Mrazy a špeluňky

Chuť projíždět zasněženou krajinou na lyžích se léty vytratila jako mnoho dalších činností. Takový je diktát stáří.

Leccos prostě nejde, jsem vděčný za vše, co aspoň trochu jde.

Slunečné počasí, doprovázené silnými mrazy jsem kdysi miloval. Zeměměřič totiž řekne, že v tom se pracovat nedá.

Pohyb člověka zahřeje, mrazivé počasí lze vychutnat. Jen do věku, kdy stárnoucí tělesná schránka není schopná přílišného pohybu a je jí zima.

Dívat se ven z oken vlaku? To je ono. Sníh letos chybí i ve středních polohách, nezbude, než zajet do Jizerek, spíš pod Jizerky.

Do Kořenova jede vlak z Liberce každou hodinu. Je plný lyžařů, mnozí míří přes Harrachov až do polské stanice Szklarska Poręba Górna.

Vystoupím v Kořenově, projdu se, v jedenáct otvírá hospoda, internet mě předem poučil, dám gábl, pokochám se. Lyžaři ať jedou za svým. Nemůžeme dělat všichni totéž jako stádo.

Léta života v komunistickém prostředí mě měla poučit, že plánování je sice nutné, ale je třeba být připravený na situace, kdy okolnosti vyžadují takticky plán změnit.

Mrazivý vzduch, určitě zdravý, užívám, leč měl jsem z domova vybrané menu.  V batůžku mám housku a mandarinku pro případ živelné katastrofy.

Odjíždím do Tanvaldu.

Sněhu spíš zbytky, nádražní restaurace zdraví.

V hlavě se mihne vzpomínka na dobu před 40 lety, kdy se tady na dva dny zastavil cirkus, zvaný dálkový etapový pochod. Už mi zmizelo z paměti, jestli to byla tahle nádražní hospůdka, kde si dnes pochutnávám na kachně s knedlíkem a zelím, jak doporučují všichni výživoví odborníci, co se jich všude poflakuje, anebo šlo o putyku blízko nádraží.

Knajpa, ve které bylo třeba hned ve dveřích rozhrnout kouř. Podávalo se pivo, pro hladové rum. Co jsme tenkrát v hospodě řešili? Výsledky voleb určitě ne, diskutovat o vhodné obuvi na turistiku byla zbytečnost, protože všichni chodili v botaskách, kterých existovaly asi tři druhy, záleželo na tom, jestli jsem dokázal přesvědčit prodavačku, co by mohla vyštrachat ze skladu. Úsměvem, šarmem, nejlépe podmáznout.

Rozesmátý, jako vždy, vešel kamarád z Ústí nad Labem, který nás loni navždy opustil. Usadil se a slyší dotaz hostinského:

"Co si dáš, mladej?"

"Mlíko."

Obsluhující se ušklíbl, za chvilku byl zpátky s půllitrem mléka. Franta se smál, až se pobryndal.

Vzpomínka na kamaráda, který si rád utahoval z druhých, ale snesl, ba přímo miloval, když mu druzí opláceli stejně. Chybí.

Procházka prosluněným a mrazivým Tanvaldem mi po dobrém obědě přišla k duhu.
Odjíždím.

Cestou domů se kachna ozvala, že je zvyklá plavat. První myšlenka při výstupu z vlaku je ....

Před hospodou se klepou zimou kuřáci. Dobře jim tak, řekl parlament.

Uvnitř běží televize, v ní olympijské hry, orámované nekonečnou řadou upoutávek a reklam, někdy je dlouhé dočkat se sportu.

Kamna kouří. Představuju si, jak kolem nich probíhá rituální tanec nekuřáků, nadšených z vítězství.

Kamna kouřej a smrděj, konečně po několika měsících si užívám atmosféru začouzené špeluňky. Dám si druhé pivo. Opouštím zakouřený ráj málem nerad. Venku zamořují ovzduší vyhnaní kuřáci.

Druhý den beru do rukou svetr, smrdí stejně jako kdysi.

Na chvilku se mi vrátilo mládí.

http://vencovyfotky.blogspot.cz/2018/02/2322018-z-korenova-do-tanvaldu.html