Alej

Stromy jsou starší než já.

Malému dítěti připadá veliké všechno.

Chodíval jsem tudy s mámou v době, kdy stromořadí vedlo podél tramvajových kolejí. Trvalo ještě pár roků, než se tramvaje přestěhovaly na nábřeží mezi Podolím a Braníkem. Tam, kde předtím bylo jedno zahradnictví vedle druhého.

Když máma potřebovala něco v Braníku, šla pěšky, platit 60 halířů kvůli dvěma kilometrům chůze se jí nechtělo. Byla z venkova, do školy chodívala každý den 4 kiláky tam a totéž zpátky. Pěšky.

V polovině padesátých let koleje vytrhali, zbyla alej, pod ní parková cesta.

Přestěhoval jsem se, ale za rodiči jsem chodíval ze stanice autobusu v Braníku často. Pěšky.

Pod stromy byl v létě příjemný chládek. Rrodiče si sem chodili v pokročilém stáří v parných dnech chvíli posedět na vzduch. Krmit vrabčáky.

Pomalu stárnu, spíš rychle. Vrátil jsem se do míst dětství. Vrabce zatím ještě nekrmím, do Braníka jezdím na kole. Podél oné aleje.

Včera, kde se vzali, přijeli káceči. Blbý slovo, vím, ale jak mám nazvat lidi, kteří za pomoci různé techniky odstraňují to, co tu rostlo… co já vím, jak staré stromy jsou, nepamatuju se na jejich vysazování. Jo, dřevorubci.

Nechci se rozčilovat, možná nutnost, zeptat se nemám koho, v takových případech proti sobě stojí nesmiřitelné tábory. Ti, kteří by pokáceli úplně všechno a ti, kteří nikdy nic. Pravdu se jeden nedozví, protože v čele skupin bývají řvouni se svou pravdou.

Zeleň v městech je nutná, dokonce i na ozdobu. Má o ni pečovat zahradník, myslím člověka, který jí rozumí, ti slovo málokdy dostanou, nemají čas, musí se starat o stromy. Neumějí křičet, dobře vědí, že i oni se mohou mýlit. Neomylní bývají jen úředníci a i funkce referenta životního prostředí na místní úrovni bývá často politická.

Nevím. Možná je mi jen líto, že zase odchází něco z mého dětství.

Tady je starých stromů (přestárlých?) pohřební vůz.