstva jiná, lidová, byty byly víceméně původním majitelům ukradeny. Aspoň, že je nechali v bytech bydlet. Naštěstí se rodiče dočkali navrácení majetku, pro mě to bylo řádné dědictví, žádný podfuk, žádné obálky se všimným.

Správce z moci úřední, Lidové bytové družstvo, moc do domu neinvestoval. Nebylo z čeho. Činže se platila jen symbolická. Stačila s bídou na provoz samotného družstva. Rodiče byli staří, už neměli sílu na opravy. Zdevastovaný bych neřekl, spíš byl byt trochu zanedbaný. Svoje vlastnictví jsem vzal jako výzvu. Táta nikdy nepřekousl skutečnost, že za komunistů byl byt "znárodněn", považoval ho za svůj majetek. Bral jsem opravy v bytě jako svou povinnost, už vůči tátovi. S velkým elánem jsem se vrhl do úprav. V seznamu byla i plastová okna. Známý z vinárny vlastní stavební firmu, tak jsme se domluvili. Prohlížel si seznam požadovaných prací.

"Ty vole, ty seš barbar. Ty chceš vyhodit ty nádherný špaletový vokna? S mosaznejma kličkama. Já ti to udělám, vydělám si prachy, ale celou dobu ti budu sprostě nadávat."

Polekal jsem se, začal jsem okna prohlížet, porovnávat s tím, co jsem viděl v jiných oknech.

Okna byla po 70 letech v pořádku, nepokroucená. Chtěl jsem do rámu zatlouct hřebíček, nešlo to. Jedině vyvrtat. Bylo třeba oknům dát nový nátěr. Se synem jsme okna opalovali, z rámů tekla smůla, byly jak nové.

Mosazné kličky byly hodně zašlé, existují přípravky, které si poradí. Při čistění na mě padala nostalgie. Maminka, když už byla hodně stará, snažila se kličky vyčistit. Bylo jí dáno stále něco dělat. Neměla sílu, každý den jednu. Když jsem k ní přišel, chlubila se "Podívej". Ta radost!

Dnes stačí jednou za rok jim věnovat den a udržovat. Jsou staromódní. Jsou krásné. Okna máme natřená barvou zvanou slonová kost. Já bych ji spíš nazval smetanová. Smetana je taky bílá a vlastně není bílá. Daleko méně je na nich vidět špína, a jak krásně se v takových oknech vyjímají muškáty nebo jiné kytky. Proč náš dnešní svět utekl od tradice? Není dlouho pryč doba, kdy smetanová okna převládala. Už jsou výjimkou, vyznáváme nemocniční bílou.

Dal jsem si práci a nalepil těsnění, je radost se podívat, jak po těch, dnes už skoro 80 letech jsou rámy rovné a přiléhají. Zřejmě byl použit dobrý materiál, okna nevyráběl fušer.

Každou chvíli přijede před dům auto s novými plastovými okny. Teď, minulý týden jsem se všiml, že stará okna se vybourávají bezohledně, všechno se rozbije. Ale samotná okna i s nemoderními kličkami byla v autě pečlivě narovnána. Jakoby je někam vezli, snad je někdo chtěl ještě použít. Vsadil bych se, že tato neskončí na vyvážce.

Blízko mého bydliště kdosi rekonstruoval starý barák s obrovským citem pro staré hodnoty. Ovšem, z mého pohledu.

Nikdy bych nikomu svůj názor nevnucoval. Každý nechť má, co si přeje. Jsem tvrdohlavej dědek, jednou do roka si sednu a pěkně svoje mosazné kličky vycídím. A vzpomenu si na mámu. Jak sedí na židli, je jí přes osmdesát a vrčí, že nemůže sehnat Sidol, že ty nové přípravky stojí za pendrek.

Bál bych se, že mi přijde ve snu vynadat. Už takhle jsem v bytě leccos změnil, co by jí asi nešlo pod nos.