Letos nás zřejmě čeká záplava hodnocení roku 1968. Bylo mi 25, mám svoje vzpomínky. Jsem rád, když o tomhle roce mluví a píší mladí historici, kteří třeba ještě nebyli na světě. To, prosím, myslím naprosto bez ironie. Oni mají k dispozici veškeré materiály, které v klidu prostudují a nejsou zatíženi vzpomínkami. Viděl jsem nedávno v televizi mluvit Josefa Smrkovského, miláčka lidu. Působil jako jeden z nás, všichni jsme mu věřili. Po 40 letech jsem byl téměř v šoku. Jak ten člověk žvanil. Socialismus byl dvakrát v každé větě. Nevím, jestli bych dnes tyhle jeho výlevy zveřejnil, kdybych já vybíral. Měl jsem toho dědka rád a objektivita by šla do háje.
Glorifikovaní jsou tehdejší novináři. Minulý týden měl přednášku na Vysoké škole v Českých Budějovicích Jiří Paroubek. Lidé prý v roce 1968 poslouchali či četli až s nábožnou úctou komentáře Slávy Volného, Karla Kyncla či Jiřího Dienstbiera. Tohle Paroubkovi ale musel někdo říct. Nedovedu si nějak představit patnáctiletého Jirku Paroubka, jak čeká na vysílání pro zemědělce a hltá slova Slávy Volného, který v tomhle vysílání působil a před rokem 1968 si dovolil ve svých proslovech poměrně dost. Zemědělské vysílání asi nebylo tolik sledováno. Jsem rozhlasovým posluchačem celý život, televize mě nikdy tolik nevzala. Pamatuju hodně, ale přece jenom jsem měl ve svém věku i jinou, tehdy důležitější činnost. Jakou? Raději pomlčím.
Glorifikovaní jsou tehdejší novináři. Minulý týden měl přednášku na Vysoké škole v Českých Budějovicích Jiří Paroubek. Lidé prý v roce 1968 poslouchali či četli až s nábožnou úctou komentáře Slávy Volného, Karla Kyncla či Jiřího Dienstbiera. Tohle Paroubkovi ale musel někdo říct. Nedovedu si nějak představit patnáctiletého Jirku Paroubka, jak čeká na vysílání pro zemědělce a hltá slova Slávy Volného, který v tomhle vysílání působil a před rokem 1968 si dovolil ve svých proslovech poměrně dost. Zemědělské vysílání asi nebylo tolik sledováno. Jsem rozhlasovým posluchačem celý život, televize mě nikdy tolik nevzala. Pamatuju hodně, ale přece jenom jsem měl ve svém věku i jinou, tehdy důležitější činnost. Jakou? Raději pomlčím.
Podle Paroubka měli tehdejší novináři téměř "peroutkovský" rozměr. Zase budu škodolibý a představuju si onoho patnáctiletého mladého muže, jak ve škole pod lavicí louská Peroutku a porovnává. Já četl při vyučování a v 15 letech asi ještě rodokapsy. Dnešní mladá generace si nedovede představit, jak takový "roďák" šel doslova z kapsy do kapsy. Umazané, potrhané výtisky. Kdo nějaký vlastnil, byl na společenském žebříčku stejně vysoko jako ten, který dokázal sehnat pravou americkou žvýkačku. Majitelé rodokapsů ale neměli rádi, když se četly pod lavicí. Vyučující mohl poklad zabavit a ten se už s velkou jistotou nevracel. Mně se to jednou stalo, majitel mě nechválil, dokonce mě i chtěl bít. Abych četl něco kvalitního, četl jsem Dekameron od Bocaccia. Fakt je, že téhle knize nemůže školák bez určitých zkušeností dost dobře rozumět. Takže zatím roďáky. Nemůžu ale porovnávat sebe a Jiřího Paroubka. Každý člověk je originál a já třeba nikdy nebyl předsedou vlády, dokonce ani stínovým.
Nevím, pořád mám dojem, že se o tehdejších novinářích trochu básní. Když vyjmu Karla Kyncla, který byl asi výjimečný. Nebýt jeho nádherné češtiny, klidně bych ho posadil v Británii mezi lordy. Jinak to byli vesměs výborní novináři, kteří skutečně byli ve správnou dobu na správném místě. Byli zvyklí psát a přitom se neustále kontrolovat, aby nezlobili vrchnost. Najednou přišla doba, kdy si mohli dovolit stále víc, měli prostor v rozhlase, který byl tehdy hlavním médiem. Myslím, že někdo měl Paroubkovi poradit, aby jmenoval Milana Weinera, který jako zkušený rozhlasák tuhle partu dal dohromady. Brzy po bratrské pomoci sovětské armády umřel a nějak se na něj zapomnělo. I když nedávno Jaroslav Jírů, další z toho spolku, na něj nedávno v rádiu hezky vzpomínal. Byli dobří, ale hlavně jim přála doba. Vždyť také v roce 1969 byli mezi prvními, kteří z rozhlasu zmizeli. Někteří do Svobodné Evropy jako právě Sláva Volný nebo Karel Jezdinský, někteří do dělnických profesí, ba i do kriminálu.
Abych já, cintající blogger, hodnotil tyhle zručné profíky, tak senilní ještě nejsem. Mám vzpomínky posluchačské a v té době jsem já a mně podobní preferovali obsah před formou. Tolik informací jsem nedokázal ani vstřebat. Snad skutečnost, že doba téměř úplné svobody slova, byla tak kraťounká, nás vede k tomu, že si tu dobu trochu idealizujeme. Hodně brzy nastala doba komunistické nudy a šedi a zmizela i naděje, že to "praskne".
Poprvé jsem někdy na jaře 1968 slyšel publicistický pořad v živém vysílání. Písničky s telefonem, trval ten pořad snad dvě hodiny, myslím, že i dvakrát týdně. Telefonáty posluchačů šly přímo do vysílání, byly tam skutečné diskuse běžných posluchačů, někdy padala hodně ostrá slova. Pro mne to byl zázrak. Když se Písničky vysílaly, občas jsem zapomněl i jít do hospody. Ale jenom občas, abych se neprezentoval jako idiot sedící celé dny u rádia.
V písničkách s telefonem mě tenkrát dost zaujal redaktor, který měl podobný hlas jako legendární Oldřich Ortinský ze Spirituál kvintetu. Patřil mezi mladší, později jsem zjistil, že jsme narození v jednom roce. Jmenoval se Jeroným Janíček. Vím, že se už několik let pohybuje v médiích člověk stejného jména, pravděpodobně potomek nebo příbuzný, nevím. Uvádím to jenom proto, že ten z osmašedesátého už nežije. Vždycky jsem měl pocit, že je nad věcí, že se i při vážném tématu dokáže bavit, takový příjemný smysl pro humor z něj sálal. Strávil jsem s ním v roce 1971 měsíc na vojenském cvičení na letišti v Bechyni. Byl jsem jediný z té bandy záložáků, který ho poznal. Po hlasu, podle méně obvyklého jména. Nechtěl o tom mluvit, jen se při nějaké mé poznámce začal smát, ale bylo to jen mezi námi. To cvičení bylo vůbec nějak podivné, celé dny včetně nedělí jsme trávili s krumpáčem a lopatou. Vyráběli jsme rýhy pro kabely. Postupně se člověk dozvěděl, že tam jsou lidé vyloučení z KSČ, prostě lidé s menšími či většími vroubky. I já jsem něco menšího měl. Snad to měla být jakási odveta dělnické třídy, bůhví. Ale byla tam sranda. Vůbec jsme nedostali vycházkové hadry, ven se nechodilo. Záklaďák, který nás měl na povel, byl hodný kluk, ale trochu se bál, že někdo zjistí, že vlastně nepracujeme. Kluk dostal cigára a vydržel. Udělal se oheň a kecalo se. Veškerá činnost se skládala z kouření cigaret a z pití piva. Pivo se v kasárnách nesmělo prodávat, ale byla tam kantýna pro civilní zaměstnance, tam chodili i piloti, prostě šlechta. Tam byly lahváče i pro záložáky. Tahali jsme obrovské tašky plné piva. Spravedlivě jsme se střídali. A zrovna Jeronýma chytili. Pochybuju, že to byla náhoda. Samozřejmě jsme mezi sebou měli i fízly. O jednom jsem se to zjistil velice brzy. Jeroným dostal tři dny vězení, měl výřečnost, slíbil, že to bylo naposled, dostal podmínku. Pak se ale už flákal a pil pivo, které přinesli druzí. Říkal: "Přece mě nepřivedete do kriminálu". Vojenské historky fakt nemám rád, ale tohle je vzpomínka na člověka, který mi utkvěl v paměti. A on do společnosti, o které píšu, patřil. Při loučení jsem mu slíbil, že si ho poslechnu, až budou zase Písničky s telefonem. Docela jsme se vychechtali, kdyby Leonid Brežněv tolik nezprofanoval slovanské objetí, snad bychom se i objali. Už jsme se nikdy nesetkali. Nedávno jsem slyšel, že nějaký čas žil v Torontu, myslím, že po převratu měl i nějaké rozhlasové pořady. Pak už se mi to pletlo s tím druhým Jeronýmem. Zhruba před 5 lety, jsem se dočetl, že tenhle dobrý člověk odešel navěky. Jeho jméno se v různých materiálech o roku 1968 tak často nevyskytuje, tak jsem cítil jakousi povinnost si na něj vzpomenout.
Pan Paroubek ještě jmenuje Jiřího Dienstbiera. Mládežnická generace. O tom jsem slyšel od své bývalé manželky, že ho měla za vedoucího na pionýrském táboře. Všechny dvanáctileté pionýrky do něj byly zoufale zabouchnuté. Naštěstí neměl podobné zájmy jako katarský princ blahé paměti. A tak šel do kriminálu až později. Když se přestal komunistům líbit. Jsou na něj různé názory, ale pokud jsem dobře informován, v roce 1969 byl uklizen do USA jako zahraniční dopisovatel Československého rozhlasu. Aby mohl případně emigrovat. Neemigroval, i když by se se svými schopnostmi a jazykovým vybavením určitě neztratil. Jak dopadl tady, je známé. Možná mi je i trochu líto, že to není ten správný typ na praktickou politiku. Aspoň u nás ne. Každý, komu nesedí a chtěl by po něm plivnout, by mohl i přemýšlet. Třeba by bylo dobré si vzpomenout, že v roce 1992, kdy dostal jako Klausův protivník v parlamentních volbách hodně za uši, ukázal, jak se prohrává. Před televizními kamerami gratuloval vítězi voleb způsobem, jaký dokáže jenom frajer.
Třeba by se tohle v archívu televize našlo. A čtenář Jiří Paroubek by mohl zvednout oči od studia díla Ferdinanda Peroutky a podívat se. A srovnat se záběry po volbách z roku 2006. Mimochodem, já bych se na jeho místě bál brát do huby Peroutkovo jméno. Aby ho v noci duch Peroutky nezačal strašit. Když je člověk Peroutkovým obdivovatelem a pak napíše v roce oslavný článek o vítězném únoru, no fuj. V roce 1978 bylo bratru Paroubkovi 25. Mladý. Hormony sice pracují, holek všude jako máku, ale puberta už je pryč. Těch pár vět, které jsem si z onoho článku přečetl, jsou psány češtinou, kterou bych nazval funkcionářština. Vyrostl jsem v době, kdy byla všude. Ve škole, v novinách, v rádiu, v televizi, na schůzích ROH, na povinných cvičeních civilní obrany. Sám jsem tímhle jazykem napsal svou maturitní práci z češtiny a byl jsem za ní pochválen. Naučili jsme se jí pouštět do ucha a hned vypouštět uchem druhým. Jiří Paroubek zřejmě píše rád, rychle, jednoduše, ale tímhle ošklivým jazykem. Já už jsem starý, tolik krásného bylo napsáno, nevím jak kdo, ale já tohle číst nebudu.
Tak tohle jsou moje vzpomínky, útržky. Na závěr jen moje osobní vyznání. Nemám nic proti sociálnědemokratickému smýšlení, sám ho nemám, můj táta ho vyznával. Ale Jiřímu Paroubkovi prostě nevěřím. Nic, co řekne. Vidím jen touhu po moci. Kecy. A vůbec... Sympatický by mi snad mohl být jen proto, že má větší pupek než já. Ale mám tendenci mu ani ten pupek nevěřit.
Text byl zveřejněn 12.4.2008 na respekt blogu. Do 1.9.2010 byl přečtený 2626x, líbil se 30 čtenářům. Sem přesunut 27.9.2010
Nevím, pořád mám dojem, že se o tehdejších novinářích trochu básní. Když vyjmu Karla Kyncla, který byl asi výjimečný. Nebýt jeho nádherné češtiny, klidně bych ho posadil v Británii mezi lordy. Jinak to byli vesměs výborní novináři, kteří skutečně byli ve správnou dobu na správném místě. Byli zvyklí psát a přitom se neustále kontrolovat, aby nezlobili vrchnost. Najednou přišla doba, kdy si mohli dovolit stále víc, měli prostor v rozhlase, který byl tehdy hlavním médiem. Myslím, že někdo měl Paroubkovi poradit, aby jmenoval Milana Weinera, který jako zkušený rozhlasák tuhle partu dal dohromady. Brzy po bratrské pomoci sovětské armády umřel a nějak se na něj zapomnělo. I když nedávno Jaroslav Jírů, další z toho spolku, na něj nedávno v rádiu hezky vzpomínal. Byli dobří, ale hlavně jim přála doba. Vždyť také v roce 1969 byli mezi prvními, kteří z rozhlasu zmizeli. Někteří do Svobodné Evropy jako právě Sláva Volný nebo Karel Jezdinský, někteří do dělnických profesí, ba i do kriminálu.
Abych já, cintající blogger, hodnotil tyhle zručné profíky, tak senilní ještě nejsem. Mám vzpomínky posluchačské a v té době jsem já a mně podobní preferovali obsah před formou. Tolik informací jsem nedokázal ani vstřebat. Snad skutečnost, že doba téměř úplné svobody slova, byla tak kraťounká, nás vede k tomu, že si tu dobu trochu idealizujeme. Hodně brzy nastala doba komunistické nudy a šedi a zmizela i naděje, že to "praskne".
Poprvé jsem někdy na jaře 1968 slyšel publicistický pořad v živém vysílání. Písničky s telefonem, trval ten pořad snad dvě hodiny, myslím, že i dvakrát týdně. Telefonáty posluchačů šly přímo do vysílání, byly tam skutečné diskuse běžných posluchačů, někdy padala hodně ostrá slova. Pro mne to byl zázrak. Když se Písničky vysílaly, občas jsem zapomněl i jít do hospody. Ale jenom občas, abych se neprezentoval jako idiot sedící celé dny u rádia.
V písničkách s telefonem mě tenkrát dost zaujal redaktor, který měl podobný hlas jako legendární Oldřich Ortinský ze Spirituál kvintetu. Patřil mezi mladší, později jsem zjistil, že jsme narození v jednom roce. Jmenoval se Jeroným Janíček. Vím, že se už několik let pohybuje v médiích člověk stejného jména, pravděpodobně potomek nebo příbuzný, nevím. Uvádím to jenom proto, že ten z osmašedesátého už nežije. Vždycky jsem měl pocit, že je nad věcí, že se i při vážném tématu dokáže bavit, takový příjemný smysl pro humor z něj sálal. Strávil jsem s ním v roce 1971 měsíc na vojenském cvičení na letišti v Bechyni. Byl jsem jediný z té bandy záložáků, který ho poznal. Po hlasu, podle méně obvyklého jména. Nechtěl o tom mluvit, jen se při nějaké mé poznámce začal smát, ale bylo to jen mezi námi. To cvičení bylo vůbec nějak podivné, celé dny včetně nedělí jsme trávili s krumpáčem a lopatou. Vyráběli jsme rýhy pro kabely. Postupně se člověk dozvěděl, že tam jsou lidé vyloučení z KSČ, prostě lidé s menšími či většími vroubky. I já jsem něco menšího měl. Snad to měla být jakási odveta dělnické třídy, bůhví. Ale byla tam sranda. Vůbec jsme nedostali vycházkové hadry, ven se nechodilo. Záklaďák, který nás měl na povel, byl hodný kluk, ale trochu se bál, že někdo zjistí, že vlastně nepracujeme. Kluk dostal cigára a vydržel. Udělal se oheň a kecalo se. Veškerá činnost se skládala z kouření cigaret a z pití piva. Pivo se v kasárnách nesmělo prodávat, ale byla tam kantýna pro civilní zaměstnance, tam chodili i piloti, prostě šlechta. Tam byly lahváče i pro záložáky. Tahali jsme obrovské tašky plné piva. Spravedlivě jsme se střídali. A zrovna Jeronýma chytili. Pochybuju, že to byla náhoda. Samozřejmě jsme mezi sebou měli i fízly. O jednom jsem se to zjistil velice brzy. Jeroným dostal tři dny vězení, měl výřečnost, slíbil, že to bylo naposled, dostal podmínku. Pak se ale už flákal a pil pivo, které přinesli druzí. Říkal: "Přece mě nepřivedete do kriminálu". Vojenské historky fakt nemám rád, ale tohle je vzpomínka na člověka, který mi utkvěl v paměti. A on do společnosti, o které píšu, patřil. Při loučení jsem mu slíbil, že si ho poslechnu, až budou zase Písničky s telefonem. Docela jsme se vychechtali, kdyby Leonid Brežněv tolik nezprofanoval slovanské objetí, snad bychom se i objali. Už jsme se nikdy nesetkali. Nedávno jsem slyšel, že nějaký čas žil v Torontu, myslím, že po převratu měl i nějaké rozhlasové pořady. Pak už se mi to pletlo s tím druhým Jeronýmem. Zhruba před 5 lety, jsem se dočetl, že tenhle dobrý člověk odešel navěky. Jeho jméno se v různých materiálech o roku 1968 tak často nevyskytuje, tak jsem cítil jakousi povinnost si na něj vzpomenout.
Pan Paroubek ještě jmenuje Jiřího Dienstbiera. Mládežnická generace. O tom jsem slyšel od své bývalé manželky, že ho měla za vedoucího na pionýrském táboře. Všechny dvanáctileté pionýrky do něj byly zoufale zabouchnuté. Naštěstí neměl podobné zájmy jako katarský princ blahé paměti. A tak šel do kriminálu až později. Když se přestal komunistům líbit. Jsou na něj různé názory, ale pokud jsem dobře informován, v roce 1969 byl uklizen do USA jako zahraniční dopisovatel Československého rozhlasu. Aby mohl případně emigrovat. Neemigroval, i když by se se svými schopnostmi a jazykovým vybavením určitě neztratil. Jak dopadl tady, je známé. Možná mi je i trochu líto, že to není ten správný typ na praktickou politiku. Aspoň u nás ne. Každý, komu nesedí a chtěl by po něm plivnout, by mohl i přemýšlet. Třeba by bylo dobré si vzpomenout, že v roce 1992, kdy dostal jako Klausův protivník v parlamentních volbách hodně za uši, ukázal, jak se prohrává. Před televizními kamerami gratuloval vítězi voleb způsobem, jaký dokáže jenom frajer.
Třeba by se tohle v archívu televize našlo. A čtenář Jiří Paroubek by mohl zvednout oči od studia díla Ferdinanda Peroutky a podívat se. A srovnat se záběry po volbách z roku 2006. Mimochodem, já bych se na jeho místě bál brát do huby Peroutkovo jméno. Aby ho v noci duch Peroutky nezačal strašit. Když je člověk Peroutkovým obdivovatelem a pak napíše v roce oslavný článek o vítězném únoru, no fuj. V roce 1978 bylo bratru Paroubkovi 25. Mladý. Hormony sice pracují, holek všude jako máku, ale puberta už je pryč. Těch pár vět, které jsem si z onoho článku přečetl, jsou psány češtinou, kterou bych nazval funkcionářština. Vyrostl jsem v době, kdy byla všude. Ve škole, v novinách, v rádiu, v televizi, na schůzích ROH, na povinných cvičeních civilní obrany. Sám jsem tímhle jazykem napsal svou maturitní práci z češtiny a byl jsem za ní pochválen. Naučili jsme se jí pouštět do ucha a hned vypouštět uchem druhým. Jiří Paroubek zřejmě píše rád, rychle, jednoduše, ale tímhle ošklivým jazykem. Já už jsem starý, tolik krásného bylo napsáno, nevím jak kdo, ale já tohle číst nebudu.
Tak tohle jsou moje vzpomínky, útržky. Na závěr jen moje osobní vyznání. Nemám nic proti sociálnědemokratickému smýšlení, sám ho nemám, můj táta ho vyznával. Ale Jiřímu Paroubkovi prostě nevěřím. Nic, co řekne. Vidím jen touhu po moci. Kecy. A vůbec... Sympatický by mi snad mohl být jen proto, že má větší pupek než já. Ale mám tendenci mu ani ten pupek nevěřit.
Text byl zveřejněn 12.4.2008 na respekt blogu. Do 1.9.2010 byl přečtený 2626x, líbil se 30 čtenářům. Sem přesunut 27.9.2010
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat